Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18.09.2007, sp. zn. 5 Azs 60/2007 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.60.2007

Zdroj dat je dostupný na http://www.nssoud.cz
ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.60.2007
sp. zn. 5 Azs 60/2007 - 35 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: S. E., právně zast. Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, advokátem se sídlem Joštova 4, 602 00, Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2007, č. j. 61 Az 117/2005 - 16, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: Stěžovatelka se kasační stížností domáhá, aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2007, č. j. 61 Az 117/2005 - 16, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2005, č. j. OAM-1253/VL-20-04-2005, kterým byla žádost o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu). Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob (ustanovení §2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů ve správním soudnictví (ustanovení §12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (ustanovení §12 odst. 1 ve spojení s ustanovením §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (ustanovení §104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví. Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou. Věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní ochrany. Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“ Stěžovatelka uvádí, že důvodem, proč se nemohla do Mongolska vrátit, byla skutečnost, že v zemi původu nemá žádné sociální ani ekonomické zázemí. Stěžovatelka má za to, že vzhledem k její situaci a s ohledem na důvody, které v průběhu správního řízení uplatnila, mělo být o její žádosti vedeno řádné řízení a měla být zvážena též možnost udělení azylu z humanitárních důvodů dle ustanovení §14 zákona o azylu. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že správní orgán v průběhu řízení obstaral pro své rozhodnutí dostatek podkladů. Z obsahu správního spisu vyplývá, že při svém rozhodnutí vyšel správní orgán toliko z vyjádření stěžovatelky, aniž by zjišťoval pro své rozhodnutí další podklady. Stěžovatelka je za této situace přesvědčena o tom, že správní orgán skutečný stav věcí nezjistil přesně a úplně. Přestože v rámci správní žaloby, podané proti předmětnému rozhodnutí správního orgánu ve věci azylu, stěžovatelka namítala, že při zjišťování skutečného stavu věci v řízení před správním orgánem byl porušen zákon a navrhovala z tohoto důvodu zrušení správního rozhodnutí, dospěl soud ke stejnému, dle stěžovatelky chybného, závěru jako správní orgán. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci ustanovení §104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit. Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti. Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (ustanovení §104 s. ř. s.) apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelkou uváděných (ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Přichází-li stěžovatelka s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. V daném případě však míra obecnosti s jakou byla kasační stížnosti podána, aniž by byla upřesněna konkrétní pochybení žalovaného či soudu, nesvědčí pro to, aby kasační stížnost mohla být považována za přijatelnou. Je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., ale také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Se skutečností, zda se krajský soud má či nemá zabývat azylovými důvody, pokud se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně nedůvodná dle ustanovení §16 zákona o azylu, se Nejvyšší správní soud vypořádal mimo jiné i v rozsudku ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90 (přístupno na www.nssoud.cz): „Správní orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 zákona o azylu, přičemž současně posuzoval důvody pro udělení azylu podle ustanovení §13 (sloučení rodiny) a ustanovení §14 (humanitární azyl) a výrokem se o nich vyjadřoval. Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v ustanovení §16 odst. 1 zákona, pak správní orgán bez dalšího - ale jen ve lhůtě podle odstavce 2 (pozn. nyní podle odstavce 3) téhož ustanovení - zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v ustanoveních §13 a §14 zákona je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle §16 zákona zjišťován není, dostává se výrok správního orgánu o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle ustanovení §16 zákona do logického rozporu s výrokem o neudělení azylu podle ustanovení §13 a §14 zákona.“ K povinnosti zjistit skutkový stav věci Nejvyšší správní soud odkazuje na své rozhodnutí ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59 (přístupno na www.nssoud.cz): „Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) téhož zákona zamítne. Nedojde-li k zamítnutí žádosti ve lhůtě 30 dnů od zahájení správního řízení, vydá správní orgán negativní rozhodnutí dle §12 citovaného zákona; to však neznamená, že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a činit posléze k těmto důvodům příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 spr. ř. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.“ Stěžovatelka neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo 14a zákona o azylu a rozhodnutí o zamítnutí žádosti pro její zjevnou nedůvodnost bylo vydáno do 30 dnů ode dne zahájení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s.; žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta. Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 18. září 2007 JUDr. Ludmila Valentová předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší správní soud
Datum rozhodnutí / napadení:18.09.2007
Číslo jednací:5 Azs 60/2007
Forma /
Způsob rozhodnutí:
Usnesení
odmítnuto
Účastníci řízení:Ministerstvo vnitra
Prejudikatura:1 Azs 13/2006
Kategorie rozhodnutí:E
ECLI pro jurilogie.cz:ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.60.2007
Staženo pro jurilogie.cz:10.04.2024