ECLI:CZ:NSS:2007:5.AFS.84.2006
sp. zn. 5 Afs 84/2006 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobkyně: Č. p., a. s., zast. JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou se sídlem v Praze,
Dlouhá 16, proti žalovanému Celnímu ředitelství Praha, Washingtonova 11, Praha 1, o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2005, č. j. 9
Ca 19/2004 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobkyně domáhala zrušení výše citovaného rozsudku Městského
soudu v Praze a vrácení věci soudu k dalšímu řízení. Napadeným rozsudkem Městský soud
v Praze zamítl žalobu žalobkyně, kterou žádala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne
23. 10. 2003, zn. 2557/03-21. Tímto rozhodnutím zamítnul žalovaný odvolání žalobkyně proti
platebnímu výměru č. 86/2002 Celního úřadu Mělník ze dne 11. 11. 2002. Tím byl žalobkyni
vyměřen celní dluh ve výši 70 186 Kč (z toho výše cla 14 185 Kč a výše daně z přidané
hodnoty 56 011 Kč).
Celní dluh byl vyměřen v řízení, kdy 23. 10. 2000 na návrh hlavního povinného
(žalobkyně) propustil Celní úřad Mělník do režimu tranzitu 433 kartonů bund z chemických
vláken a současně stanovil lhůtu pro dodání zboží celnímu úřadu určení (Celnímu úřadu Praha
– Žižkov) do 27. 10. 2002. Následným šetřením Celní úřad Mělník zjistil, že žalobkyně
nedodala zboží v nezměněném stavu spolu s doklady propuštěné do režimu tranzit celnímu
úřadu určení, a když dospěl po ukončení šetření k závěru, že žalobkyně jako hlavní povinný
nedodržela povinnost jí stanovenou při propuštění zboží do režimu tranzitu, vydala předmětný
platební výměr.
Proti platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání, které žalovaný zamítnul.
Ve svém rozhodnutí zrekapituloval skutkový stav a předcházející řízení a poukázal zejména
na to, že žalobkyně porušila ustanovení celního zákona a režim tranzitu, proto jí byl celní dluh
vyměřen.
Ve své žalobě proti rozhodnutí žalovaného o odvolání žalobkyně vznesla námitky
proti postupu celního úřadu, kde viděla pochybení na jeho straně v průběhu propouštění zboží
do režimu národního tranzitu, dále namítala porušení ustanovení §32 odst. 2 písm. d) zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších přepisů (dále „daňový řád“)
(zejména použití pojmu vyměření „pohledávky celního dluhu“ ve výroku platebního výměru),
dále namítala zahájení celního řízení a vyměření cla a daně nepříslušným celním úřadem,
nezjištění úplného skutkové stavu a chybné posouzení důkazů v řízení a že se v odůvodnění
svého rozhodnutí o odvolání nevypořádal žalovaný se všemi odvolacími důvody. Dále
namítala, že žalovaný propustil do oběhu neexistující zboží a v předmětném rozhodnutí
neuvedl správně jeho název. Namítla také porušení ustanovení §23 daňového řádu proto,
že jí nebylo umožněno nahlédnout do spisu dne 12. a 13. 1. 2004, ale až dne 14. 1. 2004.
Žalobkyně navrhla, aby soud zrušil rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost a vady řízení.
Rozsudkem ze dne 14. 9. 2005, č. j. 9 Ca 19/2004 - 49 Městský soud v Praze (dále
„městský soud“) žalobu zamítnul. V odůvodnění shrnul námitky žalobkyně, vyjádření
žalovaného, důvody repliky žalobkyně a k zamítnutí žaloby uvedl mj. následující zjištění
a právní odůvodnění:
Námitku žalobkyně o porušení §32 odst. 2 písm. d) daňového řádu odmítl s tím,
že předmětný platební výměr označení právních předpisů, podle kterých bylo rozhodováno,
obsahuje. Nad rámec městský soud uvedl i obecné právní posouzení, na základě jakých
nedostatků a jaké jejich intenzity se považuje rozhodnutí za nicotné podle stávající judikatury.
Námitku k označení nedoplatku pojmem „pohledávka celního dluhu“ odmítl jako
irelevantní s odkazem na úplné a dostatečně srozumitelné stanovení povinností vyplývajících
z napadeného platebního výměru.
K oprávněnosti Celního úřadu Mělník vydat platební výměr soud konstatoval, že tento
celní úřad po jednání dne 30. 10. 2002 zjistil s konečnou platností jako první, že byly
stěžovatelkou porušeny povinnosti, která má jako hlavní povinný v režimu tranzitu a že tu
jsou důvody pro vyměření cla a daně.
Městský soud poukázal na to, že ve spise figurují dvě tranzitní celní prohlášení
s totožným číselným označením, které se liší označením zboží – v jednom případě je zboží
označeno jako bundy z chemických vláken a v druhém jako fólie z plastů.
Ve spise je dále založen protokol o jednání na Celním úřadě Mělník ze dne
30. 10. 2002. Předmětem jednání bylo vyměření celního dluhu a daně z přidané hodnoty
za 433 kartonů bund z chemických vláken. Celní úřad prověřoval, jakým způsobem zajistila
žalobkyně splnění svých povinností dodat zboží v určené lhůtě a nezměněném stavu,
s neporušenou celní uzávěrou a připojenými doklady celnímu úřadu určení. Žalobkyně uvedla
mj., že není vyloučeno, že k pozměňování dokladů docházelo na celní správě nebo s vědomím
celní správy a že ze strany celního orgánu nebyl zájem, aby bylo zboží předkládáno
ke kontrole. O nezákonném jednání nevěděla a proto nemohla přijmout relevantní opatření.
Závěrem ústního jednání citovaného dne Celní úřad Mělník konstatoval porušení ustanovení
§140 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, v platném znění (dále „celní zákon“) a konstatoval
vznik celního dluhu, který byl následně vyměřen.
Podstatou věci je zjištěný rozpor mezi zbožím propuštěným do režimu tranzit
a zbožím, které bylo dodáno celnímu úřadu určení a následně propuštěno do režimu volného
oběhu. Zboží, které bylo propuštěno do režimu tranzit, měl podle podmínek stanovených
celním úřadem podle celního zákona, dodat hlavní povinný (žalobkyně) celnímu úřadu určení.
Zboží mělo být v nezměněném stavu, s neporušenou celní závěrou, s připojenými,
nezměněnými doklady dodáno celnímu úřadu určení. To bylo povinností žalobkyně a ta to
daným způsobem neučinila. Tím porušila ustanovení celního zákona o zjednodušeném
postupu při dovozu zboží. Celní úřad kontrolovat v tomto řízení zboží mohl, ale nemusel.
Nebyla to tedy jeho povinnost, ale jeho právo. Toto pravidlo vyplývá ze zákona a z charakteru
předmětného řízení.
Odpovědnost žalobkyně byla založena na principu objektivní odpovědnosti,
bez ohledu na zavinění, proto soud shledal její tvrzení, že platební výměr neměl být vůbec
vydán, jako irelevantní.
Městský soud srovnal případ popisovaný v nálezu Ústavního soudu č. j. IV. ÚS 337/02
a argument provedený žalobkyní tímto poukazem odmítl. Také uvedl, že žalobkyně směšuje
dvě rozdílná řízení u celního orgánu. V jednom případě se jednalo dle dokladů, jak je sama
předložila, o proclení a zdanění bund z chemických vláken a v druhém případě o fólie
z plastů. V jednom případě šlo o režim tranzitu a v druhém o propuštění do volného oběhu.
Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) v kasačním řízení namítá nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem /ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s./, vady řízení
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a nepřezkoumatelnost ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stížnostní body žalobkyně pak specifikuje následovně:
Nezákonnost má podle stěžovatelky spočívat v nesprávném posouzení právní úpravy
rozhodnutí v celním řízení. Stěžovatel namítá, že podle Městského soudu v Praze platí
s odkazem na ustanovení §320 odst. 1 celního zákona pro řízení před celními úřady
samostatné procesní předpisy, avšak pokud jde o rozhodnutí v celním řízení, jsou náležitosti
tohoto rozhodnutí stanoveny v ustanovení §104 celního zákona.
S tímto posouzením stěžovatelka nesouhlasí a tvrdí, že souhlasí sice s tím,
že náležitosti rozhodnutí jsou v celním řízení upraveny v ust. §104 celního zákona, avšak
pro daný případ je toto ustanovení zcela neaplikovatelné. Namítá, že městský soud použil
nesprávný právní předpis. Vydaným platebním výměrem nebylo žádné zboží propouštěno
do žádného z celních režimů, byl řešen vzniklý celní dluh.
Podle stěžovatelky platební výměr v celním řízení je vydáván celními orgány
za použití ust. §320 podle §32 daňového řádu. Tímto řádem se pak celé řízení řídí. Nelze
tedy ukládat povinnost k peněžitému plnění podle §140 odst. 2 celního zákona, které se týká
povinností hlavního povinného vyplývajících z režimu tranzitu. Dále namítá užití pojmu
„pohledávka“ namísto „nedoplatek“ a trvá na porušení ustanovení §32 daňového řádu.
Další stížní námitkou je porušení §320 odst. 2 celního zákona ve spojení s ust. §32
odst. 2 písm. a) daňového řádu, které spočívá v tom, že platební výměr vydal místně
nepříslušný celní orgán. Tím neobsahuje platební výměr současně i náležité označení správce
daně, který platební výměr vydal. Tuto úvahu odůvodňuje tím, že prvním celním úřadem,
který zjistil rozhodné skutečnosti daného případu, byl Celní úřad Praha V., a ne Celní úřad
Mělník.
Stěžovatelka brojí i proti rozhodnutí soudu o zjištění skutkového stavu a hodnocení
zjištěných skutečností ve vzájemných souvislostech. Namítá porušení svých interních
předpisů samotným celním orgánem a to, že soud nesprávně posoudil potřebu aplikace
ustanovení §241 celního zákona a měl přihlédnout k ustanovení, jež má zmírnit tvrdost
celního zákona.
Dále vytýká stěžovatelka městskému soudu nesprávné rozhodnutí o námitce týkající
se vyměření cla za neexistující zboží a nepřevedení uhrazeného celního dluhu na celní dluh
vyměřený za zboží skutečně dopraveného. Podle stěžovatelky měl celní orgán vyslovit
neplatnost rozhodnutí, kterým bylo do oběhu propuštěno neexistující zboží, ex offo, a to ihned
po zjištění této skutečnosti. Uhrazený celní dluh z tohoto rozhodnutí měl převést
prostřednictvím výkonu rozhodnutí na celní dluh vzniklý u skutečně dopravovaného zboží
a pak doměřovat pouze vzniklý rozdíl. Opětovně poukázala na nález Ústavního soudu č. j.
IV. ÚS 337/02.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil a k náležitostem celního prohlášení v celním
řízení uvedl, že jeho formu, obsah a náležitosti v souladu s ust. §105 odst. 5 celního zákona
stanoví ministerstvo vyhláškou. Podle citovaného ustanovení lze účinně podat písemné celní
prohlášení při dovozu, vývozu a tranzitu pouze na tiskopise schváleném ministerstvem.
Podle ust. §104 odst. 2 celního zákona neobsahuje rozhodnutí, kterým se propouští
zboží do navrženého režimu, odůvodnění a poučení o opravném prostředku. Podle odst. 4
téhož ustanovení se obsah prohlášení a skutečnosti, podle nichž se zboží propustí, stávají
součástí rozhodnutí.
Podle §32 vyhlášky Ministerstva financí č. 135/1998 Sb., kterou se provádějí některá
ustanovení celního zákona, ve znění ke dni 30. 6. 2002, se podává celní prohlášení
na tiskopise Jednotná celní deklarace, jejíž vzor a uvádění údajů v ní jsou uvedeny
v příloze vyhlášky. Žalovaný pak odkazuje na spis a řádně vydané rozhodnutí
a k oprávněnosti Celního úřadu Mělník k vydání platebního výměru udává, že z protokolu
ze dne 30. 10. 2002 vyplývá, že zjistil rozhodné skutečnosti vedoucí k vyměření cla jako
první. Pátrací dopis a odpověď na něj přitom byly jen jedním z podkladů k vyměření celního
dluhu.
Upozornil dále na porušení povinností stěžovatele podle ust. §140 odst. 2 celního
zákona, na základě čehož mu vznikl celní dluh podle ust. §241 odst. 1 písm. a) celního
zákona nesplněním povinnosti vyplývající z režimu, do nějž bylo zboží propuštěno. Podle
žalovaného obsahuje platební výměr veškeré náležitosti dle zákona a uvedení pojmu
„pohledávka celního dluhu“ považuje v daném sporu za irelevantní.
K řádnému zjištění skutečného stavu věci uvádí, že v souladu s povolením
o zjednodušeném postupu nejsou celní orgány povinny kontrolovat zboží a to je propouštěno
do navrženého režimu na základě údajů deklarovaných v celním prohlášení. K ustanovení
§241a písm. b) celního zákona sděluje, že celní dluh váznoucí na zboží vznikl nepochybně,
a to dle ust. §241 odst. 1 písm. a) celního zákona nedodržením podmínek stanovených
pro režim tranzit. Tím, kdo měl tyto podmínky plnit, byl stěžovatel. Skutečnost, že pod
stejným číslem jednacím, bylo do režimu volného oběhu propuštěno jiné zboží, je zcela
nepodstatná. Propouštění zboží do režimu volného oběhu je již jiné řízení, zpravidla vedené
s jinými osobami a je zcela závislé na vůli toho, kdo je oprávněn předložit zboží spolu
s doklady. V daném případě byly splněny podmínky stanovené zákonem, zboží bylo
propuštěno a nejedná se tedy o dvakrát vyměřený celní dluh, ale o celní dluh vyměřený
za zboží, které bylo propuštěno do režimu tranzitu a nedodáno celnímu úřadu určení a celní
dluh vyměřený za zboží, které bylo v souladu s celními předpisy propuštěno do režimu
volného oběhu.
Odpovědnost stěžovatele za porušení ustanovení §140 celního zákona je založena
na principu objektivní odpovědnosti, bez ohledu na zavinění, ať již úmyslu nebo nedbalosti.
Tu lze vztáhnout pouze na osoby fyzické, tudíž se dle názoru žalovaného nemůže v případě
stěžovatele, který je osobou právnickou, jednat o nedbalostní jednání.
K argumentaci nálezem Ústavního soudu podotknul že jde o zcela odlišnou věc a nelze
jej na daný případ aplikovat.
Nejvyšší správní soud zjistil ze spisového materiálu, který mu byl s kasační stížností
předložen, že stěžovatelka navrhla dne 23. 10. 2000 Celnímu úřadu Mělník propuštění 433
kartonů bund z chemických vláken do režimu tranzitu. Celní úřad stanovil stěžovatelce lhůtu
pro dodání zboží celnímu úřadu určení (Celnímu úřadu Praha – Žižkov) do 27. 10. 2000.
Režim tranzitu byl dne 26. 10. 2000 ukončen Celním úřadem Praha IV. Zboží bylo
propuštěno do volného oběhu.
Následným šetřením celní úřad zjistil, že stěžovatelka nedodala zboží v nezměněném
stavu spolu s doklady celnímu úřadu určení a že do volného oběhu bylo propuštěno jiné zboží,
než které bylo propuštěno do režimu tranzitu. Bylo zjištěno, že doklady, včetně tranzitního
celního prohlášení, podpisů celních deklarantek a razítek byly zfalšovány. Stěžovatelka
tvrdila, že se tak stalo bez jejího vědomí. Dne 27. 3. 2002 bylo vydáno rozhodnutí o celním
deliktu.
Ve spise je dále založen protokol o jednání na Celním úřadě Mělník ze dne
30. 10. 2002. Předmětem jednání bylo vyměření celního dluhu za 433 kartonů bund
z chemických vláken. Celní úřad prověřoval, jakým způsobem zajistila žalobkyně splnění
svých povinností dodat zboží v určené lhůtě a nezměněném stavu, s neporušenou celní
uzávěrou a připojenými doklady celnému úřadu určení.
Když dospěl celní orgán k závěru, že žalobkyně jako hlavní povinný nedodržela
povinnost jí stanovenou při propuštění zboží do režimu tranzitu, vydal dne 11. 11. 2002
předmětný platební výměr.
Kasační stížnost byla podána stěžovatelkou podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem
a dále podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. z důvodu vad řízení. Stěžovatelka
formálně dále namítá také nepřezkoumatelnost rozhodnutí dle ust. §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.
Postup subjektu při dovozu zboží upravuje celní zákon. V době, kdy bylo celní řízení
stěžovatelkou zahájeno podáním celního prohlášení, platil celní zákon ve znění účinném
do 31. 12. 2001. V době vydání předmětného platebního výměru platil celní zákon ve znění
účinném do 30. 9. 2003. Přechodné ustanovení zákona č. 1/2002 Sb., kterým se k datu
1. 7. 2002 měnil celní zákon, ve svém čl. II bodě 5. určil, že řízení zahájená přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle tohoto zákona s výjimkou řízení o celních
deliktech, která se dokončí podle dosavadních předpisů.
Režim tranzitu upravuje ustanovení §139 a násl. celního zákona. Tranzitem se podle
ust. §139 odst. 1 rozumí režim, kterému podléhá zboží dopravované pod celním dohledem
od jednoho celního úřadu k celnímu úřadu druhému.
Podle ustanovení §140 odst. 1 celního zákona se v režimu tranzitu deklarant nazývá
hlavním povinným. Ten je celnímu úřadu odpovědný za splnění povinností vyplývajících
z režimu tranzitu; zejména je povinen zajistit, aby zboží bylo za podmínek stanovených
celním úřadem odeslání dopraveno ve stanovené lhůtě celnímu úřadu určení v nezměněném
stavu, s neporušenou celní závěrou a s připojenými doklady (§140 odst. 2).
Dopravce nebo příjemce zboží, který si je vědom nebo si má být vědom, že hlavní
povinný nesplnil povinnosti vyplývající z režimu tranzitu a že zboží podléhá celnímu dohledu
v režimu tranzitu, je povinen zajistit, aby zboží bylo za podmínek stanovených celním úřadem
odeslání dopraveno celnímu úřadu určení v nezměněném stavu, s neporušenou celní závěrou
a s připojenými doklady (§140 odst. 3).
Podle ustanovení §141 celního zákona se podává u celního úřadu odeslání celní
prohlášení na propuštění zboží v tranzitu na tiskopise vydaném nebo schváleném
ministerstvem, pokud nestanoví mezinárodní smlouva nebo celní zákon jinak. Celní úřad
odeslání rozhodne, zda a za jakých podmínek propustí zboží a jak má být zajištěna jeho
totožnost.
Vznik celního dluhu upravuje ust. §238 a násl. celního zákona. Celní dluh vzniká
propuštěním zboží podléhajícího dovoznímu clu do volného oběhu či propuštěním zboží
podléhajícího dovoznímu clu do režimu dočasného použití s částečným osvobozením
od dovozního cla (§238 odst. 1 celního zákona). Dále vzniká nezákonným dovozem zboží
podléhajícího dovoznímu clu do tuzemska nebo nezákonným dovozem zboží umístěného
do svobodného celního pásma nebo svobodného celního skladu do jiné části území České
republiky (§239 odst. 1 celního zákona). Celní dluh vzniká také při dovozu zboží
podléhajícího dovoznímu clu vzniká jeho nezákonným odnětím celnímu dohledu (§240
odst. 1 celního zákona).
Dle ust. §241 vzniká celní dluh v jiných případech, než jsou uvedeny v ust. §240,
nemají-li nedostatky zásadní vliv na správné provádění příslušného režimu, při dovozu zboží
podléhajícího clu nesplněním některé povinnosti vyplývající z dočasného uskladnění zboží,
které podléhá dovoznímu clu, nebo z režimu, do něhož bylo toto zboží propuštěno anebo
nedodržením podmínek stanovených pro propuštění zboží do příslušného režimu nebo
pro propuštění zboží s úplným nebo částečným osvobozením od dovozního cla v důsledku
jeho konečného použití.
Celní dluh vzniká buď v okamžiku, kdy povinnost, jejímž nesplněním celní dluh
vzniká, přestává být plněna nebo v okamžiku, kdy je zboží propuštěno do příslušného režimu,
zjistí-li se dodatečně, že podmínky stanovené pro propuštění do tohoto režimu nebo pro úplné
nebo částečné osvobození od dovozního cla v důsledku konečného použití zboží nebyly
ve skutečnosti splněny. Dlužníkem je ten, kdo má plnit povinnosti vyplývající z dočasného
uskladnění zboží podléhajícího dovoznímu clu nebo povinnosti stanovené pro použití režimu,
do něhož bylo toto zboží propuštěno anebo má plnit podmínky stanovené při propuštění
tohoto zboží do příslušného režimu.
Ustanovením §320 zákonodárce vymezil pravidlo, ve kterých případech se pro řízení
před celními orgány použijí obecné předpisy o správě daní a poplatků.
Podle ust. §320 odst. 2 je v případech, kdy vznikl-li celní dluh podle §239 až §242,
místně příslušným k vyměření cla celní úřad, který rozhodné skutečnosti zjistil jako první.
Základní náležitosti rozhodnutí v celním řízení upravuje ust. §104 celního zákona.
Vyjmenovává je následovně: označení celního úřadu, který rozhodnutí vydal; evidenční číslo
rozhodnutí, datum přijetí celního prohlášení, datum vydání rozhodnutí; přesné označení
deklaranta; název zboží; podpoložka celního sazebníku a celní sazba zboží; částka cla, daně
a poplatku a číslo účtu příslušné banky, na nějž má být tato částka zaplacena; vlastnoruční
podpis pověřeného zaměstnance celního úřadu s uvedením jména, příjmení a funkce a otisk
služebního razítka; v případech, kdy je rozhodnutí vydáno prostřednictvím zařízení
pro zpracování a přenos údajů na nosičích informací, jsou vlastnoruční podpis a otisk
služebního razítka nahrazeny kódem. V odstavci 2 téhož ustanovení vymezuje, že rozhodnutí
v celním řízení, kterým se zboží propouští do navrženého režimu neobsahuje odůvodnění
a poučení o opravném prostředku.
Městský soud se vypořádal řádně se stěžovatelčinou námitkou nezákonnosti
spočívající v tvrzeném porušení ust. §32 odst. 2 písm. d) daňového řádu a neshledal
ji důvodnou. Předmětné rozhodnutí obsahuje veškeré náležitosti stanovené zákonem a soud
správně aplikoval ust. §32 daňového řádu. Z rozhodnutí jasně vyplývá, jaké povinnosti byly
stěžovatelce jako hlavní povinné stanoveny a z jakého důvodu. Ustanovení §32 odst. 2
písm. d) daňového řádu stanoví, že rozhodnutí musí obsahovat výrok s uvedením právních
předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, a jde-li o peněžité plnění, také částku a číslo účtu
příslušné banky, na nějž má být částka zaplacena. Platební výměr č. 86/2002 ze dne
11. 11. 2002 zn. 9301/02-01 obsahuje údaje, jaké zboží a na základě jakého celního
prohlášení bylo propuštěno do režimu tranzitu, jaká povinnost na základě toho vznikla,
že byla porušena, a to vše s odkazem na příslušná ustanovení zákona. Ve výroku stanovil
Celní úřad Mělník výši celního dluhu s uvedením splatnosti, čísla účtu, uvedení názvu banky
a platebních symbolů. Rozhodnutí řádně odůvodnil, uvedl způsob výpočtu cla a daně a uvedl
poučení. V jednotlivých částech rozhodnutí je uvedeno, podle kterých konkrétních právních
předpisů celní úřad postupoval. Následně jej opatřil doložkou právní moci a vykonatelnosti.
Z předloženého platebního výměru vyplývá, že obsahuje veškeré náležitosti, které na něj
příslušné právní předpisy kladou a je dostatečně srozumitelný. O jeho existenci, platnosti
i zákonnosti tedy nemůže být pochyb.
K oprávněnosti správce daně nadepsaného v citovaném platebním výměru Nejvyšší
správní soud uvádí, že městský soud shledal správně nedůvodnou námitku o neuvedení
správce daně oprávněného k vydání platebního výměru. Toto uvedení je jeho základní
náležitostí a v platebním výměru řádně uveden je. To, že se stěžovatelka domnívá, že správně
na výměru měl být uveden Celní úřad Praha V., neopírá dostatečně o řádné argumenty. Místní
příslušnost celního úřadu je dána dle ust. §10 celního zákona, který odkazuje na přílohu
k celnímu zákonu a zde je stanovena působnost územních obvodů. Na tranzitním celním
prohlášení je uveden celní úřad, který přijal toto prohlášení, jako Celní úřad Mělník.
Z protokolu o ústním jednání, který tento úřad provedl, vyplynul již při jednání závěr, že bude
vyměřen celní dluh. O tom byla podle protokolu při jednání stěžovatelka vyrozuměna.
Žádnou námitku místní nepříslušnosti nevznesla. Příslušnost mělnického celního úřadu
vyplývá ze zákona a odpovídá provedenému řízení. Celní zákon ve znění účinném
od 1. 7. 2002, které byl povinen na řízení probíhající po 1. 7. 2002 žalovaný aplikovat, včlenil
do ust. §320 odstavec druhý, podle nějž je v případě vzniku celního dluhu podle ust. §239
až §242 celního zákona místně příslušným k vyměření cla ten celní úřad, který rozhodné
skutečnosti zjistil jako první. Ke úplnému a nepochybnému zjištění dospěl jako první právě
Celní úřad Mělník.
Třetí námitkou, kterou vznesla stěžovatelka v kasačním řízení, je ta, že nebyl řádně
zjištěn skutkový stav a že nebyly hodnoceny zjištěné skutečnosti ve vzájemných
souvislostech. Tu soud zamítnul s odkazem zejména na porušení povinností stěžovatelkou
a na řízení, které proběhlo v souladu se zákonnými požadavky. Z provedeného řízení
a předložených písemností vyplynulo, že stěžovatelka nedodržela příkazy dané jí při dovozu
zboží a jeho propuštění do tranzitního režimu, které jí uložil podle zákona celní úřad. Zboží
(bundy z chemických vláken), které bylo propuštěno do režimu tranzitu k přepravě z přístavu
a Celního úřadu v Mělníku do Prahy – Žižkova tamějšímu celnímu úřadu, dle dokladů
nedovezla, či dopravu nezajistila, a tím se dopustila porušení celního zákona a celního deliktu
dle ust. §289 celního zákona. Tento delikt byl celními orgány zjištěn, proběhlo příslušné
řízení a nato byla delikventka (stěžovatelka) sankcionována. Řízení o celním deliktu proběhlo
u Celního úřadu Praha V., a to v souladu s ust. §304 celního zákona, jež stanovuje místní
příslušnost k projednání celnímu deliktu tomu celnímu úřadu, v jehož obvodu má příslušná
osoba sídlo nebo bydliště.
Dne 23. 10. 2000 předložila stěžovatelka Celnímu úřadu Mělník tranzitní celní
prohlášení ke 433 kartonům bund z chemických vláken. Celní úřad prohlášení přijal, přidělil
mu číslo a zboží do navrženého režimu propustil. To se stalo ještě před vypravením zboží
do celního úřadu určení (tj. Praha - Žižkov) z areálu stěžovatelky v M., jak vyplývá
z výpovědí bývalých zaměstnanců stěžovatelky. Lhůta pro dodání celnímu úřadu určení byla
stanovena nejpozději na den 27. 10. 2000. Celním úřadem Praha IV. bylo tranzitnímu
prohlášení přiděleno evidenční číslo a dne 31. 10. 2000 toto elektronické vyřízení zaznamenal
Celní úřad Mělník na dílu 1 tranzitního celního prohlášení. V průběhu roku 2001 vznikly
u Celního úřadu Mělník pochybnosti o řádném dodání zboží celnímu úřadu určení
v nezměněném stavu a s připojenými doklady. Proto zahájil Celní úřad Mělník řízení, v jehož
rámci prověřoval své pochybnosti a předešlé řízení. Zjistil, že celnímu úřadu určení v Praze
byly předloženy úplně jiné doklady, než se kterými bylo vypraveno zboží k proclení. Bylo
zjištěno, že doklady byly zfalšovány, protože odpovídalo číslo prohlášení, počet zboží, avšak
jiný byl jeho název a dále byly zfalšovány razítka a podpisy.
Postupně Celní úřad Mělník shromáždil veškeré zjištěné skutečnosti a důkazy
a na tomto základě proběhlo se stěžovatelkou jednání dne 30. 10. 2002. Výsledkem jednání
bylo vyměření celního dluhu a daně z přidané hodnoty, protože se prokázalo, že stěžovatelka
své povinnosti porušila. Odpovědnost za toto jednání jí stanoví celní zákon, včetně následků
porušení povinností.
Ze strany celního úřadu nedošlo k pochybení, když na základě předložených dokladů
vyměřil clo a daň u zboží označeného jako fólie z plastů při jeho propuštění do volného
oběhu. Šlo o jiné řízení, o jiné zboží a o jiný režim. Celní řízení bylo zahájeno na základě
celního prohlášení. Jeho podání je považováno za projev vůle deklaranta navrhnout
předmětné zboží k propuštění do příslušného režimu. Podáním tohoto celního prohlášení
potvrzuje deklarant správnost údajů v něm obsažených, pravost dokladů, kterými je doloženo
a zavazuje se k plnění povinností vyplývajících z propuštění zboží do navrženého režimu
(ust. §105 odst. 4 celního zákona). Zákon nedává celnímu úřadu povinnost kontrolovat zboží,
které je v prohlášení uvedeno, jde pouze o možnost, kterou celní orgán využije dle svého
uvážení. Z předloženého spisového materiálu nevyplývá, že by celní prohlášení bylo zrušeno
nebo opraveno nebo že by o to celní deklarant žádal. Po propuštění zboží do navrženého
režimu nemůže být prohlášení zrušeno, s výjimkami stanovenými v ust. §111 celního zákona.
Podle ust. §101 odst. 1 celního zákona účinného do 31. 12. 2001 veškeré zboží, které mělo
být propuštěno do navrženého režimu nebo pro které měl být režim ukončen, muselo být
uvedeno v celním prohlášení podávaném za tímto účelem.
Poukaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2003, sp.zn. IV. ÚS 337/02
je nepřípadný z tohoto důvodu, že se jednalo o jinou věc. Hlavním povinným v tomto případě
byl určen celním orgánem řidič a jemu byly doměřeny cla a daně.
V celním řízení bylo prokazatelně zjištěno, že stěžovatelka porušila své povinnosti
uložené zákonem a celním úřadem dodat zboží do celního úřadu určení v určené lhůtě
a nezměněném stavu, s neporušenou celní závěrou a připojenými doklady. S porušením této
povinnosti spojuje celní zákon povinnost uhradit clo a daň z přidané hodnoty. To stěžovatelce
celní úřad předmětným platebním výměrem uložil, a to zákonným způsobem.
Nejvyšší správní soud se s důvody uvedenými v kasační stížnosti neztotožnil a jako
nedůvodnou ji v souladu s výše uvedeným zamítnul.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.
Protože úspěšný žalovaný žádné náklady neuplatňoval, resp. mu žádné náklady nad rámec
jeho úřední činnosti nevznikly, soud mu náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu