ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.75.2007
sp. zn. 5 Azs 75/2007 - 74
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Brigity
Chrastilové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: I. D., zastoupeného Michalem
Benčokem, advokátem se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 1914/6, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení azylu, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2007, č. j. 56 Az
345/2006 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek
Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2006, č. j. OAM-603/VL-20-12-2006. Tímto
rozhodnutím žalovaný stěžovateli neudělil mezinárodní ochranu dle ustanovení §12, §13,
§14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zák. č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav
a v důsledku toho i nesprávně posoudil žádost o udělení azylu a dostatečně nezvážil možnost
udělení azylu z humanitárního důvodu. Důkazy, které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí
nebyly úplné a tudíž nemohl správně posuzovat skutkové a právní otázky,
které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět. Pokud je v odůvodnění odkaz na informace
MZV ČR a MZ USA, uvádí stěžovatel, že je nutno je považovat za neúplné a kusé. Stěžovatel
se domnívá, že jeho nárok na udělení azylu lze podřadit pod zákonná ustanovení §14 zákona
o azylu, neboť má neustále odůvodněné obavy o svůj život. Navrhuje napadený rozsudek
krajského soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen s. ř. s.). Zatímco
úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout každý případ, Nejvyšší správní soud
zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.).
K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní
nástroje, na prvním místě nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení
s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.)
je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným na případy objektivní
nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost
ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu
správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci
znovu na všech stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem
vytvářenou. Věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny
stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným
„potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením
s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení
pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém
není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován
ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám
musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit,
a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého
pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod.
Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů
stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud
vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci
znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační
stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. Je v zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti
kasační stížnosti, ale taktéž tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1
s. ř. s., a uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Namítá-li stěžovatel v obecné rovině nedostatečně zjištění skutkového stavu
bez upřesnění konkrétního pochybení správního orgánu, kasační soud připomíná,
že se otázkou rozsahu zjišťování skutkového stavu krajskými soudy zabýval v řadě svých
rozhodnutí, např. v rozsudků ze dne 18. 1. 2006, č. j. 1 Azs 112/2004 – 61 , ze dne
27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 174/2004 – 103, ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 – 37,
www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“;
proto nemůže stěžovatel v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud
v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sám neuvedl skutečnosti
či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí. V otázce dokazování a rozsahu zjišťování
skutkového stavu v azylovém řízení lze odkázat na rozsudek ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, www.nssoud.cz, v němž bylo jasně konstatováno, že správní orgán
v řízení o udělení azylu není povinen sám, aniž účastník řízení něco tvrdí, vyhledávat
v jeho případě možné znaky pronásledování z azylově relevantních důvodů.
K námitce stěžovatele, že žalovaný nehodnotil překážky vycestování dle §91 zákona
o azylu je nutné poznamenat, že institut doplňkové ochrany v českém právním řádu nahradil
koncept tzv. překážek vycestování, které byly s účinností do 31. 9. 2006 upraveny v §91
zákona o azylu. Toto ustanovení v odstavci prvém stanovilo, že „povinnost ukončit pobyt
neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen jeho život
nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro politické přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení,
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku
válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon
tohoto státu stanoví trest smrti, anebo jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky, nebo jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou
osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb
jejího věku a stupně samostatnosti.“ Ustanovení §14a zákona o azylu stanoví, že „doplňková
ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení
mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec
vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí
vážné újmy a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany
státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Za vážnou újmu
se podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské
či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života
nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky“. Je tedy zřejmé, že z hlediska předmětu kasační stížnosti mezi
těmito ustanoveními není zásadní rozdíl.
V přezkoumávané věci Krajský soud v Brně s odkazem na Informace MZV ČR
a informací z databanky ČTK řádně vyhodnotil, že v případě stěžovatele nebyly dány důvody
pro udělení doplňkové ochrany, neboť nebylo zjištěno, že by byl stěžovatel ohrožen
skutečným nebezpečím vážné újmy. Stěžovatelem tvrzené okolnosti, jež ho měly vést
k opuštění vlasti a kvůli kterým vylučuje možnost návratu, byly shledány nevěrohodnými,
zejména pro rozpornost v jeho výpovědích a ani z podkladů nevyplynulo, že by zde existovaly
jiné důvody pro udělení doplňkové ochrany resp. že by vrácení do vlasti bylo v rozporu
s mezinárodními závazky. Soud se tedy ztotožnil i se závěrem správního orgánu, že žalobce
nenáleží k osobám ohroženým skutečnostmi, zakládajícími důvody k doplňkové ochraně
ve smyslu §14a zákona o azylu (k důvodům pro udělení doplňkové ochrany srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 15/2007 - 79 ze dne 7. 8. 2007 přístupno
na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud uzavírá, že v posuzované věci neshledal v postupu krajského
soudu jakékoli pochybení, ani absenci relevantní prejudikatury Nejvyššího správního soudu,
kterou by bylo třeba doplnit. Jak již Nejvyšší správní soud judikoval např. ve svém rozsudku
ze dne 21. 11. 2003, č. j. 7 Azs 13/2003 - 40, www.nssoud.cz, pouhá nespokojenost se stavem
dodržování lidských práv, není důvodem pro udělení azylu. Kasační stížnost tedy svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud ji shledal
proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu