ECLI:CZ:NSS:2007:5.AFS.185.2006
sp. zn. 5 Afs 185/2006 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: R., spol. s r. o., zast. JUDr. Janem Vydrou, advokátem se sídlem Mokropeská 688,
Černošice, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem
Štěpánská 28, Praha 1, o kasačních stížnostech žalobce – stěžovatele proti rozsudkům
Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2004, č. j. 5 Ca 185/2003 – 30, č. j. 5 Ca 167/2003 –
34, č. j. 5 Ca 170/2003 – 30, č. j. 5 Ca 174/2003 – 30, č. j. 5 Ca 181/2003 – 30, ze dne 1. 12.
2004, č. j. 5 Ca 193/2003 – 30, č. j. 5 Ca 197/2003 – 30, č. j. 5 Ca 199/2003 – 30, č. j. 5 Ca
207/2003 – 30, č. j. 5 Ca 216/2003 – 30, ze dne 28. 1. 2005, č. j. 5 Ca 218/2003 – 30, č. j. 5
Ca 220/2003 – 30, č. j. 5 Ca 233/2003 – 30, č. j. 5 Ca 236/2003 – 30, č. j. 5 Ca 237/2003 – 30,
č. j. 5 Ca 240/2003 – 30,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítají.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Nejvyšší správní soud ve věcech kasačních stížností proti výše uvedeným rozsudkům
Městského soudu v Praze spojil usneseními ze dne 16. 1. 2007, 18. 1. 2007 a 25. 1. 2007 věci
vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 5 Afs 186/2006, 5 Afs 187/2006,
5 Afs 188/2006, 5 Afs 189/2006, 5Afs 190/2006, 5 Afs 191/2006, 5 Afs 192/2006,
5 Afs 193/2006, 5 Afs 194/2006, 5 Afs 195/2006, 5 Afs 196/2006, 5 Afs 197/2006,
5 Afs 198/2006, 5 Afs 199/2006 a 5 Afs 200/2006 ke společnému projednání s věcí vedenou
u tohoto soudu pod sp. zn. 5 Afs 185/2006.
Včas podanými kasačními stížnostmi se žalobce (dále též stěžovatel) domáhal zrušení
shora uvedených rozsudků Městského soudu v Praze. Těmito rozsudky byly (po vyloučení
jednotlivých rozhodnutí žalovaného k samostatnému projednání) zamítnuty žaloby proti
rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 6. 2003, č. j. FŘ-4379/14/03, FŘ-4361/14/03, FŘ-
4364/14/03, FŘ-4368/14/03, FŘ-4375/14/03, FŘ-4387/14/03, FŘ-4391/14/03, FŘ-
4393/14/03, FŘ-4401/14/03, FŘ-4410/14/03, FŘ-4412/14/03, FŘ-4414/14/03, FŘ-
4427/14/03, FŘ-4430/14/03, FŘ-4431/14/03, FŘ-4434/14/03. Uvedenými rozhodnutími
žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti platebním výměrům na daň z převodu nemovitostí,
vydaným Finančním úřadem pro Prahu 6.
V žalobě stěžovatel především uvedl, že zbudoval a zkolaudoval bytový dům v Praze.
Prohlášením vlastníka vymezil ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují
některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým
prostorům a doplňují některé zákony (též „zákon o vlastnictví bytů“) v uvedeném domě
bytové a nebytové jednotky, které pak následně prodal jejich nynějším vlastníkům
jako nabyvatelům, a to smlouvami o převodech vlastnictví k bytovým, respektive nebytovým
jednotkám a smlouvami o převodech spoluvlastnictví nebytové jednotky. Stalo se tak
v období roku 1999. Správce daně mu poté nesprávně vyměřil daň z převodu pozemků. Podle
§20 zákona č. 72/1994 Sb. totiž spoluvlastnický podíl na společných částech domu
i pozemku za splnění stanovených podmínek na nabyvatele jednotky přecházel.
Městský soud v odůvodnění rozsudků uvedl zejména, že smlouvami o převodech
jednotek byly v jednotlivých případech převedeny i spoluvlastnické podíly na pozemcích
ve smlouvách uvedených. Převod spoluvlastnického podílu na pozemcích nebyl bezúplatný,
jednalo se o převod úplatný, když cena spoluvlastnického podílu na pozemcích byla podle
oceňovacích předpisů pro účely ocenění připočtena k ceně bytu nebo nebytového prostoru.
Ze skutečnosti, že pro účely ocenění byla k ceně bytu nebo nebytového prostoru připočtena
i cena spoluvlastnického podílu pozemku, nelze dovozovat, že pozemek přestal být
samostatnou nemovitostí (§119 odst. 2 občanského zákoníku), samostatným předmětem
vlastnických vztahů, a že převod spoluvlastnického podílu pozemku vůbec dani z převodu
nemovitostí nepodléhal nebo že byl od této daně osvobozen. Jako nedůvodnou soud označil
i námitku, že žalovaný odmítl aplikovat na daný případ §8 odst. 3 a odst. 4 zákona
č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (též „zákon o oceňování
majetku“). Při stanovení předmětu daně je nutno vycházet z daňového zákona, neboť ten
stanoví jak předmět daně, tak i případy osvobození od daně. Zákon o oceňování majetku
upravuje pouze způsoby oceňování věcí, práv a jiných majetkových hodnot a služeb, mimo
jiné i pro účely stanovené daňovými předpisy; sám však daňovým předpisem není, nestanoví
co je předmětem konkrétní daně, ani co je od daně osvobozeno. Je proto nutno odmítnout
právní výklad žalobce, že zákon o oceňování majetku mění daňový zákon a odlišně stanoví
co je předmětem daně a co je od daně osvobozeno. Z uvedených důvodů soud žalobu
jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel napadl výše uvedené rozsudky kasačními stížnostmi, opírajícími se o důvod
uvedený v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb. a domáhal se jejich zrušení.
Má za to, že rozsudky spočívají na nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení a proto jsou nezákonné. Není správný soudem provedený výklad §20
zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, týkající
se osvobození od daně z převodu nemovitostí, v návaznosti na znění §8 odst. 3 a odst. 4
zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů a znění §20 a §21
zákona č. 72/1994 Sb. Soud nesprávně při posouzení osvobození od daně z převodu
nemovitostí upřednostnil užití zákona č. 357/1992 Sb. a uzavřel, že §20 tohoto zákona
umožňuje, za splnění zde uvedených podmínek, osvobodit pouze převod stavby (či zde
jednotek bytových i nebytových); pozemku, který se pod nimi nachází se již, dle názoru
soudu, osvobození netýká. Soud také nesprávně nepřihlédl při posouzení předmětu daně
k §20 a §21 zákona o vlastnictví bytů, v nichž bylo uvedeno, že s převodem nebo přechodem
vlastnictví k jednotce přechází i spoluvlastnický podíl pozemku. Z ustanovení §8 odst. 4 věta
poslední zákona č. 151/1997 Sb. pro potřeby daní vyplývá, že zákonný přechod vlastnického
práva ke spoluvlastnickému podílu pozemku byl v rozhodné době přechodem bezúplatným.
Podle názoru stěžovatele, jestliže §8 zákona o oceňování majetku stanoví,
že cena spoluvlastnického podílu pozemku se započte do ceny stavby (potažmo do ceny
bytové nebo nebytové jednotky), platí tento příkaz pro všechny účely zákonů,
uvedených v §1 odst. 1 a v části čtvrté až deváté tohoto zákona. Je proto nemožné,
aby nebyl aplikován s poukazem, že neupravuje předmět jednotlivých daní.
Pokud jde o základ daně, je tento zákon předpisem, který deroguje ustanovení daňových
zákonů. Tomu odpovídá i odkaz na tento zákon, uvedený v §10 písm. a) zákona
č. 357/1992 Sb., zde je uvedeno, že základem daně z převodu nemovitostí je cena zjištěná
podle zákona o oceňování majetku. Podle §8 odst. 4 zákona o oceňování majetku
má být cena spoluvlastnického podílu pozemku pro potřeby daně z převodu nemovitostí
zahrnuta do ceny stavby. Je zde tedy uložena povinnost převodce zvýšit o cenu
spoluvlastnického podílu pozemku cenu stavby a tedy zvýšit o tuto cenu zdaňovací základ,
pokud jde o převod bytových a nebytových jednotek. Zákon takto vylučuje,
aby se v případech, kdy jde o převod spoluvlastnictví podílu pozemku na nabyvatele bytové
či nebytové jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., cena tohoto podílu pozemku stala
samostatným základem pro vyměření daně z převodu nemovitostí. Neboli, jestliže zákon
uvádí, že pokud jde o přechod spoluvlastnictví pozemku podle §20 a §21 zákona
č. 72/1994 Sb., nemůže být zjištěná cena spoluvlastnického podílu pozemku samostatným
základem pro stanovení daně z převodu nemovitostí a neumožňuje tedy legálně takový základ
daně určit. Je-li tedy podle §20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb., převod stavby
za zde stanovených podmínek osvobozen od daně z převodu nemovitostí, musí se nutně
toto osvobození vztahovat i na tu část základu daně z převodu nemovitostí, která je tvořena
započtenou cenou spoluvlastnického podílu pozemku.
Ve smlouvách o převodu vlastnictví jednotek bylo uvedeno, že předmětná jednotka
se převádí spolu s příslušným spoluvlastnickým podílem společných částí domu a příslušným
spoluvlastnickým podílem pozemků, titulem pro přechod vlastnického práva k těmto
spoluvlastnickým podílům byla dikce §20 zákona č. 72/1994 Sb., podle něhož v dané době
přecházelo spoluvlastnictví společných částí domu a pozemků spolu s převodem
či přechodem vlastnického práva k jednotce. Soud dospěl k nesprávnému závěru,
že se jednalo o úplatný převod podílů pozemků, neboť tyto byly ve smlouvách
pouze zmíněny. Smlouvy však neobsahují žádné ujednání o ceně tohoto spoluvlastnického
podílu. V závěru poukázal na porušení řady ústavních práv žalobce a navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadené rozsudky Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Stěžovatel v kasačních stížnostech proti výše uvedeným rozsudkům dále namítá,
že městský soud se nevypořádal s existencí zákonné normy obsažené v §8 odst. 4 zákona
č. 151/1997 Sb. z hlediska jejího obsahu. Tuto námitku stěžovatele lze dle obsahu podřadit
pod kasační důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., dle kterého lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Žalovaný ve vyjádření ke kasačním stížnostem důvodnost kasačních námitek popřel,
odkázal na setrvání na svém právním názoru uvedeném v odůvodnění žalobou napadených
rozhodnutí, jakož i na své vyjádření podané k žalobě městskému soudu. Zopakoval, že §20
odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb., ve znění tehdy účinném, upravoval pouze podmínky
osvobození prvního úplatného převodu vlastnictví ke stavbě. Pozemek je však samostatnou
nemovitostí, stavba není součástí pozemku. Ustanovení §20 zákona o vlastnictví bytů
je nutno chápat tak, že dochází-li k převodu bytu nebo nebytového prostoru, je tímto
převodem podmíněn i převod pozemku (obdobně jako u §21 téhož zákona). Zákon tak ukládá
vlastníkovi pozemku, aby při převodu stavby (bytu či nebytového prostoru) převedl
na nabyvatele i spoluvlastnický podíl pozemku, nestanoví však v žádném případě, že se tak
musí stát bezúplatně, eventuelně, že by byl tento převod pozemku osvobozen od daně.
Správce daně proto přiznal v souladu s §20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb. osvobození
od daně z převodu nemovitostí převodům bytů, nebytových prostorů a k nim náležejícím
společným částem a vyměřil daň z převodu nemovitostí za úplatný převod vlastnictví
k poměrné části pozemku. Z §8 odst. 4 zákona o oceňování majetku je zřejmé, že cena
příslušenství stavby, které stavebně není její součástí (studna, vedlejší stavby atd.),
se pro účely ocenění bytu nebo nebytového prostoru započte do ceny stavby. Jsou-li
vlastnické vztahy ke stavbě a pozemku shodné, cena pozemku se rovněž započte do ceny
stavby. Způsob ocenění bytu a nebytového prostoru je vymezen §13 vyhlášky
č. 279/1997 Sb., a to tak, že cena příslušenství stavby, které není stavebně její součástí,
se pro účely ocenění bytu či nebytového prostoru vypočte podle příslušných ustanovení
vyhlášky a k ceně bytu či nebytového prostoru se připočte poměrně podle velikosti
spoluvlastnického podílu na společných prostorách domu. Stejně se postupuje u pozemku,
jsou-li vlastnické vztahy ke stavbě a pozemku shodné. Z tohoto ustanovení není možné
dovozovat, že součet všech těchto hodnot je nedílnou částkou, která je cenou zjištěnou bytu
jako takového, ale pouze skutečnost, že zjištěná cena bytu a nebytového prostoru se skládá
z ceny bytu a nebytového prostoru, z ceny poměrného podílu na příslušenství stavby a pokud
jsou shodná vlastnická práva ke stavbě a pozemku, pak i z ceny příslušného podílu
na pozemku. Ze všech důvodů zde uvedených, považuje žalovaný kasační stížnosti
za bezdůvodné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasačních stížností v mezích jejich
rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnosti nejsou důvodné.
Za nesprávně posouzenou právní otázku označil stěžovatel výklad ustanovení
§20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb., v návaznosti na §8 odst. 3 a odst. 4 zákona
č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů a znění §20 a §21 zákona
č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé
vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, ve zněních
účinných pro rok 1999.
Nejvyšší správní soud v této věci zaujal stejný právní názor jaký již zaujal Nejvyšší
správní soud ve věci č. j. 1 Afs 24/2005 a posoudil věc
takto:
Zákon č. 357/1992 Sb. ve svém oddílu třetím, zabývajícím se daní z převodu
nemovitostí a jejími pravidly uvádí, kdo jsou poplatníky této daně, co je předmětem této daně
a co tvoří základ daně. Dále tento zákon upravuje daňovou povinnost u jednotlivých skupin
osob a rovněž tak uvádí výjimky, tedy okolnosti a podmínky, za nichž je převod nemovitosti
osvobozen. Zdanění převodu nemovitostí představuje zcela jistě legitimní cíl spočívající
v získávání prostředků k naplnění státního rozpočtu, přičemž případy osvobození od daně
lze vnímat jako výjimky z pravidla.
Podle §20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb., ve znění účinném pro rok 1999,
byl od daně z převodu nemovitostí osvobozen první úplatný převod nebo přechod vlastnictví
ke stavbě, která je novostavbou, na niž bylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí,
nebo je dokončenou novostavbou nebo rozestavěnou novostavbou a stavba nebyla dosud
užívána, jestliže převodce (prodávající) je buď fyzickou osobou zapsanou
v obchodním rejstříku nebo právnickou osobou a převod stavby je prováděn
v souvislosti s jejich podnikatelskou činností, anebo obec.
Osvobození od daně z převodu nemovitostí podle výše citovaného ustanovení
se vztahuje nejen na převody vlastnictví ke stavbě jako celku, ale i na převody vlastnictví
samostatných částí stavby, či na převody ideálních částí stavby.
Pokud jde o převody vlastnictví k jednotkám (bytům a nebytovým prostorům),
je nutno vycházet z terminologie zákona č. 72/1994 Sb. Podle jeho §3 odst. 2 se právní
vztahy k jednotkám řídí, pokud tento zákon nestanoví jinak, ustanoveními občanského
zákoníku a dalších právních předpisů, které se týkají nemovitostí. Z jednotlivých ustanovení
zákona vyplývá, že vlastník jednotky je spoluvlastníkem budovy (tj. stavby). Platí
pro ně proto i předpisy, týkající se osvobození prvního úplatného převodu vlastnického práva
ke stavbě, je-li novostavbou, tj. §20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb., ve znění pro rok 1999.
Pojem novostavba není v právních předpisech výslovně definován. Z věcného významu
tohoto slova lze však dovodit, že se jedná o druh stavby, která je od základu zcela nově
(z)budována. Osvobození od daně tak lze vztáhnout jistě jak na stavby, tak na její části.
Zákon č. 72/1994 Sb. řeší i práva k pozemku v souvislosti s nabytím vlastnictví bytu
nebo nebytového prostoru (§21). Občanský zákoník připouští, aby vlastníkem pozemku byl
jiný subjekt než je vlastník stavby, přičemž dle §120 odst. 2 občanského zákoníku,
stavba není součástí pozemku. Cílem zákona o vlastnictví bytů tak bylo mj. sjednotit
spoluvlastnické vztahy k plášti budovy se spoluvlastnickými vztahy k pozemku
a za tím účelem zákon ukládá vlastníkům jednotek, provést mezi sebou převod tak,
aby spoluvlastnictví k pozemku odpovídalo spoluvlastnictví společných částí domu.
To však v žádném případě neznamená, že by zákonem o vlastnictví bytů, jehož smyslem
a cílem je upravit přehledným způsobem a při zachování podmínek zde uvedených, vlastnictví
ke stavbám a pod nimi se nacházejících pozemků, měnil §20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb.,
který vyjadřuje vůli osvobodit od daně z převodu nemovitostí toliko stavby, a to při zachování
podmínek v tomto ustanovení specifikovaných.
Pokud zákon č. 357/1992 Sb. v §10 uvádí, že základem daně z převodu nemovitostí
je cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon č. 151/1997 Sb.,
o oceňování majetku, činí tak pouze z důvodu, aby odstranil pochybnosti o výši daňového
základu, která je podmínkou pro správné stanovení této daně. Uvádí-li toto ustanovení
zákona, že základem daně je cena zjištěná…, pak tak činí ve vztahu k předmětu daně.
Zákon č. 151/1997 Sb. upravuje způsoby oceňování věcí, práv a jiných majetkových
hodnot a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy, tedy i pro účely daňové. Jiný cíl,
než úpravu způsobů a sjednocení oceňování věcí a práv, tento zákon nemá.
Ustanovení §8 citovaného zákona mj. uvádí, že cena bytu a cena nebytového prostoru
se zjistí jako podíl z ceny stavby. Velikost tohoto podílu se rovná poměru podlahové plochy
bytu nebo nebytového prostoru k součtu podlahových ploch všech bytů a nebytových prostorů
ve stavbě, do něhož se nezapočítávají plochy společného příslušenství stavby.
Přitom se přihlíží k vybavení a stavu bytu nebo nebytového prostoru. Cena příslušenství
stavby, které není stavebně její součástí, jako jsou zejména venkovní úpravy, studny a vedlejší
stavby sloužící výhradně společnému užívání, se pro účely ocenění bytu nebo nebytového
prostoru započte do ceny stavby. Jsou-li vlastnické vztahy ke stavbě a pozemku shodné,
cena pozemku se rovněž započte do ceny stavby. Příslušné ustanovení tak zde dává návod,
jakým způsobem se bude výše ceny, ze které pak vychází územní finanční orgány
při vyměření daně, zjišťovat.
V daném případě se předmětem převodu staly jednak bytové jednotky či nebytové
prostory, jakož i poměrná část společných prostor domu či vedlejších staveb, tyto všechny
podléhaly osvobození od daně z převodu nemovitostí. Součástí ceny převáděných nemovitostí
pak tvořilo ocenění i poměrné části pozemku.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu z výše uvedeného vyplývá právní závěr,
že skutečnost, že cena spoluvlastnického podílu na pozemcích byla podle oceňovacích
předpisů pro účely ocenění připočtena k ceně bytu nebo nebytového prostoru, znamená,
že spoluvlastnické podíly na pozemcích byly nabyty úplatně.
Dále se Nejvyšší správní soud v této věci ztotožnil se závěrem městského soudu,
že z hlediska předmětu daně z převodu nemovitosti, je nerozhodné, zda vlastník budovy,
který je i vlastníkem pozemku, převedl na vlastníka jednotky s převodem jednotky
i spoluvlastnický podíl na pozemku, či zda s převodem vlastnictví k jednotce přešlo
spoluvlastnictví pozemku prodávajícího na nabyvatele ze zákona, neboť předmětem daně
z převodu nemovitostí je jak úplatný převod, tak i úplatný přechod vlastnictví k nemovitosti.
K námitce stěžovatele, že se městský soud nevypořádal s existencí zákonné normy
obsažené v §8 odst. 4 zákona č. 151/1997 Sb. z hlediska jejího obsahu, Nejvyšší správní soud
konstatuje, že toto tvrzení nemá oporu ve spise. Městský soud na žalobní námitku reagoval,
když v odůvodnění rozsudků uvádí, že „oceňovací předpis, kterým je zákon č. 151/1997 Sb.,
upravuje způsoby oceňování věcí, práv a jiných majetkových hodnot a služeb mimo jiné
i pro účely stanovené daňovými předpisy, sám však není daňovým předpisem, nestanoví co
je předmětem daně a co je od daně osvobozeno. Právní výklad žalobce, který ve svém
důsledku znamená, že cenový předpis mění daňový zákon a odlišně stanoví, co je předmětem
daně a co je od daně osvobozeno, je nesprávný.“.
Ani tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho ústavních práv neshledal Nejvyšší správní
soud důvodnými. Ze správního spisu je zřejmé, že se správní orgány způsobem stanoveným
zákonem věcí meritorně zabývaly a na jeho vznesené námitky reagovaly. Městský soud vydal
rozsudek, ve kterém vyložil, na základě jakých skutečností shledal postup správce daně
při vyměření daně z převodu nemovitostí správným. Co se týče aplikace a interpretace
příslušných ustanovení zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani
z převodu nemovitostí a zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, má Nejvyšší správní soud
za to, že městský soud postupoval ústavně konformním způsobem a že jeho závěry
jsou přezkoumatelné. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným
v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a rozsudek je tak třeba považovat za výsledek
nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
Samotná skutečnost, že správní orgány a správní soud opřely svá rozhodnutí o právní názor,
se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k tvrzení
porušení jeho ústavních práv. Odlišný právní názor nepředstavuje sám o sobě porušení práva
na soudní ochranu, stejně jako rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak,
jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je třeba chápat tak, že v souladu
s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníku zejména
zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit
ke všem prováděným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny a není tak,
prostor ani pro závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek
(srov. např. sp. zn. II. ÚS 644/02 ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 64/02 ze dne 17. 6. 2002).
Nejvyšší správní soud dospěl z výše uvedených důvodů ke shodnému právnímu
závěru, vztahujícímu se k neosvobození převodu spoluvlastnických podílů na pozemcích
od daně z převodu nemovitostí, jako Městský soud v Praze. Nejvyšší správní soud taktéž
neshledal naplnění kasačního důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a proto kasační
stížnosti proti shora uvedeným rozsudkům Městského soudu v Praze jako nedůvodné zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel nedosáhl v řízení procesního úspěchu, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, úspěšný žalovaný právo na náhradu nákladů řízení
neuplatnil, ostatně ani mu žádné náklady, nad rámec jeho běžné úřední činnosti, nevznikly
(§60 odst. 1 a §120 s. ř. s).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu