ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.60.2007
sp. zn. 5 Azs 60/2007 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Brigity
Chrastilové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: S. E., právně zast.
Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, advokátem se sídlem Joštova 4, 602 00, Brno
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34, Praha 7, o udělení
azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
9. 5. 2007, č. j. 61 Az 117/2005 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se kasační stížností domáhá, aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Ostravě ze dne 9. 5. 2007, č. j. 61 Az 117/2005 - 16, kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2005, č. j. OAM-1253/VL-20-04-2005,
kterým byla žádost o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (ustanovení §2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat
a rozhodnout každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování
soudů ve správním soudnictví (ustanovení §12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role
svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě
nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (ustanovení §12 odst. 1 ve spojení
s ustanovením §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu nepřijatelnosti
(ustanovení §104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy,
vede ve svém důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou
stejně problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání
každé věci znovu na všech stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost
systémem vytvářenou. Věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou
podrobeny stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně
vydávaným „potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším
řízením s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku
řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní
systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je
navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován
ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Stěžovatelka uvádí, že důvodem, proč se nemohla do Mongolska vrátit, byla
skutečnost, že v zemi původu nemá žádné sociální ani ekonomické zázemí.
Stěžovatelka má za to, že vzhledem k její situaci a s ohledem na důvody,
které v průběhu správního řízení uplatnila, mělo být o její žádosti vedeno řádné řízení a měla
být zvážena též možnost udělení azylu z humanitárních důvodů dle ustanovení §14 zákona
o azylu. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že správní orgán v průběhu
řízení obstaral pro své rozhodnutí dostatek podkladů. Z obsahu správního spisu vyplývá,
že při svém rozhodnutí vyšel správní orgán toliko z vyjádření stěžovatelky, aniž by zjišťoval
pro své rozhodnutí další podklady. Stěžovatelka je za této situace přesvědčena
o tom, že správní orgán skutečný stav věcí nezjistil přesně a úplně. Přestože v rámci správní
žaloby, podané proti předmětnému rozhodnutí správního orgánu ve věci azylu, stěžovatelka
namítala, že při zjišťování skutečného stavu věci v řízení před správním orgánem byl porušen
zákon a navrhovala z tohoto důvodu zrušení správního rozhodnutí, dospěl soud ke stejnému,
dle stěžovatelky chybného, závěru jako správní orgán.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
ustanovení §104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska
možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný
„přesahem vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit
a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní
pojmy zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat;
jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy.
Zákonodárce vytváří prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu
určitého neurčitého právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu
se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi
případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu
objasnit, a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem
neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.), řádné
zastoupení (ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů
nepřípustnosti (ustanovení §104 s. ř. s.) apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je
otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelkou uváděných (ustanovení §103
odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li stěžovatelka s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud
vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci
znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační
stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. V daném případě
však míra obecnosti s jakou byla kasační stížnosti podána, aniž by byla upřesněna konkrétní
pochybení žalovaného či soudu, nesvědčí pro to, aby kasační stížnost mohla být považována
za přijatelnou. Je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom
splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti
podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., ale také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií
přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů,
a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat. Se skutečností, zda se krajský soud má či nemá zabývat azylovými důvody,
pokud se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně nedůvodná
dle ustanovení §16 zákona o azylu, se Nejvyšší správní soud vypořádal mimo jiné
i v rozsudku ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90 (přístupno na www.nssoud.cz):
„Správní orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou
podle ustanovení §16 zákona o azylu, přičemž současně posuzoval důvody pro udělení azylu
podle ustanovení §13 (sloučení rodiny) a ustanovení §14 (humanitární azyl) a výrokem
se o nich vyjadřoval. Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne
některá ze skutečností taxativně uvedených v ustanovení §16 odst. 1 zákona, pak správní
orgán bez dalšího - ale jen ve lhůtě podle odstavce 2 (pozn. nyní podle odstavce 3)
téhož ustanovení - zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci,
aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle ustanovení
§12 zákona. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných
v ustanoveních §13 a §14 zákona je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení
azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti
podle §16 zákona zjišťován není, dostává se výrok správního orgánu o zamítnutí žádosti
o udělení azylu podle ustanovení §16 zákona do logického rozporu s výrokem o neudělení
azylu podle ustanovení §13 a §14 zákona.“
K povinnosti zjistit skutkový stav věci Nejvyšší správní soud odkazuje
na své rozhodnutí ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59 (přístupno
na www.nssoud.cz): „Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení
azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu
alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě žádost
jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) téhož zákona zamítne.
Nedojde-li k zamítnutí žádosti ve lhůtě 30 dnů od zahájení správního řízení, vydá správní
orgán negativní rozhodnutí dle §12 citovaného zákona; to však neznamená, že by správnímu
orgánu za této situace vznikla povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu
žadatelem neuplatněné a činit posléze k těmto důvodům příslušná skutková zjištění. Povinnost
zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 spr. ř. má správní orgán pouze v rozsahu
důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.“
Stěžovatelka neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohla být vystavena
pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo 14a zákona o azylu a rozhodnutí o zamítnutí
žádosti pro její zjevnou nedůvodnost bylo vydáno do 30 dnů ode dne zahájení řízení o udělení
mezinárodní ochrany.
Nejvyšší správní soud neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal
ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s.; žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li
kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. září 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu