ECLI:CZ:NSS:2007:4.AZS.253.2006
sp. zn. 4 Azs 253/2006 - 73
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Lenky Matyášové
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: K. S., zast. Mgr. Bohdanou Novákovou,
advokátkou, se sídlem Praha 4, Pod Terebkou 12, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalob ce proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 18. 9. 2006, č. j. 14 Az 143/2004 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobce Mgr. Bohdaně Novákové, advokátce, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 4800 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 18. 9. 2006, č. j. 14 Az 143/2004 - 28, Krajský soud
v Ústí nad Labem zamítl žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2004,
č. j. OAM-1059/VL-18-C09-2003, a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaný neudělil žalobci azyl
podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), a dále na žalobce nevztáhl překážku vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost.
Na návrh stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 23. 11. 2006,
č. j. 14 Az 143/2004 - 51, ustanovil zástupkyní stěžovatele pro řízení o kasační stížnosti
Mgr. Bohdanu Novákovou, advokátku. Ustanovená zástupkyně podáním ze dne 8. 12. 2006
kasační stížnost doplnila.
Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval přípustnost podané kasační stížnosti
a shledal, že některé námitky stěžovatel poprvé uvádí až v kasační stížnosti. Podle konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu,
aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky
jsou nepřípustné. Ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. naproti tomu brání tomu, aby se poté,
co bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, uplatňovaly skutkové novoty. K takto uplatněným
novým skutečnostem kasační soud při svém rozhodování nepřihlíží. (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikovaný
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 419/2004, www.nssoud.cz).
V kontextu citovaného judikátu považuje Nejvyšší správní soud za nepřípustnou
námitku nesprávného výkladu ustanovení §91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu a ignorování
soukromého života stěžovatele na území České republiky. Stěžovatel tuto námitku neuplatnil
v podané žalobě, ač tak učinit mohl. Uvedenou námitkou se proto Nejvyšší správní soud
nemohl dále zabývat a nemohl z ní vycházet ani při posuzování přijatelnosti kasační stížnosti.
Samotné obecné tvrzení stěžovatele, že jeho vycestování na U. brání téměř 10 let soukromého
a rodinného života v České republice, nebylo předneseno ve správním řízení, ani před
krajským soudem, proto představuje skutkové novum, ke kterému Nejvyšší správní soud
nepřihlíží.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že stěžovatel i byla soudní ochrana již jednou poskytnuta
individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci.
Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní
ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 933/2006,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační
stížnost se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační
stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může
vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad
určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti
kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat
především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou
a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud
není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského
soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od př ípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustn ost (či spíše absence
některého z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.),
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy,
přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je -li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Stěžovatel jako důvody přijatelnosti kasační stížnosti uvedl, že je třeba, aby bylo
vyjasněno, za jakých podmínek má žalo vaný povinnost použít či nepoužít klauzule zjevně
nedůvodných žádostí. Přesah vlastních zájmů stěžovatel spatřoval v zájmu
na tom, aby Krajský soud v Ústí nad Labem neopakoval svoje pochybení spočívající
ve spokojení se s tím, že žalovaný nepoužívá časově odlišné informace ke zkoumání
bezpečnosti návratu stěžovatele do země původu.
Stěžovatel v kasační stížnosti označil důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. a namítal, že pokud žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatel podal žádost o udělení
azylu pouze z ekonomických důvodů, s čímž stěžovatel nesouhlasí, měl žalovaný aplikovat
ustanovení §16 zákona o azylu. Stěžovatel z tohoto postupu žalovaného dovozoval špatně
zjištěný skutkový stav a vytýkal krajskému soudu, že se s tím spokojil. Stěžovate l
rovněž namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí o překážkách vycestování pro nedostatek
důvodů. Žalovaný ani krajský soud si neopatřili dostatek informací o zemi původu
a rozhodnutí o překážkách vycestování bylo odůvodněno informacemi týkajícími
se minulosti.
Právní otázkou, kdy aplikovat ustanovení zákona o azylu o zjevně nedůvodné žádosti,
se Nejvyšší správní soud zabýval např. ve svém rozsudku ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 181/2004, www.nssoud.cz, a dále též ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2006,
č. j. 3 Azs 344/2005 - 103, www.nssoud.cz, nebo ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, www.nssoud.cz. K námitce nedostatečně zjištěného skutkového
stavu, nedostatku informací o zemi původu stěžovatele a k otázce překážek vycestování
Nejvyšší správní soud poukazuje na skutečnost, že stěžovatel v průběhu správního řízení
neuvedl žádné azylově relevantní důvody, ani důvody pro vztažení překážek vycestování.
Podobný nedostatek tvrzení byl již mnohokrát předmětem posuzování Nejvyššího správního
soudu, např. v rozsudku ze dne 16. 5. 2004, č. j. 1 Azs 45/2004 - 47, www.nssoud.cz,
nebo v rozsudku ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 - 47, www.nssoud.cz, či v rozs udku
ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, www.nssoud.cz.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 – 59, má správní orgán povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné
pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel
o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném
případě žádost jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) téhož zákona zamítne.
Nedojde-li k zamítnutí žádosti ve lhůtě 30ti dnů od zahájení soudního řízení, vydá správní
orgán negativní rozhodnutí podle §12 citovaného zákona; to však neznamená,
že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost domýšlet právně relevantní důvody
pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a činit posléze k těmto důvodům příslušná skutková
zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci podle ustanovení §32 správního řádu má správní
orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu řízení uvedl.
Navíc Nejvyšší správní soud uvádí, že námitka „nevyjasněnosti postupu správního
orgánu“ z hlediska ustanovení §16 a rozhodnutí podle §12 a násl. zákona o azylu,
není v posuzované věci zcela jasné, když správní orgán rozhodl o tom, že stěžovali se azyl
podle §12, 13 a 14 zákona o azylu neuděluje, a stěžovatel se v žalobě dovolává toho,
že v jeho případě byly naplněny důvody pro udělení azylu podle §12 zákona v azylu.
Se zřetelem k výše uvedenému tak pochybení správnosti orgánu zjištěno nebylo.
Námitku, že rozhodnutí o překážkách vycestování bylo odůvodněno informacemi
týkajícími se minulosti, nepovažuje Nejvyšší správní soud s ohledem na zmíněný nedostatek
tvrzení stěžovatele a s ohledem na zlepšení politické situace na U. za skutečnost, která by
mohla mít vliv na správnost závěrů ž alovaného nebo krajského soudu. Za vadu řízení nelze
považovat ani skutečnost, že krajský soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného
žalovaným, neboť k tomu jej zavazuje ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud nezjistil existenci žádného důvodu přijatelnosti
kasační stížnosti a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost
byla odmítnuta.
Odměna zástupkyni stěžovatele Mgr. Bohdaně Nová kové, advokátce, která byla
stěžovateli ustanovena usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 11. 2006,
č. j. 14 Az 143/2004 - 51, byla stanovena za dva úkony právní služby ve výši 2100 Kč
podle §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní
tarif, ve znění pozdějších předpisů (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu
týkající se věci samé podle §11 odst. 1 písm. b) a d) této vyhlášky) a režijní paušál podle §13
odst. 3 téže vyhlášky ve výši 300 Kč za každý úkon. Zástupkyni stěžovatele bude vyplacena
částka ve výši 4800 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu