ECLI:CZ:NSS:2007:4.AZS.13.2007
sp. zn. 4 Azs 13/2007 - 94
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: Y. L. G., zastoupen JUDr. Karlem Fronkem,
advokátem, se sídlem Praha 1, Bílkova 10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 18. 9. 2006, č. j. 41 Az 1/2004 – 67,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 9. 2006,
č. j. 41 Az 1/2004 – 67, zamítl žalobu žalobce podanou proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 17. 9. 2003, č. j. OAM-4278/VL-07-04-BZ-2003, a rozhodl dále, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaného byla
žádost žalobce o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16
odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) s odůvodněním,
že na základě informací o politické situaci a stavu dodržování lidských práv v Bulharsku
a na základě výpovědí žalobce, bylo v jeho případě možné Bulharskou republiku považovat
za bezpečnou zemi původu ve smyslu zákona o azylu a byly tak naplněny podmínky
ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být podle citovaného ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem
vlastních zájmů stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
publikovaným ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 933/2006,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační
stížnost se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační
stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může
vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu;
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence
některého z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.),
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy,
přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné uvést, že stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil
a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti její kasační stížnosti zabývat
pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
Kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Uvedl, že v minulosti plnil jako voják
záložní služby rozkazy svých nadřízených a účastnil se pobulharšťování etnických Turků,
kteří nechtěli v době před rokem 1991 přijmout slovanská jména. Někteří z etnických Turků,
které v rámci své služby předváděl před státní orgány Bulharské republiky si jej pamatovali
a v roce 2000 mu vyhrožovali fyzickým násilím. Z obavy o svůj život stěžovatel opustil
Bulharsko a uchýlil se na území České republiky. Na příslušné orgány v Bulharské republice
se neobrátil proto, že k těmto orgánům nechoval důvěru a obával se, že údaje,
které by jim poskytl, by byly zneužity v jeho neprospěch. Stěžovatel dále uvedl, že státní moc
v Bulharské republice nebyla až doposud schopna dostatečně kvalitním způsobem zajistit
ochranu svých občanů proti kriminálnímu jednání občanů jiných a to zejména v souvislostech,
které stěžovatel uvedl, tedy jako mstu za službu Bulharské republice v minulosti. Stěžovatel
se domníval, že v jeho případě bylo možné shledat důvody předpokládané ustanovením §14
zákona o azylu (humanitární azyl), neboť se v Bulharské republice z důvodu svého sporu
s kdysi perzekuovanými osobami, na jejichž perzekuci se bohužel činně podílel, cítil ohrožen
nejen na svých právech, ale i na zdraví a životě a Bulharská republika mu prozatím nemůže
poskytnout dostatečnou ochranu. Stěžovatel měl za to, že ke kladnému vyřízení jeho žádosti
o azyl bylo možné použít důvody pro udělení humanitárního azylu, touto možností
se však žalovaný správní orgán ani krajský soud nezabývaly, neprovedly šetření ohledně
možného udělení humanitárního azylu a posoudily stěžovatelův případ jako nedůvodnou
žádost o azyl. Stěžovatel se domníval, že žalovaný zřejmě vycházel z úvahy
později akceptované i krajským soudem, která neodlišuje jednání žadatele o azyl
z prokazatelně ekonomických důvodů, nebo z důvodů které nejsou zařaditelné pod ochranu
Listiny základních práv a svobod od jednání žadatele o azyl, který žádost o azyl používá
jako poslední možný prostředek k odvrácení hrozící persekuce, za kterou stěžovatel
považoval z výše uvedených důvodů útoky etnických Turků. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
K námitce pochybení krajského soudu ohledně posouzení požadavku na udělení
humanitárního azylu Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost není přípustná,
opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s., nebo o důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno,
ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Z obsahu žaloby je zřejmé, že část důvodů kasační stížnosti tak, jak je formuloval
stěžovatel, nemůže z pohledu výše citovaného ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. obstát. Výtku
ohledně neprovedení šetření k možnosti udělit stěžovateli humanitární azyl stěžovatel nevtělil
do podané žaloby, takže se jí Krajský soud v Ústí nad Labem nemohl zabývat. Předmětem
přezkumu rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem je na podkladě důvodů
stěžovatelem v kasační stížnosti vymezených, podřaditelných pod některé z ustanovení §103
odst. 1 s. ř. s., posoudit, zda se soud správně, v souladu se zákonem vyrovnal
se všemi žalobními body. V této fázi řízení nelze zkoumat postup žalovaného správního
orgánu a jeho rozhodnutí z pohledu otázek, které krajský soud neřešil proto, že nic takového
žalobce v žalobě nepožadoval.
Bezpečnost Bulharska byla předmětem posuzování Nejvyššího správního soudu
např. v rozsudku ze dne 13. 7. 2006, č. j. 3 Azs 262/2005 – 82, www.nssoud.cz,
nebo v rozsudku ze dne 21. 6. 2006, č. j. 2 Azs 191/2005 – 49, www.nssoud.cz, či v rozsudku
ze dne 18. 5. 2006, č. j. 2 Azs 2/2006 – 39, www.nssoud.cz. Rovněž nebylo prokázáno,
že by v konkrétním stěžovatelově případě nebylo možné Bulharskou republiku za takovouto
bezpečnou zemi považovat, neboť z výpovědi stěžovatele vyplývá, že se státními orgány
Bulharska žádné potíže neměl, ostatně se svými problémy se na ně nikdy neobrátil. Nejvyšší
správní soud dále připomíná, že je-li žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná,
není na místě zkoumat další okolnosti, což vyjádřil např. ve svém rozsudku dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 244/2004, www.nssoud.cz.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel sám žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdil, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 a §120 s. ř. s. rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu