ECLI:CZ:NSS:2007:6.AS.33.2005
sp. zn. 6 As 33/2005 - 157
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: V. B., zastoupen Mgr. Kateřinou Sigmundovou, advokátkou, se sídlem Jiráskova
614, Česká Lípa, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu
642/2a, Liberec 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, č. j. 59 Ca 142/2004 - 116 ze dne 28. 2. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepř i znává .
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec,
se žalobce domáhá zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka Liberec, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu
Libereckého kraje č. j. OÚPSŘ/KULK 7182/2004 ze dne 24. 8. 2004. Tímto rozhodnutím
potvrdil žalovaný v odvolacím řízení rozhodnutí Městského úřadu v České Lípě, kterým byl
zamítnut návrh žalobce na obnovení dodávky pitné vody do nemovitosti žalobce
č. p. 36, S. Š., Z.. Obnovení dodávky pitné vody se přitom žalobce domáhal v režimu §5
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - obnovení pokojného stavu.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, odmítl žalobu s odkazem na §46
odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, podle kterého soud ve správním
soudnictví návrh odmítne, domáhá-li se navrhovatel přezkoumání rozhodnutí, jímž správní
orgán rozhodl v mezích své pravomoci v soukromoprávní věci. Ve správním soudnictví
poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům, v dané věci se však dle odůvodnění
soudu nejedná o veřejné subjektivní právo, ale o věc svou podstatou soukromoprávní.
Předmětem řízení je požadavek žalobce, aby správní orgán uložil S. v. a k., a. s., T., aby
obnovily dodávku pitné vody do nemovitosti navrhovatele. Je zřejmé, že se žalobce domáhá
plnění od soukromé hospodářské organizace, které je ovšem založeno na závazcích
smluvních. Žalobce ostatně podal návrh ve stejné věci i v řízení občanskoprávním a okresní
soud ve věci nevyslovil nepříslušnost. Z uvedených důvodů Krajský soud v Ústí nad Labem,
pobočka Liberec, žalobu odmítl s odkazem na §46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále „s. ř. s.“).
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl
kasační stížností, která byla několikrát doplňována. Stěžovatel uplatňuje důvody
dané v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s. Nejprve uvádí, že mu bylo odmítnuto
právo na spravedlivý soudní proces. Poukazuje na nedostatky v odůvodnění rozhodnutí
správních orgánů, které ve věci rozhodovaly, když vzaly za rozhodný rozsudek z roku 2002,
tedy z doby, kdy nebylo možné ve věci uplatnit opravný prostředek. V upřesnění kasační
stížnosti uvádí ve vztahu k dikci §46 odst. 2 s. ř. s., že v občanskoprávním řízení nemůže být
rozhodováno ve věci protiprávního postupu správního orgánu, natož aby mohlo být takové
rozhodnutí zrušeno. Stěžovatel dále upřesňuje genealogii případu a okolnosti vydávání
předmětných rozhodnutí.
Zástupkyně stěžovatele v doplnění kasační stížnosti uvádí, že hmotněprávní základ
dané právní ochrany je sice obsažen v §5 občanského zákoníku, avšak řízení o této právní
ochraně je řízením správním, které je upraveno ve správním řádu. Proto je stěžovatel
přesvědčen, že správní žalobu podal po právu. Dále vyvrací, že by byla podána
občanskoprávní žaloba ve věci samé, jak se uvádí v odůvodnění napadeného usnesení.
V závěru upozorňuje na porušení §32, §33 a násl. správního řádu, jakož i na nedostatky
odůvodnění, když správní orgány odkazovaly na předchozí rozhodnutí Krajského soudu
v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, z roku 2002, proti kterému nebylo v té době možné
podat opravný prostředek.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že posouzení otázky
příslušnosti soudu ponechává zcela na úsudku soudu, a ve věci samé odkázal na své předchozí
vyjádření.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, po podání kasační stížnosti
postupoval ve smyslu §108 odst. 1 s. ř. s. a předložil kasační stížnost s příslušnými spisy
Nejvyššímu správnímu soudu.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud především poukazuje v souvislosti s nastolenou otázkou
příslušnosti na rozsudek tohoto soudu ze dne 30. 3. 2006, č. j. 8 As 2/2005 - 37, který byl dne
12. 7. 2006 schválen plénem Nejvyššího správního soudu k publikaci a z jehož závěrů bude
vycházet i ve věci rozhodující senát, neboť s jeho závěry zcela souhlasí.
Podle §109 odst. 2 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán rozsahem kasační stížnosti.
To neplatí, je-li na napadeném výroku závislý výrok, který napaden nebyl, nebo je-li
rozhodnutí správního orgánu nicotné. Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.), to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné (§103 odst. 1 písm. c/
s. ř. s.) nebo bylo-li zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé, a nebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.),
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Podle §68 písm. b) s. ř. s.
je žaloba nepřípustná, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci vydané
v mezích zákonné pravomoci správního orgánu. Podle §46 odst. 2 s. ř. s. pak soud odmítne
návrh, domáhá-li se navrhoval rozhodnutí ve sporu, nebo jiné právní věci, o které má jednat
a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, a nebo domáhá-li se návrhem přezkoumání
rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní
věci. V usnesení o odmítnutí návrhu musí být navrhovatel poučen o tom, že do jednoho
měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu, a ke kterému věcně příslušnému soudu
tak může učinit.
V daném případě činí stěžovatel zjevně předmětem sporu, zda může o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu vydanému podle §5 občanského zákoníku rozhodovat
soud v občanském soudním řízení, když má být rozhodováno ve věci protiprávního postupu
správního orgánu a řízení o této právní ochraně je řízením správním, které je upraveno
ve správním řádu. Ostatní stížní argumentace nemíří do podstaty věci, tedy do posouzení,
zda krajský soud učinil po právu, když žalobu odmítl pro nepříslušnost. Již z citace §68
písm. b) a §46 odst. 2 s. ř. s. je zřejmé, že může nastat situace (a zákon ji přímo předvídá),
kdy bude vydán správní akt, který bude mít formálně právní znaky rozhodnutí, bude vydán
správním orgánem, a to případně i postupem podle příslušných procesních předpisů,
a přesto bude takový správní akt vyňat z přezkumné kognice správního soudnictví. Kritériem
pro vynětí tedy není skutečnost, že se jedná o rozhodnutí, vydal je správní orgán, a použil
přitom správní řád, ale kritériem vynětí ve smyslu výše citovaného §68 písm. b) a §46
odst. 2 s. ř. s. je charakter a předmět takového správního aktu.
Nejvyšší správní soud se proto předně zabýval charakterem správního řízení
vedoucího k ochraně pokojného stavu, tedy podstatou právní úpravy podle §5 občanského
zákoníku. Podle citovaného zákonného ustanovení, došlo-li ke zřejmému zásahu
do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy, který může
předběžně zásah zakázat, nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav, přičemž tím není
dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu. Cílem je poskytnutí ochrany především
občanským právům a svobodám, tedy ryze soukromým zájmům fyzických a právnických
osob, což implikuje použití takových prostředků ochrany, které jsou typické
pro soukromoprávní vztahy. K tomuto závěru lze dospět zejména systematickým výkladem
citovaného zákonného ustanovení, umístěného v rámci občanského zákoníku, tj. jedné
ze základních norem soukromého práva (§1 občanského zákoníku). Ostatně i Ústavní soud
ve svém nálezu ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 142/98 (Sb. ÚS, svazek č. 11, nález
č. 65, strana 131) dospěl k závěru, že rozhodování podle §5 občanského zákoníku
je příkladem svěření pravomoci správním orgánům rozhodovat ve věcech občanskoprávních.
Tento nález byl relativizován stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2003,
sp. zn. PL. US 18/03, nikoliv však v závěru o charakteru ustanovení §5 občanského
zákoníku. Zde i plénum Ústavního soudu uzavřelo, že §5 občanského zákoníku svěřuje
správnímu orgánu rozhodování v soukromoprávních věcech.
Stejně tak i v posuzované věci lze rozhodnutí správního orgánu podle §5 občanského
zákoníku vedoucí k obnově předešlého pokojného stavu tak, aby byla obnovena dodávka
pitné vody do nemovitosti, zcela jednoznačně označit za rozhodnutí ve věci občanskoprávní.
Plnění v podobě dodávky vody do nemovitosti je založeno na smluvních vztazích
mezi vodárnami a vlastníky nemovitostí. V posuzované věci je nasnadě soukromoprávní
charakter věci, když naproti tomu není ani zřejmé, jaké by mělo být údajně dotčené veřejné
subjektivní právo. Soudům rozhodujícím ve správním soudnictví tak nepřísluší napadené
rozhodnutí přezkoumat a ve věci rozhodnout. Žaloba je proto nepřípustná ve smyslu
ustanovení §68 písm. b) s. ř. s. a byla krajským soudem po právu odmítnuta podle §46
odst. 2 s. ř. s.
Uvedený závěr je v souladu s předchozí rozhodovací praxí Nejvyššího správního
soudu. Tento závěr byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 908/2006 a formulován ve vybrané právní větě (citace): „o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu vydanému podle §5 občanského zákoníku, jsou příslušné rozhodovat soudy
v občanském soudním řízení, nikoliv soudy správní.“
Pro úplnost se dodává, že Ústavní soud ve výše citovaném stanovisku pléna dovodil,
že v rámci právního stavu před 1. 1. 2003 nebylo možné napadnout rozhodnutí vydané
podle §5 občanského zákoníku správní žalobou (podle tehdejší části páté o. s. ř.),
ale normální žalobou (vlastnickou) podle části třetí o. s. ř.; v témže stanovisku pléna
konstatoval, že v rámci právního stavu po 1. 1. 2003 by se k možnosti přezkumu rozhodnutí
učiněných podle §5 občanského zákoníku měl vyjádřit právě Nejvyšší správní soud.
Nedostatek příslušnosti správních soudů v řízeních o žalobách proti rozhodnutím,
jimiž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci,
znemožňuje Nejvyššímu správní soudu tak učinit.
Z uvedeného důvodu by byla nadbytečná rovněž úvaha o způsobu ochrany
podle občanského soudního řádu. V souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu
lze argumentovat cestou ochrany podle části třetí občanského soudního řádu - v návaznosti
na ustanovení §5, věty třetí občanského zákoníku. Přestože je rozhodnutím předběžné povahy
podle §5 občanského zákoníku poskytována ochrana pokojnému, nikoliv právnímu vztahu,
nelze přehlédnout jeho nesporný dopad do práv a povinností jím dotčených osob. Například
v posuzované věci žádal stěžovatel, aby správní orgán uložil S. v. a k., a. s., T., aby obnovily
dodávku pitné vody do nemovitosti navrhovatele. Možnost žaloby neúspěšného navrhovatele
podle části třetí o. s. ř. se nemusí jevit reálnou. Zejména v zájmu ochrany práv garantovaných
článkem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je proto důvodné zvážit možnost
napadení správního rozhodnutí, vydaného podle §5 občanského zákoníku, postupem podle
části páté o. s. ř. (v úpravě účinné po 1. 1. 2003). Učinit závěr o přípustnosti takové žaloby
podle části páté o. s. ř. a o vhodnosti různých procesních postupů k ochraně práv vyplývající z
občanského zákoníku, jsou však příslušné soudy v občanském soudním řízení.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů neshledal kasační stížnost důvodnou,
a ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo žalovanému, protože však žalovaný
žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl
tak, že žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. února 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu