ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.124.2006
sp. zn. 6 Azs 124/2006 - 97
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Ludmily
Valentové a Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce v právní věci ž al ob k yn ě : T. T. – B.,
zastoupena JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 55 Az 261/2004 - 20 ze dne
31. 10. 2005
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí včasnou kasační stížností proti shora
označenému rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 22. 11. 2004, č. j. OAM - 3006/VL - 10 - ZA08 - 2004. Tímto správním
rozhodnutím žalovaný vyslovil, že se stěžovatelce neuděluje azyl dle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky (dále jen „zákon o azylu“), a že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu. Z odůvodnění mj. vyplynulo, že stěžovatelčina žádost o azyl
byla motivována snahou o legalizaci pobytu na území České republiky, přičemž stěžovatelka
se vůbec nepokusila využít příslušných zákonných prostředků; žalovaný rovněž poukázal
na rozpory v jejích výpovědích způsobující jejich nevěrohodnost.
Stěžovatelka nesouhlasí s výše označeným rozhodnutím soudu a napadá je v rozsahu
výroku, jímž se žaloba zamítá a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Je přesvědčena,
že krajský soud nepostupoval správně, pokud potvrdil rozhodnutí žalovaného. Ten totiž
porušil zásadu materiální pravdy, která dle jejího názoru dominuje řízení o azylu,
neboť se spokojil pouze s jejími tvrzeními a sám nezvážil další okolnosti případu,
i ty stěžovatelkou neuváděné. Namítla, že některé okolnosti neuvedla z důvodu nedostatečné
důvěry ve „státní úřad“, která v ní panuje na základě zkušeností ze země původu,
jakož i z obavy následného stíhání osob blízkých a příbuzných.
Dále měla stěžovatelka za to, že v jejím případě byla neoprávněným zatčením
a vězněním a mučením porušena základní lidská a občanská práva. Uvedla, že termín
politických práv a svobod nelze vykládat restriktivně a je nutno do této škály zahrnout i právo
na osobní svobodu, lidskou důstojnost, zákaz mučení a jiného nelidského zacházení
a spravedlivý proces, která byla stěžovatelce odepřena. Stěžovatelka ve svém případě spatřuje
i politicko-právní rozměr, neboť byla zatčena a uvězněna příslušníky vojenských
a polovojenských jednotek, které neprovádí standardní vyšetřování, ale jsou vládou používány
k ilegálním akcím. Tyto pak postrádají jakékoli prvky zákonné ochrany zadržených,
na což upozorňují i nezávislé organizace, které vyjmenovala.
Ve vztahu k překážkám vycestování ze země původu stěžovatelka vytýká krajskému
soudu, že se ztotožnil s názorem žalovaného a nezkoumal aktuální stav v Konžské
demokratické republice (dále jen „KDR“) v oblasti dodržování lidských práv, neboť vycházel
pouze z neaktuálních vládních pramenů. Žalovaný si neopatřil, byť tak s ohledem na zásadu
materiální pravdy učinit měl, materiály týkající se problematiky dodržování lidských práv
v KDR ze zdrojů nevládních organizací, a nevypořádal se tak s žalobními námitkami
stěžovatelky.
Stěžovatelka má za to, že žalovaný neprovedl dostatečné šetření ani ve vztahu
k důvodům ve smyslu §14 zákona o azylu, své rozhodnutí náležitě neodůvodnil a to je
proto nepřezkoumatelné. Rovněž se nevypořádal s tvrzením stěžovatelky, že jí bylo
vyhrožováno smrtí, byla vezněna a mučena a že jí takové zacházení hrozí i po návratu,
nebudou-li na ni vztaženy překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením soudu, že oba účastníci souhlasili s tím, aby soud
rozhodl bez nařízení jednání, neboť si není vědoma, že by obdržela výzvu soudu k udělení
souhlasu k řízení o její žalobě bez nařízení jednání. I kdyby přípis obdržela, což se nestalo,
jeho obsahu by nerozuměla, neboť je v českém jazyce, který neovládá.
Stěžovatelka ke kasační stížnosti rovněž připojila stanovisko Amnesty International
v ČR ze dne 20. 4. 2006 vyjadřující se k vnitropolitické situaci v KDR a tamním stavu
dodržování lidských práv.
S ohledem na výše stěžovatelka navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 zákona s. ř. s.), je podána osobou
oprávněnou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel
(§102 s. ř. s.), a je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu kasační stížnosti
vyplývá, že stěžovatelka uplatnila kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Kasační stížnost je přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka argumentuje kasačními důvody
zakotvenými v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a namítá, že rozsudek
krajského soudu trpí nezákonností z důvodu nesprávného posouzení právní otázky (aplikace
§12, §14 a §91 zákona o azylu na její případ), jednak je nesprávný z toho důvodu,
že nepostihl vadu řízení spočívající v tom, že správní orgán při svém rozhodnutí vyšel
z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatelka přitom poukazuje na povinnost
správního orgánu zjistit přesně a úplně skutkový stav. Namítá rovněž vadu řízení před soudem
spočívající v rozhodnutí soudu bez nařízení jednání.
K takové argumentaci stěžovatelky Nejvyšší správní soud předně poukazuje
na skutečnost, že v otázce dokazování a rozsahu zjišťování skutkového stavu v azylovém
řízení je jeho judikatura konstantní a lze na ni plně odkázat, a to především na rozsudek
ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, v němž bylo jasně konstatováno, že správní
orgán v řízení o udělení azylu není povinen sám, aniž účastník řízení něco tvrdí, vyhledávat
v jeho případě možné znaky pronásledování z azylově relevantních důvodů.
K otázce zásadních rozporů ve výpovědích vážících se k azylově relevantním důvodů
a důvodům pro vztažení překážek vycestování (v daném případě místo zatčení; osoba,
která zajistila vycestování; místo odletu; popis „mučení“; časová nekoherentnost určení doby
pokusu o převrat KDR) způsobujících nevěrohodnost výpovědí a svědčících o účelovosti
tvrzení se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. ve svém rozsudku ze dne 19. 1. 2007,
č. j. 4 Azs 66/2006 - 99 či v rozsudku z 21. 2. 2007, č. j. 8 Azs 45/2006 - 57. Lze rovněž
odkázat na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2006, č. j. 60 Az 86/2005 - 30,
podle něhož nevěrohodnost tvrzení, zejména vzhledem k jejich rozporuplnosti, znemožňuje
správnímu orgánu shledat u žadatele o azyl podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. a)
a b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Nejvyšší správní soud dále poukazuje na skutečnost,
že s ohledem na konstatovanou nevěrohodnost výpovědí stěžovatelky neshledal, že by výše
zmiňované stanovisko Amnesty International v ČR popisující obecnou situaci v zemi původu
stěžovatelky mohlo ovlivnit posouzení daného případu.
Ve vztahu k rozhodování správního orgánu o udělení azylu z humanitárních důvodů,
Nejvyšší správní soud podotýká, že se jím zabýval již ve své předchozí judikatuře, která dává
dostatečnou odpověď na stěžovatelčiny námitky. Za všechny lze jmenovat např. rozsudek
ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48 či rozsudek č. j. 6 Azs 5/2006 - 46 ze dne
29. 6. 2006, co se týče otázky míry přezkumu správního uvážení lze jmenovat např. rozsudek
ze dne 20. 7. 2006, č. j. 6 Azs 13/2006 - 38.
Pokud jde o námitky vážící se k nedoručení výzvy soudu ze dne 2. 2. 2005, zda
stěžovatelka souhlasí s jednáním soudu bez nařízení jednání, je nutno konstatovat,
že ze soudního spisu zcela zřejmě vyplývá, že tuto výzvu stěžovatelka převzala dne
18. 2. 2005. a její tvrzení, že výzvu vůbec neobdržela, tak není relevantní. Ve vztahu
k námitce stěžovatelky, že by i v případě převzetí výzvě nerozuměla, Nejvyšší správní soud
uvádí, že problematikou soudních písemností v cizím jazyce se již rovněž obsažně zabýval,
přičemž je možné plně odkázat na jeho závěry učiněné např. v rozsudku ze dne 11. 10. 2006,
č. j. 6 Azs 412/2005 - 65.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura správních soudů poskytuje tedy dostatečnou
odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie v napadeném
rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného v citovaných
rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. června 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu