ECLI:CZ:NSS:2007:5.AS.1.2007
sp. zn. 5 As 1/2007 - 109
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce K.
P., zastoupeného JUDr. Jiřím Bukvářem, advokátem se sídlem Za Hanspaulkou 11, Praha 6,
proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu
1952/2, České Budějovice, zastoupenému JUDr. Františkem Smejkalem, advokátem se sídlem
Klavíkova 18, České Budějovice, za účasti P. K., v řízení o kasační stížnosti žalobce –
stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 11. 2006, č. j.
10 Ca 133/2006 - 65,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoby na řízení zúčastněné P. K. a M. M. V. n e m a j í právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační stížností napadl shora uvedený
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne
3. 11. 2005 č. j KUJCK 27974/OÚPI 2005/Am (dále jen „rozhodnutí žalovaného“).
Rozhodnutím žalovaného byla změněna část výroku rozhodnutí Městského úřadu -
Stavebního úřadu M. V. č. j.: výst. 941/2005/Šk ze dne 12. 10. 2005 o dodatečném povolení
stavby nepovolených změn (nástavba a stavební úpravy) na rozestavěném rodinném domě a
pozemku p. č. 156/3 v obci a k. ú. M. V. a ve změnou nedotčených částech bylo prvostupňové
rozhodnutí potvrzeno a odvolání stěžovatele zamítnuto.
Krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného
a v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že podmínky pro dodatečné povolení
změn konkrétní stavby podle §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) byly dodrženy a nedošlo k pochybení
při uplatnění volného správního uvážení.
Stěžovatel napadl včasnou kasační stížností rozsudek krajského soudu výslovně
z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o zamítnutí žaloby spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a dále pro vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata z níž správní orgán vycházel je v rozporu se skutečnostmi
získanými ve správním řízení a obsaženými ve spise.
V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že není pravdou, jak uvádí soud, že mezi
stěžovatelem a žalovaným není žádný rozpor o výšce stavby nad terénem. S odvoláním
na úřední měření ze dne 12. 1. 2001 stěžovatel tvrdí, že předmětná stavba svým hřebenem
dosahuje na jihu 10,32 m a na severu dokonce 10,58 m nad okolním terénem. Žalovaný
záměrně do výroku svého rozhodnutí použil nový údaj a to výšku stavby 8,62 m nad úrovní
1. NP tedy podlahou přízemí +0,00. I když toto vysvětluje svahovitostí pozemku stavebníků
od silnice, zcela pomíjí, že tato +0,00 je až 170 cm nad okolním terénem a je dokonce vysoko
nad zmíněnou silnicí.
Předmětná stavba manželů K. má jedno podzemní podlaží (málo zapuštěné do terénu),
jedno nadzemní podlaží (1. NP) a podkroví. Je logické, že při posuzování výšky stavby nad
terénem se uvažují jen podlaží nadzemní. I proto stěžovatel navrhoval přizvání do řízení
soudního znalce, ale soud návrhu nesprávně nevyhověl.
Pokud se soud dovolává stanoviska zpracovatele nového územního plánu Ing. Arch. S.
K. Csc. z Č. B., pak přehlíží jeho ústní názor učiněný při jednání Stavebního úřadu v M. V.,
že stavby v předmětném prostoru by měly být do 10 m nad terénem. Soud slepě přejímá
k odůvodnění svého rozhodnutí stanovisko žalovaného úřadu z 30. 9. 2005 s odkazem na
definici podlažnosti publikovanou ve slovníku územního plánování a přehlíží písemné
vyjádření stěžovatele z 8. 9. 2005 a nepozastavuje se ani nad vyřčenými pochybnostmi autora
stanoviska při zkoumání dodržení regulativu ad d) podlažnosti. Stavba manželů K. regulativ
podlažnosti splňuje, ale nesplňuje svojí výškou to, že stavby v tomto místě by měly být do 10
metrů nad terénem.
Pojem veřejný zájem z ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona
je pro jen příkladný výčet sledovaných ukazatelů – viz slovo zejména - dosti nepřesným
a otevřeným pojmem a stěžovatel je přesvědčen, že předmětná stavba jej zejména pro svoji
výšku nad terénem nesplňuje.
V závěru kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že by mohl znovu nesouhlasit
s dodatečným povolením valbovitosti střechy stavby, protože bylo o ní již v roce 2001
negativně rozhodnuto. Otvor do půdního prostoru ze severní strany nemá rozměry uvedené
u soudu P. K., ale 80 x 200 cm. Stěžovatel nesouhlasí ani se stanoviskem soudu, že mu
nechybí neexistence stavebního deníku, když obecné normy jeho vedení ukládají.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil ohledně vyžadování stavebního deníku,
že pokud je vedeno řízení podle ust. §88 odst. 1 stavebního zákona o dodatečném povolení
stavby, nelze jako podmínku zahrnovat předložení stavebního deníku, jako dokumentu,
který osvědčuje tvrzené skutečnosti, pokud není povinnosti stavebníka v případě dodatečného
povolení stavby tento dokument vést. K námitce stěžovatele, že nesouhlasí s postupem
žalovaného, který zvolil s odkazem na ust. §88 stavebního zákona cestu dodatečného
povolení stavby, žalovaný uvádí, že nemohl zvolit jinou cestu než v řízení podle ust. §88
stavebního zákona zkoumat, zda jsou splněny podmínky dodatečného povolení stavby.
Uvedení výšky 8,62 ze strany žalovaného je faktickým výkladem výšky budovy
v souladu s platnou legislativou. K zamítnutí žádosti o změnu stavby před jejím dokončením
v řízení dle §68 stavebního zákona došlo z důvodu, že již bylo započato s realizací
této změny, a tudíž ji v řízení dle §68 stavebního zákona již nebylo možno projednat a její
případná legalizace byla možná pouze v řízení dle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a uložil
stěžovateli povinnost uhradit náklady řízení podle platné právní úpravy (1x úkon, 1 x paušál)
s 19 % DPH k rukám JUDr. Františka Smejkala, advokáta, který je plátcem DPH.
Osoba zúčastněná na řízení M. M. V. se vyjádřila ke kasační stížnosti tak, že napadený
rozsudek považuje za věcně správný a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl. Náklady řízení M. M. V. neúčtuje.
Osoba zúčastněná na řízení P. K. se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Ze správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující skutečnosti rozhodné
pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti :
Úsek územního plánu, odboru územního plánování, stavebního řádu a investic
Krajského úřadu Jihočeského kraje se dne 30. 8. 2005 z odborného hlediska vyjadřoval
k souladu stavby manželů K. s platnou územně plánovací dokumentací. Ze zprávy tohoto
orgánu vyplývá, že v roce 2001 byla přijata změna územního plánu sídelního útvaru M. V.,
která upravila regulativy v řešeném území. Tento odborný orgán veřejné správy na úseku
územního plánu ve svém vyjádření mimo jiné uvedl, že pozemek je situován v ploše bydlení
s funkcí bydlení v rodinných domech či nízkopodlažních domech. Z regulačních podmínek,
které mají vliv na posuzovanou stavbu, má význam podlažnost. Co je podlaží, definuje Česká
technická norma 73 4301, která definuje též podkroví. Do pojmu podlažnosti tedy nelze
zahrnovat podkroví. Jestliže územní plán sídelního útvaru připouští dvě podlaží, pak to
znamená, že jsou přípustná dvě podlaží a nad nimi je možno umístit podkroví. Odborný orgán
veřejné správy na úseku územního plánu v závěru uvedl, že předložený záměr stavby není
v rozporu s příslušnou územně plánovací dokumentací.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu z hledisek
uvedených v ustanovení §109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti.
Stěžovatel tvrzenou nezákonnost rozhodnutí o zamítnutí žaloby spatřuje výslovně
jednak v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení (§103 odst. 1
písm. a/ s. ř. s.“), dále ve vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu
(§103 odst. 1 písm. b/ s. ř. s.) a podle obsahu kasační stížnosti pak i v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§103
odst. 1 písm. d/ s. ř. s.).
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení stěžovatel
spatřuje obecně v nezákonnosti závěru krajského soudu v základním výroku, jímž žalobu
stěžovatele zamítl z důvodu, že předmětná stavba nesplňuje pojem veřejný zájem z ustanovení
§88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona pro svoji výšku nad terénem.
Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí ohledně výšky hřebene střechy a pojmu
„veřejný zájem“ uvedl:
Předmětem dodatečného povolení změny stavby byla mimo jiné nástavba podkroví
o nové výšce hřebene střechy nad úrovní prvního nadzemního podlaží. Mezi žalobcem
a žalovaným není žádný rozpor o výšce stavby nad terénem. Tento údaj odpovídá zaměření
stavby provedené geodetickou kanceláří, založený ve spise, na které se v napadeném
rozhodnutí odkazuje. Z rozhodnutí je pak patrné, že ke stanovení výšky hřebene stavby
od úrovně prvního nadzemního podlaží došlo se zřetelem k okolnosti, že stavba je situována
ve svažitém terénu. Pro posouzení souladu dané stavby s platnou územně plánovací
dokumentací má vedle vyjádření zpracovatele územního plánu, založené ve spise, aktuální
vyjádření orgánu územního plánování, který je odborným orgánem veřejné správy na úseku
územního plánu. Ten se souladem dané stavby a územně plánovací dokumentací obce M. V.
zabýval v srpnu 2005. Ze zprávy tohoto orgánu vyplývá, že v roce 2001 byla přijata změna
územního plánu sídelního útvaru M. V., která upravila regulativy v řešeném území. Pro
posouzení projednávané věci má pak význam regulativ o podlažnosti staveb v daném
prostoru, kdy je uvažováno s dvěma nadzemními podlažími. V té souvislosti tak orgán
územního plánu odkazuje na příslušnou českou technickou normu definující co je podlažím a
co se rozumí podkrovím. Zpracovatel územního plánu tak uvedl, že daná stavba územně
plánovací dokumentaci odpovídá. Hodnotil-li žalovaný dodržení veřejného zájmu na
dodatečném povolení stavby se zřetelem k požadavku, aby tato stavba odpovídala územně
plánovací dokumentaci a cílům a záměrům územního plánování, pak zjištění o tom, že změny
na konkrétní stavbě požadavkům územního plánování v dané obci odpovídají, má oporu ve
spise.
Jestliže žalovaný ve svém rozhodnutí uvádí stejné hodnoty výšky stavby měřené
nad terénem, jako uvádí žalobce, pak tu nejde o zamlčování objektivních údajů. Pro věc
je podstatné, že podle zpracovatele územního plánu a odborného orgánu pro územní plán
není daná stavba se zřetelem k její výšce v rozporu s územně plánovací dokumentací.
To je prokázáno podklady založenými ve spise.
Žalovaný dále v napadeném rozhodnutí vysvětlil, co jej vedlo ke stanovení výšky
hřebene od úrovně prvního nadzemního podlaží. Nezbývá než zopakovat, že se tak stalo
pro svažitost terénu, ve kterém je stavba situována, kdy zjišťované výšky hřebene jsou
proměnné. V zájmu jednoznačnosti určení výšky hřebene byla proto zvolena úroveň prvního
nadzemního podlaží. Ani z takto zvoleného postupu zjištění výšky hřebene domu nelze dovodit
snahu obejít objektivní zjištění o výšce stavby.
Stavební zákon ve znění platném v době vydání napadeného rozhodnutí umožňuje
dodatečně povolit změny na dané stavbě za předpokladu, že je taková stavba v souladu
s veřejným zájmem. Veřejný zájem je pak volným správním uvážením, které soud
přezkoumává v tom ohledu, jestliže nebyly překročeny zákonné meze správního uvážení
či nedošlo k jeho zneužití. To vyplývá z ust. §78 odst. 1 s. ř. s. jestliže správní orgány
hodnotily dodržení veřejného zájmu na dodatečném povolení změn na stavbě rodinného domu
se zřetelem ke kritériím vyjádřeným v zákoně a zabývaly se i tím, je-li daná stavba v souladu
s územně plánovací dokumentací a cíli a záměry územního plánování, měly pro posouzení
tohoto hlediska podklady ve formě vyjádření zpracovatele územního plánu a orgánu veřejné
správy pro územní plánování, pak nenastala situace, předpokládaná zákonem, že správní
orgány překročily meze správního uvážení o veřejném zájmu na dodatečném povolení změn
stavby či volného správního uvážení zneužily.
Nejvyšší správní soud k tvrzení stěžovatele, že předmětná stavba nesplňuje pojem
veřejný zájem z ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona pro svoji výšku
nad terénem, uvádí následující:
Stavební zákon v §88 odst. 1 písm. b) stanoví, že stavební úřad nařídí vlastníku stavby
nebo zařízení odstranění stavby nebo zařízení postavené bez stavebního povolení či ohlášení
nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba
je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry
územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky
na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění
stavby podá žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané
stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení.
V citovaném ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona užitý pojem „veřejný
zájem“ spadá do kategorie tzv. neurčitých právních pojmů. Zákonodárce užitím neurčitých
pojmů dává orgánu aplikujícímu právní předpis prostor, aby posoudil, zda konkrétní situace
patří do rozsahu neurčitého pojmu či nikoli.
Zákonodárce ve výše zmíněném ustanovení stavebního zákona stanovil kritéria
s nimiž má správní orgán povinnost se vypořádat při aplikaci neurčitého pojmu „veřejný
zájem“. Výška stavby není stavebním zákonem jako samostatné zákonné kritérium stanovena,
může však být nepochybně dílčím požadavkem nějakého dalšího kritéria s nímž musí být
v souladu (např. podmínky dané ÚPD). Územně plánovací dokumentace platná v době
rozhodování žalovaného ohledně výšky stavby neuváděla žádný omezující regulativ.
Správní orgán při aplikaci neurčitého pojmu „veřejný zájem“ na dodatečném povolení
změn na stavbě rodinného domu (jak již konstatoval i krajský soud) vzal v úvahu kriteria
vyjádřená v ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, zabýval se zda je stavba
v souladu s územně plánovací dokumentací a cíli a záměry územního plánování,
měl pro posouzení tohoto hlediska podklad ve formě vyjádření orgánu veřejné správy
pro územní plánování.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal důvodnou stěžovatelovu námitku spočívající
v tvrzení o nenaplnění pojmu „veřejný zájem“ dle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona
s ohledem na výšku stavby, neboť výška stavby není zákonným kritériem, ke kterému
má správní orgán povinnost přihlédnout při správním uvážení, a obecné technické požadavky
na výstavbu stejně jako územně plánovací dokumentace (platná v době rozhodování
žalovaného) ohledně výšky stavby neuváděly žádný omezující regulativ.
Stěžovatel další nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
spatřuje v tom, že krajský soud nepřihlédl k tomu, že o úpravě krovu polovalbami bylo
již v roce 2001 negativně rozhodnuto.
Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí k této otázce uvedl:
Poukazuje-li se na to, že zamítavé rozhodnutí o žádosti o povolení změny stavby
(rozhodnutí Městského úřadu - Stavebního úřadu M. V. ze dne 19. 4. 2001 – pozn. NSS) ,
spočívající v úpravě krovu polovalbami je věc res iudicata, pak takovému názoru přisvědčit
nelze. Z označeného rozhodnutí plyne, že žádost nebyla zamítnuta pro věcné důvody, ale se
zřetelem k okolnosti, že změna stavby byla již realizována, a proto ji nelze povolit na základě
§68 odst. 2 stavebního zákona. O změně stavby před jejím dokončením lze rozhodovat pouze
tehdy, jestliže taková stavba nebyla provedena. Byla-li již v době rozhodování správního
orgánu změna realizována, pak se jedná o stavbu uskutečněnou v rozporu se stavebním
povolením, která podléhá režimu podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Jestliže tu
existuje rozpor mezi skutečnou realizací stavby a stavebním povolením, pak je nezbytné
takový rozpor v uvedeném řízení projednat. Zamítavé rozhodnutí o žádosti stavebníků o
změnu stavby, spočívající v úpravě krovu, proto nebrání projednání v řízení o dodatečném
povolení stavby. Soud poznamenává, že takovým postupem by bylo třeba o úpravě krovu na
rodinném domě stavebníků rozhodnout i tehdy, kdyby bývalo došlo k zamítnutí žádosti o
povolení změny stavby pro důvody věcné.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu a odůvodnění
krajského soudu k této sporné otázce považuje za plně dostačující. O úpravě krovu
na rodinném domě stavebníků by bylo nutné rozhodnout v řízení dle §88 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona i tehdy, kdyby bývalo došlo k zamítnutí žádosti o povolení změny stavby
pro důvody věcné. Uvedení stavby do souladu se všemi podmínkami správních rozhodnutí
a ověřenou projektovou dokumentací za situace, že stavba je rozestavěna v rozporu s nimi,
může být provedeno až na základě výsledku řízení vedeného dle §88 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona.
Další otázkou na kterou se Nejvyšší správní soud zaměřil byla výslovně tvrzená vada
řízení spočívající dle stěžovatele v tom, že skutková podstata (stavba rodinného domu
manželů K. v M. V.), z níž správní orgány v napadených rozhodnutích vycházely, byla
v rozporu se skutečnostmi získanými ve správním řízení a obsaženými ve spise.
Podle obsahu kasační stížnosti jde zde však pouze o stěžovatelův
nesouhlas s tím, že správní orgán nevycházel u stanovení výšky stavby (hřebene střechy)
z úrovně okolního terénu, jak požadoval stěžovatel, ale z úrovně prvního nadzemního podlaží.
Skutkovou podstatou v řízení před správním orgánem nebyla stavba rodinného domu
manželů Kolaříkových a tedy ani výška hřebene střechy, ale soulad této stavby s veřejným
zájmem ve smyslu ustanovení §88 odst. 1. písm. b) stavebního zákona.
Nejvyšší správní soud na tomto místě opakuje, že výška stavby není sama o sobě
zákonným kritériem, ke kterému má správní orgán povinnost přihlédnout při správním
uvážení v řízení dle ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona,
a taktéž že ani regulativy stanovené územním plánem a dalšími relevantními předpisy výšku
stavby neomezují. Proto je v dané věci právně irelevantní zda žalovaný vycházel u výšky
stavby z úrovně prvního nadzemního podlaží či z úrovně okolního terénu.
Vzhledem k tomu, že výška stavby v řízení před správním orgánem nebyla skutkovou
podstatou, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, Nejvyšší správní soud
ani zde nedospěl k závěru o důvodnosti stěžovatelovy námitky ohledně vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu.
Nejvyšší správní soud se dále musel zabývat stěžovatelem sice výslovně netvrzenou,
ale z obsahu kasační stížností vyplývající námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
krajského soudu spočívající v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Jinou vadu řízení před soudem stěžovatel spatřuje v tom, že soud chybně uvedl,
že mezi stěžovatelem a žalovaným není žádný rozpor o výšce stavby nad terénem. Nejvyšší
správní soud shodně jako krajský soud nevidí rozpor mezi žalovaným a stěžovatelem o výšce
stavby nad terénem. Odlišný názor u žalovaného a stěžovatele je ohledně určení bodu,
od kterého se stanoví výška hřebene (úroveň prvního nadzemního podlaží vers. úroveň
okolního terénu), a tento odlišný názor je navíc pro posuzovanou věc právně irelevantní.
Jinou vadu řízení před soudem stěžovatel spatřuje také v tom, že krajský soud
nesprávně nevyhověl návrhu stěžovatele na přizvání soudního znalce do řízení. Stěžovatel
v řízení před krajským soudem navrhl přizvat soudního znalce z oboru stavební činnosti,
který by posoudil realizaci stavby s její původní projektovou dokumentací a také nesprávnosti
v postupu Stavebního úřadu M. V. z let 1995 až 1997. Krajský soud odůvodnil své rozhodnutí
o neprovedení doplnění dokazovaní znaleckým posudkem z oboru stavebnictví, protože
nebylo sporu o tom, že stavba byla realizována v rozporu s původní projektovou dokumentací
a z důvodu, že postup stavebního úřadu z let 1995 až 1997 nemá význam pro posouzení
zákonnosti napadeného rozhodnutí.
Krajský soud náležitě odůvodnil své rozhodnutí o neprovedení důkazu. Nejvyšší
správní soud připomíná ustanovení §52 odst. 1 s. ř. s., které umožňuje soudu rozhodnout,
které z navržených důkazů provede. Vzhledem k předmětu řízení (žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 3. 11. 2005 č. j KUJCK 27974/OÚPI 2005/Am) a k záměru stěžovatele
na prokázání navrhovaných skutečností, neshledal Nejvyšší správní soud neprovedení
navrhovaného důkazu krajským soudem za jinou vadu řízení.
Další vadu řízení před krajským soudem stěžovatel spatřuje v přehlížení ústního
názoru Ing. Arch. S. K., že stavby v předmětném prostoru by měly být do 10 m nad terénem a
v tom, že soud slepě přejal stanovisko žalovaného úřadu a přehlédl písemné vyjádření
stěžovatele z 8. 9. 2005 k němu.
Nejvyšší správní soud ohledně ústního názoru Ing. Arch. S. K. uvádí, že pro věc je
podstatné, že podle odborného orgánu veřejné správy pro územní plán není daná stavba
v rozporu s územně plánovací dokumentací, ústní vyjádření názoru nelze považovat
za omezující regulativ, rozhodující je platná územně plánovací dokumentace, je-li pro dané
území zpracována. Odlišný právní názor stěžovatele a krajského soudu nelze považovat
za jinou vadu řízení před soudem. Rozhodnutí soudu je plně srozumitelné, vnitřně nerozporné
a obsahuje všechny zákonné náležitosti, přičemž jeho odůvodnění se v potřebné míře zabývá
všemi žalobními body stěžovatelovy žaloby.
Také v nesouhlasu stěžovatele s tím, že krajskému soudu nechybí neexistence
stavebního deníku, neshledal Nejvyšší správní soud jinou vadu řízení před krajským soudem,
neboť v posuzované věci je existence či neexistence stavebního deníku právně irelevantní.
Pro rozhodování samé je podstatné, je-li dodržen veřejný zájem na dodatečném povolení
změn uskutečněných na stavbě rodinného domu.
K tvrzení stěžovatele, že otvor do půdního prostoru ze severní strany nemá rozměry
uvedené u soudu P. K., ale 80 x 200 cm, Nejvyšší správní soud uvádí, že toto konkrétní
tvrzení stěžovatele nelze podřadit pod žádný z důvodů obsažených v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) až e) s. ř. s., a proto je nepřípustné.
Závěrem Nejvyšší správní soud konstatuje, že v posuzované věci neshledal
nezákonnost rozhodnutí krajského soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, neshledal ani vadu řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, a neshledal ani nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí
krajského soudu spočívající v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Po přezkoumání kasační stížností napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná, a proto kasační stížnost zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.)
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.). Náklady žalovaného za zastoupení advokátem
nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodně vynaložené, neboť žalovaný
jako specializovaný správní úřad by v otázkách své odborné působnosti měl být schopen sám
obhajovat svá rozhodnutí před soudem. Nejvyšší správní soud proto rozhodl,
že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Osobám
zúčastněným na řízení, M. M. V. a p. P. K., se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o
kasační stížnosti, neboť dle ustanovení §60 odst. 5 s. ř. s. osoba na řízení zúčastněná má
právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou
ji soud uložil. V řízení o kasační stížnosti soud zúčastněné osobě žádnou povinnost neukládal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. září 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu