ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.24.2007
sp. zn. 5 Azs 24/2007 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyně: D. T. N., právně zast.
advokátem Mgr. Markem Sedlákem, se sídlem Příkop 8, 602 00, Brno proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o udělení azylu, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2006,
č. j. 61 Az 25/2005 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se kasační stížností domáhá, aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Ostravě o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2005, č. j. OAM-
193/VL-20-05-2005, kterým byla její žádost o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle
ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (ustanovení §2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat
a rozhodnout každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování
soudů ve správním soudnictví (ustanovení §12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role
svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě
nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (ustanovení §12 odst. 1 ve spojení
s ustanovením §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu nepřijatelnosti
(ustanovení §104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže
rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující
funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci
znovu na všech stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem
vytvářenou. Věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny
stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným
„potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením
s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro
stěžovatelku, a to nejen pro ni, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není
a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je
navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze
dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních
prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí,
budován ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb.
Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení
aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Stěžovatelka tvrdí, že ačkoliv to sama uváděla, soud nijak nezkoumal, zda nejsou
v jejím případě dány podmínky uvedené v ustanovení §14 zákona č. 325/1999 Sb. Zákon
jednoznačně stanoví, že při nezjištění podmínek dle ustanovení §12 zákona je zkoumáno, zda
není možnost postupu podle dle ustanovení §14 zákona. Závěr soudu, že zjevně nedůvodná
žádost vylučuje udělení humanitárního azylu, je dle názoru stěžovatelky nesprávný. V případě
stěžovatelky správní orgán neshledal důvody pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona
o azylu a tedy měl zkoumat taktéž možnost udělit stěžovatelce azyl z „humanitárních
důvodů“. Ustanovení §14 zákona o azylu nevylučuje aplikaci v případě, že žádost
stěžovatelky je označena za zjevně nedůvodnou. Soudem označený způsob výkladu
ustanovení §16 poškozuje účastníky správního řízení a je v přímém rozporu s ustanovením
§3 správního řádu.
K tomu dle stěžovatelky soud nijak nevysvětlil, jakým procesním způsobem by osoba
jinak splňující podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §14, mohla splnit podmínku, aby
vůbec byla podle ustanovení §14 posuzována, za situace, když nesplňuje podmínku dle
ustanovení §12. V České republice cizinec nedosáhne toho, aby byl posuzován dle
ustanovení §14, neboť bude dle naznačeného výkladu soudu posuzován dle ustanovení §16
a tedy nelze jeho věc posuzovat dle ustanovení §14. Tento přístup k institutu tzv.
humanitárního azylu nepřípustně vylučuje jeho aplikaci na osoby, které však jeho podmínky
jinak splňují.
Stěžovatelka tedy trvá na tom, aby soud přezkoumal postup správního orgánu v plném
rozsahu a to včetně posouzení aplikace ustanovení §14 zákona o azylu.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
ustanovení §104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska
možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný
„přesahem vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho
aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy
zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich
obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy.
Zákonodárce vytváří prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu
určitého neurčitého právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu
se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi
případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu
objasnit, a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem
neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž
je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by
bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.), řádné
zastoupení (ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů
nepřípustnosti (ustanovení §104 s. ř. s.) apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je
otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem uváděných (ustanovení §103
odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je
způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již
dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. V daném případě však
míra obecnosti s jakou byla kasační stížnosti podána, aniž by byla upřesněna konkrétní
pochybení žalovaného či soudu, nesvědčí pro to, aby kasační stížnost mohla být považována
za přijatelnou. Je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom
splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti
podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., ale také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií
přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého
důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
S obdobným tvrzením jako v případě stěžovatelky, totiž, že nebyla její žádost
posouzena dle ustanovení §14 zákona o azylu, se Nejvyšší správní soud již vypořádal např.
v rozsudku ze dne 2. 3. 2005, č. j. 3 Azs 77/2004 - 86 (přístupno na www.nssoud.cz), kde byla
situace opačná, kde naopak správní orgán pochybil tím, že v případě, kdy žádost stěžovatele
zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 zákona o azylu, současně posuzoval důvody pro
udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu. Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu
vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona o azylu pak správní
orgán, za předpokladu, že běží lhůta stanovená v odstavci 2 téhož ustanovení, bez dalšího
takovou žádost zamítne; konečným způsobem tak ve věci rozhodne, aniž by byla zjišťována
existence některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona; pro rozhodování o udělení
azylu z některého z důvodů předvídaných v ustanoveních §13 a §14 zákona o azylu je přitom
negativní zjištění a závěr o existenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona určující.
Výrok správního orgánu o neudělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu je tak v logickém
rozporu s výrokem o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle §16 zákona o azylu.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v ř ízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo
b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště. Podle ustanovení §2 odst. 6 cit. zákona se za pronásledování pro účely
tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický
nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady
ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě
osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem
zajistit ochranu před takovým jednáním. Stěžovatelka neuváděla skutečnosti svědčící o tom,
že by mohla být vystavena pronásledování dle ustanovení §12 zákona.
V daném případě byla stěžovatelčina žádost zamítnuta podle §16 odst. 1 písm. g) cit.
zákona jako zjevně nedůvodná; takové rozhodnutí přitom nelze považovat za rozhodnutí
o odnětí azylu (neboť stěžovatelce nebyl azyl, který by jí mohl být odňat, udělen), avšak ani
za rozhodnutí o neudělení azylu. Za rozhodnutí o neudělení azylu totiž lze považovat pouze
rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění podmínek
uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 cit. zákona po věcném posouzení důvodů tvrzených
žadatelem o azyl. V případech, kdy je vydáváno rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně
nedůvodné, správní orgán o udělení azylu nerozhoduje, tj. nezabývá se věcně důvody žádosti
o azyl tvrzenými žadatelem, a to právě proto, že žadatel o azyl v takovém případě ani neuvádí
důvody, které by mohly být po svém ověření podřazeny pod důvod, pro něž lze azyl podle
ustanovení §12 zákona č. 325/1999 Sb. udělit (viz rozsudek NSS ze dne 9. 9. 2004, č. j.
2 Azs 147/2004 - 41.)
Nejvyšší správní soud neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s.; žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li
kasační stížnost odmítnuta.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ustanovení §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jednak jedná o věc,
která byla vyřízena v souladu s ustanovení §56 odst. 2 ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s.
přednostně a jednak by to bylo nadbytečné, když samo podání kasační stížnosti má podle
ustanovení §32 odst. 5 zákona o azylu odkladný účinek.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu