ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.252.2006
sp. zn. 6 Azs 252/2006 - 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Ludmily
Valentové a Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobce: L. R ., zastoupen
Mgr. Janem Lipavským, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2005, č. j. OAM - 1142/VL - 07 - 04 - 2005, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2006,
č. j. 65 Az 243/2005 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se od mítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá
zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 11. 7. 2005, č. j. OAM - 1142/VL - 07 - 04 - 2005,
jímž nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), jako nedůvodná zamítnuta. Dále bylo rozhodnuto,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona. Krajský
soud ve svém rozhodnutí mj. konstatoval, že rozhodnutí žalovaného je vydáno v souladu
se zákonem, neboť stěžovatel nenaplnil žádnou ze zákonných podmínek pro udělení azylu
a rovněž se mu nepodařilo prokázat, že negativní postoj jeho příbuzných k projevům
křesťanství je součástí státní politiky země původu, případně že jde o činnost podporovanou
státem nebo státem vědomě vyvolávanou .
Stěžovatel proti výše uvedenému rozhodnutí krajského soudu v kasační stížnosti
namítá, že dle jeho názoru splňuje podmínky pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu
a to z důvodu odůvodněného strachu z pronásledování kvůli křesťanskému náboženství,
ke kterému podle jeho slov přestoupil. Stěžovatel dále namítá, že splňuje také podmínky
pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu, jelikož vzájemné odloučení
od jeho manželky a syna, se kterými žije v České republice, by pro ně znamenalo velký citový
otřes. Stěžovatel rovněž vznesl námitku proti posouzení podmínek překážky vycestování
dle §91 zákona o azylu na základě zprávy Ministerstva zahraničních věcí ČR
č. j. 106857/2000 - LP, kterou označil za příliš starého data, tedy neodpovídající aktuál nímu
stavu v zemi původu stěžovatele.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, dále jen „s. ř. s.“), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem
řízení z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105
s. ř. s.). Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že v ní stěžovatel uplatňuje důvody ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a namítá nezákonnost rozsudku krajského soudu
z důvodu nesprávného posouzení právní otázky a dále vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je
s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost. Kasační stížnost
je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b)
s. ř. s. Konkrétně namítá, že mu žalovaný měl azyl podle §12 písm. b) zákona o azylu udělit,
neboť stěžovatel má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství
ve své domovské zemi. Stěžovatel jako důvod žádosti o udělení azylu uvedl, že se nemůže
vrátit se svou rodinou do Alžírska, neboť manželka je Ukrajinka - Evropanka a tak jako
on vyznává křesťanské náboženství. Stěžovatel přestoupil v České republice, kde pobývá
s krátkými přestávkami již od roku 1998, na křesťanskou víru, což jeho rodina a okolí
po návratu do Alžírska (v roce 2004 na jeden měsíc) neakceptovala, byl zbit a bylo
mu vyhrožováno ze strany příbuzných zabitím. Stěžovatel v průběhu řízení potvrdil, že žádné
problémy se státními orgány, policií nebo soudy v zemi původu neměl.
V tomto směru je třeba poukázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu,
např. rozsudek ze dne 19. 2. 2004, č. j. 7 Azs 38/2003 - 37, dostupný na www.nssoud.cz,
podle něhož za „pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu je nutno považovat pouze
takové ohrožení života či svobody, které je trpěné, podporované či prováděné státní mocí,
nikoliv takové negativní jevy, které státní orgány cíleně potírají a čelí jim“. Na stěžovatele byl
činěn nátlak ze strany rodiny a příbuzných, nikoliv ze strany státních orgánů a nelze hovořit
ani o tom, že by státní orgány nečelily trestné činnosti spáchané na stěžovateli,
jelikož se na ně stěžovatel vůbec neobrátil a nehledal u nich pomoc. Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2004, č. j. 2 Azs 15/2004 - 72, nelze neshody
stěžovatele s příbuznými z náboženských důvodů, o kterých státní úřady vůbec nevěděly,
považovat za pronásledování ve smyslu §2 zákona o azylu. Z tohoto důvodu proto krajský
soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že u stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení
azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu.
Ze spisu dále vyplývá, že stěžovatel pobýval na území České republiky již od roku
1998 jako obchodník na podnikatelské vízum, jehož platnost uplynula koncem roku 2004.
Protože byl v České republice odsouzen k podmíněnému trestu, nebylo mu vízum k dalšímu
pobytu prodlouženo. V červnu 2005 obdržel výjezdní vízum a poté dne 23. 6. 2005 podal
žádost o udělení azylu. Takové pohnutky vedoucí k podání žádosti o udělení azylu nelze
podřadit zákonným důvodům pro udělení azylu. Institut azylu je výjimečný, konstruovaný
za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje
oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem a k prosté legalizaci pobytu
na území České republiky není určen. Stěžova tel měl možnost využít jiných právních
institutů, které slouží k legalizaci pobytu cizinců na území České republiky, zejména
těch, které nabízí zákon č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů. K výše uvedenému je možné
dále poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2005,
sp. zn. 3 Azs 119/2004: „Jestliže cizí státní příslušník o azyl požádá až po poměrně dlouhé
době strávené v České republice za situace, kdy jiné možnosti úpravy a obnovy legálnosti
pobytu na tomto území jsou vyčerpány, ztíženy nebo omezeny, jedná se přinejmenším
o nepřímý důkaz toho, že situaci ve své domovské zemi nepociťoval natolik palčivě.
Zkoumání příčin, proč žadatel nepožádal o azyl bezprostředně po svém příjezdu do země, je
tak vždy na místě a společně s vyhodnocením jiných tvrzení žadatele je součástí zjišťování
skutečného stavu věci.“
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá, že se jak žalovaný, tak i krajský soud
nedostatečně zabývali podmínkami pro udělení azylu dle §14 zákona o azylu, kdy lze
v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Stěžovatel
jako humanitární důvod uvádí skutečnost, že uzavřel v České republice dne 14. 1. 2003
manželství s paní O. R., žije s ní ve společné domácnosti, má s ní nezletilého syna o kterého
se společně starají a vzájemné odloučení by pro ně znamenalo hluboký citový otřes. Dle
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48 lze azyl
z humanitárních důvodů udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj právní
nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou uvážení správního orgánu“. Také v rozsudku
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „smysl
institutu humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující
správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádní z kautel
předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo
přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout.“ Mezi obvyklé důvody udělování humanitárního
azylu patří zejména zvláště těžké zdravotní postižení či nemoc, a je udělován také osobám
přicházejícím z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať již způsobenou lidskými
či přírodními faktory. Krajský soud za existence výše uvedené judikatury a dostatku
skutkových podkladů právem dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného o neudělení azylu
podle ustanovení §14 zákona o azylu je v souladu se zákonem.
Stěžovatel se též domnívá, že jak žalovaný, tak i krajský soud nesprávně posoudili věc
po právní stránce, neboť nevzali v potaz v otázce udělení humanitárního azylu příslušná
ustanovení Úmluvy o právech dítěte ze dne 20. 11. 1989, kterou je Česká republika vázána.
Stěžovatel tvrdí, že by v případě neudělení azylu došlo k porušení uvedené Úmluvy
a to proto, že by stěžovatel byl nucen vycestovat z území České republiky bez svého syna.
I k tomuto je nutné uvést, že se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře se již toutéž
problematikou v obdobném případě zabýval, zejména v rozsudku ze dne 31. 1. 2006,
č. j. 5 Azs 19/2005 - 98, dostupném na www.nssoud.cz, kde je konstatováno, že skutkový
příběh žalobce, který podání žádosti o azyl předcházel, není příběhem uprchlíka ve smyslu
mezinárodního azylového práva, tj. toho, kdo žádá ochranu jako oběť pronásledování a kdo je
takové ochrany hoden. A není jím ani příběh jeho manželky a dítěte. Ti rovněž nejsou,
tak jak jejich situaci vylíčil žalobce, uprchlíky ve smyslu mezinárodního azylového práva.
Nejvyšší správní soud má za to, že v daném případě nedošlo k porušení uvedených článků
mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Stěžovateli, ani jeho rodině,
nic nebrání tomu, aby odcestovali a společně žili v zemi p ůvodu stěžovatele
nebo jeho manželky. Negativní postoj alžírské rodiny stěžovatele ke křesťanství,
k němuž se stěžovatel s rodinou hlásí, není dostatečným důvodem pro udělení azylu,
ani pro uplatnění překážky vycestování dle §91 zákona o azylu.
K námitce stěžovatele týkající se nesprávného posouzení podmínek pro uplatnění
překážky vycestování dle §91 zákona o azylu, spočívajícím v neaktuálnosti zprávy
Ministerstva zahraničních věcí, č. j. 106857/2000-LP za rok 2000 o stavu v zemi původu
stěžovatele lze uvést jen to, že nebyla uplatněna v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
před krajským soudem a proto je tato námitka v kasační stížnosti dle §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustná.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že ustálená
a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď
na námitky podané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie v napadeném rozsudku
neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného v citovaných rozhodnutích.
Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje,
že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, shledal
ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu