ECLI:CZ:NSS:2007:5.AFS.165.2006:133
sp. zn. 5 Afs 165/2006 - 133
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci
stěžovatele: B. a. s., zast. JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem Dlouhá 16, 110 00,
Praha 1, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem
Štěpánská 619/28, 110 10, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, č. j. 9 Ca 118/2004 – 88,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, č. j. 9 Ca 118/2004 - 88 byla
zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu
(dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 9. 12. 2003, č. j. FŘ-4521/13/03, kterým bylo
zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu
pro Prahu 4 (dále jen „správce daně“) ze dne 30. 1. 2003, č. j. 26514/03/004516/6583 na daň
z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období září 2000 ve výši 545 599 Kč.
Městský soud v Praze dovodil, že stěžovatel neprokázal nárok na odpočet daně ve smyslu
ustanovení §19 odst. 1 a 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), neboť neprokázal rozsah a předmět konkrétně
přijatého zdanitelného plnění ze zprostředkovatelských smluv uzavřených za účelem
zprostředkování prodeje určitých komodit. Z listin předložených stěžovatelem nevyplynulo,
jaká konkrétní zprostředkovatelská činnost byla zprostředkovatelem vyvinuta, když je provize
na daňovém dokladu fakturována nikoli ze zprostředkovatelské činnosti, ale z určitého
objemu realizovaných obchodů. Obchodní kapacity, obchodní rozhodování a personální
zajištění bylo navíc soustředěno u zprostředkovatele a všechny společnosti tvořící holding
byly sice právně samostatnými subjekty, neměly však obchodní vliv a jejich aktivity byly
omezeny na nákup a prodej. Tvrzení stěžovatele a důkazní prostředky jím navržené proto
zvýšily pochybnosti správce daně, zda se v daném případě jednalo skutečně o provizi
za zprostředkování nebo zda fakturovaná částka není jakousi odměnou za vliv mateřské
společnosti v rámci holdingu.
Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku městského soudu v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s“.) V kasační stížnosti namítal, že přistoupil
k posouzení nároku na odpočet čistě z obchodního hlediska, zatímco finanční ředitelství
a správce daně šetřily nárok z pohledu fundamentálního výkladu zákona. Městský soud
v Praze pak přisvědčil finančnímu ředitelství, že v žádném důkazním prostředku není uveden
předmět a rozsah zdanitelného plnění, a že pokud stěžovatel hodlal uplatnit odpočet daně, měl
si zjednat u dodavatele jako vystavovatele faktury takový doklad, který by obsahoval
dostatečně zřejmou náležitost daňového dokladu ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 písm. f)
zákona o DPH. Žádná právní úprava však nestanoví, jaký má být skutečný rozsah popisu
a předmětu plnění ve smyslu citovaného ustanovení. U zdaňovacích období prosinec 1999
a září 2000 byla provedena správcem daně daňová kontrola, kterou byla osvědčena
oprávněnost odpočtů. Daňová kontrola, na jejímž základě nebyl uznán nárok na odpočet jako
oprávněný, byla již v pořadí druhou daňovou kontrolou. Tím byla ve stejné věci vydána dvě
odlišná rozhodnutí. Vada daňového dokladu však stěžovateli nebyla nikdy sdělena. Dodavatel
T. G. a. s. (dále jen „zprostředkovatel“) nesporně odvedl DPH, a uplatnění odpočtu
stěžovatelem proto nemohlo být neoprávněné. Správce daně tak svými úkony ve skutečnosti
směřuje ke dvojímu vybrání daně. Ostatně zprostředkovatel odvedl ze své provize i daň
z příjmů. Z rozsahu uzavřených kupních smluv také vyplývá, že byly zprostředkovány obraty
ve statisících tun u komodit, se kterými do doby uzavření zprostředkovatelských smluv a
následného zprostředkování stěžovatel neobchodoval. Pokud městský soud dospěl k závěru,
že k poskytování služeb docházelo v rámci holdingového uspořádání (obchodní rozhodování a
obchodní kapacity byly soustředěny u zprostředkovatele, obchodní společnosti neměly žádný
obchodní vliv, ale prováděly pouze nákup a prodej), pak tato úvaha měla vést k aplikaci
ustanovení §6 zákona o DPH. Kapitálová a personální provázanost osob majících zvláštní
vztah k plátci podléhá pouze zvýšené kontrole rozsahu plnění. Výše provize, způsob jejího
výpočtu a vazba na rozsah kontrahovaného množství komodit však nebylo zpochybněno a
nebylo ani předmětem šetření správce daně. Závěr Městského soudu v Praze proto nemá
oporu v šetření provedeném správcem daně a dokazování v rámci soudního řízení. Tím, že
bylo po stěžovateli požadováno prokazování provedených zprostředkovatelských služeb, tedy
služeb, jež byly prováděny zprostředkovatelem a nikoliv jím samotným, je v rozporu se
základními zásadami daňového řízení. Důkazní břemeno ohledně rozsahu
zprostředkovatelských služeb nemůže nést stěžovatel. Je sice jeho povinností prokazovat svá
tvrzení, tj. tvrzený výsledek zprostředkování (přijetí výsledku v podobě uzavřených kupních
smluv), nikoli však to, v jaké formě, v jakém čase a místě bylo zprostředkování prováděno.
Správci daně byly předloženy uzavřené smlouvy, doklady o dodávkách, kompletní fakturace
dodávek a prohlášení, že k uzavření kupních smluv došlo na základě zprostředkování a
nikoliv přímým jednáním stěžovatele a odběratelů. Důkaz svědeckou výpovědí jmenovitě
uvedených obchodních partnerů nebyl proveden, ačkoliv byl navrhován. Bylo též řádně
prokázáno uzavření kupní smlouvy, dosažení obratu v komoditách, se kterými do té doby
stěžovatel neobchodoval a uhrazení provize za zprostředkování. Správce daně neučinil úkon,
kterým by u zprostředkovatele zjistil rozsah poskytnutých činností. Dokazování správce daně
za účelem zjištění rozsahu daňové povinnosti vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu
v Ostravě sp. zn. 22 Ca 193/99. V doplněních kasační stížnosti stěžovatel poukázal na
rozsudky Městského soudu v Praze, jimiž byla zrušena rozhodnutí o odvolání ve věci daně
z příjmů právnických osob a následně byly zrušeny i dodatečné platební výměry o vyměření
této daně. Jestliže došlo ke zrušení dodatečných platebních výměrů na daň z příjmů
právnických osob, měly by být zrušeny i dodatečné platební výměry na DPH, neboť došlo
k doměření daní stejným procesním postupem správce daně a byly použity a hodnoceny stejné
důkazní prostředky. S ohledem na uvedená tvrzení, vady řízení správce daně a i městského
soudu stěžovatel navrhl, aby byl rozsudek městského soudu zrušen a věc vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázalo na to, že za zdaňovací
období září 2000 se jednalo o druhou kontrolu, zahájenou na základě nově zjištěných
skutečností. První kontrola byla provedena správcem daně v rámci zahájeného vytýkacího
řízení. Stěžovatelovo tvrzení, že byl prokázán výsledek zprostředkovatelské činnosti,
tj. uzavření smluv na dodávky řepkových a sojových šrotů a rybí moučky, což je podle jeho
názoru dostačující, je v příkrém rozporu s principem, kterým se DPH řídí. Nárok na odpočet
DPH je v §19 zákona o DPH mimo jiné vázán na prokázání přijetí zdanitelného plnění
uskutečněného jiným plátcem. Nemůže tedy být důkazem o přijetí plnění při dodání zboží
skutečnost, že odběratel má zboží v držení, aniž by prokázal, že je od konkrétního dodavatele
přijal a stejně tak nemůže být důkazem o zprostředkování činnosti uzavření smluv mezi
stěžovatelem a jeho dodavateli a odběrateli, nebylo-li prokázáno, jakou činnost a v jakém
rozsahu za uvedené období zprostředkovatel k tomu, aby smlouvy byly uzavřeny, vyvíjel.
Ostatně ze stěžovatelem předložených zápisů jasně vyplývá, že zprostředkovatel žádnou
zprostředkovatelskou činnost neprováděl, neboť upřesnění dodávek mezi jednotlivými
podniky holdingu bylo prováděno na společných poradách. Podle názoru stěžovatele vychází
rozsudek ze spolehlivě zjištěného stavu, všechny skutečnosti uvedené v napadeném
rozhodnutí o odvolání mají oporu ve spisovém materiálu. Z těchto důvodů finanční ředitelství
navrhlo, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z podkladů správního řízení vyplývá, že stěžovatel nárok na odpočet daně
za předmětné zdaňovací období září 2000 dokládal v rámci daňové kontroly zahájené
dne 15. 4. 2002 třemi smlouvami o zprostředkování ze dne 5. 1. 2000 a smlouvou
o zprostředkování a poskytování s tím souvisejících poradenských služeb ze dne 3. 1. 2000
a daňovým dokladem – fakturou č. 651 a č.652 – vystaveným společností T. G. a. s. jako
zprostředkovatelem. K výzvám správce daně ze dne 9. 5. 2002 a 24. 2. 2002 pak nárok na
odpočet daně dokládal sděleními ze dne 28. 5. 2002 a ze dne 8. 7. 2002 s návrhem výslechu
svědků, provedenými výslechy svědků D. F. a K. K. za společnost stěžovatele a Ing. J. F. a
Ing. R. P. za zprostředkovatele, a to při účasti zástupce stěžovatele, zápisem z koordinačních
porad k exportu skladu svolané společností T. G. a.s. na 22. 9. 1999, zápisem z porady
ředitelů a obchodních náměstků klientských společností Z. ve skupině T. G. a. s., zápisem
z porady k exportu skladu ze dne 30. 5. 2000, vyjádřením zástupce společnosti stěžovatele
JUDr. F. F. ze dne 19. 8. 2002, v odvolacím řízení výpovědí Ing. V. D. do protokolu o jednání
ze dne 30. 1. 2002, při kterém bylo provedeno místní šetření u daňového subjektu T. G. a. s., a
konečně předložením prohlášení auditora ze dne 18. 11. 2003. Z vyjádření stěžovatele
v průběhu daňového řízení, jakož i z výpovědi Ing. V. D. do protokolu ze dne 30. 1. 2002
vyplynulo, že jiné důkazní prostředky ohledně přijatého zdanitelného plnění na základě
zprostředkovatelských smluv stěžovatel ani společnost T. G. a. s. neměla k dispozici.
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona o DPH má plátce nárok na odpočet daně, pokud
jím přijatá zdanitelná plnění, uskutečněná jiným plátcem, použije při podnikání
nebo při činnosti vykazující všechny znaky podnikání kromě toho, že je prováděna
podnikatelem. Podle odst. 2 citovaného ustanovení plátce prokazuje nárok na odpočet daně
daňovým dokladem zaúčtovaným podle zvláštního právního předpisu, případně evidovaným
podle ustanovení §11 cit zákona u plátců, kteří nejsou účetní jednotkou, který má všechny
tímto zákonem předepsané náležitosti a který byl vystaven plátcem. V případě, že doklad
neobsahuje všechny náležitosti daňového dokladu, prokazuje plátce nárok podle zvláštního
právního předpisu (zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků).
Podle ustanovení §12 odst. 2 zákona o DPH musí běžný daňový doklad obsahovat
a) obchodní jméno, sídlo nebo místo podnikání, popř. bydliště nebo místo podnikání plátce,
který uskutečňuje zdanitelné plnění, b) daňové identifikační číslo plátce, který uskutečňuje
zdanitelné plnění, c) obchodní jméno, sídlo nebo místo podnikání, popř. bydliště nebo místo
podnikání plátce, pro něhož se uskutečňuje zdanitelné plnění, d) daňové identifikační číslo
plátce, pro něhož se uskutečňuje zdanitelné plnění, e) pořadové číslo dokladu, f) rozsah
a předmět zdanitelného plnění, g) datum vystavení dokladu, h) datum uskutečnění
zdanitelného plnění, i) výši ceny bez daně celkem, j) základní nebo sníženou sazbu daně,
k) výši daně celkem zaokrouhlenou na desetihaléře nahoru, popřípadě uvedenou i v haléřích.
Za správnost údajů uvedených na běžném daňovém dokladu odpovídá plátce, který uskutečnil
zdanitelné plnění.
Podle ustanovení §31 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků dokazování provádí
správce daně, který vede daňové řízení, nebo z jeho pověření správce daně dožádaný. Podle
odst. 2 citovaného ustanovení správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné
stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji a není v tom vázán jen návrhy
daňových subjektů. Podle odst. 9 citovaného ustanovení daňový subjekt prokazuje všechny
skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu
byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván.
Lze souhlasit se stěžovatelem, že žádný právní předpis nestanoví, jak má být předmět
a rozsah zdanitelného plnění na daňovém dokladu specifikován. Z ustanovení §12 odst. 2
písm. f) zákona o DPH pouze vyplývá, že běžný daňový doklad musí obsahovat mimo jiné
rozsah a předmět zdanitelného plnění. V tomto řízení tak ovšem problém nestojí. Jestliže
je předmět a rozsah zdanitelného plnění uveden na daňovém dokladu natolik obecným
způsobem, že není seznatelné, co bylo předmětem plnění a v jakém rozsahu bylo plnění
poskytnuto, má plátce daně povinnost prokázat, o jaké předmět plnění se jednalo a v jakém
rozsahu bylo plnění uskutečněno. V daném případě byl stěžovatel opakovaně vyzýván
k prokázání skutečného rozsahu a předmětu plnění, ovšem své důkazní břemeno neunesl.
Důkazní prostředky předkládané stěžovatelem nebyly způsobilé prokázat, v čem zdanitelné
plnění konkrétně spočívalo a v jakém rozsahu bylo poskytnuto. Stěžovatel pouze obecně
uváděl princip fungování holdingu a popsal zprostředkování tak, jak vyplývá z příslušných
ustanovení obchodního zákoníku. Shodně vypovídali i vyslechnutí svědci. Nicméně podstatou
dokazování nebyly principy fungování a vazby uvnitř holdingu, ale prokázání konkrétního
předmětu a rozsahu plnění ve vztahu k daňovým dokladům. Navíc, jak z výpovědí svědků
vyplývá, v rozhodném období tito byli také v řídících pozicích u stěžovatele,
zprostředkovatele i dodavatelských společností. Proto je správný závěr městského soudu,
že za daného stavu nebylo možné určit, za kterou společnost dané osoby jednaly.
Na skutečnosti, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, nemůže nic změnit ani jeho
tvrzení, že bylo povinností smluvních stran ukládat písemnosti po dobu jednoho roku, a právě
proto je již nemožné konkrétní důkazní prostředky zajistit a předložit. Důkazem o předmětu
a rozsahu předmětného plnění nejsou uzavřené kupní smlouvy, z nichž podle stěžovatele
vyplývá, že byly zprostředkovány obraty u komodit, se kterými do doby uzavření
zprostředkovatelských smluv neobchodoval. Navíc tyto smlouvy stěžovatel nepředložil,
ačkoli byl opakovaně v průběhu daňové kontroly vyzýván k prokázání rozsahu přijetí
zdanitelného plnění.
V této souvislosti je nutno zdůraznit, že nárok na odpočet DPH má podle ustanovení
§19 zákona o DPH plátce daně, pokud přijatá zdanitelná plnění uskutečněná jiným plátcem
použije k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění, což znamená, že musí prokázat o jaká
plnění se konkrétně a fakticky jednalo, protože jen taková plnění mohl použít k dosažení
obratu za svá zdanitelná plnění. Výčet předkládaných důkazních prostředků k prokázání
přijatých zdanitelných plnění vyplývá jak z protokolů o ústním jednání, tak i z písemností
předkládaných stěžovatelem k výzvám správce daně.
K námitce stěžovatele stran povinnosti prokazovat rozsah zprostředkovatelských
služeb, co do formy, času a místa jejich provádění, neboť má jen povinnost prokazovat svá
tvrzení, týkající se přijetí výsledku zprostředkování, je třeba odkázat na stávající judikaturu
Nejvyššího správního soudu, podle níž daňový subjekt, který hodlá v souvislosti s výdajem
za služby zprostředkovatele na základě smlouvy o zprostředkování podle ustanovení §642
obch. zák. uplatnit odpočet DPH, musí v první řadě prokázat, že zprostředkovatel skutečně
vyvíjel pro něho jako zájemce zprostředkovatelskou činnost. Musí tedy prokázat,
že zprostředkovatel jednal způsobem, který mohl objektivně sloužit či o němž
se zprostředkovatel mohl rozumně domnívat, že by měl objektivně sloužit, k zajištění
příležitosti k uzavření smluv zájemce se třetími osobami (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, www.nssoud.cz, obdobně
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2005, č. j. 5 Afs 40/2004 - 59,
www.nssoud.cz). Stěžovatel však neprokázal uvedený rozsah zprostředkovatelských služeb,
které mu měly být poskytnuty. V tomto případě neshledal Nejvyšší správní soud racionální
důvod pro odchýlení se od dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu. Jestliže tedy
Městský soud v Praze dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal nárok na odpočet, má takový
závěr oporu ve spisovém materiálu a je v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud nepovažuje za opodstatněnou ani stížní námitku týkající
se závěru soudu, že k poskytování služeb docházelo v rámci holdingového uspořádání,
kdy zúčastněné společnosti neměly žádný obchodní vliv, což mělo vést k aplikaci ustanovení
§6 zákona o DPH. Je tomu tak proto, že předmětem daňové kontroly bylo prokázání
oprávněnosti odpočtu daně uplatněného stěžovatelem v daňovém přiznání za zdaňovací
období září 2000, zejména co do rozsahu a předmětu zdanitelného plnění. Okolnost,
že smluvní vztah je založen mezi osobami majetkově či personálně propojenými ve smyslu
ustanovení §6 zákona o DPH, má vliv pouze na stanovení základu daně v tom smyslu,
že základem daně při uskutečnění zdanitelného plnění vůči osobě mající zvláštní vztah
k plátci, je cena zjištěná podle zvláštních předpisů (ustanovení §14 odst. 7 zákona o DPH).
O to však v daném případě nešlo. Nebyl totiž dán důvod pro zpochybnění ceny zdanitelného
plnění, tedy provize, ale bylo na stěžovateli, aby k výzvě správce daně prokázal rozsah
a předmět zdanitelného plnění.
Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnou rovněž stížní námitku týkající
se opakované daňové kontroly, přitom v této otázce odkazuje na svoji ustálenou judikaturu –
např. 5 Afs 223/2004, 2 Afs 31/2005, 1 Afs 32/2005, vše přístupno na www.nssoud.cz.
Daňovou kontrolu je možné opakovat v případě, dozví-li se správce daně po provedení
původní daňové kontroly o skutečnostech, které mu v době jejího provádění nebyly známy,
které jsou však významné pro správné stanovení základu daně a daně kontrolovaného
daňového subjektu; resp. skutečnosti, které by jinak zakládaly zákonný důvod pro užití
mimořádného opravného prostředku – obnovy řízení. Opakovaná daňová kontrola musí být
prováděna v rozsahu bezprostředně souvisejícím s nově zjištěnými skutečnostmi a musí být
ve svém rozsahu řádně vymezena.
Nelze jistě připustit, aby daňová kontrola byla opakována libovolně často a aby tak byl
dán prostor k případnému neprofesionálnímu či dokonce v krajních případech šikanóznímu
postupu správce daně vůči daňovému subjektu; na druhé straně ovšem nelze ani připustit,
aby možnosti správce daně k užití instrumentu v podobě daňové kontroly byly fakticky
vyprázdněny tím, že by opakování daňové kontroly bylo paušálně a bezvýjimečně vyloučeno i
za situace, kdy při první daňové kontrole správce daně postupoval s potřebnou profesionalitou
a kdy teprve po jejím skončení a z důvodů, jež správce daně nezavinil, se objevily nové
skutečnosti, které zakládají důvod k tomu, aby první daňovou kontrolou prověřované
skutečnosti byly podrobeny opakovanému zkoumání.
Nejvyšší správní soud také považuje za důležité připomenout, že ne každá opakovaná
kontrola je nezákonná, byť je nepochybně pravidlem, že by se opakovat neměla (srovn.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2006, č. j. 2 Afs 31/2005 - 57, publikován
pod. č. 868/2006 Sb. NSS).
V případě dodatečného vyměření DPH za zdaňovací období září 2000 byla zahájena
daňová kontrola dne 15. 4. 2002, o čemž byl sepsán protokol. Podnětem pro zahájení kontroly
v širším rozsahu (se zaměřením na fakturací provizí mezi společnostmi, které jsou uskupeny
v rámci holdingu) bylo sdělení adresované finančním orgánům, ve kterém bylo upozorněno
na daňové úniky, ke kterým v rámci holdingu společnosti T. G. a. s. mělo docházet, jakož i
skutečnost, že uzavřené smlouvy, na jejichž podkladě byla fakturována provize jsou fiktivní.
Pokud jde o námitku, že správce daně svými úkony směřuje ke dvojímu vybrání daně,
tj. jak u stěžovatele, tak i zprostředkovatele, Nejvyšší správní soud nejprve předesílá,
že předmětem kasačního řízení byla oprávněnost uplatněného odpočtu daně stěžovatelem
a nikoli správnost přiznané, resp. vyměřené a případně i odvedené, daně zprostředkovatelem.
Protože však tato námitka nebyla stěžovatelem uplatněna v žalobě, Nejvyšší správní soud
se jí s poukazem na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. pro její nepřípustnost nezabýval.
Nejvyšší správní soud nepovažuje za relevantní ani argumentaci stěžovatele
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 193/99, protože není možné zaměňovat
povinnost správce daně dbát na to, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové
povinnosti, byly zjištěny co nejúplněji (jak ostatně vyplývá z citovaného rozsudku), s důkazní
povinností daňového subjektu vyjádřenou tím, že pokud daňový subjekt v daňovém řízení
tvrdí určité skutečnosti (břemeno tvrzení), je povinen tato svá tvrzení prokázat (důkazní
břemeno). Není tedy povinností správce daně vyhledávat důkazní prostředky svědčící
ve prospěch daňového subjektu. Oprávnění provést účastníky nenavržené důkazy se tudíž
uplatní především v souvislosti s okolnostmi, které vyjdou při řízení najevo. Neunesení
důkazního břemene neznamená, že správce daně má povinnost takové důkazy sám vyhledávat
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 5/2005 - 58,
www.nssoud.cz).
Ke stížní námitce uplatněné v doplnění kasační stížnosti ve vztahu k přezkumu
doměřené daně z příjmu právnických osob nelze přihlížet. Podle ustanovení §109 odst. 4
s. ř. s. nemůže Nejvyšší správní soud přihlížet ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté,
co bylo vydáno napadené soudní rozhodnutí. Ze stejného důvodu nemůže Nejvyšší správní
soud přihlížet ani k dalšímu stížnímu bodu, v němž stěžovatel tvrdí, že výzvy správce daně
byly nedostatečné, protože tato námitka nebyla stěžovatelem uplatněna v žalobě.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost stěžovatele jako
nedůvodnou zamítl (ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.) postupem podle ustanovení §109 odst. 1
s. ř. s., které umožňuje rozhodnout o tomto mimořádném opravném prostředku bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno,
protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu ředitelství žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. července 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu