ECLI:CZ:NSS:2007:6.ADS.58.2006
sp. zn. 6 Ads 58/2006 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: B. K ., zastoupena opatrovníkem J. P., právně zastoupena JUDr. Petrem Práglem,
advokátem, se sídlem Dlouhá 5, Ústí nad Labem, proti žalované: Česká správa sociálního
zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne
15. 7. 2005, č. X, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 4. 10. 2005, č. j. 41 Cad 168/2005 - 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaná ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátu JUDr. Petru Práglovi se ur č uje odměna za zastupování
v částce 650 Kč; odměna bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku
z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 10. 2005, č. j. 41 Cad 168/2005 - 15,
kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 7. 2005, č. X, jímž
žalovaná zamítla žádost stěžovatelky o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek dle
ustanovení §40 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, neboť stěžovatelka pro
přiznání nároku na plný invalidní důchod nesplnila podmínku potřebné doby pojištění.
V kasační stížnosti poukázala stěžovatelka na tíživou finanční situaci rodiny,
ve které žije. Dále požádala o ustanovení právního zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
Usnesením krajského soudu ze dne 20. 2. 2006, č. j. 41 Cad 168/2005 - 34, byl stěžovatelce
právním zástupcem ustanoven JUDr. Petr Prágl, advokát, který byl zároveň vyzván,
aby ve lhůtě jednoho měsíce zaslal krajskému soudu řádnou kasační stížnost. Ustanovený
zástupce doplnil kasační stížnost podáním doručeným krajskému soudu dne 13. 4. 2006.
Uvedl v něm, že krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky neurčitým výrokem s odůvodněním,
že posouzení zdravotního stavu bylo sice verifikováno lékařským posudkem, který potvrdil
invaliditu stěžovatelky, ale pro nesplnění doby pro vznik nároku nezbylo než žalobu
zamítnout. Právní zástupce stěžovatelky dále uvedl, že napadené rozhodnutí vykazuje znaky
nepřezkoumatelnosti, jelikož z něj nelze seznat, zda soud „uvažoval s žalobkyní jako zcela
nesvéprávnou a proč rozhodl tak jak rozhodl“. Na závěr uvedl, že kasační stížnost je
proto podávána z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a je navrhováno zrušení
napadeného rozhodnutí z důvodu nepřezkoumatelnosti.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná uvedla, že napadené rozhodnutí
považuje za věcně správné a odpovídající zákonu a navrhuje proto kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítnout.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne
23. 12. 2004 žádost o invalidní důchod. Dne 11. 5. 2005 posoudila lékařka okresní správy
sociálního zabezpečení zdravotní stav stěžovatelky ve smyslu ustanovení §8 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, a vyslovila plnou invaliditu
dle ustanovení §39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., s tím, že invalidita vznikla dne
13. 9. 2004. Dne 15. 7. 2005 zamítla žalovaná žádost stěžovatelky o plný invalidní důchod
pro nesplnění podmínek dle ustanovení §40 zákona č. 155/1995 Sb., neboť stěžovatelka
nezískala potřebnou dobu pojištění, která u pojištěnce ve věku nad 28 let činí 5 roků,
přičemž se tato doba u pojištěnce ve věku nad 28 let zjišťuje z posledních 10 roků počítaných
zpět před vznikem plné invalidity. Stěžovatelka dle rozhodnutí žalované získala pouze 3 roky
a 89 dní pojištění.
Ze soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že proti rozhodnutí žalované
podala stěžovatelka dne 11. 8. 2005 žalobu, ve které poukázala na tíživou finanční situaci
svoji a svých rodičů. Krajský soud rozsudkem ze dne 4. 10. 2005, č. j. 41 Cad 168/2005 - 15,
žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat další dobu
pojištění, která by nebyla žalovanou zahrnuta do celkové doby pojištění a nesplnila
tedy podmínky dle ustanovení §43 (!) zákona č. 155/1995 Sb.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.) a tuto kasační
stížnost podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje důvod, který sama
označuje za důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a dle obsahu kasační
stížnosti lze seznat, že nepřezkoumatelnost má spočívat v nesrozumitelnosti (výroku)
a nedostatku důvodů rozhodnutí. Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu
v mezích tohoto uplatněného kasačního důvodu a v rozsahu kasační stížnosti podle §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzením stěžovatelky, že výrok napadeného
rozhodnutí je neurčitý. Toto tvrzení lze podřadit pod stížnostní důvod nepřezkoumatelnosti
spočívající v nesrozumitelnosti. Výrok napadeného rozhodnutí zní následovně: „Žaloba
se zamítá. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“. Jak se již Nejvyšší
správní soud vyjádřil ve svém rozhodnutí ze dne 4. 12. 2003 publikovaném
pod č. 133/2004 Sb. NSS, za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze považovat
takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl, tj. zda žalobu
zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, popřípadě jehož výrok je vnitřně rozporný. Výrok napadeného
rozhodnutí však nelze považovat za neurčitý, neboť je z něj naprosto zjevné, že krajský soud
stěžovatelčinu žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud tak považuje tuto stěžovatelčinu námitku
za nedůvodnou. I v konstatování krajského soudu uvedeném v odůvodnění napadeného
rozhodnutí, že stěžovatelka byla sice uznána plně invalidní, avšak nesplnila potřebnou dobu
pojištění, nespatřuje Nejvyšší správní soud žádný rozpor. Ve vztahu k posuzovanému případu
byla podmínkou nároku na plný invalidní důchod plná invalidita a potřebná doba pojištění
(§38 zákona č. 155/1995 Sb.). Pojištěnec má nárok na invalidní důchod (mimo případ plné
invalidity následkem pracovního úrazu), jsou-li tyto dvě podmínky (plná invalidita a potřebná
doba pojištění) splněny kumulativně.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval obecným tvrzením stěžovatelky,
že z napadeného rozhodnutí není možno spolehlivě zjistit, „proč soud rozhodl tak jak
rozhodl“. Toto tvrzení lze podřadit pod stížnostní důvod nepřezkoumatelnosti spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí. Nejvyšší správní soud při zkoumání tohoto kasačního
důvodu odkazuje na své rozhodnutí (rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
www.nssoud.cz), dle kterého lze rozhodnutí pokládat za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodu a tím i pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
pokud z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu a proč
subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy. V napadeném rozhodnutí
krajský soud nejprve uvedl, z jakých skutkových zjištění vycházel, dále citoval relevantní
právní normy, které se na posuzovaný případ vztahují, a nakonec vyhodnotil zjištěný
skutkový stav ve vztahu ke konkrétním právním normám. Z odůvodnění napadeného
rozhodnutí je tedy seznatelné, jakými úvahami se krajský soud řídil a jaké právní normy
aplikoval na zjištěný skutkový stav. Nejvyšší správní soud se tak neztotožňuje
se stěžovatelčiným tvrzením, že z napadeného rozhodnutí nelze zjistit důvody rozhodnutí.
Aniž stěžovatelka v kasační stížnosti příkladně uvedla, v čem konkrétně by měla
spočívat nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ve vztahu k nedostatku důvodů
rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v rámci posuzování této námitky nemůže krajskému soudu
nevytknout zjevné chyby obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Krajský soud
tak ve svém odůvodnění konstatuje, že „podle ustanovení §43 zákona č. 155/1995 Sb. má
pojištěnec nárok na plný invalidní důchod, jestliže se stal částečně invalidním …“ a dále
že „podle ustanovení §44 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. potřebná doba pojištění pro nárok
na plný invalidní důchod se posuzuje podle §40“. Ustanovení §43 a §44 však upravují
podmínky nároku na částečný invalidní důchod, který nebyl předmětem řízení. Stejně tak je
chybné konstatování krajského soudu, že stěžovatelka „nesplnila podmínky ustanovení §43“,
neboť citované ustanovení upravuje podmínky pro vznik nároku na částečný invalidní
důchod, avšak souzená věc se týkala nároku na invalidní důchod plný. Tvrzení krajského
soudu v poslední větě odůvodnění napadeného rozhodnutí, že „žalobkyně byla v řízení
úspěšná, ale náhrady nákladů řízení se vzdala“ je pak zcela nesrozumitelné,
neboť stěžovatelka (žalobkyně) v řízení úspěšná zjevně nebyla, jestliže její žalobu krajský
soud zamítl, jak je ostatně uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud
považuje zmíněné chyby v odůvodnění napadeného rozhodnutí za závažné a směřující
k důvodné domněnce, že krajský soud písemné vyhotovení napadeného rozhodnutí
nepodrobil základní kontrole alespoň z hlediska chyb v psaní, nicméně konstatuje,
že tyto chyby nedosahují takové intenzity, pro které by bylo nutno považovat napadené
rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí a pro nesrozumitelnost.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je jinak zřejmé, že krajský soud aplikoval ustanovení
upravující podmínky nároku na invalidní důchod a odkazy na ustanovení upravující
podmínky nároku na invalidní důchod částečný mají zřejmě svůj původ v administrativním
pochybení. Nejvyšší správní soud nepovažuje nicméně tato pochybení krajského soudu
za důvod k vyslovení nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost, neboť výše uvedené rozpory
jsou odstranitelné výkladem a po interpretaci napadeného rozhodnutí jako celku
s přihlédnutím k obsahu spisu a k úkonům žalované nejsou pochybnosti o jeho významu
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2006, č. j. 1 Afs 38/2006 - 72,
www.nssoud.cz).
Stěžovatelka namítá, že z napadeného rozhodnutí nelze zjistit, zda s ní soud
„uvažoval“ jako s zcela nesvéprávnou. K této námitce Nejvyšší správní soud poznamenává,
že stěžovatelka byla usnesením Okresního soudu v Ústí na Labem ze dne 30. 8. 2004,
č. j. 17 Nc 658/99 - 48 zbavena způsobilosti k právním úkonům. Dle ustanovení §27 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve spojení s ustanovením §190 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, byl stěžovatelce usnesením Okresního soudu
v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2004, č. j. 17 Nc 658/99 - 52, ustanoven jejím zákonným
zástupcem opatrovník J. P. (otec stěžovatelky). Krajský soud proto v řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalované jednal se stěžovatelkou prostřednictvím její zákonného zástupce -
opatrovníka, neboť stěžovatelka nemohla před krajským soudem samostatně jednat. Ochrana
jejích práv tedy byla zákonu odpovídajícím způsobem zajištěna.
S ohledem na výše uvedené neshledal Nejvyšší správní soud stěžovatelkou tvrzenou
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, námitku stěžovatelky tedy neshledal důvodnou
a kasační stížnost proto jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. To by náleželo žalované, přiznání nákladů řízení
správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění je však podle ustanovení §60 odst. 2
s. ř. s. vyloučeno. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalovaná, přestože měla ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Ustanovenému advokátu se určila odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní
tarif), za dva úkony právní služby (přijetí zastoupení a podání ve věci samé), ve znění
účinném v době, kdy úkony byly provedeny, což znamená, že odměna činí dle §7, §9 odst. 2
a §13 úhrnem 650 Kč, bude splacena ve lhůtě stanovené výrokem III. z účtu zdejšího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu