ECLI:CZ:NSS:2007:4.AZS.252.2006
sp. zn. 4 Azs 252/2006 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Jana Dvořáka, JUDr. Lenky Matyášové,
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: Y. J., zast. Mgr. Zbyňkem Stavinohou,
advokátem, se sídlem Brno, Joštova 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 31. 8. 2006, č. j. 56 Az 176/2006 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II: Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem, zamítl žalobu,
jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2006, č. j. OAM-373/LE-
PA04-PA04-2006, a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaného byla žádost žalobce o udělení azylu
zamítnuta jako zjevně bezdůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem
vlastních zájmů stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností od 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou
kasační stížnost se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře
přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu;
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená,
že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ
přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad na hmotněprávní
postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat
především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou
a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud
není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského
soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační
stížnosti na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence
některého z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.),
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy,
přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné uvést, že stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil
a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti jeho kasační stížnosti zabývat pouze
v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že Krajský soud v Brně nesprávně interpretoval
ust. §2 odst. 6 ve spojení s ust. §12 zákona o azylu. Dále pak stěžovatel uvádí, že opustil
zemi původu a podal žádost o udělení azylu v ČR kvůli obavám z postihu pro porušení
politiky plánovaného rodičovství. Na rozdíl od žalovaného a krajského soudu má za to,
že z informací o zemi původu, které žalovaný cituje v odůvodnění napadeného rozhodnutí
vyplývá, že stěžovateli v případě porušení politiky plánovaného rodičovství reálně hrozí
postih ze strany státního orgánů, což je opatření, které je třeba považovat za pronásledování
ve smyslu ust. §2 odst. 7 zákona o azylu, neboť je prováděno přímo státními orgány Čínské
lidové republiky a svou intenzitou, povahou a charakterem znamená podstatný zásah
do života a sociální situace stěžovatele. Není přitom rozhodné, zda stěžovatel do svého
odjezdu měl či neměl v této souvislosti jakékoliv problémy se státními orgány, neboť podle
ust. §12 písm. b) zákona o azylu není podmínkou udělení azylu pronásledování, ale postačuje
odůvodněný strach z pronásledování. Stěžovatel se tedy domnívá, že skutečnosti
objasněné v průběhu správního řízení jsou podřaditelné pod pojem pronásledování ve smyslu
ust. §2 odst. 7 zákona o azylu. Na závěr stěžovatel vznesl nesrozumitelnou námitku týkající
se překážky vycestování a navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu
v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud dovodil podle obsahu kasační stížnosti, že se stěžovatel
dovolává stížnostního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
K námitce vyslovené stěžovatelem, že mu v Číně reálně hrozí postih pro porušení
politiky plánovaného rodičovství znamenající podstatný zásah do jeho života a jeho sociální
situace, je třeba odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2005,
č. j. 5 Azs 120/2005 - 60, www.nssoud.cz, kde zdejší soud zdůraznil, že tzv. politika jednoho
dítěte uplatňovaná čínskou vládou v sobě obsahuje na straně jedné právo státu na regulaci
porodnosti, na druhé straně může být podle okolností považována za pronásledování
ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu, je-li provázena např. nucenou sterilizací či kastrací.
Žádné takové skutečnosti však stěžovatel netvrdil, nýbrž hovořil o údajně udělené pokutě,
kterou nebyl schopen uhradit. Zdejší soud v citovaném rozsudku rovněž upozornil na možnost
řešení uvedené problematiky přesídlením na venkov do jiné oblasti Číny.
Ohledně námitky stěžovatele týkající se zásahu do jeho sociální sféry,
tedy k ekonomickému důvodu odchodu ze země původu, Nejvyšší správní soud odkazuje
např. na rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 – 65,
www.nssoud.cz ve kterém konstatoval, že ekonomické důvody nejsou skutečností svědčící
o tom, že by stěžovatel mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona
o azylu, nebo na rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 – 54, www.nssoud.cz
ve kterém konstatoval, že ekonomické problémy stěžovatele v zemi původu nejsou
bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, ani důvodem pro udělení
azylu z humanitárních důvodů (§14 téhož zákona).
Nesrozumitelnou námitku stěžovatele „Máme za to, že zákona, bez posouzení
existence překážek vycestování podle ust. §91 zákona“, Nejvyšší správní soud vyhodnotil
jako námitku vztahující se k otázce zkoumání překážek vycestování. V případě zjevně
nedůvodné žádosti, se k této otázce zdejší soud již vyslovil např. ve svém rozsudku ze dne
22. 9. 2004, č. j. 5 Azs 230/2004 – 45, www.nssoud.cz, nebo v rozsudku ze dne 9. 9. 2004,
č. j. 2 Azs 147/2004 – 41, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 409/2004, www.nssoud.cz.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel sám žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdil, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 a §120 s. ř. s. rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu