ECLI:CZ:NSS:2007:5.AFS.151.2006
sp. zn. 5 Afs 151/2006 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: T. s.
r. o., zast. Ing. Z. U., daňovým poradcem, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně,
se sídlem náměstí Svobody 4, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2006, č. j. 29 Ca 99/2004 – 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Výše označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále „krajský soud“) bylo
pro nezákonnost zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 2. 2004, č. j. 7546/03/FŘ/150;
tímto bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Holešově ze dne
3. 10. 2003, č. j. 22152/03/322970/7985, kterým bylo zastaveno řízení ve věci výzvy
k zaplacení daňového nedoplatku. Krajský soud dospěl k závěru, že přezkoumávanému
rozhodnutí ve věci zastavení řízení předcházelo řízení, v němž nebylo dosud řádně doručeno
rozhodnutí (opravný platební výměr, kterým došlo ke změně daňové povinnosti), jímž byla
daňová povinnost stěžovateli uložena, a proto veškeré následné kroky žalovaného, tedy
i rozhodnutí ve věci výzvy k úhradě nedoplatku je nutno považovat za nezákonné.
Rozhodující skutečností pro závěr soudu o neúčinném doručení opravného platebního výměru
byla nesprávná aplikace ust. §17 odst. 5, resp. ust. §19 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků („zákon o správě daní“); správní orgán pochybil přistoupil-li
k doručování veřejnou vyhláškou, ačkoli pro takový postup nebyly naplněny zákonné
podmínky.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“). Stěžovatel se především
neztotožňuje se závěrem krajského soudu, který učinil stran nezákonnosti, které se měl
správní orgán dopustit při doručování písemnosti. Konstatuje, že pokud neexistovaly,
dle tvrzení soudu, důvody pro doručení veřejnou vyhláškou, protože se daňový poradce
v místě svého sídla nezdržoval, postrádá stěžovatel v rozsudku zhodnocení skutečnosti,
na kterou upozorňoval, totiž, že k doručení předmětného rozhodnutí došlo fikcí- tj. postupem,
který zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní v §17 odst. 5 předvídá. V daném případě má
stěžovatel za to, že byly naplněny podmínky pro tento způsob doručování. Tuto skutečnost
krajský soud zcela opomněl zohlednit. Stěžovatel trvá na tom, že předmětné rozhodnutí
o opravě zřejmých omylů a nesprávností ze dne 14. 4. 2003 bylo pravomocně doručeno.
Tvrdí-li krajský soud, že neexistuje dostatek důvodů pro to, aby správce daně mohl
konstatovat, že se adresát písemnosti v místě doručení nezdržoval, pak de facto vyslovuje
závěr, že se dotyčný v místě doručení zdržoval. Za této situace pak došlo k doručení fikcí.
Podle stěžovatele jiný přístup není možný. Buď se adresát písemnosti v době doručení
na konkrétním místě zdržoval a byl nezastižen, a potom dojde k doručení fikcí dle ust. §17
odst. 5 zákona o správě daní nebo se dotyčný na uvedeném místě nezdržuje, a potom jsou
důvody pro doručení veřejnou vyhláškou dle §19 cit. zákona. Ať již byl proto finalizován
první nebo druhý způsob doručení, je zjevné, že rozhodnutí bylo účinné a pravomocné.
Stěžovatel namítá, že předmětem přezkumu v odvolacím řízení bylo rozhodnutí o zastavení
řízení podle ust. §27 odst. 1 písm. g) zákona o správě daní. Nesrozumitelný
a nepřezkoumatelný je proto podle něj závěr soudu, že stěžovatel měl v řízení
nepravomocnost rozhodnutí Finančního úřadu v Holešově zohlednit a výzvu zrušit.
V odvolacím řízení však stěžovatel mohl maximálně zrušit rozhodnutí o zastavení řízení,
nikoli výzvu k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě. Vzhledem k výše uvedenému navrhuje
stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce v písemném vyjádření ke kasační stížnosti se zcela ztotožnil se závěry
krajského soudu a důvody kasační stížnosti odmítl. Argumentaci stran stěžovatelem
namítaného způsobu doručování fikcí dle §17 odst. 5 zákona o správě daní považuje za zcela
účelovou, neboť ze spisového materiálu je zcela zjevné, že tímto způsobem stěžovatel
nepostupoval. Z jeho rozhodnutí zcela jednoznačně vyplývá, a sám stěžovatel uvádí,
že „rozhodnutí bylo řádně doručeno dne 15. 4. 2003 žalobci a dne 3. 6. 2003 daňovému
poradci formou veřejné vyhlášky.“ Stěžovatel tedy považoval za datum doručení datum
v návaznosti na vyvěšení veřejné vyhlášky. Stěžovatel dle názoru žalobce nesprávně
přistoupil k doručení veřejnou vyhláškou poté, kdy vlastním zaviněním nemohl řádně doručit
dle §17 cit. zákona, neboť neuvedl na obálce doručované písemnosti dodatek „daňový
poradce“. Takto doručované zásilka se vrátila zpět s poznámkou doručovatele, že adresát
nebyl zastižen. Žalobce odkazuje v této souvislosti na §5 odst. 6 vyhl. MDS č. 28/2001 Sb.,
v němž je stanoveno, že pokud má být poštovní zásilka adresována daňovému poradci, musí
být za jménem adresáta uveden dodatek „daňový poradce“ Pokud tomu tak není, není možno
písemnost předat osobám, které v souladu s ust. §17 odst. 10 zákona o správě daní daňový
poradce zmocnil k přebírání korespondence. Stěžovatel proto nemůže již z tohoto důvodu,
kdy dodatek neuvedl, argumentovat nyní doručením fikcí.
Rozhodnutí o opravě zřejmých omylů, které předcházelo vydání výzvy k úhradě
nedoplatku, považuje žalobce nejen za nedoručené, ale rovněž za neplatné. O stanoveném
základu daně a vyměření daně v souladu s ust. §46 odst. 7 zákona o správě daní vyrozumí
správce daně daňový subjekt platebním výměrem. V dané věci však bylo rozhodnuto
způsobem, který zákon v ustanovení §56 odst. 3 cit. zákona neuvádí a nezná.
Žalobce se konečně neztotožňuje ani s tím, že by soudem navržený postup nebyl pro
stěžovatele dostatečně srozumitelný. Soud jednoznačně uvádí, že rozhodnutí o opravě
zřejmých omylů ze dne 14. 4. 2003 doposud nebylo řádně doručeno a nenabylo právní moci.
Uvedl-li soud, že mělo dojít ke zrušení výzvy, je z kontextu celého soudního rozhodnutí
dostatečně zřejmé, že bylo míněno nejdříve zrušení rozhodnutí o zastavení řízení (to ostatně
připouští jako alternativu rozhodování v předmětném odvolacím řízení sám stěžovatel),
aby následně mohlo dojít ke zrušení výzvy k úhradě nedoplatku. Zrušení obou dotčených
rozhodnutí je plně v kompetenci stěžovatele. Žalobce považuje kasační stížnost
za nedůvodnou a navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl, pokud ji neodmítne,
a to z důvodu, že kasační stížnost není podepsána za stěžovatele osobou, která sice
má pověření k zastupování, ale kasační stížnost v podstatě nepředložila, tedy za stěžovatele
nejednala (tato je podepsána osobou, která nemá právnické vzdělání - ředitelem, resp. jeho
zástupcem).
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu v rozsahu kasační stížnosti a vázán jejími důvody, přitom neshledal důvody, k nimž
by musel přihlédnout ex offo, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předně neshledal žalobcem tvrzené nenaplnění procesních
podmínek, pro které by bylo lze kasační stížnost odmítnout.
Podle ust. §105 s. ř. s. musí být stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen
advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo
jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání.
V projednávané věci stěžovatel řádně spolu s podanou kasační stížností předložil
pověření, kterým zmocnil svého zaměstnance s předepsaným právnickým vzděláním
k zastupování a jednání v řízení o kasační stížnosti.
Povinné zastoupení osobou znalou práva v řízení o kasační stížnosti je procesní
podmínkou, která je odstranitelná. Znamená to, že i v případech, kdy kasační stížnost
je podána „nezastoupeným“ účastníkem, lze tuto procesní překážku odstranit a plnou moc
k zastupování dodatečně předložit. Ostatně uvedené ustanovení výslovně nestanoví,
že kasační stížnost musí být podána advokátem. Presumuje-li výše citované ustanovení,
že za stěžovatele osoba znalá práva jedná nebo jej zastupuje, má na mysli, že tak „aktivně“
činí v průběhu celého řízení o kasační stížnosti (této osobě se doručují výzvy soudu, udělená
poučení, rozsudek ve věci samé,...). Nelze proto za situace, kdy stěžovatel předložil spolu
s kasační stížností i plnou moc k zastupování v řízení před kasačním soudem, jakož i doklady
prokazující požadované vzdělání zástupce (svého zaměstnance), restriktivním výkladem
dospět k závěru, že nejsou splněny procesní podmínky řízení ve smyslu ust. §105 s. ř. s.
jen z toho důvodu, že kasační stížnost je podepsána statutárním zástupcem stěžovatele,
resp. osobou pověřenou k zastupování.
Nejvyšší správní soud, poté, kdy neshledal důvody pro odmítnutí kasační stížnosti,
se musel zabývat stěžovatelem namítanou nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu
/§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s./; dospěl-li by k závěru o důvodnosti této námitky, již tato
skutečnost by musela nutně vést ke zrušení přezkoumávaného rozhodnutí. K takovému závěru
však Nejvyšší správní soud nedospěl.
Stěžovatel namítá, že krajský soud, ačkoli přezkoumával procesní rozhodnutí
o zastavení řízení podle §27 odst. 1 písm. g) zákona o správě daní, posuzoval rozhodnutí
o opravě zřejmých omylů a nesprávností (otázku jeho doručení) a výzvu k zaplacení
nedoplatku v náhradní lhůtě.
Nejvyšší správní soud neshledal v postupu krajského soudu vady, které by mohly vést
k nepřezkoumatelnosti rozsudku samého. Krajský soud, jakkoli tak výslovně v odůvodnění
rozsudku neuvedl, postupoval zcela v souladu s ust. §75 odst. 2 s. ř. s. Namítal-li žalobce
v žalobě nezákonnost rozhodnutí, které předcházelo přezkoumávanému rozhodnutí, bylo
povinností soudu se takovou námitkou zabývat. Krajský soud proto nepochybil, konstatoval-
li, že rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností, které měnilo základ daně a daň,
doposud nebylo dosud řádně doručeno a nenabylo tak právní moci. Z této skutečnosti,
pro řízení ve věci podstatné, dospěl krajský soud zcela správně k závěru, že veškeré další
úkony nelze, než považovat za nezákonné. Krajský soud mimo to konstatoval, že namítal-li
přitom žalobce tuto skutečnost již v odvolání, měl ji žalovaný při rozhodování o odvolání
zohlednit a výzvu zrušit. Z uvedeného konstatování v žádném případě nelze vyvozovat závěr
o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Bylo –li lze ze spisového materiálu, který
byl stěžovateli jakožto odvolacímu orgánu předložen, zjistit vady předchozího řízení, z něhož
vzešlo rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí v odvolacím řízení přezkoumávaném,
bylo povinností odvolacího orgánu postupovat v souladu s ust. §50 odst. 3 zákona o správě
daní. Nelze zejména odhlédnout od věty druhé a třetí cit. ustanovení, jež konstatují, že vyjdou-
li při přezkoumávání najevo skutečnosti odvolatelem sice neuplatněné, ale mající podstatný
vliv na výrok rozhodnutí, lze k nim rovněž při rozhodování přihlédnout. Při tom není odvolací
orgán vázán návrhy odvolatele a může proto změnit rozhodnutí odvoláním napadené
i v neprospěch odvolatele.
Uvedené výjimky z obecného pravidla stanoveného ve větě první §50 odst. 3 zákona
o správě daní totiž rozsah použitelnosti obecného pravidla zásadním způsobem redukují
ve prospěch přezkumu řady aspektů zákonnosti napadeného prvoinstančního rozhodnutí
ex officio, takže rozsah přezkumu prvoinstančního rozhodnutí odvolacím orgánem
se i v daňovém řízení blíží rozsahu téhož typu přezkumu v řízení podle správního řádu
(byť oproti rozsahu přezkumu podle správního řádu je nepochybně – abstraktně vzato – užší).
Lze tedy říci, že rozhodnutí odvolacího orgánu nebude možno shledat nezákonným pouze
za předpokladu, že odvolací orgán v daňovém řízení přezkoumá (a správně posoudí)
rozhodnutí orgánu prvoinstančního jednak v rozsahu požadovaném v odvolání (§50 odst. 3
věta první cit. zákona), jednak (nad rámec tohoto rozsahu) i z důvodů uvedených v §50
odst. 3 větě druhé, které nutno vykládat extenzívně (srovn. rozsudek NSS sp. zn.
2 Afs 31/2005, publ. Sb. NSS č. 868/2006, příst. též na www.nssoud.cz).
Stěžovateli v řízení, které bylo zahájeno výzvou k úhradě nedoplatku v náhradní lhůtě
ze dne 13. 8. 2003 a ukončeno vydáním procesního rozhodnutí o zastavení řízení dle §27
odst. 1 písm. g) zákona o správě daní, nebyl dán prostor pro uvážení, zda k odvolatelem
neuplatněným skutečnostem přihlédne, anebo nikoli, nýbrž – vyjdou-li takové skutečnosti
najevo a mají-li podstatný vliv na výrok rozhodnutí – přihlédnout k nim musí.
„Vyjitím najevo“ ve smyslu ust. §50 odst. 3 zákona o správě daní, jak již uvedl
i např. výše zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu, nutno pak rozumět jakýkoli
způsob přibytí informace o skutečnosti, jež může být pro výsledek řízení rozhodná,
do dispoziční sféry správního orgánu. Je-li uvedená informace obsahem správního spisu,
nutno ji nepochybně považovat za „vyšlou najevo“.
Jestliže tedy součástí správního spisu při rozhodování stěžovatele ve věci odvolání
žalobce proti rozhodnutí o zastavení řízení byly písemnosti týkající se samotného stanovení
daňové povinnosti, konkrétně mimo jiné i platební výměr na daň z převodu nemovitostí
ze dne 27. 4. 2000, č. j. 13516/00/322970/2193, kterým byla žalobci předepsána daňová
povinnost ve výši 470 000 Kč, následné rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností
ze dne 14. 4. 2003, č. j. 11010/03/322970/7985, kterým byla původní daňová povinnost
„opravena“ na částku 1 981 540 Kč, pouze s odůvodněním, že došlo při stanovení daně
ke zřejmé chybě v počítání, nepochybně je nutno považovat skutečnosti v nich zaznamenané
za „vyšlé najevo“, neboť odvolací správní orgán je měl nepochybně ve své dispoziční sféře.
Jak bylo ze spisového materiálu zjištěno, žalobce nadto i v samotném odvolání
proti rozhodnutí o zastavení řízení, jakož i v předchozím odvolání proti výzvě k zaplacení
daňového nedoplatku ze dne 13. 8. 2003 na tyto skutečnosti výslovně upozornil, když namítal,
že správce daně dosud řádně nedoručil rozhodnutí, na základě kterého byla následně vydána
výzva k úhradě nedoplatku a v návaznosti na rozhodnutí, které nenabylo právní moci, vydal
další rozhodnutí a vyvozoval z něho vůči němu právní důsledky. Stěžovatel však na tyto
námitky zcela rezignoval a vůbec k nim nepřihlížel.
Nejvyšší správní soud, s odkazem na odůvodnění výše, dospěl k závěru, že stěžovatel
pochybil, nepřihlédl-li ex officio ke skutečnostem, které prokazatelně byly obsahem správního
spisu a neprověřil zákonnost způsobu zjištění skutečností rozhodných pro vydání svého
rozhodnutí. Nejvyšší správní soud není ve sporu s konstatováním stěžovatele, že v řízení
o odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení mohl stěžovatel zrušit pouze toto rozhodnutí,
nikoli již samotnou výzvu k úhradě nedoplatku. Právě takový postup stěžovatele však zde byl
na místě pro otevření dalšího procesního postupu, který by vedl k nápravě vad předchozího
řízení, v němž bylo o daňové povinnosti rozhodováno.
Krajský soud vyvodil proto zcela správný závěr o nezákonnosti rozhodnutí
stěžovatele, přitom jeho rozsudek netrpí namítanou nepřezkoumatelností
pro nesrozumitelnost.
Další námitka stěžovatele uplatněná ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
směřuje k nesprávnému právnímu posouzení krajským soudem stran způsobu doručování
písemnosti žalobci podle ust. §19 zákona o správě daní.
Nejvyšší správní soud zásadně odmítá námitku stěžovatele, tvrdí-li tento nyní
v kasační stížnosti, že pokud krajský soud konstatoval, že nebylo prokázáno dostatek důvodů
pro závěr o tom, že se žalobce v místě doručování nezdržoval, a nebyly tak naplněny
podmínky pro aplikaci §19 zákona o správě daní (doručení veřejnou vyhláškou), došlo
k doručení fikcí dle §17 odst. 5 cit. zákona. Tvrzení stěžovatele však zcela postrádá oporu
ve spise samém.
Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že předmětné rozhodnutí o opravě zřejmých
omylů a nesprávností ze dne 14. 4. 2003 bylo správcem daně doručováno na adresu Ing. Z. U.
(bez dodatku „daňový poradce“), písemnost se vrátila zpět s poznámkou nezastižen, uloženo
15. 4. 2003 – v úložní době nevyzvednuto. Mělo-li by být tvrzení stěžovatele pravdivé, musel
by den doručení nastat patnáctým dnem od data uložení. Tímto dnem však v žádném případě
není den 3. 6. 2003, který sám stěžovatel jako datum doručení písemnosti daňovému poradci
ve svém rozhodnutí uvádí, přitom toto datum je zjevně dovozováno z jiného způsobu
doručování, a to doručování veřejnou vyhláškou (viz rozhodnutí č. j. FÚ:
15652/03/322970/7985 ze dne 16. 5. 2003, vyznačeno: vyvěšeno na úřední desce správce
daně dne 16. 5. 2003, sňato dne 30. 5. 2003, vyvěšeno na úřední desce Městského úřadu v
Holešově dne 20. 5. 2003, sňato dne 5. 6. 2003 - stěžovatel nesprávně uvádí den 3. 6. 2003 –
pozn. soudu).
Podle ust. §32 odst. 1 zákona o správě daní jsou rozhodnutí pro příjemce právně
účinná jen, jsou-li jim řádným způsobem doručena.
Způsoby doručování v daňovém řízení jsou upraveny v §17 až §20 cit. zákona,
přitom správce daně nemá na výběr, který způsob doručování zvolí, ale musí postupovat
právě a výlučně tím způsobem, pro který jsou dány zákonem presumované podmínky.
Daňový poradce, zastupující daňový subjekt, je rovněž také sám daňovým subjektem
s vlastní daňovou povinností. Je proto nezbytné v případě doručování důsledně odlišovat jeho
postavení v řízení. Z úkonů správce daně musí být zřejmé, vůči komu tyto směřují a jaké
právní následky s nimi mají být spojovány.
V projednávané věci byla písemnost (rozhodnutí o opravě zřejmých omylů
a nesprávností) doručována daňovému poradci nikoli jako fyzické osobě, která je sama
daňovým subjektem, o jehož daňové povinnosti se řízení vede, ale jakožto zástupci daňového
subjektu (§10 zákona o správě daní). Mělo-li by být doručováno s účinky řádného doručení
dle §17 odst. 5 cit. zákona, jak tvrdí stěžovatel, postrádá doručovací písemnost v označení
podstatný rozlišovací údaj pro postup doručovatele pro daný způsob doručení, a to údaj o tom,
zda je doručováno Ing. Z. U. - daňovému poradci, tj. zástupci jiného daňového subjektu,
anebo Ing. Z. U. jakožto daňovému subjektu. Označil-li stěžovatel daňového poradce, který
zastupoval daňový subjekt na základě plné moci a jemuž doručoval písemnost pouze jménem
a příjmením s uvedením roku narození a neuvedl za jménem adresáta dodatek - daňový
poradce, jednalo se o zásilku určenou jemu osobně. Jejím doručením, resp. nedoručením tak
nemohly nastat zamýšlené účinky doručení pro zastupovaný daňový subjekt (žalobce).
Podle ust. §17 odst. 10 cit. zákona písemnosti určené daňovému poradci mohou být
doručovány také jeho pracovníkům, kteří jím byli pověření k přijímání písemností. Převezme-
li pověřený pracovník písemnost určenou daňovému poradci, má takové převzetí písemnosti
účinky řádného doručení daňovému poradci, a to i v případě postupu dle §17 odst. 5 zákona
o správě daní. Pro učinění takového závěru je však nezbytné, aby byly naplněny předpoklady
takového postupu; jedním z nich je i důsledné označení příjemce písemnosti.
Za písemnost určenou daňovému poradci (advokátovi) nelze považovat písemnost,
v jejíž adrese není u jména a příjmení uvedeno označení „daňový poradce“ („advokát“), a to
i přesto, že je zásilka doručována na adresu, kde sídlí pouze tato daňová (advokátní) kancelář.
Účinky platného doručení písemnosti dle §17 odst. 5 zákona o správě daní mohou
nastat pouze tehdy, je-li z doručované písemnosti zřejmé, že ji bylo lze doručit jeho
pracovníkům. Neobsahuje-li písemnost určená daňovému poradci dodatek „daňový poradce“
(případně „advokát“ – viz §11 odst. 2 cit. zákona) a chybí tak dodatek určující okruh osob
oprávněných k převzetí písemnosti ve smyslu ust. §17 odst. 10 zákona o správě daní, nelze
takovou písemnost jiné osobě předat.
Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že písemnost doručil ve smyslu ust. §17 odst. 5
zákona o správě daní, neboť nebyly pro takový způsob doručení naplněny základní zákonné
podmínky.
S okamžikem doručení rozhodnutí zákon o správě daní spojuje určité právní následky
zasahující sféru hmotných i procesních práv daňového subjektu. Je proto nepřípustné okamžik
doručení dovozovat zcela svévolně dle okolností, které nastanou dodatečně z postupu, který
správce daně původně ani nezamýšlel.
V projednávané věci stěžovatel neprokázal ve smyslu ust. §31 odst. 8 písm. a) zákona
o správě daní doručení podle ust. §17 odst. 5 cit. zákona, neprokázal však ani podmínky
pro užití náhradního způsobu doručení dle ust. §19 cit. zákona.
Základním předpokladem efektivního správního řízení je vzájemná součinnost
a spolupráce správních orgánů a účastníků řízení. Doručení veřejnou vyhláškou je náhradním
způsobem doručení, který přichází v úvahu až tehdy, nelze–li použít postup dle §17 zákona
o správě daní a poplatků. Lze tak postupovat pouze v případě, kdy správci daně není znám
pobyt adresáta nebo na adrese, kterou adresát uvede, se tento dlouhodobě, resp. vůbec
nezdržuje. V projednávané věci však stěžovatel neprokázal ve smyslu ust. §31 odst. 8
písm. a) cit. zákona naplnění zákonných podmínek pro doručení veřejnou vyhláškou
v souladu s ust. §19 cit. zákona. Jak ze správního spisu vyplynulo, ostatní písemnosti
správcem daně doručované na uvedenou adresu zástupce daňového subjektu přebíral, tudíž
nelze dospět zřejmě k závěru, že se zde adresát nezdržoval nebo jeho pobyt nebyl znám.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnost kasačních námitek uplatněných
stěžovatelem dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., a proto kasační stížnost postupem podle
ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ust. §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel
neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalobce, který byl ve věci
úspěšný, důvodně vynaložené náklady nevyčíslil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky.
V Brně dne 22. října 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu