ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.146.2006
sp. zn. 6 Azs 146/2006 - 64
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce, JUDr. Brigity Chrastilové,
JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: A. T.,
zastoupen JUDr. Františkem Váchou, advokátem, se sídlem Zenklova 8, Praha 8, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 46 Az 28/2005 - 18 ze dne
1. 11. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu JUDr. Františku Váchovi, se př i znáv á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 2650 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
č. j. OAM - 434/VL - 10 - BE07 - 2005 ze dne 23. 5. 2005, kterým mu nebyl udělen azyl
podle ustanovení §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), a ani na něj nebyly vztaženy překážky vycestování ve smyslu ustanovení §91 téhož
zákona.
Jako důvody kasační stížnosti uvádí stěžovatel nedostatečně zjištěný skutečný
stav věci, neúplnost opatřených důkazů pro rozhodnutí (neopatření navrhovaných
důkazů – fotografie a lékařské zprávy) a skutečnost, že rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných
podkladů. V zemi svého původu je pronásledován a má potíže s místními zločineckými
strukturami, přičemž stát takovou situaci trpí, a nemá smysl se obracet na policii. Stěžovatel
se v tomto směru dovolává článku 53 Příručky k postupům a kriteriím pro určování právního
postavení uprchlíků vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě. Ve vztahu
k odůvodnění krajského soudu v otázce posouzení překážky vycestování se stěžovatel
v doplnění kasační stížnosti odvolává na zprávu o dodržování lidských práv na Ukrajině
z 25. 2. 2004, vypracovanou Ministerstvem zahraničí USA, která poukazuje na reálný postup
státních orgánů (mučení, ponižování) oproti formálně tvrzené zákonnosti v zemi. Reálná
situace v zemi je ještě horší, než tato zpráva uvádí. Za tohoto stavu je konstatování správního
orgánu, že stěžovatel důsledně nevyužil možností, jak se domoci svých práv v zemi původu,
pouze iluzorní. V další části poměrně obšírné kasační stížnosti se stěžovatel zabývá rozborem
tématu legalizace pobytu Ukrajinců v ČR a reálnou situací zotročených „gastarbajtrů“
v Česku, kterou dokládá řadou případů a úvah. Uzavírá s tím, že neshledal-li správní orgán
důvody podle §12 azylového zákona, o to pečlivěji měl zkoumat možnosti poskytnutí azylu
humanitárního. Současně stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustný důvod ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií musí
Nejvyšší správní soud nejprve konstatovat, že naprostá většina věcné argumentace se nachází
v doplnění kasační stížnosti ustanoveným advokátem. Tyto argumenty však nebyly
stěžovatelem uplatněny v řízení o žalobě. Takové námitky jsou pak nepřijatelné podle §104
odst. 4 s. ř. s. a nemohou být věcně projednány. Jediný z důvodů, které stěžovatel uplatnil
již v žalobě, je otázka posouzení naplnění podmínek pro případné udělení azylu
z humanitárních důvodů ve smyslu §14 zákona o azylu. K tomu lze uvést následující:
touto otázkou se Nejvyšší správní soud zabýval v řadě svých předchozích rozsudků. Pokud
jde o kasační námitku ohledně posouzení naplnění podmínek humanitárního azylu,
pak je možné odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2006,
č. j. 6 Azs 189/2005 - 53, nebo rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54
(www.nssoud.cz). V případě udělení tzv. humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu lze
jej udělit pouze v případě hodného zvláštního zřetele, přičemž zákon nestanoví podmínky
pro jeho udělení. Proto na něj není právní nárok a zůstává tak pouze na režimu správního
uvážení posoudit důvody žadatele o azyl. Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný
se zabýval otázkou, zda v případě stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení humanitárního
azylu, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Udělení azylu je na volné úvaze příslušného
správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Správní
orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v její zemi, a pokud sám
z toho nedovodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí
v jeho pravomoci, zejména když stěžovatel ve správním řízení ani žádné důvody hodné
zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu sám neuváděl.
Dále stěžovatel namítá nedostatečně zjištěný skutečný stav věci, neúplnost opatřených
důkazů pro rozhodnutí (neopatření navrhovaných důkazů – fotografie a lékařské zprávy)
a skutečnost, že rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů. Předně nutno uvést, že rovněž
námitku neopatření navrhovaných důkazů – fotografie a lékařské zprávy – stěžovatel měl
uplatnit již v žalobě, avšak neuplatnil. Námitka je tak v tomto rozsahu nepřípustná (viz výše).
K ostatním námitkám je třeba nejprve konstatovat, že jsou zcela obecné a nekonkrétní a chybí
zde nezbytná náležitost: osvětlení právních důvodů kasační stížnosti v tomto bodě žaloby
a uvedení konkrétní nezákonnosti, které se měly orgány dopustit. V této souvislosti je nutno
poukázat na rozsudek sp. zn. 2 Azs 92/2005. K vlastní argumentaci stěžovatele
vůči procesním náležitostem a úplnosti podkladů lze pro úplnost odkázat např. na rozsudek
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 223/2004 nebo č. j. 5 Azs 22/2003 - 41.
Konečně k věcné stížní námitce, spočívající v zásadě v tom, že nebyly řádně
posouzeny stěžovatelovy azylové důvody, neboť je na Ukrajině pronásledován a má potíže
s místními zločineckými strukturami, přičemž nemá smysl obracet se na policii, která situaci
trpí a podporuje. Odkazuje přitom současně na článek 53 Příručky k postupům a kriteriím
pro určování právního postavení uprchlíků vydané Vysokým komisařem v lednu 1992
v Ženevě. K tomu lze uvést následující: Rovněž otázkou daného azylového důvodu
se Nejvyšší správní soud vnitřně jednotně a nerozporně zabýval v řadě svých předchozích
rozsudků. Je možné odkázat např. na rozsudek sp. zn. 3 Azs 233/2005
nebo sp. zn. 4 Azs 15/2006. Nejvyšší správní soud tedy v souladu se svou dřívější
rozhodovací praxí v posouzení věcné stránky případu pochybení neshledal, navíc v části
tohoto žalobního bodu, která odkazuje na Příručku k postupům a kritériím pro určování
právního postavení uprchlíků, nutno podotknout, že se nejedná o zákonný dokument,
jímž jedině jsou soudy vázány, nýbrž o nezávazný dokument doporučující povahy. V tomto
směru lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Azs 124/2005.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného
v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Stěžovateli byl k ochraně jeho zájmů pro řízení o kasační stížnosti ustanoven
zástupcem advokát JUDr. František Vácha. Uvedený advokát podal dne 2. 2. 2007 vyúčtování
za poskytnuté úkony právních služeb podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). V tomto vyúčtování
požadoval odměnu za 3 úkony právní služby, a to za ustanovení obhájcem včetně první
porady s klientem, za další poradu s klientem dne 15. 5. 2006 a za doplnění kasační stížnosti
ze dne 4. 4. 2006 v celkové částce 4225 Kč. (při částce 1000 Kč za jeden úkon právní služby,
režijním paušálu po 75 Kč a zvýšení odměny při poradě s klientem o 1 za použití ruského
jazyka). Ustanovený advokát není plátcem DPH. Podle §11 odst. 1 advokátního tarifu náleží
mimosmluvní odměna za každý z úkonů právní služby v uvedeném ustanovení uvedených.
Podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu náleží odměna za první poradu s klientem
včetně převzetí a přípravy zastoupení, je-li klientovi zástupce ustanoven soudem.
Ustanovenému zástupci lze v daném případě s ohledem na §12 odst. 1 advokátního tarifu
přiznat i zvýšení odměny za použití cizího jazyka o 1 (500 Kč). Ustanoven ý zástupce
nevysvětluje, k čemu sloužila porada se stěžovatelem ze dne 15. 5. 2006, k níž došlo
až po podání doplnění kasační stížnosti. Odměna za úkon tak nemohla být přiznána. Podání
písemného doplnění kasační stížnosti z 17. 5. 2006 pak je úkonem, za který náleží advokátu
odměna podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Ustanovenému advokátovi tak byla
přiznána odměna za dva úkony právní služby (z toho jeden zvýšen o polovinu za použití
cizího jazyka při poradě s klientem), což spolu s náhradou hotových výdajů v částce 75 Kč
za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) činí celkem částku 2650 Kč,
která byla ustanovenému advokátovi přiznána.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu