ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.158.2006
sp. zn. 6 Azs 158/2006 - 64
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce, JUDr. Brigity Chrastilové,
JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: I. K ., zastoupen
JUDr. Michaelem Sonntagem, advokátem, se sídlem Týnská 21, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2005, č. j. 46 Az 39/2005 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci JUDr. Michaelu Sonntagovi se odměna za zastupování
a náhrada hotových výdajů ne př i z ná v á.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 30. 6. 2005, č. j. OAM - 370/VL - 07 - BE01 - 2005. Tímto správním rozhodnutím
žalovaný vyslovil, že se žalobci neuděluje azyl dle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky
(dále jen „zákon o azylu“) a že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu.
Stěžovatel v obecné rovině nesouhlasí s výše označeným rozhodnutím soudu a napadá
je v celém rozsahu. Je přesvědčen, že při projednávání jeho žádosti o azyl žalovaný pochybil,
neboť nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, důkazy, které si opatřil pro rozhodnutí,
nebyly úplné, a proto žalovaný nemohl správně usuzovat na skutkové a právní otázky,
a jeho rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů. Uvedl, že v zemi původu má problémy,
které vykazují soukromý charakter pouze zdánlivě. Vydírání mafiemi státní orgány trpí
a podporují je, proto je nebezpečné obracet se na policii. Svá tvrzení odůvodnil i odkazem
na Příručku postupů a kritérií pro určování právního postavení uprchlíků vydanou Vysokým
komisařem v lednu 1992 v Ženevě, konkrétně na její čl. 53, v jehož smyslu různá opatření,
která sama o sobě nepředstavují pronásledování, mohou být v některých případech spojena
s dalšími zápornými faktory. V těchto situacích mohou různé se uplatňující aspekty
ve svém součtu vyvolat určitý efekt, který může logicky opravňovat k tvrzení opodstatněnosti
pronásledování na kumulativním základě. Stěžovatel navrhl zrušit rozhodnutí krajského soudu
a vrátit věci k dalšímu řízení a požádal o přiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, dále jen „s. ř. s.“), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel uplatnil kasační důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Kasační stížnost je přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií
Nejvyšší správní soud konstatuje následující. Stěžovatel bez bližší konkretizace stižných
důvodů namítá, že rozsudek krajského soudu trpí nezákonností spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky, zda nebyly v jeho případě stěžovatele naplněny podmínky pro
udělení azylu ve smyslu §12, §13 a §14 zákona o azylu a pro vztažení překážek vycestování
ve smyslu §91 citovaného zákona. Má rovněž za to, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel nemá oporu ve spisech, je s nimi v rozporu
a při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem.
K této argumentaci stěžovatele může Nejvyšší správní soud pouze podotknout, že otázkou
aplikace azylově relevantních důvodů a důvodů pro shledání překážek vycestování
ve skutkově obdobných případech, jako je jeho, se zabýval obšírně již ve své předchozí
judikatuře a je možné odkázat i na judikaturu jiných soudů, s níž se ztotožňuje. Za všechny je
možno uvést například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, v jehož smyslu, skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu
obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby a má zde ekonomické problémy, není
bez dalšího ani důvodem pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu, ani důvodem pro udělení
azylu z humanitárních důvodů, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, podle kterého skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy
před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona, o azylu, tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi
původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů,
a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny. Podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 - 37, pouhá nedůvěra občana ve státní
instituce, zdůvodňovaná tvrzením, že nejsou schopny jej ochránit proti kriminálním živlům,
nelze podřadit důvodům pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu. S ohledem na ta skutková
tvrzení, která stěžovatel uplatnil v řízení před krajským soudem a před žalovaným a ve vztahu
ke kasační námitce vůči rozsahu zjišťování rozhodných skutečností a rozsahu dokazování
odkazuje Nejvyšší správní soud zejména na svůj rozsudek ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 22/2003 - 41 (www.nssoud.cz), v němž se k ní zásadním způsobem vyjádřil.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud
se prima facie v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení
podaného v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu v Praze
ze dne 7. 6. 2006, č. j. 46 Az 39/2005 - 58, ustanoven zástupcem advokát JUDr. Michael
Sonntag. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud z obsahu soudního spisu neshledal,
že by ustanovený zástupce učinil jakýkoliv úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11
odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, přičemž ani sám advokát nereagoval
na výzvu zdejšího soudu týkající se specifikace úkonů právní služby vykonaných v této věci,
nemohl mu přiznat žádnou odměnu ve smyslu ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu