ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.76.2007
sp. zn. 6 Azs 76/2007 - 51
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Ludmily
Valentové a Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: A. G .,
zastoupena JUDr. Irenou Svobodovou, advokátkou, se sídlem Teplice, Kollárova 18, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM - 1073/VL - 11 - 12 - 2005 ze dne 21. 6. 2005, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 61 Az 82/2005 - 35 ze dne
27. 3. 2007,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojí včasnou kasační stížností proti shora
označenému rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného, jímž stěžovatelce zamítl žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou
podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném ke dni rozhodování žalovaného
(dále jen „zákon o azylu“).
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatelka v ní uplatňuje přípustný důvod ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť tvrdí, že krajský soud v napadeném rozsudku
nesprávně posoudil právní otázku azylové relevance stěžovatelkou uváděných důvodů
z hlediska ustanovení §12 zákona o azylu. Stěžovatelka namítá, že ve své žádosti o udělení
azylu uváděla, že má strach z jednání neznámých osob, které přepadly a oloupily její rodinu.
Je přesvědčena, že motivem tohoto jednání je nejen snaha získat majetkový prospěch na úkor
její rodiny, ale zejména ji zastrašit pro zastávané politické názory a příslušnost k určité
sociální skupině. Stěžovatelka uvádí, že v její zemi je nepřehledná a složitá situace, pokud jde
o politické klima. S ohledem na složitou národnostní situaci dochází k podobnému jednání,
které postihlo i její rodinu, i u dalších rodin, které mají odlišné názory nebo postavení
než majorita. Domáhat se přitom ochrany v domovském státě je podle stěžovatelky
bezpředmětné, neboť existuje úzká provázanost mezi státními orgány a skupinami lidí,
kteří se dopouštějí násilí na skupinách obyvatel. Oznámení příslušným státním orgánům
se podle tvrzení stěžovatelky obrací proti oznamovatelům. Stěžovatelka konečně uvedla,
že tyto skutečnosti neuváděla v řízení před žalovaným správním orgánem,
neboť se domnívala, že tyto okolnosti jsou v České republice notoricky známé.
Co do namítaných důvodů je tedy kasační stížnost přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií
a s přihlédnutím k tomu, že stěžovatelka sama žádné důvody, proč by její kasační stížnost
měla být přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s., neuvádí, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že stěžovatelka argumentuje kasačními důvody zakotvenými v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. a namítá, že rozsudek krajského soudu je nezákonný pro nesprávné posouzení
výše nastíněné otázky výkladu ustanovení §12 zákon o azylu. Ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s.
přitom Nejvyšší správní soud nemohl přihlédnout ke stěžovatelkou nově udávaným
skutečnostem (tedy tvrzení o politické motivace útoků neznámých osob a tvrzení o propojení
se státními orgány), neboť tyto důvody neuplatnila ani v řízení správním, ani v řízení
před krajským soudem - jde tedy o nepřípustné skutkové novoty, jimiž se Nejvyšší správní
soud ve smyslu citovaného ustanovení zabývat nemůže. Ke zbývající argumentaci
stěžovatelky může Nejvyšší správní soud pouze podotknout, že otázkou azylové relevance
udávaného pronásledování soukromými osobami se zabýval obšírně již ve své předchozí
judikatuře a je možné odkázat i na judikaturu jiných soudů, s níž se ztotožňuje. Za všechny je
třeba zejména jmenovat rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003,
č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 - 36, ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 6 Azs 45/2003 - 49, či ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48, (www.nssoud.cz),
které konstatovaly, že skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy
před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona o azylu. Zejména je možné odkázat na rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 7. 5. 1996, č. j. 6 A 571/94 - 25, s nímž se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje, který konstatoval, že je známým jevem v každé zemi, že příslušníci určité rasy,
národnosti, náboženského vyznání, sociální skupiny nebo politického přesvědčení se mohou
stát u svých spoluobčanů právě pro tyto vlastnosti terčem ústrků, slovních i fyzických útoků,
diskriminačních postupů při přístupu ke vzdělání, k výkonu určitých povolání, ba dokonce
i přístupu na určitá místa nebo užívání veřejného majetku. Zdrojem takového nepřátelského
jednání mohou být nejrůznější negativní lidské vlastnosti, samo o sobě to však není
ještě pronásledování ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících, (dnes
§2 odst. 5 zákona o azylu), ani v případě masového výskytu těchto jevů za předpokladu,
že nejde o jevy státní mocí buď přímo vyvolané, podporované, státními orgány vědomě trpěné
či státní mocí záměrně nedostatečně potlačované. Jestliže však orgány státní moci takové jevy
cíleně potírají a čelí jim, nelze mluvit o pronásledování ani tam, kde možnosti státních orgánů
nejsou dostatečné a taková opatření nemají trvalý a stoprocentní efekt.
Co se týče efektivity zásahu státní moci proti ústrkům ze strany soukromých osob,
Nejvyšší správní soud odkazuje na své závěry učiněné např. v rozsudku ze dne 22. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 14/2003 - 48, z něhož vyplývá, že tvrzení o zkorumpovanosti a neschopnosti
policie ochránit žadatele o azyl před soukromými osobami páchajícími bezpráví nemůže
jako azylový důvod obstát, pokud se žadatel o azyl ani nepokusil na tyto orgány se svými
potížemi obrátit.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného
v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
jestliže byl návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu