ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.10.2007
sp. zn. 6 Azs 10/2007 - 86
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce, JUDr. Brigity Chrastilové,
JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: T. N. Ch.,
zastoupen JUDr. Karlem Krejzou, advokátem, se sídlem Masarykova 715, Ostrov,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 9. 2006,
č. j. 60 Az 10/2006 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
č. j. OAM - 361/LE - 03 - 03 - 2006 ze dne 11. 5. 2006, kterým byla jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon
o azylu“) zamítnuta jeho žádost o udělení azylu. O nákladech řízení bylo rozhodnuto
tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Jako důvody kasační stížnosti uvádí stěžovatel, že v jeho případě jsou splněny
podmínky pro udělení azylu dle §13 zákona o azylu, neboť v ČR žije s družkou, se kterou má
i sedmiletého syna. Rozdělení rodiny by nepříznivě ovlivnilo život všech tří. Dále má žalobce
za to, že jsou v jeho případě splněny - vzhledem k výše uvedenému - i podmínky pro udělení
humanitárního azylu dle ustanovení §14 zákona o azylu. Nutno ještě uvést, že vlastním
důvodem k žádosti o azyl byla skutečnost, že stěžovatel již 20 let žije v ČR, zvykl si zde, a má
zde i přítelkyni a dítě, zatímco ve Vietnamu nemá již žádné zázemí. Zemi původu opustil
v roce 1985, aby se na základě dohod mezi tehdejší ČSSR a Vietnamem vyučil nějakému
oboru. V daném případě byla žádost stěžovatele zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť stěžovatel vůbec neuváděl skutečnosti svědčící
o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Krajský soud v Plzni po podání kasační stížnosti proti předmětnému rozsudku
postupoval ve smyslu §108 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“) a předložil kasační stížnost s příslušnými spisy Nejvyššímu správnímu
soudu.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 s. ř. s.), byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje
přípustný důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud dále zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (všechna citovaná rozhodnutí lze nalézt
na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií musí
Nejvyšší správní soud nejprve konstatovat, že většina kasační argumentace nebyla
stěžovatelem uplatněna v řízení o žalobě. K námitce, kterou se dovolává ustanovení §13
zákona o azylu (s odkazem na družku a sedmiletého syna) nutno uvést, že tyto důvody
stěžovatel v řízení před soudem vůbec neuplatňoval. Takové námitky jsou pak nepřijatelné
podle §104 odst. 4 s. ř. s. a nemohou být věcně projednány. Pro úplnost - nad rámec
nezbytného - se poznamenává, že ostatně azyl za účelem sloučení rodiny upravený
v ustanovení §13 zákona o azylu počítá s udělením azylu rodinnému příslušníku azylanta.
Takovou situaci však stěžovatel ani netvrdí.
Za těchto okolností se kasační námitky redukují na tvrzení, že s ohledem na družku
a syna jsou v jeho případě splněny i podmínky pro udělení humanitárního azylu
dle ustanovení §14 zákona o azylu. K tomu lze uvést následující: obdobnou situací, jako je
tomu v posuzovaném případě, se Nejvyšší správní soud vnitřně jednotně a nerozporně
zabýval v řadě svých předchozích rozsudků. Dospěl v nich k ustálenému závěru, že v případě
zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 zákona o azylu
není vůbec zkoumána možnost udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu.
Pro příklad lze uvést rozsudek č. j. 3 Azs 414/2004 - 45, nebo rozsudek ze dne
č. j. 3 Azs 208/2005 - 50. Správní orgán totiž v rozhodnutí vycházel z ustanovení §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu, podle něhož se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel ani neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Uvedená kvalifikace
ve svých důsledcích znamená, že neprobíhal proces dokazování o tom, zda byly splněny
podmínky ustanovení §12 zákona o azylu. Jestliže se správní orgán nezabýval meritorně
posouzením toho, zda byla či nebyla naplněna skutková podstata ustanovení §12 zákona
o azylu, pak se nemusel zabývat ani splněním podmínek ustanovení §14 zákona o azylu,
tj. podmínkami udělení azylu z humanitárních důvodů. Neprováděl-li tedy správní orgán
dokazování o přítomnosti důvodů azylu ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu,
neboť vycházel z toho, že stěžovatel vůbec netvrdí své pronásledování, pak je
i jakýkoliv výrok ve vztahu k ustanovení §14 zákona o azylu výrokem nadbytečným.
Podle tohoto ustanovení lze totiž v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárních důvodů, avšak jenom za situace, jestliže v řízení o udělení azylu nebude
zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Jak již bylo výše uvedeno,
v posuzované věci bylo provedeno tzv. zkrácené řízení, a to z důvodu zjevně nedůvodné
žádosti, aniž by v tomto řízení důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu byly
zjišťovány. Jestliže důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu nebyly zjišťovány
(nemohly být tudíž ani zjištěny), nepřichází v úvahu udělení azylu z humanitárních důvodů
podle §14 zákona o azylu.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného
v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu