ECLI:CZ:NSS:2007:4.AZS.149.2006
sp. zn. 4 Azs 149/2006 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: M. L.,
zast. JUDr. Miroslavem Soukupem, advokátem, se sídlem Praha 9, Na Harfě 7, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2005, č. j. 64 Az
5/2005 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mítá .
II. Žádnému z účastníků se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupce stěžovatele JUDr. Miroslava Soukupa, advokáta, se u r č u j e
částkou 2558,60 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne
10. 1. 2005, č. j. OAM-3680/VL-07-19-2004. Tímto rozhodnutím byla žádost o udělení azylu
zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu).
Stěžovatel současně s kasační stížností požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V podané žalobě stěžovatel toliko uváděl, že jeho otec mu vyhrožoval
(z náboženských důvodů) smrtí. Doplnil, že se nemá kam vrátit, nemá ženu, ani děti.
Požadoval udělení azylu.
V nyní napadeném rozsudku dospěl Krajský soud v Ostravě k závěru, že stěžovatel
svou zemi neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu, tj. v důsledku pronásledování
pro uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona o azylu). Soud uvedl,
že z provedeného správního řízení jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel podal žádost o azyl
až poté, kdy mu bylo uděleno (již navíc druhé) správní vyhoštění a důvodem žádosti o azyl
byla legalizace pobytu. S odkazem na uvedené soud uzavřel, že napadané rozhodnutí bylo
vydáno v souladu s zákonem a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, ve které dovozoval naplnění
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně namítal, že žalovaný správní orgán
a krajský soud posoudily věc v rozporu s právním řádem, resp. zákonem o azylu, a shledává
tak jejich pochybení. V kasační stížnosti rovněž požádal o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti z důvodu značné újmy na svých právech a porušení právních předpisů,
k čemuž uvedl, že má reálnou obavu z opuštění České republiky, neboť na Ukrajině mu hrozí
vážné nebezpečí z politických důvodů (z jakých nespecifikoval). Stejně tak požádal
o ustanovení právního zástupce pro řízení o kasační stížnosti a tlumočníka. Na základě výše
uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozhodnutí krajského soudu
a vrácení věci k dalšímu řízení.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2006, č. j. 64 Az 5/2005 – 36, byl
stěžovateli ustanoven právní zástupce, JUDr. Miroslav Soukup, advokát se sídlem v Praze,
Na Harfě 7, jehož prostřednictvím byla kasační stížnost ze strany stěžovatele dále doplněna.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že kasační stížnost podává z důvodů
vymezených v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., k čemuž nad rámec uvedeného
výslovně doplnil, že soud v rozsudku neuvádí, za jakých okolností a v jakém jazyce proběhl
pohovor dne 5. 1. 2005, a zda nedošlo k nepochopení jím uváděných skutečností. Dále uvedl,
že soud necitoval v rozsudku obsah zápisu o provedeném pohovoru a nehodnotil jej.
Je proto toho názoru, že soud mohl na základě takto projednaného spisového materiálu
vyvodit nesprávné skutkové závěry a jeho rozhodnutí může spočívat i na nedostatku důvodů.
Žalovaný podal na výzvu soudu ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl,
že námitky stěžovatele považuje za formální, přičemž některé z nich stěžovatel neuplatnil
ve správním řízení, a proto k nim, s odkazem na §109 odst. 4 s. ř. s., nelze přihlížet. Navrhl
nepřiznání odkladného účinku a zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumával napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti a jejího doplnění, resp. upřesnění, plyne, že se stěžovatel
dovolává důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady
řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu
ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Takové nedostatky či vady Nejvyšší správní soud v posuzované věci nezjistil.
Nejvyšší správní soud nejprve s ohledem na svou ustálenou rozhodovací praxi
konstatuje, že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit azyl toliko za pronásledovaní
za uplatňování politických práv a svobod, resp. z důvodu odůvodněného strachu
z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové zákonodárství České republiky
přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných srovnatelných demokratických
evropských zemích, vnímá právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před výše
uvedeným, což však v souzené věci nenastalo.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu přitom, ve znění k datu rozhodnutí
žalovaného správního orgánu uvádělo, že žádost o udělení azylu se zamítne jako zjevně
nedůvodná, pokud žalobce podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu
vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení
azylu dříve.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne
27. 12. 2004 žádost o udělení azylu, z níž vyplývá, že stěžovatel o azyl požádal zejména
z důvodu sporů se svým otcem a dále z ekonomických důvodů; z území České republiky byl
vyhoštěn a nemá se kam vrátit. Z protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o azyl ze dne
5. 1. 2005 vyplynuly obdobné důvody žádosti o azyl, tedy snaha o legalizaci pobyt na území
ČR, rodinné spory a ekonomické potíže. Z označeného protokolu dále vyplynulo,
že stěžovatel byl z území České republiky dvakrát vyhoštěn, poprvé v únoru 2004, podruhé
v prosinci 2004, a žádost o udělení azylu tak podal až po udělení správního vyhoštění.
Z protokolu (vedeného za přítomnosti tlumočníka z ruského jazyka) přitom vyplynulo,
že jej stěžovatel podepsal poté, co byl s obsahem protokolu seznámen,
přičemž rovněž podepsal, že s ním souhlasí a nežádá jeho doplnění či změny. Ve spisu
se přitom nachází i stěžovatelem podepsané prohlášení o tom, že byl seznámen s rozhodnutím
správního orgánu ruském jazyce, kterému rozumí.
Z výše uvedeného tak vyplývá i podle názoru Nejvyššího správního soudu
jednoznačně vyplývá, že stěžovatel požádal o udělení azylu až poté, že, mu bylo uděleno
správní vyhoštění, a tedy s cílem vyhnout se realizaci hrozícího vyhoštění.
Navíc ani jím uváděné další důvody, pro udělení azylu, tj. rodinné a ekonomické problémy,
nejsou relevantními důvody, pro které by bylo možné stěžovateli azyl udělit.
K námitce, že soud necitoval v rozsudku obsah zápisu o provedeném pohovoru
a nehodnotil jej, Nejvyšší správní soud uvádí, že podle jeho názoru jsou nejen v odůvodnění
rozhodnutí žalovaného správního orgánu, ale stejně tak i v odůvodnění rozhodnutí krajského
soudu, správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný
vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají
z provedených důkazů, přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav byl
žalovaným správním orgánem zjištěn správně, důkazy, které si správní orgán opatřil
byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy. Nelze tak přisvědčit námitkám
stěžovatele, že žalovaný správní orgán a krajský soud posoudily věc v rozporu s právním
řádem, resp. zákonem o azylu, či že by došlo k jejich pochybení. Odhlédnout
nelze ani od skutečnosti, že stěžovatel žádnou konkrétní nezákonnost, či rozpor neuváděl.
K dalším jmenovitým námitkám stěžovatele, uvedeným v kasační stížnosti,
kde namítal, že má reálnou obavu z opuštění České republiky, neboť na Ukrajině mu hrozí
vážné nebezpečí z politických důvodů (z jakých nespecifikoval), jakož k námitkám
v doplnění kasační stížnosti, jimiž brojil proti údajným nedostatkům pohovoru konaného dne
5. 1. 2005, či nesprávnému pochopení tam uvedených skutečností, je třeba odkázat na znění
§109 odst. 4 s. ř. s., který neumožňuje přihlížet ke skutečnostem, jež stěžovatel uplatnil poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. K těmto námitkám tak nemohl Nejvyšší správní soud
přihlížet, neb je stěžovatel uvedl až v kasační stížnosti. Podpůrně odkazuje Nejvyšší správní
soud na svou judikaturu k tomuto ustanovení, viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 3. 2004, č. j. 4 Azs 1/2004 - 68, www.nssoud.cz, ze kterého vyplývá, smyslem
omezení stanoveného v §109 odst. 4 s. ř. s., podle kterého ke skutečnostem, které stěžovatel
uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží,
je zamezit situaci, kdy by Nejvyšší správní soud rozhodoval o kvantitativně i kvalitativně
bohatším návrhu stěžovatele, než o jakém mohl rozhodovat soud v předchozím řízení.
Ostatně, jak vyplynulo ze správního spisu, stěžovatel na závěr protokolu vedeného
za přítomnosti tlumočníka z ruského jazyka podepsal, že byl s obsahem protokolu seznámen,
souhlasí s ním a nežádá doplnění či změny, přičemž ze správního a soudního spisu nevyplývá,
že by ruskému jazyku nerozuměl, ze čehož plyne, že vyslovil souhlas s tam uváděnými
tvrzeními, z kterých následně správně vycházel jak správní orgán, tak i soud.
Ostatně Nejvyšší správní soud již také opakovaně judikoval, že Byla-li žádost o azyl
podána až poté, co bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žadatele, a tato žádost byla
zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění zákona č. 325/1999 Sb., nemohou před soudem obstát námitky nesprávného
posouzení skutkového stavu věci vztahující se k důvodům udělení azylu., viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 - 36, www.nssoud.cz.
Lze tedy shrnout, že i Nejvyšší správní soud se se skutkovým hodnocením
a následnými závěry provedenými, jak žalovaným správním orgánem, tak i krajským soudem
ztotožňuje a plně na ně odkazuje, přičemž žádné z námitek stěžovatele nepřisvědčil.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Protože žalovaný správní orgán žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele, JUDr. Miroslav Soukup, byl ustanoven
soudem, platí odměnu za zastupování a hotové výdaje stát (§35 odst. 7 v návaznosti na §120
s. ř. s.). Ustanovenému zástupci náleží v souladu s ust. §11 písm. b), d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky, odměna za dva úkony právní
služby á 1000 Kč a dále podle ust. §13 odst. 3 téže vyhlášky náhrada hotových výdajů
ve výši paušální částky za dva úkony právní služby á 75 Kč. Protože ustanovený advokát
je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku
odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Částka daně,
vypočtená podle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 408,60 Kč.
Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 2558,60 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 13. června 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu