ECLI:CZ:NSS:2007:4.AS.86.2006
sp. zn. 4 As 86/2006 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: T.-M. C. R.
a. s., proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Praha 9, Sokolovská 219, o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, č. j. 9
Ca 300/2004 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) se včasnou kasační stížností domáhá zrušení shora
označeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, č. j. 9 Ca 300/2004 - 20,
kterým byla odmítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí předsedy Českého
telekomunikačního úřadu ze dne 21. 10. 2004, č. j. 22515/2004-603, kterým bylo zamítnuto
jeho odvolání a zároveň potvrzeno rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru
pro severočeskou oblast, jako správního orgánu prvního stupně, ze dne 19. 7. 2004,
č. j. 110531/2004-635.1-PV. Tímto rozhodnutím vydaným podle §95 bodu 8 písm. d) zákona
č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále „zákon o telekomunikacích“, či „zákon“), bylo (výrokem č. I) vysloveno,
že se nevyhovuje návrhu žalobce, jímž se domáhal uložení povinnosti paní J. S., bytem V., J.
X, uhradit žalobci dlužné ceny za poskytnuté telekomunikační služby u účastnické telefonní
stanice č. X, ve výši 36 515,90 Kč s příslušenstvím. Současně bylo tímto rozhodnutím
vysloveno (výrok č. II), že žalobce je povinen zaplatit podle §31 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 36/1967 Sb., náklady spojené
se zjištěním pravosti podpisu na dokladu „Objednávka služeb sítě GSM Paegas a návrh
Účastnické smlouvy č. 1.10474107), ze dne 1. 7. 1999 ve výši 3200 Kč, a to ve lhůtě 15 dnů
ode dne nabytí právní moci.
Proti rozhodnutí žalovaného a prvoinstančnímu rozhodnutí v rozsahu výroku
o nákladech řízení podal žalobce žalobu, ve které namítal, že napadeným správním
rozhodnutím byl zkrácen na svých právech a dovozoval jeho nezákonnost; odkazoval zejména
na ustanovení §31 odst. 2 správního řádu, z něhož dle jeho názoru nevyplývá povinnost
účastníků správního řízení hradit náklady řízení spočívajícího ve znalečném za vypracovaný
znalecký posudek. Uvedl, že svým jednáním, tj. podáním návrhu na zahájení správního řízení
a svým trváním na stanovisku, že paní J. S. byla účastníkem smluvního vztahu, rozhodně
nezavdal k příčinu k aplikaci ustanovení §31 odst. 2 správního řádu. Náklady,
které správnímu orgánu vznikly v souvislosti s plněním jeho povinnosti, zjistit přesně a úplně
skutečný stav věci, tedy i náklady spojené se zajištěním znaleckého posudku, jsou dle názoru
žalobce náklady, které vznikly správnímu orgánu ve smyslu ustanovení §31 odst. 1 správního
řádu, přičemž není ani možné zohledňovat případný úspěch či neúspěch ve věci. Žalobce
poukázal rovněž na údajnou nekonzistentnost rozhodování odvolacího orgánu v obdobných
věcech. Dále uvedl, že má za to, že s ohledem na povahu napadeného rozhodnutí je zřejmé,
že se nejedná o soukromoprávní spor mezi paní S. a žalobcem, ale o veřejnoprávní spor mezi
správním orgánem a žalobcem. Navrhoval zrušení rozhodnutí žalovaného, jakož i výroku o
nákladech řízení v prvoinstančním rozhodnutí.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 4. 2006, č. j. 9 Ca 300/2004 – 20, rozhodl
tak, že žalobu odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
usnesení zejména uvedl, že právní vztah založený smlouvou o poskytování
telekomunikačních služeb má evidentně soukromoprávní charakter, neboť jeho účastníci
se nacházejí v rovném právním postavení. Rozhodnutí, jímž předseda Českého
telekomunikačního úřadu potvrdí rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu vydané
podle §95 bod 8 písm. d) zákona, ve sporu o povinnost účastníka k finančnímu plnění
vyplývajícímu ze smlouvy mezi provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a účastníkem
o poskytování telekomunikačních služeb, proto není přezkoumatelné ve správním soudnictví;
Městský soud odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2003,
č. j. Na 747/2003 - 4.
Soud dále uvedl, že skutečnost, že odvolací orgán se na základě žalobcova odvolání
v napadeném rozhodnutí zabýval toliko posouzením výroku rozhodnutí správního orgánu
I. stupně, jímž byla žalobci uložena povinnost zaplatit náklady správního řízení, nemění
nic na tom, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve spojení s napadeným rozhodnutím
odvolacího orgánu jsou rozhodnutími v soukromoprávní věci. Pro rozlišení, zda se jedná
o rozhodnutí správního orgánu o veřejném subjektivním právu, jehož ochrany se účastník
řízení musí domáhat u soudu rozhodujícího ve správním soudnictví, či o rozhodnutí,
jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci,
je podstatná povaha „věci“, tj. povaha předmětu správního řízení. Akcesorický výrok
o nákladech řízení přitom nemůže podle soudu nijak ovlivnit soukromoprávní charakter
nároku žalobce, který byl předmětem správního řízení v souzené věci a který jedině je určující
pro posouzeni výše zmíněné otázky, zda se má žalobce domáhat ochrany svých práv
ve správním soudnictví nebo u civilního soudu. I akcesorický výrok o nákladech řízení
je rozhodnutím (částí rozhodnutí) orgánu moci výkonné o věci dle ustanovení §244 odst. 1
zákona č. 90/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění (dále jen „o. s. ř.“),
vyplývající z obchodního vztahu. Soudní ochrana práv a povinností ze souvisejícího výroku
proto nemůže spadat pod dosah jiného věcně příslušného soudu a jiného procesního režimu
soudní ochrany než hlavní výrok, který určuje povahu předmětu správního řízení.
Soud proto dovodil, že se jednalo o rozhodnutí v soukromoprávní věci a žalobu
podle §68 písm. b), resp. §46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále je „s. ř. s.“), odmítl. Současně soud žalobce poučil o tom,
že se může domáhat svého práva podáním žaloby v občanském soudním řízení.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel kasační stížnost, kterou staví na důvodu
vymezeném v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a dovozuje nezákonnost usnesení soudu
o odmítnutí návrhu. Poukazuje zejména na to, že pro posouzení povahy věci není určující
předmět správního řízení u správního orgánu prvního stupně, nýbrž povaha sporu mezi
žalobcem a správním orgánem o zaplacení nákladů znaleckého posudku. Dále uvádí,
že ve sporu nejde o posouzení účastnické smlouvy, poskytnutí telekomunikačních služeb
a jejich ceny, ale o to, zda správní řád umožňuje správnímu orgánu uložit účastníkům
povinnost zaplatit náklady znaleckého posudku. Odkazuje na druhý výrok správního
rozhodnutí, který podle něj nelze považovat za rozhodnutí podle části páté o. s. ř. Uvádí,
že v případě tohoto výroku se jednalo o vrchnostenský zásah. Dovozuje, že je třeba rozlišovat
jednotlivé výroky, přičemž je možné, že jeden výrok bude veřejnoprávní povahy, druhý
naopak povahy soukromoprávní. Podpůrně odkazoval na rozhodnutí v přestupkovém řízení,
které obsahuje jak výrok o vině a trestu, tak i výrok o náhradě škody, resp. uložení pořádkové
pokuty správním orgánem v soukromoprávním sporu. Údajnou nesprávnost postupu
městského soudu demonstruje i na procesních dopadech v řízení podle části páté o. s. ř.
Konkrétně odkazuje na ustanovení §250a o. s. ř., podle něhož jsou účastníky řízení pouze ti,
kdo byli účastníky v řízením správním a žalobce, a nikoliv správní orgán.
S odkazem na výše uvedené navrhuje, aby usnesení Městského soudu v Praze
bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný nepodal ke kasační stížnosti žádné vyjádření.
Ze soudního a správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že rozhodnutím Českého
telekomunikačního úřadu, odboru pro severočeskou oblast, jako správního orgánu prvního
stupně, ze dne 19. 7. 2004, č. j. 110531/2004-635.1-PV, bylo (výrokem č. I) vysloveno,
že se nevyhovuje návrhu žalobce, jímž se domáhal uložení povinnosti paní J. S., bytem V., J.
X, uhradit žalobci dlužné ceny za poskytnuté telekomunikační služby u účastnické telefonní
stanice č. X, ve výši 36 515,90 Kč s příslušenstvím. Současně bylo tímto rozhodnutím
vysloveno (výrok č. II), že žalobce je povinen zaplatit podle §31 odst. 2 správního řádu a
zákona č. 36/1967 Sb. náklady spojené se zjištěním pravosti podpisu na dokladu „Objednávka
služeb sítě GSM Paegas a návrh Účastnické smlouvy č. 1.10474107), ze dne 1. 7. 1999 ve
výši 3200 Kč, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne nabytí právní moci.
Proti tomuto rozhodnutí podat stěžovatel odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím
předsedy Českého telekomunikačního úřadu ze dne 21. 10. 2004, č. j. 22515/2004-603.
Toto rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou, kterou Městský soud v Praze odmítl
nyní napadeným usnesením ze dne 26. 4. 2006, č. j. 9 Ca 300/2004 – 20.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení z hledisek uvedených
v ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační
stížnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost
není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen zaměstnancem žalobce oprávněným jednat
na základě pověření.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti rozhodnutí soudu o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Takové pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Městského soudu
v Praze neshledal.
Obdobná věc již byla řešena v judikatuře Nejvyššího správního soudu, viz rozsudek
ze dne 27. 6. 2007, č. j. 2 As 67/2006 - 50, z něhož vyplývá, že i když mají oba druhy nákladů
řízení podle §31 odst. 2 správního řádu, tj. jak náklady vzniklé správnímu orgánu,
tak náklady účastníků správního řízení, svojí podstatou soukromoprávní povahu,
budou rozhodnutí o nich přezkoumána vždy v rámci té větve soudního přezkumu,
která má přezkoumávat rozhodnutí o věci samé, v souvislosti s nímž bylo o nákladech
rozhodnuto.
V rámci zachovávání jednoty rozhodování proto vyšel Nejvyšší správní soud
z této judikatury, která se opírá o následující závěry.
Podle §46 odst. 2 s. ř. s. soud návrh odmítne také tehdy, domáhá-li se navrhovatel
rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud
v občanském soudním řízení, anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí,
jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci.
Podle §68 písm. b) s. ř. s. je žaloba nepřípustná, jde-li o rozhodnutí správního orgánu
v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu.
Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem stěžovatele, že obecně nelze vyloučit
situaci, kdy jednotlivé výroky rozhodnutí správního orgánu budou podléhat rozdílnému
typu soudního přezkumu, tedy buď podle s. ř. s., anebo podle části páté o. s. ř.
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2006, č. j. 2 As 8/2006 -
130, dostupný na www.nssoud.cz; srov. dále usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 4 As 47/2003 - 50, publikováno pod č. 448/2005
Sb. NSS). Je tedy nutno posuzovat vždy povahu výroků v každém rozhodnutí samostatně.
Je nepochybné, a stěžovatel to ve své kasační stížnosti ani sporným nečiní, že výrok
týkající se povinnosti zaplatit za poskytnuté telekomunikační služby přezkoumatelný
ve správním soudnictví podle s. ř. s. není. Jak již Nejvyšší správní soud judikoval
(viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2003, č. j. Na 747/2003 - 4, dostupné
na www.nssoud.cz), „právní vztah založený smlouvou o poskytování telekomunikačních
služeb má soukromoprávní charakter, neboť jeho účastníci se nacházejí v rovném právním
postavení. Rozhodnutí, jímž předseda Českého telekomunikačního úřadu, jako správní orgán
II. stupně, potvrdil rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu podle §95 bod 8 písm. d)
zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, ve věci sporu o povinnosti účastníka
k finančnímu plnění vyplývajícího ze smlouvy mezi provozovatelem veřejné telekomunikační
sítě a účastníkem o poskytování telekomunikačních služeb, není proto přezkoumatelné
ve správním soudnictví [§46 odst. 2 a §68 písm. b) s. ř. s.].“
Meritem sporu je pak otázka týkající se druhého výroku prvoinstančního správního
rozhodnutí (výroku o náhradě nákladů řízení). Městský soud ve výše popsaném odůvodnění
dospěl k závěru, že vzhledem k akcesoritě výroku o nákladech správního řízení nemůže
tento výrok spadat pod dosah soudní ochrany jiného věcně příslušného soudu a jiného
procesního režimu než výrok hlavní, který určuje povahu předmětu správního řízení.
Podle §31 odst. 2 správního řádu správní orgán může účastníkům řízení, svědkům
a znalcům uložit, aby nahradili náklady, které vznikly správnímu orgánu jejich zaviněním;
může jim také uložit, aby nahradili náklady, které vznikly jejich zaviněním, ostatním
účastníkům řízení. Je tedy zřejmé, že v tomto směru není uvedený typ náhrady nákladů řízení
závislý na výsledku sporu vedeného před správním orgánem, ale odvíjí se od zaviněného
porušení právní povinnosti, která není předmětem meritorního soukromoprávního sporu.
Tento výrok tedy není k meritornímu výroku akcesorický v tom smyslu, že náhrada nákladů
ze zákona stíhá stranu, která ve sporu neměla úspěch. V otázce soudního přezkumu však bude
následovat osud výroku meritorního, a to z následujících důvodů:
Za pravdu je stěžovateli nutno dát potud, že v souzené věci se jedná o právní vztahy
mezi různými subjekty – na jedné straně mezi stěžovatelem a druhou účastnicí správního
řízení, na straně druhé pak mezi stěžovatelem a státem reprezentovaným správním orgánem,
který v meritorní soukromoprávní věci konal řízení a rozhodoval. Tato skutečnost jistě činí
za současného znění části páté o. s. ř. problémy, zejm. s ohledem na definici okruhu účastníků
řízení v jeho §250a odst. 1 (otázkou je ovšem, zda ve věci nákladů není účastníkem řízení
před civilním soudem též stát, kterému náklady byly přiznány rozhodnutím správního orgánu
– zabývat se uvedenou otázkou však mohou jen civilní soudy, nikoli Nejvyšší správní soud),
ale i s ohledem na další stěžovatelem zmiňované či v soudní praxi již se objevivší
komplikace. Je v každém případě na civilních soudech, aby situaci vyřešily takovým
výkladem zákona, který bude šetřit příslušné ústavní kautely (právo na efektivní soudní
ochranu, rovnost zbraní, šetření práva vlastnit majetek aj.) a smysl a účel zákona; Nejvyšší
správní soud v tomto ohledu nemá žádné kompetence.
Oba shora zmíněné právní vztahy jsou navzájem úzce propojeny a otázka úhrady
nákladů řízení státu, které by měl uhradit jeden z účastníků správního řízení, je odvozena
od faktu, že existoval soukromoprávní spor, o němž se uvedené řízení před žalovaným vedlo.
V tomto smyslu je otázka nákladů doprovodnou sekundární spornou otázkou primárního
soukromoprávního sporu. Jakkoli ji nelze v žádném případě ztotožňovat s otázkou náhrady
nákladů řízení mezi účastníky správního řízení navzájem, o jejíž soukromoprávní podstatě
podle všeho není pochyb (tj. nelze směšovat náklady podle §31 odst. 2 části věty
před středníkem správního řádu s náklady podle části téže věty za středníkem), mají k sobě
náklady řízení obojího druhu svojí podstatou natolik blízko, že není věcného důvodu
pro náklady ve vztahu účastníka a státu volit jiný režim soudní ochrany než pro náklady
mezi účastníky navzájem.
Se stěžovatelem lze souhlasit, že v rámci správního řízení je velmi dobře
představitelné, aby správní orgán uložil některému z účastníků povinnost veřejnoprávní
povahy, a že v takovém případě bude soudní ochrana proti takovému správnímu rozhodnutí
poskytnuta v řízení podle s. ř. s. (obiter dictum). Nejvyšší správní soud poznamenává,
že toto by byl zřejmě případ i stěžovatelem zmiňované pořádkové pokuty; ta je natolik
samostatnou povinností, uloženou v rámci správního řízení velmi nezávisle na meritorním
soukromoprávním rozhodnutí, a má natolik zjevnou sankční a disciplinární funkci,
že ji to řadí mezi povinnosti veřejnoprávní, takže u ní má štěpení soudní ochrany
své opodstatnění). To však není případ žádného z obou typů náhrady nákladů
řízení podle §31 odst. 2 správního řádu, jejichž právní podstata nese spíše rysy
soukromoprávní – jedná se, a to v obou případech, o náhradu majetkové újmy vzniklé
v souvislosti s vedením správního řízení, přiznávanou na základě zavinění vzniku nákladů;
v žádném případě nejde u nákladů ve vztahu mezi účastníkem správního řízení a státem
o vztah sankční, disciplinární, nýbrž o vztah reparační, což jej řadí spíše do skupiny vztahů
soukromoprávních.
Podle §244 o. s. ř., rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného
celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený
podle zvláštního právního předpisu (dále jen "správní orgán") podle zvláštního zákona
o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných
a obchodních vztahů (§7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci,
může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. Vzhledem k tomu,
že předmětné správní řízení a v rámci něho vyhotovení znaleckého posudku vyplynulo
ze sporu soukromoprávního, neboť znalecký posudek byl pořízen za účelem zjištění
skutkového stavu v předmětném soukromoprávním sporu, lze o sporném výroku tvrdit,
že spadá pod přezkum v občanském soudním řízení. Uvedený výrok není akcesorický
v tom smyslu, že by závisel na výroku v soukromoprávním sporu samotném, je ovšem
s ním související v tom smyslu, že byl vydán kvůli okolnostem, jež nastaly „u příležitosti“
projednávání soukromoprávního sporu.
Vedle gramatického výkladu a výkladu opírajícího se o úzkost vztahu
mezi meritorním výrokem a výrokem o nákladech řízení hovoří pro výše nastíněnou
výkladovou alternativu i další relevantní důvody. Rozlišování mezi soukromoprávními
a veřejnoprávními spory je samo o sobě velmi obtížné a lze snést dosti dobrých důvodů
pro názor, že současná „dvojkolejná“ úprava správního soudnictví komplikuje soudní ochranu
práv účastníků správních řízení, nutí-li je před podáním žaloby zvažovat (a nezřídka velmi
obtížně), ke které ze dvou v úvahu přicházejících soudních větví ji mají podat. Soudy
nemohou ovšem při rozlišování mezi věcmi „soukromoprávními“ ve smyslu části páté o. s. ř.
a „veřejnoprávními“ ve smyslu s. ř. s. vykládat tyto dva pojmy natolik dogmaticky,
aby pravidelně „štěpily“ soudní ochranu i v otázkách, jež spolu věcně úzce souvisejí
a z nichž jedna je zřetelně odvislá od druhé a ve vztahu k té druhé doprovodná, i když je jejich
povaha z hlediska izolovaně pojímané „veřejnoprávnosti“ či „soukromoprávnosti“ odlišná.
Takové štěpení, jakkoli – jak je i výše zmíněno – se v některých případech děje, nutno obecně
považovat za nežádoucí, neboť neprakticky a ve své podstatě samoúčelně komplikuje systém
soudní ochrany subjektivních práv, a proto by mělo představovat výjimku z pravidla,
která musí být opřena o zřetelné věcné důvody. Takovými důvody mohou být
např. srovnatelně významná závažnost obou posuzovaných otázek (např. při štěpení soudní
ochrany ve věci vyvlastnění podle právního stavu účinného do 31. 12. 2006
na „veřejnoprávní“, jde-li o samotný vyvlastňovací výrok, a „soukromoprávní“, jde-li
o náhradu za vyvlastněný majetek – viz k tomu již zmíněný rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 10. 2006, č. j. 2 As 8/2006 - 130, dostupný na www.nssoud.cz, a usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 4 As 47/2003 - 50,
publikované pod. č. 448/2005 Sb. NSS) či jejich zjevně odlišná povaha za současného
ne zcela vysokého stupně vzájemné souvislosti (např. při štěpení soudní ochrany
před rozhodnutími finančního arbitra podle zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi,
kde ta rozhodnutí, jimiž se rozhoduje právní spor mezi spotřebitelem a finanční institucí, mají
povahu soukromoprávní, zatímco ta, jimiž se finanční instituci ukládá sankce
za veřejnoprávní delikt, mají povahu veřejnoprávní – viz k tomu rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 4. 2007, č. j. 2 Afs 176/2006 - 96, dostupný na www.nssoud.cz).
Rozhodování o zvláštní povinnosti jednoho z účastníků správního řízení uhradit náklady
řízení vzniklé správnímu orgánu jejich zaviněním nelze řadit k žádnému z výše popsaných
dvou typů výjimek a nelze vidět ani žádný jiný racionální důvod, proč by soudní přezkum
rozhodnutí o těchto nákladech jako sekundární otázky úzce spojené s primárním meritorním
rozhodnutím měl být výjimečně oddělen od soudního přezkumu věci, v rámci řízení
o níž bylo takto o nákladech rozhodnuto. I když tedy mají oba druhy nákladů řízení
podle §31 odst. 2 správního řádu svojí podstatou soukromoprávní povahu, budou rozhodnutí
o nich přezkoumávána vždy v rámci té větve soudního přezkumu, která má přezkoumávat
meritorní rozhodnutí, v souvislosti s nímž bylo o nákladech rozhodnuto.
V obdobné věci ostatně již rozhodoval zvláštní senát zřízený podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (srov. jeho usnesení ze dne
20. 3. 2007, č. j. Konf 37/2006 - 32, dostupné na www.nssoud.cz). Dospěl k závěru, že výrok
o nákladech řízení je akcesorickým výrokem k výroku ve věci samé a že nelze požadovat,
aby o tomto výroku bylo rozhodováno samostatně a nezávisle v jiném druhu řízení,
než ve kterém je rozhodováno o věci samé. Zvláštní senát konstatoval, že soudy rozhodující
v řízení podle části páté o. s. ř. svoji pravomoc rozhodovat tento typ sporů nepopírají, naopak
zastávají stanovisko, že spor o zaplacení nákladů řízení je soukromoprávní povahy. To,
že žalobu, která směřuje do výroku o náhradě nákladů správního řízení, odmítají,
má pak podle zvláštního senátu jiné důvody (civilní soudy tvrdí, že podmínky takového řízení
jsou splněny, pouze pokud rozsudek alespoň z části nahrazuje rozhodnutí správního orgánu
nebo pokud takové rozhodnutí alespoň z části pozbývá účinnosti – viz §250l o. s. ř.).
Lze tak i v této věci uzavřít, že výrok o nákladech řízení je akcesorickým
výrokem k výroku ve věci samé a že nelze požadovat, aby o tomto výroku bylo rozhodováno
samostatně a nezávisle v jiném druhu řízení, než ve kterém je rozhodováno o věci samé.
Rozhodnutí o takovém výroku pak musí být přezkoumáno v rámci té větve soudního
přezkumu, která je příslušná k přezkoumání výroku rozhodnutí ve věci samé, v souvislosti
s nímž bylo o nákladech rozhodnuto.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění důvodu kasační stížnosti uplatňovaného
stěžovatelem, neboť městský soud posoudil právní otázku, rozhodnou pro závěr o odmítnutí
žaloby, zcela správně. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ustanovení §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatel nebyl v kasační
stížnosti úspěšný a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly (§60 odst. 1 a §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2007
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu