ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.58.2006
sp. zn. 5 Azs 58/2006 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Ludmily Valentové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce A. J. M. B., zastoupeného JUDr.
Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem v Praze, AK Žitná 45, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení azylu, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 30 Az 15/2005 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla odmítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-2013/VL-10-KO1-2004 ze dne 14. 2. 2005, kterým
žalovaný stěžovateli neudělil azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně žalovaný rozhodl,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování dle ustanovení §91 zákona o azylu.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně
rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu
v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným
opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci
znovu na všech stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem
vytvářenou. Věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny
stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným
„potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením
s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení
pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém
není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze
dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován
ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
V daném případě stěžovatel podává kasační stížnost proti usnesení o odmítnutí žaloby
dle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., dle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, soud
usnesením odmítne návrh, jestliže tento byl podán k tomu zjevně neoprávněnou osobou.
V kasační stížnosti stěžovatel vyslovil nesouhlas s výše uvedeným usnesením a konstatoval,
že původní azylové řízení bylo vedeno s osobou M. I. Podáním ze dne 13. 9. 2005 uvedl
stěžovatel svou pravou totožnost, kterou doložil ověřenou kopií rodného listu. Pravé jméno
stěžovatele je tedy B. A. J. M. Stěžovatel je toho názoru, že M. I. a B. A. J. M. jsou jednou a
toutéž osobou. Měl-li soud pochybnosti o totožnosti stěžovatele a tím i o jeho žalobní
legitimaci, měl se pokusit zjistit skutečnosti, které by tyto pochybnosti vyvrátily. Pokud soud
odmítne žalobu pouze na základě odlišnosti jmen žalobce a osoby s níž je vedeno správní
azylové řízení, aniž by zkoumal skutečnou identitu „obou“ osob, potom bylo porušeno
základní právo na spravedlivé řízení. Stěžovateli bylo tímto postupem odejmuto právo domoci
se pomoci u nezávislého soudu. Totožnost obou osob lze porovnat prostřednictvím ověřeného
rodného listu, fotografiemi v databázi cizinecké policie, v krajním případě lze použít
zdravotnickou dokumentaci z azylového střediska. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení; současně
požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám
musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho
hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž
je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla
nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak
je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy
její přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
V případech, kdy je předmětem kasační stížnosti usnesení o odmítnutí návrhu, lze
v souladu ustanovením §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. přezkoumávat toliko jeho zákonnost.
Ačkoli se stěžovatel v kasační stížnosti výslovně výše citovaného důvodu nedovolává,
[kasační stížnost stěžovatel podal s odkazem na ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s.] lze z obsahu kasační stížnosti, kdy zpochybňuje naplnění podmínek pro odmítnutí
žaloby, podřadit pod námitku nezákonnosti.
Obecně lze konstatovat, že rozhodnutí soudu o odmítnutí návrhu by bylo nezákonné
v těch případech, kdy by soud přistoupil k aplikaci normy (§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s), jejíž
hypotéza nebyla naplněna skutkovými okolnostmi. Jak již tento soud judikoval ve svých
rozsudcích č. j. 3 Azs 81/20005 - 51 ze dne 18. 5. 2006 a 3 Azs 46/2006 - 91 ze dne
12. 4. 2006 (www.nssoud.cz), které řešily obsahově obdobné kasační stížnosti směřující
proti usnesení krajských soudů, kterými byly odmítnuty žaloby dle ustanovení
§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. s tím, že byly podány osobami k tomu zjevně neoprávněnými,
„správní orgány rozhodují v řízení o udělení azylu o fyzické osobě jako biologickém
organismu identifikovaném znaky dokládajícími jeho totožnost, těmito znaky jsou zejména
jméno a příjmení, datum narození, země původu a na základě těchto znaků je přezkoumáváno
naplnění důvodů pro udělení azylu. Není pak možné podrobit soudnímu přezkumu
rozhodnutí – byť se týkalo žalobce jako téhož biologického organismu – týkající se fiktivní
totožnosti osoby, neboť se jedná o zcela odlišnou skutkovou a právní situaci. Správní soudy
nemohou takové rozhodnutí ohledně fiktivní osoby (tedy pravé identity stěžovatele
se netýkající) podrobit soudnímu přezkumu k žalobě žalobce, který tvrdí, že byl zkrácen
na svých právech, neboť je zřejmé, že uvedeným rozhodnutím nemohl být na svých
právech - příslušejících mu jen pod pravdivou identitou – zkrácen (srov. §65 s. ř. s.). Soud
v takovém případě nerozhoduje ani o případné nicotnosti správního rozhodnutí,
protože rozhodnutí není podrobováno soudnímu přezkumu. Pokud stěžovatel v kasační
stížnosti namítá, že postupem krajského soudu byl zkrácen na svém právu na spravedlivý
proces, mýlí se, neboť on sám se svým jednáním o využití tohoto práva připravil. Uváděním
zcela nepravdivých údajů o své osobě dal stěžovatel najevo, že nedůvěřuje institucím
demokratické společnosti.“
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Nejvyšší správní soud nerozhodoval samostatně o přiznání odkladného účinku,
neboť bylo rozhodováno dle §56 odst. 2 s. ř. s. přednostně.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 25. ledna 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu