ECLI:CZ:NSS:2007:5.AS.22.2006
sp. zn. 5 As 22/2006 - 337
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: T. C. R., a. s., zast. JUDr. Pavlem Dejlem, advokátem, Jungmannova 24, Praha 1,
proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, tř. Kpt. Jaroše 7, Brno, zast.
JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, Pellicova 8a, Brno, za účasti: V. C. R., a. s., o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2005,
č. j. 31 Ca 2/2003 – 149,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2005, č. j. 31 Ca 2/2003 – 149
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále „krajský soud“), jímž byla vyslovena
nicotnost rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 7. 8. 2003, č. j.
R 18/2002 a rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 29. 3. 2002, č. j.
S 20/02-859/02-VO1. Nicotnost dle krajského soudu spočívala v nedostatku kompetence
orgánu, který rozhodnutí vydal. K posuzování souladu smlouvy o propojení sítí, uzavřené
podle ustanovení §38 a násl. zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších
zákonů (dále „telekomunikační zákon“) byl podle něj zmocněn právě uvedeným zákonem
pouze telekomunikační úřad a nikoli orgán obecně příslušný – Úřad pro ochranu hospodářské
soutěže.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v souladu s ustanovením
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“).
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále „ÚOHS“) se zabýval námitkou
nedostatku kompetence v řízení v I. stupni i v řízení rozkladovém. Působnost ÚOHS
jako ústředního orgánu státní správy pro podporu a ochranu hospodářské soutěže proti jejímu
nedovolenému omezování, je stanovena zákonem č. 273/1996 Sb., o působnosti ÚOHS,
ve znění pozdějších předpisů, a dále zejména zákonem č. 143/2001 Sb., o ochraně
hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o ochraně hospodářské soutěže“). Naproti tomu působnost Českého
telekomunikačního úřadu (dále „ČTÚ“) vyplývá z telekomunikačního zákona. Ze žádného
ustanovení tohoto zákona nevyplývá, že by byla pravomoc týkající se hospodářské soutěže
v telekomunikační oblasti na ČTÚ přenesena. Stěžovatel má tedy výlučnou pravomoc
rozhodovat o porušení soutěžních pravidel rovněž i v oblasti telekomunikací, a to včetně
posouzení, zda smlouva o propojení a jednotlivá ustanovení jsou, či nikoli, zakázanými
a neplatnými dohodami ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské
soutěže. Rozdělení působnosti mezi ČTÚ a stěžovatele v oblasti telekomunikací je i v souladu
s komunitárním právem. Veškeré relevantní směrnice Evropského společenství počítají s tím,
že vzhledem k rozvoji tohoto odvětví nemusí být ještě všechny trhy plně konkurenční
a k zajištění konkurence proto vyžadují dočasnou regulaci takových trhů, tj. předpokládají
regulaci ex ante, tedy vytváření podmínek pro rozvoj soutěže, která je v České republice
svěřena právě ČTÚ. Ve vztahu k jednání, které regulaci nepodléhá, se pravidla hospodářské
soutěže plně uplatní a působnost soutěžních úřadů nijak neomezují, vyžadují pouze
součinnost regulátora a nezávislého soutěžního úřadu. Předsedové obou úřadů podepsali
již v roce 2001 Memorandum o spolupráci mezi oběma úřady. Regulátor ČTÚ vykonává svou
působnost ex ante a nezávislý soutěžní úřad vykonává svou činnost ex post z toho hlediska,
zda nedochází k uzavírání zakázaných dohod či zneužívání dominantního postavení.
S ohledem na rozdílný předmět činnosti nemohou být regulační předpisy považovány
za zvláštní úpravu vůči úpravě soutěžní. Rozdíl mezi těmito dvěma činnostmi je zejména
patrný z konceptu zneužití dominantního postavení. Ten je oprávněn posoudit právě ÚOHS.
Stěžovatel odkázal na konstantní judikaturu Evropského soudního dvora a v této
souvislosti zdůraznil povinnost aplikovat od 1. 5. 2004 komunitární právo. Skutečnost,
že určitá odvětví podléhají specifické regulaci, nevylučují aplikaci komunitárního soutěžního
práva v těchto odvětvích (viz např. rozsudek Soudu prvního stupně ES ze dne 7. října 1999, I.
S., T-228/1997). Omezení působnosti stěžovatele v oblasti telekomunikací by vedlo
k neodůvodněně k použití různých pravidel na jednání s komunitárním prvkem a bez něj
a také by narušilo důležitý princip soutěžního práva spočívající v tom, že právo národní nesmí
být méně přísné než právo komunitární.
Vynětí oblasti telekomunikací z působnosti soutěžního práva je v rozporu
také s doporučením OECD. Podle Globálního fóra OECD pro hospodářskou soutěž by neměl
být ze soutěžních pravidel vyňat nikdo je z toho důvodu, že existuje příslušný sektorový
regulátor.
Stěžovatel poukázal také na to, že v dosavadní praxi nedocházelo ke střetu kompetencí
mezi ČTÚ a ÚOHS. Kompetenci ÚOHS rozhodovat i v regulovaných odvětvích, vyplývá
mimo jiné i z rozsudků Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. AA 10/2000 a sp. zn. AA 6/97
nebo z rozsudku konfliktního senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. Komp 1/2004.
Kompetenci stěžovatele v posuzovaném případě lze dovodit také ze zákona č. 127/2005 Sb.,
o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, který nově tuto
kompetenci s účinností od 1. 5. 2005 omezil. Závěrem stěžovatel odkázal na Pravidla Komise
pro analýzu trhu a pro posuzování významné tržní síly v rámci regulace služeb
a telekomunikační sítě, publikované pod č. 2002/C165/03 ve Věstníku Evropských
společenství dne 11. 7. 2002, konkrétně na čl. 31, podle kterého v praxi nelze vyloučit,
že by byla s ohledem na různé druhy problémů na relevantních trzích vedena souběžně řízení
podle ex ante regulace i podle soutěžního práva.
Dne 15. 11. 2005 stěžovatel na podporu svých tvrzení předložil dopis Generálního
ředitelství pro hospodářskou soutěž Evropské komise ze dne 11. 8. 2005, adresovaný
vedoucímu odboru ÚOHS, ze kterého vyplývá „neslučitelnost §10 odst. 9 zákona o ochraně
hospodářské soutěže, dle kterého se nevztahuje na jednání soutěžitelů, zakládající porušení
povinnosti stanovené zákonem č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích
nebo rozhodnutím vydaným na jeho základě“. Dne 6. 11. 2006 stěžovatel na podporu svých
tvrzení zaslal Nejvyššímu správnímu soudu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
26. 9. 2006, č. j. 62 Ca 5/2006 – 402, v právní věci T. C. R. a. s., proti předsedovi ÚOHS, kde
soud dospěl k závěru, že působnost ÚOHS nebyla nijak omezena, když konstatoval, že
obecně není vyloučeno překrývání věcné působnosti více právních předpisů, ani působnost
více správních orgánů s tím, že rozhodnutí ÚOHS není ve vztahu k rozhodnutí sektorového
regulátora rozhodnutím alternativním či dokonce konkurujícím, a rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 3. 3. 2006, č. j. 5 Ca 196/2005 – 31, v právní věci O. M. a. s. proti ČTÚ.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl napadený rozsudek krajského soudu zrušit
a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Osoba zúčastněná na řízení V. C. R. a. s. ve svém vyjádření ke kasační stížnosti mj.
uvedla, že podle jejího názoru je v dané věci dána pravomoc jak ÚOHS, tak ČTÚ a ztotožnil
se s důvody uvedenými v kasační stížnosti. Ze skutečnosti, že ČTÚ v projednávané věci
neposoudil všechny aspekty předmětné smlouvy o propojení, podle něj nelze dovozovat, že
nemá pravomoc tak učinit.
Účastník řízení E. P. spol. s r.o. (dnes právní nástupce společnost T. C. R. a. s.) ve
vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 16. 12. 2005 s důvody uvedenými v kasační stížnosti
nesouhlasil. Závěr stěžovatele, že výlučná pravomoc ÚOHS vyplývá ze zákona č. 273/1996 Sb. a č. 143/2001 Sb., považuje za rozporný se zásadami právního státu, zásadou non bis in
idem, lex specialis derogat lex generali, s ústavně konformním výkladem právních předpisů a
kompetence správních orgánů a systematickým a logickým výkladem právní úpravy obsažené
v telekomunikačním zákoně. Ze skutečnosti, že hlava čtvrtá telekomunikačního zákona
nazvaná „Vymezení působnosti“ neobsahuje kompetenci ČTÚ, nelze dovozovat výlučnou
pravomoc stěžovatele k posouzení soutěžních pravidel v oblasti telekomunikací, a to včetně
posouzení smluv o propojení. Ustanovení §2 odst. 19 telekomunikačního zákona definuje
regulaci ve věcech telekomunikací jako činnost, jejímž cílem je mimo jiné dosažení a udržení
konkurenčního prostředí. Do smluv o propojení je ČTÚ oprávněn zasahovat jak ve fázi
negociační, tak i po jejich uzavření, a v souladu s ustanovením §39 odst. 3
telekomunikačního zákona může dokonce rozhodnout o změně smlouvy z důvodu zajištění
účinné hospodářské soutěže. Předmětné oprávnění ČTÚ považujte účastník řízení za součást
dozorčí pravomoci ČTÚ, kterou nelze považovat za ex ante sektorovou regulaci, ale za ex
post dozor nad dodržováním soutěžních pravidel. Této speciální pravomoci je pak nutno dát
přednost před pravomocí obecnou, neboť výklad, podle něhož by v oblasti smluv o propojení
dohlížel na soutěžní pravidla ČTÚ i stěžovatel, není ústavně konformní. Pravomoc daná
zákonem ČTÚ podle něj vylučuje uplatnění pravomoci ÚOHS. Dále účastník řízení uvádí, že
právní rámec telekomunikačního zákona není v rozporu s nadnárodní úpravou, neboť ta není
relevantní pro rozdělená kompetencí mezi vnitrostátními orgány členských států.
Argumentaci rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2004 č. j. Komp 1/2004
považuje za nepřípadnou, neboť zde nebylo řešeno meritum věci. Odmítá stěžovatelův výklad
pojmu ex ante regulace způsobem, který odpovídá dnešnímu pojetí tohoto pojmu, který
vychází z komunitárního regulačního rámce elektronických komunikací. Nad rámec svého
vyjádření uvádí, že za služby obecného hospodářského významu je nutné v oblasti
telekomunikací považovat nejen univerzální služby, ale veškeré telekomunikační služby,
neboť jejich poskytování má klíčový význam pro národní hospodářství jako celek a slouží k
naplnění celé řady veřejných zájmů (tísňová volání, telekomunikační činnost v období
krizových situací, odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu). Pokud by oba
zmíněné úřady uplatňovaly svou pravomoc souběžně, došlo by k přímému porušení zásady ne
bis in idem (tedy zákazu rozhodování více orgánů ve stejné věci) a §40 odst. 1 zákona č.
71/1967 Sb., správní řád. Proto účastník řízení navrhnul, aby kasační stížnost byla zamítnuta
v celém rozsahu jako nedůvodná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu kasační stížnosti
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatelem výslovně uplatněné důvody namítají nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm.
a) s. ř. s.]. Stěžovatel napadá závěr soudu o nicotnosti jím vydaných rozhodnutí,
neboť nesouhlasí s právním názorem soudu, že k posuzování souladu smlouvy o propojení
sítí, uzavřené dle §38 a násl. telekomunikačního zákona, s požadavky ochrany hospodářské
soutěže, je povolán výlučně ČTÚ.
V souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu se za nicotný správní
akt považuje akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej za rozhodnutí ani považovat
nelze. Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost
rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné
správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění,
které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu,
co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí
(srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005 č. j. 6 A
76/2001-96, č. 793 Sb. NSS). K nicotnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.
Předmětem sporu v posuzovaném případě je zodpovězení otázky, zda je v rozhodném
období, tj. v období do 7. 8. 2003, dána výlučná pravomoc ČTÚ posuzovat soulad chování
jednotlivých účastníků telekomunikačního trhu s principy hospodářské soutěže, respektive
zda je dána výlučná pravomoc ČTÚ posuzovat soulad smlouvy o propojení sítí s požadavky
ochrany hospodářské soutěže. Pokud by k tomuto posouzení byl skutečně povolán výlučně
ČTÚ, nezbylo by, než přisvědčit právnímu závěru krajského soudu o nicotnosti napadených
rozhodnutí stěžovatele.
Podle §2 odst. 18 telekomunikačního zákona držitelem licence s výrazným podílem
na trhu se rozumí pro účely tohoto zákona subjekt, který má oprávnění k provozování
veřejných telefonních sítí anebo k poskytování veřejné telefonní služby a který má nejméně
dvaceti pěti procentní podíl z relevantního trhu v geografické oblasti, ve které má právo
provozovat činnost. Podíl se stanoví z rozdílu výnosů za veřejnou telefonní službu,
včetně výnosů z propojování, a nákladů na propojení hrazených jiným poskytovatelům
veřejné telefonní služby. Český telekomunikační úřad může stanovit jiný procentní podíl
na základě posouzení schopnosti držitele licence ovlivnit podmínky trhu, jeho objemu tržeb
a schopnosti zajištění finančních zdrojů nebo zkušenosti s provozováním veřejných
telefonních sítí, s poskytováním veřejné telefonní služby nebo veřejné telekomunikační služby
pronájmu telekomunikačních okruhů. Obdobně se postupuje při stanovení povinnosti subjektu
poskytovat veřejnou telekomunikační službu formou pronájmu telekomunikačních okruhů.
Podle ustanovení §3 telekomunikačního zákona je ČTÚ správním úřadem pověřeným
k výkonu státní správy včetně regulace ve věcech telekomunikací. Regulací se dle §2 odst. 19
cit. zákona rozumí usměrňování telekomunikačních činností a vztahů podle tohoto zákona
a v jeho mezích, za účelem dosažení a udržení konkurenčního prostředí, ochrany
telekomunikačního trhu, včetně ochrany uživatelů telekomunikačních služeb, regulačním
orgánem vydáváním opatření, která jsou závazná pro provozovatele telekomunikačních
zařízení a sítí a pro poskytovatele telekomunikačních služeb a která jsou zveřejňována
v Telekomunikačním věstníku. Dále k regulaci náleží též sledování plnění stanovených
podmínek (a to i výkonem kontroly) a udržování stavu dosaženého podle těchto podmínek.
Podle §30 odst. 3 telekomunikačního zákona je ČTÚ oprávněn uložit povinnost
poskytovat univerzální službu držiteli telekomunikační licence k poskytování veřejné
telefonní služby prostřednictvím veřejné pevné telekomunikační sítě, který má výrazný podíl
na trhu. Úřad je oprávněn uložit povinnost poskytovat univerzální službu také držiteli
telekomunikační licence k poskytování veřejné telefonní služby prostřednictvím veřejné
pevné nebo veřejné mobilní telekomunikační sítě, pokud o poskytování univerzální služby
požádal.
Podle §33 odst. 3 telekomunikačního zákona ČTÚ uloží povinnost poskytovat
veřejnou telekomunikační službu pronájmu telekomunikačních okruhů tomu provozovateli
telekomunikační činnosti, který má výrazný podíl na trhu telekomunikačních služeb pronájmu
telekomunikačních okruhů. Dle §39 odst. 3 telekomunikačního zákona může ČTÚ
rozhodnout o provedení změny smlouvy z důvodů zajištění součinnosti, při poskytování
služeb pro všechny koncové uživatele nebo z důvodů zajištění ochrany hospodářské soutěže.
Dle §76 odst. 1 telekomunikačního zákona jsou provozovatelé veřejných pevných
telekomunikačních sítí s výrazným podílem na trhu povinni ve svých sítích podle číslovacího
plánu umožnit přístup ke službám kteréhokoliv s uvedenými sítěmi propojeného
poskytovatele veřejných telekomunikačních služeb, kromě služby pronájmu okruhů,
a to jak formou nastavení předvolby čísel, tak krátkou individuální volbou čísel pro jednotlivá
volání.
Podle §95 bodu 4. telekomunikačního zákona rozhoduje ČTÚ v oblasti přístupu
a propojování veřejných telekomunikačních sítí spory o propojení sítí nebo o přístupu k síti,
popřípadě o změnách smluv o propojení sítí nebo o přístupu k síti, vydává síťové plány
veřejných telekomunikačních sítí a vykonává správu hranic obvodů veřejných telefonních sítí
a stanovuje a zveřejňuje technické specifikace jednotlivých druhů rozhraní
v Telekomunikačním věstníku.
Jediným ustanovením telekomunikačního zákona upravujícím pojem „ochrana
hospodářské soutěže“ a umožňujícím jakýkoliv zásah ČTÚ z důvodu ochrany hospodářské
soutěže je výše citované ustanovení §39 odst. 3 telekomunikačního zákona. Ustanovení §30
odst. 3, §33 odst. 3 a §76 odst. 1 ve spojení s §2 odst. 18 telekomunikačního zákona
se působností ČTÚ z hlediska ochrany hospodářské soutěže nezabývají. Obdobně není
ochrana hospodářské soutěže zakotvena ani v ustanovení §95 upravujícím působnost ČTÚ.
Teprve s účinností od 20. 8. 2003 bylo do telekomunikačního zákona zakotveno další
ustanovení upravující pojem „ochrana hospodářské soutěže“, a to §37b, dle kterého je ČTÚ
mj. povinen účastnit se jednání o uzavření smluv o zpřístupnění, požádá-li o to některá
ze smluvních stran, nebo z vlastní iniciativy, je-li to nutné k zajištění splnění povinnosti
podle §37a odst. 4 písm. e) a k zajištění maximální hospodárnosti, ochrany hospodářské
soutěže nebo maximálního prospěchu pro uživatele, a vydat své stanovisko k obsahu sporných
částí projednávané smlouvy. Změny vyplývající z nové úpravy bylo třeba promítnout
do souhrnu kompetencí ČTÚ v §95 telekomunikačního zákona, a proto bylo do ustanovení
§95 bodu 4. tohoto zákona doplněno písmeno d), podle kterého byla působnost ČTÚ
rozšířena o vykonávání oprávnění uvedených v §37b cit. zákona.
Na okraj lze uvést, že ani z této nové úpravy nevyplývá jednoznačný úmysl
zákonodárce omezit působnost stěžovatele ve prospěch ČTÚ, jmenovitě ve věci zpřístupnění
účastnického vedení, neboť, jak vyplývá z důvodové zprávy k novele telekomunikačního
zákona, novými ustanoveními byla stanovena povinnost určeným držitelům licence
zpřístupnit účastnické vedení, a v této souvislosti i vstup ČTÚ do jednání o smlouvě
o zpřístupnění, jak na žádost některé ze stran, tak z vlastní iniciativy z důvodů regulativních,
nikoli z důvodu ochrany hospodářské soutěže. V důvodové zprávě se přímo konstatuje,
že i když je obchodní vyjednávání upřednostňovanou metodou pro dosažení dohody
o technických otázkách a otázkách stanovení cen za zpřístupnění účastnického vedení,
zkušenosti např. z oblasti propojování ukazují, že je často nezbytný regulativní zásah
z důvodu nerovnováhy vyjednávací síly nového provozovatele a určeného držitele licence.
Podle §1 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže zákon upravuje ochranu
hospodářské soutěže na trhu výrobků a služeb proti jejímu vyloučení, omezení, jinému
narušení nebo, za podmínek stanovených tímto zákonem, jejímu ohrožení dohodami
soutěžitelů, zneužitím dominantního postavení soutěžitelů či spojením soutěžitelů.
Za soutěžitele zákon ve smyslu §2 odst. 1 považuje fyzické a právnické osoby, jejich
sdružení, sdružení těchto sdružení a jiné formy seskupování, a to i v případě, že tato sdružení
a seskupení nejsou právnickými osobami, pokud se účastní hospodářské soutěže
nebo ji mohou svou činností ovlivňovat, i když nejsou podnikateli. Zákon se naopak
nevztahuje na soutěžitele, kteří na základě zvláštního zákona nebo na základě rozhodnutí
vydaného podle zvláštního zákona poskytují služby obecného hospodářského významu,
pokud by svým uplatněním znemožnil poskytování těchto služeb. Rovněž se nevztahuje
na jednání, jejichž účinky se projevují výlučně na zahraničním trhu, pokud z mezinárodní
smlouvy, kterou je Česká republika vázána, nevyplývá něco jiného, a na ochranu hospodářské
soutěže proti nekalé soutěži a při poskytování veřejné podpory. Zákon o ochraně hospodářské
soutěže tedy rozeznává tři možné skutkové podstaty narušení hospodářské soutěže,
kterými jsou dohody narušující soutěž, zneužití dominantního postavení a spojení soutěžitelů,
potencionálně narušujících soutěž s tím, že nejenže některá z uvedených jednání zakazuje
(§3 odst. 1 cit. zákona), ale rovněž dává ÚOHS poměrně efektivní nástroje,
jak proti nim zasáhnout.
Dle §3 zákona o ochraně hospodářské soutěže dohody, které vedou nebo mohou vést
k narušení hospodářské soutěže, jsou zakázané a neplatné, pokud tento nebo zvláštní zákon
nestanoví jinak nebo pokud ÚOHS neudělí výjimku. Ustanovení §3 odst. 2 cit. zákona
obsahuje demonstrativní výčet příkladů takových dohod. Zákon umožňuje ÚOHS účinně
zasáhnout proti všem výše zmíněným skutkovým podstatám narušení hospodářské soutěže.
Činí tak např. oprávněním zakázat plnění dohod včetně možnosti uložit za ně pokuty (§7
a §22 zákona o ochraně hospodářské soutěže). Působnost ÚOHS je stanovena zákonem
č. 273/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Z porovnání obou citovaných úprav nevyplývá, že by zákon svěřil oprávnění
posuzovat soulad chování jednotlivých účastníků telekomunikačního trhu s principy
hospodářské soutěže výlučně ČTÚ, či že by působnost stěžovatele ve vztahu k posuzovanému
jednání byla v době jeho rozhodování vyloučena.
Obsahem regulace v oblasti přístupu k síti a propojování je zejména regulace
charakteru ex ante, která je uplatňována z důvodu neexistence dostatečné konkurence na trhu.
Jejím účelem není primárně ochrana hospodářské soutěže, ale zajištění rozvoje konkurenčního
prostředí tak, aby se stávající sektorově specifická regulace posouvala směrem k výlučnému
uplatňování obecných soutěžních pravidel. Oprávnění regulátora vychází zejména
z předpokladu, že při jednání o uzavření smlouvy může dojít mezi stranami ke sporu,
a stanovuje pravidla pro intervenci ČTÚ, jemuž umožňuje nahradit smluvní ujednání vlastním
rozhodnutím v situaci, kdy mezi jednajícími stranami nedošlo ke shodě. Pro případ,
že smluvní strany v zákonem určené lhůtě nedospějí ke shodě ohledně smluvních podmínek,
zakládá §40 odst. 2 zákona o telekomunikacích povinnost ČTÚ nahradit nedostatek vůle
smluvních stran vlastním rozhodnutím. Podle citovaného ustanovení ČTÚ rozhodne
o propojení sítí nebo o přístupu k síti, nedojde-li ve stanovené lhůtě k uzavření smlouvy.
Podmínkou pro intervenci ČTÚ je tak především nedostatek souhlasné vůle smluvních stran
a dále požadavek upravit ve správním rozhodnutí o nahrazení dodatku ke smlouvě o propojení
ty otázky, jejichž úprava je pro realizaci propojení nezbytná.
Naopak oprávnění stěžovatele je dle §7 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže
primárně zaměřeno na posouzení dohod ve smyslu ustanovení §3 až 6 zákona o ochraně
hospodářské soutěže. V předmětném případě se stěžovatel zabýval otázkou, zda smlouva
o propojení telekomunikačních zařízení a sítí, ve které je stanoven výhradně jeden způsob
propojení, bez ohledu na další alternativní způsoby, je porušením soutěžních pravidel
či nikoliv, tj. zda do budoucna omezuje či neomezuje svobodnou vůli účastníků dohody
rozhodnout se pro nejvhodnější způsob propojení. V této souvislosti je nutné zmínit,
že jak přímý, tak nepřímý způsob propojení představuje sám o sobě splnění zákonného
požadavku stanoveného v §37 odst. 2 telekomunikačního zákona, zatímco byla-li by tato
dohoda po právu vyhodnocena jako dohoda, která vede nebo může vést k narušení
hospodářské soutěže, byla by podle zákona o hospodářské soutěži zakázaná a neplatná.
Z výše uvedeného je zřejmé, že regulační předpisy sledují primárně jiný cíl a nemohou
být ztotožňovány se soutěžními předpisy. Sektorový regulátor upravuje svým rozhodnutím
zejména vztahy do budoucna, kdy mezi jednajícími stranami nedošlo ke shodě ohledně
smluvních podmínek, zatímco stěžovatel posuzuje dopady konkrétního jednání jednotlivých
soutěžitelů. Proto soud souhlasí se závěrem stěžovatele, že ze žádného ustanovení
telekomunikačního zákona nevyplývá výlučná pravomoc ČTÚ posuzovat v rozhodném
období soulad smlouvy o propojení sítí s požadavky ochrany hospodářské soutěže.
Omezení působnosti stěžovatele vůči ČTÚ bylo výslovně stanoveno až s účinností
zákona č. 127/2005 Sb., tj. od 1. 5. 2005, kdy do §1 odst. 9 zákona o ochraně hospodářské
soutěže bylo doplněno ustanovení, které omezilo působnost zákona ve vztahu k jednání
soutěžitelů, které je porušením povinnosti stanovené zákonem o elektronických komunikacích
nebo rozhodnutím vydaným na jeho základě, a přijetím nového ustanovení §11 odst. 2 cit.
zákona, dle kterého se zneužívání dominantního postavení vymezené zákonem o hospodářské
soutěži neaplikuje na jednání soutěžitelů, které je vykonáváním komunikační činnosti podle
zákona o elektronických komunikacích. Mezi tyto činnosti patří zajišťování sítí
elektronických komunikací, poskytování služeb elektronických komunikací a provozování
přístrojů. Na takto vymezené činnosti se pak uplatňuje regulace, přičemž soud si je vědom,
že předmětem sporu je v posuzovaném případě kartelová dohoda, nikoli zneužití
dominantního postavení.
Na okraj Nejvyšší správní soud doplňuje, že i když se v projednávaném případě jedná
o věc skutkově spadající do doby předcházející vstupu České republiky do Evropské unie, má
Nejvyšší správní soud za to, že (obdobně jako tomu bylo ve věci rozhodnuté rozsudkem
tohoto soudu ze dne 29. 9. 2005, č. j. 2 Afs 92/2005 - 45, zveřejněném pod č. 741/2006 Sb.
NSS) i v případech, kdy se posuzují skutkové okolnosti, k nimž došlo před vstupem České
republiky do Evropské unie a rozhodným právem je právo tehdy účinné, je nutno ustanovení
českého právního předpisu, přijatého nepochybně za účelem sbližování českého práva
s právem Evropských společenství a majícího svůj předobraz v právní normě obsažené
v právu Evropských společenství, vykládat konformně s touto normou.
Telekomunikační zákon byl v r. 2000 a následujících letech přijat z důvodu potřeby
liberalizace telekomunikačního trhu, a to způsobem upraveným právem Evropských
společenství tzv. regulačním (telekomunikačním) rámcem 1998. Mají-li být tedy jednotlivá
ustanovení zákona vyložena správně, pak je v takové situaci vždy zapotřebí vycházet
z normativního textu zákona, avšak při jeho interpretaci nelze zcela odhlížet od pravidel,
která vyplývají z komunitárního práva (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 1. 2007 č. j. 7 As 50/2006 - 262).
Nejvyšší správní soud neshledal v rozhodování stěžovatele ani porušení principu
předvídatelnosti zákona, ani porušení principu minimalizace zásahů státu do soukromé sféry
fyzických a právnických osob, když dospěl k závěru, že jeho oprávnění posoudit soulad
smlouvy o propojení sítí, uzavřené dle §38 a násl. telekomunikačního zákona, s požadavky
ochrany hospodářské soutěže vyplývá z právních předpisů účinných v době jeho rozhodování.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského
soudu podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto
řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl
vysloven v odůvodnění tohoto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 19. června 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu