ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.67.2007
sp. zn. 5 Azs 67/2007 - 58
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Brigity
Chrastilové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: L. D., zast. advokátkou Mgr.
Lilianou Balašovou Vochalovou, se sídlem AK Náměstí I. P. Pavlova 3, 120 00, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34, Praha 7, o udělení
azylu v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 27. 4. 2007, č. j. 28 Az 7/2007 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Liliany Balašové Vochalové, AK se sídlem Náměstí
I. P. Pavlova 3, 120 00, Praha 2, se u r č u je částkou 4800 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Stěžovatel se kasační stížností domáhá, aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2007, č. j. 28 Az 7/2007 - 23, kterým byla zamítnuta žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2007, č. j. OAM-688/VL-07-P07-2006, kterým
mu nebyl udělen azyl podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (ustanovení §2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat
a rozhodnout každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování
soudů ve správním soudnictví (ustanovení §12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role
svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě
nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (ustanovení §12 odst. 1 ve spojení
s ustanovením §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu nepřijatelnosti
(ustanovení §104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže
rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující
funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci
znovu na všech stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem
vytvářenou. Věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny
stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným
„potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením
s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení
pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém
není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovateli již poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského
soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován
ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Stěžovatel v kasační stížností namítá, že žalovaný řádně nezkoumal, zda jsou v tomto
případě dány podmínky dle ustanovení §14 zákona o azylu, tedy podmínky zvláštního zřetele
hodné pro to, aby mu byl azyl udělen. Podle názoru stěžovatele měl mu být azyl udělen
a měla by být přezkoumána zákonnost správního uvážení. Stěžovatel uvádí, že v jeho zemi
je válka. On sám patří ke kmeni D., který je v jeho vlasti považován za příznivce rebelů.
Uvádí, že v září roku 2003 byl u něj doma na návštěvě jeho přítel. Venku se konal mítink
opozičních stran v A. Do jeho bytu vpadlo komando, došlo ke rvačce a ozbrojenci stěžovateli
zlomili ruku. Jeho přítel přišel o ruku. Po tomto incidentu již stěžovatel neviděl svého bratra.
Stěžovatel v další žádosti o udělení azylu v roce 2006, když stále pobýval na území České
republiky, za důvod odchodu ze země označil obavu z uvěznění z důvodu války, uvádí, že
v důsledku války došlo k rozdělení rodiny a přetrhání veškerých rodinných vazeb. V případě
svého návratu do vlasti se obává uvěznění a má strach o vlastní život. Domnívá se tedy, že
nebyla dostatečně posouzena hrozba v případě jeho návratu, neboť i přes určité rozpory ve
výpovědích mu hrozí v zemi původu skutečné nebezpečí vážné újmy.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám
musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho
hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.), řádné
zastoupení (ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů
nepřípustnosti (ustanovení §104 s. ř. s.) apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé
je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem uváděných (ustanovení §103
odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud
vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci
znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační
stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. V daném případě
však míra obecnosti s jakou byla kasační stížnosti podána, aniž by byla upřesněna konkrétní
pochybení žalovaného či soudu, nesvědčí pro to, aby kasační stížnost mohla být považována
za přijatelnou. Je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom
splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti
podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., ale také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií
přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého
důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Na základě údajů sdělených stěžovatelem v průběhu řízení nezjistil správní orgán
důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu.
Jak již Nejvyšší správní soud uvedl ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, - „Azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném
zvláštního zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou
správního uvážení správního orgánu.“
V návaznosti na skutečnost, že nedošlo k žádné relevantní změně od stěžovatelova
posledního návrhu, Nejvyšší správní soud plně odkazuje na své rozhodnutí ze dne 2. 2. 2006,
č. j. 5 Azs 201/2005 - 61, kterým bylo rozhodnuto o předcházející stížnosti stěžovatele,
kdy uváděl v podstatě totožné námitky a důvody. „V daném případě, kdy stěžovatel žádost
o udělení azylu odůvodnil obecnou nespokojeností se situací v zemi a obavami z blíže
nekonkretizovaného pronásledování, když svůj jediný incident s údajně vládními jednotkami
a civilisty popisoval ve svých výpovědích různě, aniž by jakkoli zmiňoval své pronásledování
za uplatňování politických práv, případně hrozbu pronásledování z důvodů rasy, náboženství,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů ve státě,
jehož je občanem, žalovaný správně vyhodnotil situaci, následkem čehož nebyl stěžovateli azyl
podle ustanovení §12 azylového zákona udělen. Důvody stěžovatelem uvedené jsou zcela
nekonkrétní, nejsou z tohoto hlediska relevantní a nezakládají statut uprchlíka ve smyslu
mezinárodního práva ani české právní úpravy.
Dle §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu. Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný rovněž zkoumal,
zda v případě stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl
k závěru, že tomu tak není. Udělení azylu je na volné úvaze příslušného správního orgánu
a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. V otázkách přezkumu
správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, se judikatura obecných
soudů ustálila na názoru, že zákon vytváří kriteria podle nichž, a v jejichž rámci, se může
uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu,
které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány
za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu
pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil
jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody
pro udělení humanitárního azylu, nevybočil z mezí správního uvážení, zejména,
když stěžovatel ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu sám neuváděl.“
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Co se týče bezpečnostní situace v zemi stěžovatele, krajský soud se rovněž s touto
otázkou náležitě vypořádal a správně dospěl k závěru, že není dán relevantní důvod,
pro který by stěžovatel nemohl být do země původu vrácen.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s.; žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li
kasační stížnost odmítnuta.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ustanovení §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jednak jedná o věc,
která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 odst. 2 ve spojení s ustanovením §120
s. ř. s. přednostně a jednak by to bylo nadbytečné, když samo podání kasační stížnosti
má podle ustanovení §32 odst. 5 zákona o azylu odkladný účinek.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s.,
ustanovení §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 2 x 2100 Kč za dva
úkony právní služby – převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti ze dne
2. 8. 2007 a 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů, v souladu s ustanovením
§9 odst. 3 písm. f), ustanovením §7, ustanovením §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů; celkem tedy odměna advokátky činí 4800 Kč.
Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. října 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu