ECLI:CZ:NSS:2007:6.ADS.38.2006
sp. zn. 6 Ads 38/2006 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jana Dvořáka v právní věci žalobce:
J. V., zastoupen JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Mansfeldova 792/3,
Praha 9, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha
5, o přezkoumání rozhodnutí žalované č. X ze dne 23. 7. 2004, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Ca 47/2004 - 29 ze dne 30. 11. 2005,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005, č. j. 12 Ca 47/2004 - 29,
se zr uš uj e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „žalovaná“) ze dne
23. 7. 2004, č. X, bylo rozhodnuto o žádosti žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky
podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního
boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů
soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb.,
o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád
a spojeneckých armád v letech 1939 – 1945 (dále jen „zákon č. 261/2001 Sb.“) tak,
že podle výroku I. se žalobci podle §5 odst. 2 cit. zákona přiznává jednorázová peněžní
částka 150 000 Kč za dobu neoprávněného věznění od 12. 6. 1957 do 12. 12. 1960 a podle
výroku II. se žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky za dobu od 14. 3. 1951 do
14. 7. 1951, od 4. 1. 1954 do 4. 4. 1956 a od 4. 1. 1963 do 4. 7. 1967 zamítá.
Proti rozhodnutí žalované podal žalobce včas žalobu, kterou odůvodnil v podstatě
následujícím způsobem. Žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Rumburku ze dne
4. 7. 1951, sp. zn. 3 T 116/51, odsouzen pro trestný čin nesplnění odvodní povinnosti
podle §263 odst. 1 trestního zákona z roku 1950 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody
v trvání 4 měsíců, přičemž trest včetně vazby byl vykonán od 14. 3. 1951 do 14. 7. 1951.
Usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. 5 Mt 1617/2002, ve znění
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 5 To 528/2003, byla
povolena obnova řízení a uvedený rozsudek byl zrušen, přičemž rozsudkem Okresního soudu
v Děčíně ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. 5 T 3/2004, byl žalobce zproštěn obžaloby podle §226
písm. b) trestního řádu. Dále žalobce uvedl, že rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Plzni,
PSP 62, ze dne 26. 1. 1954, sp. zn. T 13/1954, ve spojení s rozsudkem Vyššího vojenského
soudu v Praze ze dne 10. 2. 1954, sp. zn. To 30/54, byl odsouzen pro trestný čin vyhýbání se
služební povinnosti podle §270 odst. 2 písm. b) trestního zákona z roku 1950 k trestu odnětí
svobody k trvání 2 a čtvrt roku nepodmíněně, přičemž trest včetně vazby vykonal
od 4. 1. 1954 do 4. 4. 1956. Usnesením Okresního soudu v Plzni ze dne 7. 8. 2002,
sp. zn. 10 Nt 262/2002, byla v této věci povolena obnova řízení a uvedená rozhodnutí byla
zrušena, přičemž následným usnesením téhož soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 3 T 99/2002,
bylo trestního stíhání zastaveno, neboť skutek, z něhož byl obžalován, není trestným činem.
Zároveň byla vyslovena žalobcova účast na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona
č. 119/1990 Sb. Dále žalobce uvedl, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
6. 9. 1957, sp. zn. 1 T 12/57, ve znění rozsudku Nejvyššího soudu v Praze ze dne
19. 12. 1957, sp. zn. 3 To 54/57, byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 a půl roku
nepodmíněně, přičemž trest včetně vazby vykonal od 12. 6. 1957 do 12. 12. 1960. Usnesením
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 8. 1990, sp. zn. 1 Rt 63/90, byl podle §2
zákona č. 119/1990 Sb. uvedený rozsudek v celém rozsahu zrušen a trestní stíhání žalobce
bylo zastaveno. Dále byl žalobce rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích
ze dne 30. 1. 1963, sp. zn. 2 T 11/63, odsouzen pro trestný čin vyhýbání se služební
povinnosti k trestu odnětí svobody v trvání 4 a půl roku nepodmíněně, přičemž trest včetně
vazby byl vykonán od 4. 1. 1963 do 4. 7. 1967. Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích
ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. Nt 1002/2002, byla ve věci povolena obnova řízení a shora
uvedený rozsudek byl zrušen, přičemž následným rozsudkem z téhož dne
sp. zn. 5 T 127/2002 byl žalobce zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu.
Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 3 T 4/2002, byla
vyslovena žalobcova účast na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
Žalobce dále uvedl, že žalovaná na základě jeho žádosti o jednorázovou peněžní částku
podle zákona č. 261/2001 Sb. mu přiznala jednorázovou peněžní částku pouze za dobu
věznění od 12. 6. 1957 do 12. 2. 1960, avšak ve zbývající části, tj. za období od 14. 3. 1951
do 14. 7. 1951, dále od 4. 1. 1954 do 4. 4. 1956 a od 4. 1. 1963 do 4. 7. 1967 jeho žádost
zamítla s tím, že rozhodnutí o věznění v uvedených dobách nebylo zrušeno podle zákona
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu. K tomu žalobce uvedl, že byl politickým vězněm ve smyslu zákona
č. 261/2001 Sb. i v období od 4. 1. 1954 do 4. 4. 1956 a od 4. 1. 1963 do 4. 7. 1967,
což doložil výše uvedenými rozhodnutími soudů, které obsahovaly i rozhodnutí o jeho účasti
na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. Žalobce navrhl, aby napadené rozhodnutí
„v bodě II.“ bylo zrušeno a věc vrácena žalované k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2005, č. j. 12 Ca 47/2004 - 29, žalobu
zamítl, přičemž rozhodl i o právu na náhradě nákladů řízení. V odůvodnění městský soud
uvedl, že „v případech, za něž nebyla poskytnuta jednorázová peněžní částka, se nejednalo
o případy, kdy by bylo rozhodnutí o věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona
č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu“.
V těchto případech bylo na základě povolené obnovy řízení rozhodnuto o zrušení
odsuzujícího rozsudku a ve smyslu trestního řádu byl žalobce zproštěn obžaloby nebo trestní
stíhání bylo zastaveno. Následně bylo ve dvou případech vysloveno, že žalobce je ve smyslu
§33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. účasten soudní rehabilitace. U trestných činů, za které byl
žalobce odsouzen a vykonal trest odnětí svobody, bylo možno postupovat ve smyslu zákona
č. 119/1990 Sb. a požádat o soudní rehabilitaci. Žalobce však takto nepostupoval
a rehabilitován nebyl, přičemž k rozhodnutí o obnově řízení došlo podle obecných ustanovení
trestního řádu, nikoli v řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. Dále soud uvedl,
že při posuzování otázky, zda lze považovat za rozhodnutí o soudní rehabilitaci konstatování,
že se žalobce účastnil soudní rehabilitace per analogiam podle §33 odst. 2 zákona
č. 119/1990 Sb., jak žalobce ve dvou případech doložil, vycházel soud ze stanoviska
uvedeného Nejvyšším správním soudem v rozsudku sp. zn. 3 Ads 33/2004 ze dne 22. 7. 2005.
Podle tohoto rozsudku má usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci per analogiam
podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. pouze deklaratorní charakter, když žádné
rozhodnutí o věznění se jím neruší. Zároveň existence tohoto usnesení o účasti žalobce
na soudní rehabilitaci nic nemění na skutečnosti, že řízení o zrušení odsuzujících rozsudků
nebylo vydáno v řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. Podle stanoviska vysloveného
Nejvyšším správním soudem v uvedeném rozsudku není vydání usnesení o účasti žalobce
na soudní rehabilitaci per analogiam podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. právně
relevantní skutečností pro posouzení nároku na jednorázovou peněžní částku podle zákona
č. 261/2001 Sb. Městský soud v závěru odůvodnění svého rozhodnutí v závěru uvedl,
že je nutné vyjít ze shora uvedeného stanoviska, přičemž žalovaná při zamítnutí žádosti
o poskytnutí jednorázové peněžní částky za dobu od 14. 3. 1951 do 14. 7. 1951, od 4. 1. 1954
do 4. 4. 1956 a od 4. 1. 1963 do 4. 7. 1967 postupovala na základě správně zjištěného
skutkového stavu věci a v souladu se zákonem. Rozhodnutí, na základě kterých byl žalobce
odsouzen, nebyla zrušena podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,
nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, a nebyla tak
splněna podmínka pro poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb.
Ve včas podané kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) předně namítl
zmatečnost řízení, neboť „chyběl podklad k tomu, aby se soud rozsudkem vyjadřoval
k celému napadenému rozhodnutí, když žalobou byl napaden pouze výrok č. II“. Předmětem
žaloby totiž nebylo celé rozhodnutí žalované ze dne 23. 7. 2004, nýbrž jen výrok č. II.
V uvedené skutečnosti spatřoval stěžovatel důvod kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1
písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V dalších částech
kasační stížnosti uvedl, že mezi účastníky je nesporné, že v uvedených obdobích byl
stěžovatel vězněn pro trestné činy uvedené v §4 zák. č. 119/1990 Sb., že později byla
povolena obnova řízení a odsuzující rozsudky byly zrušeny, přičemž následně byla vyslovena
účast stěžovatele na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Spornou
skutečností pouze je, zda účast na soudní rehabilitaci vyslovená podle §33 odst. 2 tohoto
zákona je dostatečným podkladem k přiznání uvedené částky nebo nikoli. K odkazu
městského soudu na právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne
22. 7. 2005, sp. zn. 3 Ads 33/2004, stěžovatel naopak poukázal na nálezy Ústavního soudu
České republiky ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, který se týká pana V. F., jenž byl
odsouzen ze stejného důvodu jako stěžovatel a stejným způsobem byl i rehabilitován.
Dále stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 565/03,
ve věci L. K., když tento nález neměl městský soud k dispozici, a proto k němu nemohl
přihlédnout. V případě stěžovatele je situace obdobná jako v případě pana K., přičemž
stěžovatel byl odsouzen ze stejného důvodu jako pan K.. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná uvedla, že nálezy Ústavního soudu,
které uvedl stěžovatel v kasační stížnosti, nelze na daný případ aplikovat, když nález
Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, zrušil rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu z důvodu, že se tento soud žádným způsobem nevypořádal s rozhodnutím
soudu o stěžovatelově účasti na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
a nikoli z důvodu, že by Nejvyšší správní soud toto rozhodnutí nepovažoval za důvod
zakládající nárok na přiznání jednorázové peněžní částky podle zák. č. 261/2001 Sb. Rovněž
nález Ústavního soudu ze dne 6.12.2005, sp. zn. I. ÚS 565/03, se na daný případ nevztahuje,
neboť tento nález řeší vztah rehabilitačního rozhodnutí se zrušením odsuzujícího rozhodnutí
cestou mimořádného opravného prostředku a nezabývá se otázkou, zda rozhodnutí podle §33
odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. zakládá nárok na přiznání jednorázové peněžní částky
podle zák. č. 261/2001 Sb. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, přezkoumal
napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná (§109 odst. 2, 3,
§110 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou stěžovatele týkající se údajné
zmatečnosti řízení vedeného před Městským soudem v Praze, ve kterém byl vydán rozsudek
napadený kasační stížností. Podle ust. §103 odst. 1 písm. c) lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Takový důvod kasační stížnosti však Nejvyšší
správní soud neshledal. Rozsudek Městského soudu v Praze napadený kasační stížnosti
považuje Nejvyšší správní soud za zcela srozumitelný, s dostatkem věcných i právních
důvodů týkajících se věcného posouzení žaloby. Z jeho odůvodnění je zcela zřejmé,
že městský soud přezkoumával rozhodnutí žalované v mezích žalobních bodů, tj. ve vztahu
k výroku II. rozhodnutí žalované, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o poskytnutí
jednorázové peněžní částky za dobu blíže specifikovanou v rozhodnutí žalované v tomto
výroku. O tom svědčí i závěr odůvodnění rozsudku městského soudu, ve kterém městský soud
uvedl, že „ČSSZ při zamítnutí žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky za dobu
od 4. 3. 1951 do 14. 7. 1551, od 4. 1. 1954 do 4. 4. 1956 a od 4. 1. 1963 do 4. 7. 1967
postupovala na základě správně zjištěného skutkového stavu věci a v souladu se zákonem“.
Zároveň soud uvedl, že žalobu jako nedůvodnou zamítl podle ust. §78 odst. 7 s. ř. s.,
protože stěžovatel napadl v žalobě výrok II. rozhodnutí žalované, vztahoval se výrok
městského soudu o zamítnutí žaloby k takto přesně označenému výroku rozhodnutí,
jenž stěžovatel napadl (§71 odst. 1 písm. c/, §75 odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovatel v další části kasační stížnosti neuvedl její zákonný důvod. Z obsahu kasační
stížnosti lze dovodit, že se jedná o důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. V tomto případě Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
za důvodnou.
Mezi stěžovatelem a žalovanou jsou nesporné následující skutečnosti. Žalobce dne
30. 12. 2002 požádal o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb.
za dobu věznění od 14. 3. 1951 do 14. 7. 1951, od 4. 1. 1954 do 4. 4. 1956 a od 4. 1. 1963
do 4. 1. 1967, kdy byl vězněn na základě dále uvedených odsuzujících rozsudků. V případě
doby od 14. 3. 1951 do 14. 7. 1951 byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Okresního soudu
v Rumburku ze dne 4. 7. 1951, sp. zn. 3 T 116/1951, pro trestný čin nesplnění odvodní
povinnosti podle §263 odst. 1 trestního zákona z roku 1950, který byl zrušen na základě
povolené obnovy řízení rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. 3. 2004,
sp. zn. 5 T 3/2004, přičemž byl zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu.
V případě doby od 4. 1. 1954 do 4. 4. 1956 vykonal stěžovatel trest po té, co byl odsouzen
rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Plzni PSP 62 ze dne 26. 1. 1954, sp. zn. T 13/54,
ve spojení s rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 10. 2. 1954,
sp. zn. To 30/54, pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 2 písm. b)
trestního zákona z roku 1950. Tento rozsudek byl na základě povolené obnovy řízení zrušen
rozhodnutím Okresního soudu v Plzni-město ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 3 T 99/2002,
a stěžovatelovo trestní stíhání bylo zastaveno, neboť skutek, z něhož byl obžalován, nebyl
uznán trestným činem. Zároveň byla vyslovena jeho účast na soudní rehabilitaci podle §33
odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., per analogiam. V případě odsouzení, kdy stěžovatel vykonal
trest vazby a odnětí svobody v době od 4. 1. 1963 do 4. 7. 1967 se jednalo o rozsudek
Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 30. 1. 1963, sp. zn. 2 T 11/1963,
kdy byl odsouzen pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti trestu odnětí svobody
v trvání 4 a půl roku nepodmíněně, přičemž usnesením Okresního soudu v Litoměřicích
ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. Nt 1002/2002, byla povolena obnova řízení a rozsudkem
téhož soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 5 T 127/2002, byl stěžovatel zproštěn obžaloby
podle §226 písm. b) trestního řádu a dále usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne
30. 4. 2003, sp. zn. Rt 4/2002, byla vyslovena jeho účast na soudní rehabilitaci podle §33
odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zák. č. 119/1990 Sb.“). Ve všech uvedených případech nebylo rozhodnutí o věznění zcela
nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb.,
o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu (dále jen „zákon
č. 198/1993 Sb.“). Jedná se v podstatě o tři případy, kdy na základě povolené obnovy řízení
bylo rozhodnuto o zrušení odsuzujících rozsudků a ve smyslu trestního řádu byl stěžovatel
zproštěn obžaloby nebo trestní stíhání vedené vůči němu bylo zastaveno. Ve dvou případech
bylo vysloveno, že stěžovatel je ve smyslu §33 odst. 2 zákona č. 119/1992 Sb. účasten soudní
rehabilitace, a to podle odůvodnění rozhodnutí soudu o této účasti na soudní rehabilitaci
per analogiam. Rovněž je nutné za nespornou považovat skutečnost, že u trestných činů,
za kterých byl stěžovatel odsouzen a vykonal trest odnětí svobody, bylo možné postupovat
ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb. a požádat o soudní rehabilitaci, přičemž stěžovatel
takto nepostupoval, když k rozhodnutí o obnově řízení došlo podle obecných ustanovení
trestního řádu, nikoli v řízení podle zákona č. 119/1990 Sb.
Ve vztahu k důvodům kasační stížnosti je nutné považovat za stěžejní otázku
v projednávané věci skutečnost, zda usnesení soudu, kterým je vyslovena účast osoby
na soudní rehabilitaci per analogiam podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., může mít
účinky za účelem splnění zákonné podmínky obsažené v ustanovení §2 odst. 1 zákona
č. 261/2001 Sb.
Podle ust. §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se tento zákon vztahuje, mimo jiné,
na občany Československé republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990
a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona
č. 119/1990 Sb. nebo podle zák. č. 198/1993 Sb.
Podle §33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. se ust. tohoto zákona užije obdobně
k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku
v souvislosti s trestnými činy uvedenými v §2 a 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990,
i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve
platných předpisů.
Městský soud v Praze vycházel při aplikaci citovaných zákonných ustanovení
a při posouzení zmíněné stěžejní otázky z právního názoru rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu, vysloveného v rozsudku ze dne 22. 7. 2005, č. j. 3 Ads 33/2004 - 84,
(žalobce A. H.). Tento právní názor obsahuje závěr, že ustanovení §2 odst. 1 zákona
č. 261/2001 Sb. uvádí, že tento zákon se vztahuje na občany České republiky, kteří byli
vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela
nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb.
V daném případě byl žalobce pravomocně odsouzen a vězněn pro trestný čin vyhýbání se
služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950. Tento trestný čin je
uveden v §4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb. a žalobce tak mohl soudní rehabilitace
dosáhnout cestou přezkumného řízení soudního podle oddílu třetího tohoto zákona. Tímto
způsobem však žalobce rehabilitován nebyl, neboť nepodal návrh na zahájení řízení ve lhůtě
uvedené v §6 citovaného zákona. Konstitutivní rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku
tedy bylo vydáno podle obecných ustanovení trestního řádu o obnově řízení, nikoliv v řízení
podle zákona č. 119/1990 Sb. Na této pro rozhodnutí ve věci nejpodstatnější skutečnosti
nemění podle názoru Nejvyššího správního soudu nic ani existence usnesení o účasti žalobce
na soudní rehabilitaci per analogiam podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
Jednak toto usnesení má pouze deklaratorní charakter a jak již bylo uvedeno ve výše
citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 A 508/2002 - 23, ze dne 26. 8. 2003,
žádné rozhodnutí o věznění se jím neruší, jednak toto usnesení (a jemu podobná v dalších
případech), bylo vydáno v důsledku porušení zákona ve prospěch žalobce, jak judikoval
Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn 4 Tz 98/2003, ze dne 23. 9. 2003.
Podle tohoto rozsudku „ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. bylo přípustné použít
v rehabilitačním řízení pouze tehdy, pokud dotyčná osoba nebyla pravomocně odsouzena
za skutky uvedené v §2 a §4 v určeném časovém období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990.
Vzhledem k tomu, že zákonnou úpravou je přesně a podrobně stanoveno, na jaký okruh osob
a za jakých podmínek lze příslušná ustanovení zákona o soudní rehabilitaci vztáhnout,
nepřichází zde v úvahu postup zde známý jako analogie iuris, neboť ten je možný
pouze v případech, kdy právní úprava chybí, ale ani postup známý jako analogie legis,
vzhledem k tomu, že obviněný své rehabilitace dosáhl, byť prostřednictvím jiného soudního
postupu, a to výhradně podle ustanovení trestního řádu a trestního zákona“.
Nálezem Ústavního soudu I. ÚS 712/05, vyhlášeným dne 24. 8. 2007, byl zrušen
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 5 A 544/2002 – 57, ve věci
V. F.
V označeném nálezu Ústavního soudu je mimo jiné uveden následující závěr:
„Pro odstranění jakýchkoliv pochybností Ústavní soud konstatuje, že vzhledem ke specifické
povaze předmětné věci je třeba, při jejím posuzování, ctít účel a smyl zákonů č. 119/1990 Sb.
a č. 261/2001 Sb., které měly především za cíl nápravu křivd způsobených předchozím
režimem. S ohledem na to, je tudíž třeba posoudit i stěžovatelem předložené usnesení o soudní
rehabilitaci, jako splnění podmínky pro vyplacení jednorázové částky, i když bylo toto
usnesení vydáno v režimu obecného trestního řízení, a nikoliv v režimu zákona
č. 119/1990 Sb. Tímto závěrem Ústavní soud zároveň bere úvahu i skutečnost, že v minulosti
bylo rozhodování v těchto věcech značně nejednotné. Na základě výše uvedených skutečností
Ústavní soud setrvává na názoru uvedeném v nálezu sp. zn. I. ÚS 605/03, tj. že Nejvyšší
správní soud porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že současně nerespektoval právní závěr nálezu
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 605/03, došlo zároveň k porušení článku 89 odst. 2 Ústavy ČR,
podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány
i osoby“.
V případě otázky aplikace a závaznosti výše citovaného závěru Ústavního soudu
pro rozhodování soudu v projednávané věci je nutné vycházet z usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2006, č. j. 2 Afs 66/2004 - 53, v němž je mimo jiné
uvedeno, že „Podle imperativu ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů
jsou všechny subjekty aplikující právo povinny postupovat tak, aby zvolený výklad právních
předpisů byl souladný s ústavností, a to ve smyslu výslovného znění konkrétních ústavních
norem i ústavních principů a hodnot, nezřídka v ústavních textech expressis verbis,
nevyjádřených. Teprve pokud takový výklad možný není, je na místě protiústavní ustanovení
právních předpisů k tomu příslušným mechanismem odstranit. V tomto kontextu viděno,
jestliže Ústavní soud v některém svém rozhodnutí zformuluje ústavně konformní výklad
právního předpisu, je nutno tento výklad respektovat i v obdobných kauzách, byť se jedná
o procesně samostatná řízení. Opačný výklad, který by kupř. s odkazem na vázanost soudce
zákonem podle článku 95 odst. 1 Ústavy ČR odmítal respektovat právní názor Ústavního
soudu, by představoval logickou chybu, jelikož tato vázanost výkladem norem nadzákonné
(ústavní) síly, musí být pro soud při aplikaci jednoduchého práva určující.
Navíc nelze přehlédnout, že opačný závěr by ve svých důsledcích vedl k nerovnosti účastníků
jednotlivých soudních řízení a k nepředvídatelnosti soudního rozhodování, což samozřejmě
představuje pochybení dosahující ústavní intenzity. Nelze rovněž opomenout, že určujícím
společným prvkem obecných soudů a Ústavního soudu je jejich poslání zakotvené v článku 4
Ústavy, kterým je ochrana základních práv a svobod. Mezi oběma složkami soudní moci
tak musí existovat souhra a harmonie, nikoliv animozita. V podmínkách právního státu
je proto nemyslitelné, aby obecný soud – s vědomím jednotné a jasně seznatelné judikatury
Ústavního soudu – s odvoláním na dikci zákona, zvolil takovou jeho interpretaci,
kterou Ústavní soud považuje za protiústavní“.
Za této situace Nejvyšší správní soud i v posuzované věci považuje za určující názor
naposledy vyslovený Ústavním soudem, přestože názor vyslovený Nejvyšším správním
soudem v rozšířeném senátu (sp. zn. 3 Ads 33/2004) prozatím nebyl vyvrácen rozhodnutím
pléna Ústavního soudu, jak pro tyto případy předvídá §11 odst. 2 písm. k) zákona
č. 182/1983 S., o Ústavním soudu, ve spojení se Sdělením Ústavního soudu č. 14/2004 Sb.
Napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl s ohledem na prozatímní vývoj judikatury
Ústavního soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším
řízení městský soud zruší napadené rozhodnutí žalované s odkazem na právní názor
vyslovený v tomto rozsudku s tím, že usnesení podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
vydané ve věci stěžovatele, je podkladem pro přiznání jednorázové peněžní částky
podle zákona č. 261/2001 Sb. V novém rozhodnutí o věci rozhodne městský soud i o náhradě
nákladů řízení o této kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.). Zmíněným právním názorem
Nejvyššího správního soudu, vycházejícím z názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 712/05, je Městský soud v Praze vázán (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. září 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu