ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.71.2007:71
sp. zn. 5 Azs 71/2007 - 71
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Brigity
Chrastilové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: T. I., zastoupený Mgr. Janem
Vrbenským, advokátem se sídlem K Lučinám 2489/12, 130 00, Praha 3, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34, Praha 7, o udělení azylu, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 27. 9. 2006, č. j. 47 Az
46/2006 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Jana Vrbenského, AK se sídlem K Lučinám 2489/12, 130 00,
Praha 3, se u r č u je částkou 4800 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Stěžovatel se kasační stížností domáhá, aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Praze ze 27. 9. 2006, č. j. 47 Az 46/2006 - 20, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2006, č. j. OAM-692/LE-C06-C09-2006, kterým byla
jeho žádost o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (ustanovení §2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat
a rozhodnout každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování
soudů ve správním soudnictví (ustanovení §12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role
svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě
nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (ustanovení §12 odst. 1 ve spojení
s ustanovením §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu nepřijatelnosti
(ustanovení §104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede
ve svém důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci
znovu na všech stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem
vytvářenou. Věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny
stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným
„potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením
s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení
pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém
není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován
ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Stěžovatel uvádí, že již v řízení před správním orgánem poukazoval na skutečnost,
že na území České republiky se na základě povolení k dlouhodobému pobytu do 20. 3. 2008
nachází i jeho manželka A. T. i jeho šestiletá dcera.
Na základě těchto skutečností se stěžovatel rozhodl požádat správní orgány o udělení
totožného povolení k dlouhodobému pobytu a v současné době si opatřuje potřebné doklady.
Jakkoliv si je stěžovatel vědom skutečnosti, že taková žádost podléhá režimu pobytu
dle zákona č. 326/1999 Sb., který je v zásadě odlišný od režimu pobytu dle zákona azylového,
domnívá se, že rozhodnutí o zamítnutí kasační stížnosti je pro něho nespravedlivé
a nepřiměřeně tvrdé.
Stěžovatel se dále mimo jiné domnívá, že azylový zákon za jistých podmínek dává
správnímu orgánu a soudu možnost přihlédnout a ve prospěch žadatele vyhodnotit
tak závažnou skutečnost, jakou je sloučení rodiny žadatele. Z tohoto hlediska
je dle stěžovatele významné, že pobyt ostatních pracovníků jeho rodiny na území České
republiky je legalizován řádným povolením k dlouhodobému pobytu, přičemž povolení
je ve prospěch jeho nezletilé dcery bylo vyřízeno v březnu 2007. Manželka stěžovatele
je oprávněna na území České republiky pracovat na základě pracovního povolení a vlastní
příslušné živnostenské oprávnění.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
ustanovení §104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska
možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný
„přesahem vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit
a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní
pojmy zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat;
jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy.
Zákonodárce vytváří prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu
určitého neurčitého právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu
se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi
případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu
objasnit, a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem
neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.), řádné
zastoupení (ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů
nepřípustnosti (ustanovení §104 s. ř. s.) apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé
je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem uváděných (ustanovení §103
odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud
vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci
znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační
stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. V daném případě
však míra obecnosti s jakou byla kasační stížnosti podána, aniž by byla upřesněna konkrétní
pochybení žalovaného či soudu, nesvědčí pro to, aby kasační stížnost mohla být považována
za přijatelnou. Je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom
splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti
podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., ale také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií
přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů,
a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat. Se skutečností, zda se krajský soud má či nemá zabývat azylovými důvody,
pokud se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně nedůvodná
dle ustanovení §16 zákona o azylu, se Nejvyšší správní soud vypořádal mimo jiné
i v rozsudku ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90 (publ. www.nssoud.cz).“ Správní
orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení
§16 zákona o azylu, přičemž současně posuzoval důvody pro udělení azylu podle ustanovení
§13 (sloučení rodiny) a ustanovení §14 (humanitární azyl) a výrokem se o nich vyjadřoval.
Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně
uvedených v ustanovení §16 odst. 1 zákona, pak správní orgán bez dalšího - ale jen ve lhůtě
podle odstavce 2 (pozn. nyní podle odstavce 3) téhož ustanovení - zamítne žádost. Rozhodne
tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů
pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona. Pro rozhodování o udělení azylu z některého
z důvodů předvídaných v ustanoveních §13 a §14 zákona je však určující závěr o neexistenci
důvodů pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu. Protože tento důvod
při zamítnutí žádosti podle §16 zákona zjišťován není, dostává se výrok správního orgánu
o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle ustanovení §16 zákona do logického rozporu
s výrokem o neudělení azylu podle ustanovení §13 a §14 zákona.“
Obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2005,
č. j. 7 Azs 138/2005 - 69 – „Výroky o neudělení azylu podle §13 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., jsou podmíněny negativním
rozhodnutím podle §12 téhož zákona. Nejedná se tedy o samostatné výroky, neboť se jimi
deklaruje neexistence důvodů pro udělení azylu jen za předpokladu, že nejsou splněny
podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb. Rovněž výrok o existenci či neexistenci překážky vycestování není
samostatným výrokem, neboť se váže na výrok o neudělení azylu nejen podle §12 zákona
o azylu, ale i podle §13 a §14 téhož zákona.“
Nelze než přisvědčit stěžovateli, že režim žádosti o udělení povolení k dlouhodobému
pobyt je zásadně odlišný od režimu zákona azylového a uvádí, že podmínkou k udělení azylu
dle ustanovení §13 zákona o azylu je podmínka, že žadatelem o azyl za účelem sloučení
rodiny je rodinný příslušník azylanta, a tedy nikoliv rodinný příslušník osoby pobývající
na území České republiky na základě povolení k pobytu, jak je tomu v případě stěžovatele.
Stěžovatel žádal soud o poskytnutí dodatečné šestitýdenní lhůty k doložení podání
žádosti o povolení k pobytu na území České republiky, kdy navrhoval toto doložení podání
provést jako důkaz. Žádost o povolení k pobytu stěžovatel nedodal, na základě výše
uvedeného však i kdyby k doručení této žádosti došlo, na rozhodnutí soudu by to nemělo
relevantní význam.
Nejvyšší správní soud neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal
ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s.; žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li
kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s.,
ustanovení §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 2100 Kč za dva
úkony právní služby – převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti ze dne
26. 3. 2007 a 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů, v souladu s ustanovením
§9 odst. 3 písm. f), ustanovením §7, ustanovením §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů; celkem tedy odměna advokáta činí 4800 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu