ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.188.2006
sp. zn. 6 Azs 188/2006 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce, JUDr. Brigity Chrastilové,
JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: M. K ., zastoupen
Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, se sídlem Františkánská 7, Plzeň,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2006,
č. j. 14 Az 425/2003 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
č. j. OAM - 3713/VL - 19 - 12 - 2003 ze dne 20. 8. 2003, kterým byla podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“), zamítnuta jeho žádost
o udělení azylu jako zjevně nedůvodná. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Jako důvody kasační stížnosti uvádí stěžovatel především skutečnost, že soud
neprovedl výslech jím navrženého svědka Y. S., aniž by toto jakkoliv odůvodnil. Stěžovatel
dále uvádí, že v domovské zemi se dostal do potíží, neboť jeho manželka jej vydírala
prostřednictvím osob ze zločineckých struktur. Dle jeho názoru patří do sociální skupiny
nečlenů zločineckých struktur, je těmito strukturami pronásledován a domovský stát tuto
situaci toleruje. V postupu soudu shledává za těchto okolností nesprávné posouzení právní
otázky. Stěžovatel se dovolává čl. 65 metodologické Příručky procedur a kritérií pro přiznání
postavení uprchlíka. Dále stěžovatel uplatňuje námitku nedostatečného dokazování ve věci,
s tím, že jako účastník azylového řízení měl jen omezené možnosti pro zajištění důkazů o
svých tvrzeních. V závěru stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s posouzením neexistence překážek
vycestování. Odkazuje přitom na Zprávu MZV USA o dodržování lidských práv za rok 2004.
Současně stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku.
Krajský soud v Ústí nad Labem po podání kasační stížnosti proti předmětnému
rozsudku postupoval ve smyslu §108 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), a předložil kasační stížnost s příslušnými spisy Nejvyššímu správnímu
soudu.
Nejvyšší správní soud se zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Pokud by
tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší
správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou
kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií
se Nejvyšší správní soud zabýval jednotlivými kasačními námitkami. Stěžovatel uplatňuje
důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Nejprve k námitce neprovedení
navrhovaného výslechu svědka Y. S.: tato skutečnost nebyla uplatněna v žalobě, ani při
jednání před krajským soudem (jak vyplývá z protokolu o jednání). Taková námitka je pak
nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s. a nemůže být věcně projednána.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval tvrzeným nesprávným posouzením právní
otázky krajským soudem. Stěžovatel patří dle jeho názoru do sociální skupiny nečlenů
zločineckých struktur, je těmito strukturami pronásledován a domovský stát tuto situaci
toleruje. Jak již Nejvyšší správní soud dříve judikoval, tzv. „nečleny zločineckých struktur„
nelze považovat za sociální skupinu ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu
(viz rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 401/2004). Za této situace
proto žalovaný správní orgán, a následně ani krajský soud neměly povinnost zjišťovat
důvody pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud
tedy v souladu se svou dřívější rozhodovací praxí v posouzení věcné stránky případu
pochybení neshledal, navíc v části tohoto žalobního bodu, která odkazuje na Příručku
k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, nutno podotknout,
že se nejedná o zákonný dokument, jímž jedině jsou soudy vázány, nýbrž o nezávazný
dokument doporučující povahy. V tomto směru lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího
správního soudu 2 Azs 124/2005. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud nezjistil
naplnění stížního důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Dále stěžovatel uplatňuje řadu námitek ve vztahu k údajnému nedostatečnému
odůvodnění rozhodnutí a nedostatečnému dokazování ve věci, s tím, že jako účastník
azylového řízení měl jen omezené možnosti pro zajištění důkazů o svých tvrzeních.
K těmto námitkám procesního charakteru, které se v nepříliš konkretizované podobě
prolínají celou kasační stížnosti, je třeba nejprve konstatovat, že jsou značně nejasné - chybí
zde podstatná náležitost: uvedení konkrétní nezákonnosti, které se měly orgány dopustit,
s odkazem a vazbou na konkrétní údajně nedostatečný, či vadně zjištěný skutkový stav.
V této souvislosti je nutno poukázat na rozsudek č. j. 2 Azs 92/2005. K vlastní argumentaci
stěžovatele vůči procesním náležitostem a úplnosti podkladů lze pro úplnost odkázat
např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 223/2004 nebo 5 Azs 22/2003 - 41.
V závěru stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s posouzením neexistence překážek
vycestování. Odkazuje přitom na Zprávu MZV USA o dodržování lidských práv za rok
2004. K námitce nesprávného posouzení existence překážky vycestování uvádí Nejvyšší
správní soud v souladu se svou dosavadní judikaturou (např. rozsudek č. j. 3 Azs 160/2004),
že v případě, kdy Ministerstvo vnitra rozhoduje o zamítnutí žádosti o udělení azylu
jako zjevně nedůvodné ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona o azylu, je výrok
o neexistenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu výrokem
nadbytečným. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu nelze považovat za rozhodnutí o neudělení azylu
ve smyslu §28 zákona o azylu, neboť za takové lze považovat pouze rozhodnutí,
kterým ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění podmínek uvedených
v ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu po věcném posouzení důvodů
tvrzených žadatelem o azyl. Rozhodl-li správní orgán tak, že žádost stěžovatele
zamítl jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 zákona o azylu, nemohl
již tuto dále posuzovat podle ustanovení §12, tudíž ani podle ustanovení §13, resp. §14
zákona o azylu, a v důsledku toho ani podle ustanovení §91 zákona o azylu.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného
v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107
s. ř. s., Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval. Není o něm třeba rozhodovat
tam, kde je kasační stížnosti přiznán odkladný účinek přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona
o azylu).
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu