ECLI:CZ:NSS:2007:6.AS.11.2005
sp. zn. 6 As 11/2005 - 199
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: V., s. r. o., proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem
Krátká 10, Praha 10, za účasti: 1) P., s. r. o., zastoupen JUDr. Pavlem Fráňou, advokátem, se
sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, 2) E., s. r. o., zastoupen JUDr. Štěpánem Liškou,
advokátem, se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, 3) J., s. r. o., 4) M., s. r. o., v řízení o kasační
stížnosti zúčastněné osoby sub 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Ca
631/2002 - 126 ze dne 30. 4. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení ne př i zn ává .
III. Osobám zúčastněným se náhrada nákladů řízení ne př i zn ává .
Odůvodnění:
Osoba zúčastněná na řízení sub 1) (dále jen „stěžovatel“) napadla kasační stížností
rozsudek Městského soudu v Praze blíže označený v záhlaví, kterým bylo rozhodnutí
žalované ze dne 14. 5. 2002, č. j. Ru/l17/02, pod bodem I. a pod bodem IV. č. 13 výroku
zrušeno a věc v tomto rozsahu vrácena žalované k dalšímu řízení.V nenapadené části zůstalo
rozhodnutí nedotčeno. Současně bylo žalované uloženo nahradit žalobci náklady řízení
ve výši 1000 Kč. Uvedenými částmi výroku rozhodnutí žalované byla udělena společnosti C.,
s. r. o., se sídlem v P. 6, V. 673 (nyní stěžovatel) licence k provozování rozhlasového vysílání
programu R. T. F. s využitím kmitočtu Praha 95,7 MHz/0,5kW na dobu osmi let (bod I.
výroku) a zamítnuta žádost žalobce o udělení licence s využitím téhož kmitočtu (bod IV. č. 13
výroku).
Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že v dané věci byl
žalobce oprávněn napadnout žalobou výrok napadeného rozhodnutí, jímž žalovaná udělila
licenci k vysílání, a to podle ustanovení §65 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť ani zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového
a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o vysílání“), ani s. ř. s. neobsahují ustanovení, podle něhož by byl tento výrok
z přezkoumání soudem vyloučen. Pro řízení podle zákona o vysílání platí správní řád, není-li
zákonem o vysílání stanoveno jinak, a to s výjimkou §53 až §69 správního řádu. Pokud jde
o náležitosti rozhodnutí, jež jsou vydána podle zákona o vysílání, musí rozhodnutí obsahovat
náležitosti stanovené v §47 správního řádu, zvláštní náležitosti rozhodnutí o udělení
či neudělení licence pak vyplývají z §17 a §18 zákona o vysílání. Soud v dané věci dospěl
k závěru, že z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalovaná odůvodnila výrok, jímž rozhodla
o udělení licence stěžovateli, v souladu s §17 odst. 1 a §18 odst. 3 a 4 zákona o vysílání
a uvedla, jakými úvahami se řídila při rozhodování o tom, kterému projektu dává přednost
a jaké skutečnosti sloužily jako podklad těmto úvahám. Odůvodnění obsahuje kritéria,
na základě kterých byla licence udělena žadateli o licenci, avšak tyto zákonem požadované
náležitosti napadené rozhodnutí postrádá v odůvodnění výroku, kterým žalovaná zamítla
žádosti dalších účastníků licenčního řízení. Zamítavý výrok je odůvodněn pouze tím,
že na licenci není právní nárok a že licence byla udělena jinému žadateli. Žalovaná neuvedla
žádné konkrétní důvody, které ji vedly k zamítnutí žádosti žalobce, ačkoliv jí zákon v §18
odst. 3 zákona o vysílání jednoznačně ukládá, že rozhodnutí o udělení licence obsahuje
,,... podrobné odůvodnění, které obsahuje kritéria, na základě kterých byla licence udělena
žadateli o licenci a zamítnuty žádosti všech ostatních účastníků řízení“. Napadené rozhodnutí
zcela postrádá odůvodnění kritérií, na základě nichž žalovaná zamítla žádost žalobce,
ačkoliv z citovaného ustanovení zákona o vysílání vyplývá, že správní orgán musí
v odůvodnění rozhodnutí uvést nejen kritéria, na základě kterých byla licence udělena,
ale také kritéria, na základě kterých byly zamítnuty žádosti dalších žadatelů o licenci.
Napadené rozhodnutí je rozhodnutím, které je výsledkem jednoho řízení, jehož účastníky
jsou všichni žadatelé o licenci, kteří mají rovné postavení. Výroky tohoto rozhodnutí spolu
vzájemně souvisejí a právě proto, že licenci nelze udělit všem žadatelům, je třeba, aby správní
orgán v odůvodnění rozhodnutí dostatečným způsobem v souladu s požadavky zákona
odůvodnil, proč jednomu ze žadatelů vyhověl a dalším nikoliv. Ve vztahu k zamítnutým
žádostem musí být rozhodnutí odůvodněno tak, aby bylo rozhodnutí ve vztahu k jednotlivým
žadatelům přezkoumatelné, tedy aby byly zřejmé konkrétní důvody, proč žádostem
těchto subjektů nebylo vyhověno, a to ve vztahu ke kritériím, jež jsou stanoveny zákonem.
Proto Městský soud v Praze považoval napadené rozhodnutí pro nedostatek důvodů
za nepřezkoumatelné. S přihlédnutím ke vzájemné souvislosti kladného a záporného výroku
rozhodnutí soud dospěl k závěru, že uvedená nepřezkoumatelnost způsobuje vady rozhodnutí
i ve vztahu k výroku o udělení licence, neboť zrušení pouze záporného výroku rozhodnutí
by postrádalo zcela smysl, protože v dalším stádiu řízení by žalovaná musela respektovat
skutečnost, že na předmětný kmitočet byla licence pravomocně udělena.
Pokud žalobce v podané žalobě dále namítal nezákonnost vyhlášení licenčního řízení
proto, že bylo vyhlášeno jedno licenční řízení pro tři kmitočty, soud konstatoval, že zákon
o vysílání takovýto postup nevylučuje, žádné konkrétní ustanovení neukládá žalované,
aby licenční řízení vyhlašoval pouze na jeden kmitočet. Tato námitka nebyla soudem shledána
důvodnou. K témuž závěru dospěl soud ve vztahu k námitce, ve které žalobce poukazoval
na to, že žalovaná nevyhověla jeho žádosti o sdělení závazných kritérií, podle kterých bude
v licenčních řízeních postupovat. Jak již bylo uvedeno, Rada pro rozhlasové a televizní
vysílání při rozhodování o žádostech o udělení licence postupuje podle zákona o vysílání.
V tomto zákoně jí není stanovena povinnost sdělovat žadatelům o udělení licence kritéria,
podle kterých bude jednotlivé žádosti posuzovat. Pokud žalobce dále namítal, že se žalovaná
nezabývala jeho programem, resp. není zdůvodněno, proč byl preferován program
společnosti, jíž byla licence udělena, na úkor programu žalobce, založeném na country a folk,
soud uvedl, že rozhodování o tom, pro který program, resp. kterému žadateli bude licence
udělena, je na výlučném posouzení žalované. Ta však v rozhodnutí musí uvést důvody,
proč určitému projektu dává přednost a z jakých důvodů nebyla licence udělena ostatním
žadatelům, a to z pohledu skutečností, které jsou v §17 zákona o vysílání uvedeny
jako skutečnosti významné pro rozhodování o žádostech o udělení licence. Jak již bylo
uvedeno, soud napadené rozhodnutí právě v tomto směru shledal nepřezkoumatelným
pro nedostatek důvodů. Zároveň zdůraznil, že soudu nepřísluší nahrazovat činnost žalované,
je však třeba, aby jednotlivé výroky správního rozhodnutí byly dostatečně odůvodněny
a aby z odůvodnění rozhodnutí byl zřejmý obsah zákonem povoleného správního uvážení,
které musí mít oporu ve správním spise a musí být přezkoumatelné soudem. Ze shora
uvedených důvodů soud napadené rozhodnutí pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému
správnímu orgánu k dalšímu řízení (78 odst. 1 a odst. 4 s. ř. s.).
V kasační stížnosti stěžovatel výslovně uplatňuje stížní důvod podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., přičemž se domnívá, že napadený rozsudek je nezákonný, protože soud
nesprávně posoudil právní otázky při přezkumu rozhodnutí žalované. Stěžovatel nesouhlasí
s názorem soudu, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,
z nichž by vyplynulo, proč byla žalobcova žádost o licenci zamítnuta. Tvrdí, že soud byl
veden snahou kouskovat odůvodnění a zcela opominul skutečnost, že podle zákona o vysílání
je vedeno pouze jediné licenční řízení se všemi žadateli, nikoliv několik licenčních řízení
s jednotlivými žadateli. Proto výsledkem jediného licenčního řízení je jediné rozhodnutí
s jediným odůvodněním, jehož obsah je stanoven §18 odst. 3 a 4 zákona o vysílání. Zákon
přitom nepřepokládá, že by bylo odůvodněno každé rozhodnutí zvlášť, což není ani fakticky
možné. V rozhodnutí žalované je podrobně rozvedeno, na základě jakých kritérií bylo
rozhodnuto, neboť licence byla udělena na základě stejných kritérií, které byly podkladem
pro zamítnutí žádosti ostatních neúspěšných žadatelů. Požadavek soudu na podrobné
odůvodnění zamítavých výroků je dle stěžovatele absurdní, jelikož žalovaná je orgánem
kolektivním a o udělení licence rozhoduje hlasováním, vždy tedy záleží na subjektivním
názoru každého jednotlivého člena. Z tohoto způsobu rozhodování plyne snížená možnost
podrobného odůvodnění takového rozhodnutí. Stěžovatel dále namítá, že soud nebyl oprávněn
výrok o udělení licence stěžovateli zrušit, neboť sám dospěl k závěru, že v této části
je rozhodnutí žalované podrobně odůvodněno. Výrok rozsudku je tak v rozporu s jeho
odůvodněním. Jelikož je žalovaná vázána právním názorem soudu, který jí vytkl toliko
nedostatek odůvodnění v části týkající se zamítnutí žádostí o udělení licence, bude nucena
pouze vydat nové rozhodnutí s odůvodněním odpovídajícím požadavkům rozsudku.
To však podle stěžovatelova názoru znamená, že bude převzato odůvodnění o udělení licence
a nově bude odůvodněno neudělení licence žalobci. Dále stěžovatel uvádí, že po rozhodnutí
o udělení licence zahájil v dobré víře rozhlasové vysílání, na které vynaložil nemalé
prostředky. Soud proto nedostál své povinnosti dbát o to, aby práva nabytá v dobré víře byla
co nejméně dotčena. Soud si zejména neuvědomil, že dokud žalovaná opětovně nerozhodne
a licenci mu neudělí, musí vysílání zastavit a poté znovu požádat o povolení vysílání,
s čímž jsou spojeny další náklady. Přestože sám vadu rozhodnutí nezpůsobil, je stěžovatel
jediným subjektem, který je rozsudkem městského soudu přímo dotčen. Napadeným
rozsudkem je útočeno na samostatnost žalované, jako orgánu oprávněného k udělení licence,
jelikož soud supluje její pravomoc. Jedná se o přímý a nezákonný zásah do kompetence
žalované, jenž paralyzuje rozhlasový trh a zcela odporuje demokratickému systému médií
a ústavně zaručeným právům na podnikání. Stěžovatel má za to, že soudní přezkum
je limitován posouzením toho, zda byla zachována stěžovatelova práva nabytá v dobré víře
a rozhodnutí o neudělení licence ostatním žadatelům bylo dostatečně odůvodněno.
To však soud v daném případě neučinil, event. se tím nezabýval v odůvodnění svého
rozhodnutí, a proto je dané rozhodnutí nepřezkoumatelné. Naopak rozhodnutí žalované bylo
vydáno v souladu se zákonem a v souladu s ním bylo rovněž odůvodněno. Dále stěžovatel
poukázal na to, že žaloba směřující pouze proti důvodům rozhodnutí je podle §68 s. ř. s.
nepřípustná. Jelikož napadený rozsudek je pouze rozhodnutím o důvodech, bylo nad míru
stanovenou zákonem zasaženo do stěžovatelových práv. Proto stěžovatel navrhuje, aby byl
napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že ačkoli akceptovala rozsudek
soudu, nevyužila možnosti podat kasační stížnost a ve věci znovu rozhodla, ztotožňuje
se s některými argumenty uvedenými stěžovatelem. Žalovaná je kolektivním orgánem,
který rozhoduje hlasováním, a její konečné rozhodnutí proto závisí na subjektivním názoru
každého jednotlivého člena. Proto nelze akceptovat požadavek, aby její jednotliví členové
podrobně odůvodňovali svá rozhodnutí. Žalovaná rovněž souhlasí s tím, že v licenčním řízení
je vedeno pouze jediné řízení se všemi žadateli, a proto je vydáváno jediné rozhodnutí
obsahující jak výrok o udělení licence, tak výrok o zamítnutí ostatních žádostí. Kritéria,
na jejichž základě byla licence udělena, jsou totožná s kritérii, na jejichž základě byly
zamítnuty žádosti ostatních žadatelů.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Osoba zúčastněná sub 3) ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že dle jejího
názoru jsou argumenty uvedené v kasační stížnosti liché a účelové, přičemž mají za cíl toliko
zmýlit soud v náhledu na rozhodnutí žalované. V dalším odkázala na svá vyjádření
a podrobná stanoviska k žalobnímu řízení, v nichž popsala a doložila listinnými důkazy,
proč se domnívá, že napadené rozhodnutí žalované nebylo vydáno po právu
a je nepřezkoumatelné. Poukázala na skutečnost, že rádio T. se ještě před začátkem vysílání
přejmenovalo na rádio H.! a též změnilo svůj program. Projekt R. T. byl tedy pouze
smyšleným formálním projektem, který měl posloužit výlučně k rozšíření nově vznikající
rozhlasové sítě rádií H.!. Dle názoru osoby zúčastněné nemůže žalovaná obecně konstatovat,
že úspěšný žadatel naplnil zákonná kritéria více než ostatní žadatelé a těmto ostatním sdělit,
že ze stejného důvodu neuspěli. Žalovaná je orgánem státní správy s nemalým rozpočtem a
její rozhodnutí jsou natolik významná, že by měla obsahovat jasné a konkrétní odůvodnění.
Tvrzení o neprůhlednosti a pravých důvodech rozhodnutí žalované doložila osoba zúčastněná
mnoha listinnými důkazy přiloženými k vyjádření v žalobním řízení. Žalovaná měla
neuspěvším žadatelům podrobně sdělit kritéria, která byla pro její rozhodování rozhodující,
čemuž nebrání ani uplatnění jednotlivých subjektivních hledisek jejích členů.
Ke stěžovatelově námitce nezákonnosti výroku o udělení licence osoba zúčastněná uvádí,
že je třeba ji zcela odmítnout, neboť v takovém případě by bylo zcela nesmyslné podávat
jakoukoli žalobu. Dále tvrdí, že stěžovatel vzhledem k výše uvedenému nenabyl licenci
v dobré víře, naopak své současné vysílání provozuje v rozporu se zákonem. Osoba
zúčastněná proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu potvrdil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.),
stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit,
že stěžovatel namítá kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a kasační stížnost
je tedy přípustná.
Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že napadeným rozhodnutím žalované
pod bodem I. výroku bylo rozhodnuto o udělení licence společnosti C., s. r. o., se sídlem
v P. 6, V. 673, k provozování rozhlasového vysílání programu R. T. s využitím kmitočtu
Praha 95,7 MHz/0,5kW na dobu osmi let od právní moci tohoto rozhodnutí. Pod bodem IV.
bod 13 pak bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti o udělení licence s využitím téhož kmitočtu
společnosti žalobce. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaná konstatovala, že o žádostech
účastníků řízení o udělení licence rozhodovala na základě předložených dokladů a veřejného
slyšení, řídila se zákonnými kritérii stanovenými v §17 zákona o vysílání, hodnotila
ekonomickou, organizační a technickou připravenost žadatelů k zajištění vysílání a po
posouzení všech skutečností bylo rozhodnuto o udělení licence společnosti uvedené pod
bodem I. výroku tohoto rozhodnutí. Dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí hodnotila
obsah projektu společnosti C., s. r. o., s tím, že tato společnost představuje formát, který
zaplňuje mezeru na pražském vysílacím trhu svým zaměřením na cílovou skupinu ve věku 25
- 35 let se záběrem popu a rocku 80. a 90. let s akcentem na rychlé a stručné zpravodajství a
pražský zpravodajský servis. Dále žalovaná poukázala na §12 odst. 4 zákona o vysílání,
podle něhož není na udělení licence právní nárok s tím, že licence může být udělena jen
jednomu z uchazečů. Proto o dalších žádostech bylo rozhodnuto tak, že jejich žádost byla
zamítnuta.
Nejvyšší správní soud se napadeným rozsudkem krajského soudu zaobíral v rozsahu
a z důvodů v kasační stížnosti uvedených, jak mu přikazuje §109 odst. 2, 3 s. ř. s., a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelem uplatněný důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
spočívá v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné
posouzení právní otázky může přitom spočívat v aplikaci nesprávného ustanovení právního
předpisu na daný skutkový stav nebo sice v aplikaci správného ustanovení právního předpisu,
avšak nesprávně interpretovaného.
Podle §17 zákona o vysílání (ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí)
při rozhodování o udělení licence Rada hodnotí:
a) ekonomickou, organizační a technickou připravenost žadatele k zajištění vysílání,
včetně výsledků dosavadního podnikání žadatele v oblasti rozhlasového a televizního
vysílání, pokud v této oblasti podnikal,
b) transparentnost vlastnických vztahů ve společnosti žadatele,
c) přínos programové skladby navrhované žadatelem o licenci k rozmanitosti stávající
nabídky programů rozhlasového nebo televizního vysílání na území, které by mělo být
rozhlasovým nebo televizním vysíláním pokryto,
d) zastoupení evropské tvorby, tvorby evropských nezávislých producentů a současné
tvorby v navrhované programové skladbě televizního vysílání, jde-li o licenci k televiznímu
vysílání,
e) přínos uchazeče pro rozvoj původní tvorby,
f) v televizním vysílání připravenost žadatele opatřit určité procento vysílaných pořadů
skrytými nebo otevřenými titulky pro sluchově postižené,
g) přínos žadatele k zajištění rozvoje kultury národnostních, etnických a jiných menšin
v České republice.
Podle §18 odst. 3 téhož zákona pak rozhodnutí o udělení licence obsahuje výrok
o udělení licence jednomu ze žadatelů o licenci a o zamítnutí žádostí ostatních žadatelů,
podrobné odůvodnění, které obsahuje kritéria, na základě kterých byla licence udělena
žadateli o licenci a zamítnuty žádosti všech ostatních účastníků řízení, a poučení o opravném
prostředku.
Pokud jde o prvou stěžovatelovu námitku týkající se nezákonného rozdělování
odůvodnění rozhodnutí žalované městským soudem, pak Nejvyšší správní soud již opakovaně
judikoval, že rozhodnutí o udělení licence podle §18 odst. 3 zákona o vysílání obsahuje výrok
jednak o udělení licence jednomu ze žadatelů o licenci, jednak o zamítnutí žádostí ostatních
žadatelů; tyto výroky jsou přitom propojené (závislé). Z odůvodnění rozhodnutí, jež má být
ze zákona „podrobné“, pak musí být zřejmé a přezkoumatelné, jak každé z kritérií stanovené
pro udělení licence naplnil každý z žadatelů, a proč Rada pro rozhlasové a televizní vysílání
licenci udělila, resp. neudělila. Nesplňuje-li odůvodnění rozhodnutí o udělení licence
tyto požadavky, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 As 10/2005 - 298; www.nssoud.cz). V přezkoumávaném případě dospěl městský soud
ke správnému závěru, že rozhodnutí žalované není ve vztahu k neúspěšným žadatelům
odůvodněno, a proto je nepřezkoumatelné. Ve vztahu k tvrzené provázanosti odůvodnění
je nezbytné zdůraznit, že při absenci odůvodnění ve vztahu k neúspěšným žadatelům nelze
z rozhodnutí mj. zjistit, zda tito svým projektem rovněž nemířili na skupinu posluchačů dosud
neoslovených, a pokud ano, proč byla dána přednost stěžovateli.
Stěžovatel dále dovozuje nemožnost podrobného odůvodnění z faktu, že rozhodnutí
žalované je výsledkem hlasování kolektivního orgánu a nelze od něj požadovat, aby každý
člen zdůvodnil, proč a z jakých důvodů hlasoval. Tato námitka je zcela nedůvodná,
protože požadavek zákona o vysílání na podrobné odůvodnění všech výroků podle §18
odst. 3 citovaného zákona je zcela jednoznačný a kategorický. V této souvislosti je nutno
zdůraznit, že žalovaná je podle §4 odst. 2 zákona o vysílání správním úřadem,
který vykonává státní správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a převzatého
vysílání. Na této charakteristice nic nemění skutečnost, že jeho členy jmenuje a odvolává
předseda vlády na návrh Poslanecké sněmovny. Jako správní úřad je povinna dodržovat čl. 2
odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že státní moc lze uplatňovat
jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Pokud podle §5 písm. a) zákona o vysílání žalovaná dohlíží na dodržování právních předpisů
v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a podmínek stanovených v rozhodnutí o udělení
licence či v rozhodnutí o registraci, je tím spíše sama povinna tyto předpisy dodržovat.
Jestliže tedy §18 odst. 3 zákona o vysílání vyžaduje podrobné zdůvodnění jak výroku
o udělení licence, tak i výroku o zamítnutí žádostí, musí tuto povinnost splnit.
K stěžovatelově námitce, že městský soud útočí na samostatnost žalované jako orgánu
oprávněného k udělení licence, řídí jeho činnost a manipuluje jím, je třeba především
konstatovat, že tato námitka, zahrnující další dva argumenty, přesahuje ve svých důsledcích
charakter běžné procesní námitky a je jen dalším vykročením stěžovatele ke zpochybňování
nutnosti dodržovat právní povinnosti. Jak již bylo výše uvedeno, žalovaná je správním
úřadem s vymezenou pravomocí a působností, v jejichž rámci vydává rozhodnutí o udělení
licence (§5 písm. b/ zákona o vysílání). Pokud by žalovaná dodržela zákonné podmínky,
nebyl by městský soud oprávněn její napadené rozhodnutí zrušit. Protože však zákonné
podmínky při svém rozhodování nedodržela, navíc způsobem tak zásadním, bylo povinností
městského soudu její rozhodnutí zrušit. Dovozuje-li stěžovatel z takového postupu městského
soudu útoky na její samostatnost jako orgánu oprávněného k udělení licence snahu o řízení
její činnosti a manipulaci jí a vytýká mu paralyzaci rozhlasového trhu, dotýká se tím
též samého ústavního postavení soudů v demokratickém právním státě.
Za nedůvodnou považuje Nejvyšší správní soud rovněž námitku stěžovatele,
že postupem městského soudu dochází k zužování počtu oprávněných účastníků řízení
o udělení licence.
Podle §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále
jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě
vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Podle odst. 2
citovaného ustanovení může žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat i účastník řízení
před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem
správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem,
že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.
Z uvedených ustanovení vyplývá, že kromě žalobce, mohl proti rozhodnutí žalované
brojit žalobou každý ze žadatelů, jehož žádost byla zamítnuta. Pokud tak učinili jen někteří,
byli ostatní žadatelé zřejmě s výsledkem ztotožněni. Tato okolnost je zcela neodvislá
od rozhodnutí městského soudu. Ze strany stěžovatele se jedná jen o další pokus přenést hrubé
nedostatky rozhodování žalované na jiné subjekty. Stejný charakter, a proto stejnou
nedůvodnost, má i argument stěžovatele, že žadatel, kterému licence byla udělena, nemůže
v důsledku rozhodnutí městského soudu do 180 dnů zahájit vysílání, jak mu to ukládá zákon,
a tím je ohrožen, že mu Rada licenci odejme.
Pokud stěžovatel dále dovozuje, že z rozsudku městského soudu vyplývá, že v novém
rozhodnutí postačí odůvodnit toliko zamítavé výroky, když samotný výrok o udělení licence
obstojí, Nejvyšší správní soud odkazuje na své předchozí úvahy, z nichž se podává,
že z vlastní argumentace stěžovatele v kasační stížnosti jasně vyplývá provázanost obou
výroků. Zdejší soud rovněž poukazuje na odůvodnění rozsudku městského soudu,
z něhož vyplývá stejný závěr, byť vyjádřený jinými slovy. Odkazuje také na své předchozí
úvahy o tom, že pouze řádné a podrobné odůvodnění jednotlivých výroků ve vztahu
k jednotlivým účastníkům licenčního řízení je podmínkou řádného odůvodnění výroku
o udělení licence nejúspěšnějšímu žadateli.
Pokud jde o oprávnění žalobce napadnout kromě výroku o neudělení licence jemu
samotnému též výrok o udělení licence úspěšnému žadateli, k tomu se Nejvyšší správní soud
vyslovil ve svém rozsudku publikovaném pod č. 739/2006 Sb. NSS, a to tak,
že pro vzájemnou podmíněnost obou výroků má neúspěšný žadatel možnost napadnout
rovněž výrok o udělení licence, učiněný ve stejném řízení a v rámci jednoho rozhodnutí.
Ani tato stěžovatelova námitka proto není důvodnou.
Stěžovatelovo tvrzení, že žaloba směřovala toliko do důvodů rozhodnutí, a proto byla
podle §68 s. ř. s. nepřípustná, je zcela nepřípadné, neboť petitem žaloby bylo zrušení
rozhodnutí žalované mj. pro nedostatek odůvodnění.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že stěžovatelovy námitky nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.,
neboť stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalobce ani žalovaná žádné náklady řízení neuplatnili
a ani Nejvyšší správní soud ze spisu žádné jim vzniklé náklady nezjistil. Osobám
zúčastněným nebyla náhrada nákladů řízení přiznána, neboť jim soud neložil žádnou
povinnost (§60 odst. 6 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. března 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu