ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.240.2006
sp. zn. 6 Azs 240/2006 - 65
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila, a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Ludmily
Valentové a Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobce: D. M ., zastoupen
Mgr. Annou Gottliebovou, advokátkou, se sídlem Tržní 218/19, Děčín IV, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 48 Az 38/2005 - 25 ze dne 12. 12. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce, advokátce Mgr. Anně Gottliebové, se př i zná vá
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 1279,30 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
č. j. OAM - 192/LE - 02 - JE01 - 2001 ze dne 21. 6. 2005, kterým mu nebyl udělen azyl
podle ustanovení §§12, 13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“), a ani na něj nebyly vztaženy překážky vycestování ve smyslu ustanovení
§91 téhož zákona. O náhradě nákladů bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá
na jejich náhradu právo.
Jako důvody kasační stížnosti uvádí stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky –
konkrétně nesprávné posouzení naplnění podmínek ustanovení §91 a §12 písm. b) zákona
o azylu s tím, že navíc měly být přednostně aplikovány čl. 8 Evropské úmluvy a čl. 1 a 10
Ústavy ČR. Podle §91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu povinnost ukončit pobyt neplatí,
jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Správní orgán a soud
ignorovaly rodinné vazby stěžovatele v ČR (stěžovatel vychovává svého syna M., který je
českým občanem a jehož matka je rovněž českou občankou), a tím bylo porušeno ustanovení
čl. 8 Evropské úmluvy, který musí být použit přednostně. Dále byl porušen čl. 1 Směrnice
Rady ES č. 90/364 EC o právu pobytu občanů EU a jejich rodinných příslušníků, podle
kterého musí členské státy poskytnout právo pobytu občanům EU a jejich rodinným
příslušníkům, kterým je stěžovatel. Tato práva správní orgán a soud ignorovaly,
přestože Směrnice je přímo a přednostně aplikovatelná. Tím byla porušena Ústava ČR
ve svém článku 1 odst. 2 a článku 10. V závěru uplatňuje stěžovatel porušení §12 zákona
o azylu ve spojení s ustanovením §46 správního řádu, které má za následek
nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. Správní orgán ani soud neměly
k dispozici relevantní informace ze země původu. Informace Ministerstva zahraničí USA
z roku 2004 neobsahuje vypovídací údaje z roku 1996, kdy se odehrály rozhodné skutečnosti.
Nevíme, zda námořní důstojníci na K. vzpírající se ukrajinskému velení byli pronásledování,
zabiti, či zmizeli. Je ještě třeba dodat, že vlastním azylovým důvodem byly potíže spojené se
skutečností, že stěžovatel jako důstojník námořnictva odmítl po rozpadu SSSR složit přísahu
ukrajinské vládě. Obavy o život měl proto, že dva kolegové důstojníci zmizeli a po prezentaci
jeho názorů na shromáždění důstojníků mu bylo nadřízeným doporučeno, aby Ukrajinu
opustil, což také učinil.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustný důvod ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je
podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií musí Nejvyšší
správní soud nejprve konstatovat, že naprostá většina kasační argumentace nebyla
stěžovatelem uplatněna v řízení o žalobě. K námitce, že měly být porušeny
mezinárodněprávní a ústavněprávní normy, jakož i k námitce, že správní orgán vyšel
z nesprávných informací z roku 2004 (které údajně nevypovídají o stěžovatelově situaci)
nutno uvést, že tyto důvody stěžovatel v řízení před soudem vůbec neuplatňoval. Takové
námitky jsou pak nepřijatelné podle §104 odst. 4 s. ř. s. a nemohou být věcně projednány.
Ostatně samu skutečnost, že stěžovatel vychovává syna Maxima, neuplatnil stěžovatel
v žalobě ve lhůtě pro koncentrování námitek, ale až při ústním jednání, a i tam pouze
v podobě poukazu, že společný návrat nepřichází v úvahu vzhledem k sociálním
a bezpečnostním podmínkám. V azylové proceduře je znám azyl za účelem sloučení rodiny
upravený v ust. §13 zákona o azylu, který počítá s udělením azylu rodinnému příslušníku
azylanta. O takovou situaci tady nešlo, neboť dítě stěžovatele není azylantem, nýbrž je
občanem ČR (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 4 Azs 6/2003).
Jiné okolnosti nejsou v azylové proceduře, která je předmětem přezkumu, zohledněny
(ty pak upravuje zákon o pobytu cizinců).
Pouze pro úplnost – ač se stěžovatel humanitárního azylu v kasační stížností
nedovolává – přesto nad rámec nezbytného Nejvyšší správní soud podotýká, že pokud
se jedná o možnost azylu dle §14 zákona o azylu, je možné odkázat např. na rozsudek
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Azs 6/2003 (manželství uzavřené s občanem ČR)
nebo sp. zn. 3 Azs 396/2005 (2 děti na území ČR), které dospívají v otázce posouzení
nenaplnění podmínek humanitárního azylu za skutkově obdobných okolností ke stejným
závěrům.
Pokud se jedná o věcnou kasační námitku, kterou je zpochybněna správnost posouzení
právní otázky vlastního azylového důvodu, je třeba uvést následující: Podle ust. §12 zákona
o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec a) je
pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b) má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě
že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Pronásledováním se ve smyslu ust. §2 odst. 6 zákona o azylu přitom rozumí ohrožení života
nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak, nebo jiná obdobná jednání,
pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním
občanem nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství,
nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním.
Nejvyšší správní soud na základě zjištěného skutkového stavu věci se ztotožňuje
s právním názorem žalovaného i krajského soudu, že stěžovatel nebyl pronásledován
pro žádný ze shora uvedených zákonných důvodů, ani neprokázal odůvodněnou obavu
z takového pronásledování. Přitom krajský soud se otázkou pronásledování z hlediska
citovaných zákonných ustanoveních velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku zabýval,
takže námitka stěžovatelů o nepřezkoumatelnosti této části rozsudku je zcela nedůvodná.
O výše uvedených otázkách již dostatečně pojednala dosavadní judikatura NSS, za všechny
uveďme např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Azs 12/2003. Azyl je právním
institutem výjimečným, jehož smyslem je poskytnout žadateli ochranu. Nejde však o ochranu
před jakýmikoliv negativními jevy v zemi původu, nýbrž jen z důvodů upravených v zákoně
o azylu. Udělení azylu podle výše uvedeného ustanovení není možné za jakékoli
pronásledování, ale jen za pronásledování, které je zapříčiněno uvedenými důvody. Krajský
soud k tomu dále správně uvádí, že důvodem k udělení azylu podle ustanovení §12 písm. a)
i b) zákona o azylu nemohou být subjektivně pociťované obavy, objektivně blíže
nepodložené, když nadto z pohovoru vyplývá, že žalobce žádné jiné problémy, a to ani
se státními orgány, neměl. Obecné a ne příliš srozumitelné či konkretizované potíže spojené
s odmítnutím složit přísahu v ukrajinském námořnictvu nemají povahu pronásledování
ve smyslu zákona o azylu, jak podrobně osvětlil krajský soud ve svém rozsudku,
a neodůvodňují udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného
v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Stěžovateli byla k ochraně jeho zájmů pro řízení o kasační stížnosti ustanovena
zástupcem advokátka Mgr. Anna Gottliebová. V případě ustanovení advokáta platí hotové
výdaje za zastupování a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.). Uvedená advokátka
podala dne 28. 5. 2007 vyúčtování za poskytnuté úkony právních služeb podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif). V tomto vyúčtování požadovala odměnu za jeden úkon právní služby
podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, spočívající v převzetí zastoupení po ustanovení
zástupcem a první poradě s klientem, přičemž uplatňuje částku za úkon ve znění před novelou
k 1. 9. 2006 advokátního tarifu (1000 Kč za jeden úkon právní služby). Ustanovená advokátka
je přitom plátcem DPH. Podle §11 odst. 1 advokátního tarifu náleží mimosmluvní odměna
za každý z úkonů právní služby v uvedeném ustanovení uvedených. Převzetí a příprava
zastoupení včetně první porady s klientem je úkonem, za který náleží advokátu odměna
podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu. Ustanovenému advokátovi tak byla přiznána
odměna za jeden úkon právní služby, což spolu s náhradou hotových výdajů v částce 75 Kč
(§13 odst. 3 advokátního tarifu) a s připočtením DPH činí celkem částku 1279,30 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. června 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu