ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.79.2006
sp. zn. 6 Azs 79/2006 - 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce, JUDr. Brigity Chrastilové,
JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: S. K., zastoupen
Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou, se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 862/VL - 20 - 04 - 2005 ze dne 24. 5. 2005, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
15. 11. 2005, č. j. 32 Az 3/2005 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného.
Ten svým shora označeným rozhodnutím zamítl stěžovatelovu žádost o azyl jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném ke dni rozhodování žalovaného
(dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem žalovaného, že neuvedl žádné skutečnosti svědčící
o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z azylově relevantních důvodů. Namítá, že byl
ohrožen na životě příslušností k určité sociální skupině, zde k „sociální skupině ukrajinských
podnikatelů odmítajících se podvolit vydírání ze strany kriminálních struktur“,
která dle názoru stěžovatele výkladově spadá do rozsahu pojmu „sociální skupina“ ve smyslu
ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu. Uvedl, že se obrátil na ukrajinské orgány činné
v trestním řízení s žádostí o pomoc, přesto mu tato nebyla poskytnuta. Závěr žalovaného
o zjevné nedůvodnosti jeho žádosti o azyl proto považuje chybný, a kasační stížnost podává
z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, zda je
v jeho případě naplněna podmínka aplikace §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Stěžovatel
má rovněž za to, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to ovlivnilo zákonnost rozhodnutí.
Žalovaný ani soud nepoužili informace o zemi původu stěžovatele. Dle názoru stěžovatele
přestože zákon o azylu umožňuje v případě aplikace §16 zákona o azylu neposuzovat
tzv. překážky vycestování, je dána ústavní povinnost dodržovat závazky mezinárodního
práva, tedy aplikační přednost mezinárodních smluv před českým právem. Stěžovatel
se domnívá, že zjištěná skutková podstata kvůli absenci objektivních informací o Ukrajině
neumožnila správnímu orgánu ani soudu posoudit reálnost nebezpečí zabití či nelidského
zacházení hrozící stěžovateli v případě jeho návratu do země původu.
Stěžovatel dále uvedl, že nad rámec jeho vlastního zájmu je nutno posuzovat garanci
nezneužívání možnosti zamítnout kasační stížnost jako zjevně nedůvodnou ze strany
správního orgánu. Soud by se dle mínění stěžovatele měl zabývat definicí pojmu „sociální
skupina“ v souvislosti s pronásledováním ze strany nestátních subjektů, jemuž státní orgány
nejsou schopny či ochotny zabránit. Měl by rovněž zodpovědět otázku, může-li zákon o azylu
jako norma nižší právní síly vyloučit působnost mezinárodní smlouvy na ochranu lidských
práv z důvodu užití §16 nebo §25 zákona o azylu. Nad rámec vlastního zájmu stěžovatele je
i zodpovězení otázky, zda si správní orgán musí při rozhodování o azylu a o překážkách
vycestování opatřit informace ze země původu. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní
soud rozhodnutí krajského soudu zrušil z důvodu uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel uplatnil kasační důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Kasační stížnost je přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel argumentuje kasačními důvody zakotvenými
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Namítá, že rozsudek krajského soudu je stižen
jednak nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, zda v případě
stěžovatele byly naplněny podmínky použití ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
a že řízení bylo stiženo vadou, neboť při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon
v řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit jeho zákonnost.
K těmto důvodům kasační stížnosti ve vztahu k důvodu zamítnutí stěžovatelovy
žádosti o azyl žalovaným může Nejvyšší správní soud pouze podotknout, že žalovaný
v případě, že zjistil naplnění skutkových okolností, jež opravňují k zamítnutí žádosti
pro zjevnou nedůvodnost podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neměl
a nemohl jakkoliv zvažovat možnou existenci azylově relevantních důvodů ve smyslu
ustanovení §12, §13 či §14 zákona o azylu. K tomu budiž jmenována rovněž již ustálen á
judikatura Nejvyššího správního soudu, zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, (www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud dále poukazuje
na skutečnost, že otázkou dokazování a rozsahu zjišťování skutkového stavu v azylovém
řízení ve skutkově obdobných případech, jako je jeho, se zabýval obšírně již ve své předchozí
judikatuře a je možné odkázat i na judikaturu jiných soudů, s níž se ztotožňuje. Za všechny je
možné odkázat zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, (www.nssoud.cz), v němž bylo jasně konstatováno, že správní orgán
v řízení o udělení azylu není povinen sám, aniž účastník řízení něco tvrdí, vyhledávat
v jeho případě možné znaky pronásledování z azylově relevantních důvodů.
Rovněž pojem „sociální skupiny“ byl při rozhodovací činnosti Nejvyššího správního
soudu četně podroben zkoumání. Jako zástupce typové judikatury je možno jmenovat
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 - 49, ve smyslu
něhož strach vrátit se na Ukrajinu kvůli potížím se soukromými osobami není bez dalšího
důvodem pro udělení azylu, neboť problémy nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení
významnými, tedy pronásledováním z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti
k určité sociální skupině či pro zastávané politické názory. Zákon o azylu pojem sociální
skupina nevymezuje; výkladem lze však dospět k závěru, že „sociální skupina“ se skládá
z osob podobného společenského původu nebo postavení, obdobných majetkových poměrů,
společenských obyčejů apod. Zde je namístě zmínit se rovněž o rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54, (www.nssoud.cz),
který mj. konstatoval, že obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování či nebezpečí,
které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace,
kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svý mi problémy na příslušné orgány
(v daném případě stěžovatel nevyužil soudní linie ochrany) nelze podřadit pod zákonem
vymezené důvody udělení azylu.
Nejvyšší správní soud se ve své předchozí judikatuře rovněž zabýval problematikou
§16 zákona o azylu v kontextu namítaném stěžovatelem. Ve svém rozsudku ze dne
14. 1. 2004, č. j. 5 Azs 25/2003 - 94, se vyslovil v tom smyslu, že zákonodárce v §12 zákona
o azylu implementoval článek 1 písm. A odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků,
přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951, a článek 1 odst. 2 Protokolu týkajícího se právního
postavení uprchlíků, přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967, vyhlášené sdělením Ministerstva
zahraničních věcí č. 208/1993 Sb., z nichž zřetelně vyplývá, že pojem uprchlík se vztahuje
na osobu, která se nachází mimo svou vlast a obává se represí ze strany státu z důvodu
příslušnosti k určité společenské vrstvě, resp. sociální skupině. Strach vrátit se do vlasti
kvůli neznámým vyděračům takovou státní represí není. V takovém případě je namístě
zamítnout žádost o azyl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
I stěžovatelem tvrzená povinnost správního orgánu opatřovat si pro rozhodování
o azylu a překážkách vycestování vždy informace ze země původu byla podrobena zkoumání
ze strany soudů, příkladem budiž uveden rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne
30. 6. 2006, č. j. 47 Az 5/2006 - 30, s nímž se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
Podle tohoto rozsudku pokud žadatel v žádosti o udělení azylu a při pohovoru před správním
orgánem nezmiňuje žádnou formu pronásle dování v zemi původu, není z důvodu
nadbytečnosti povinností správního orgánu při posuzování splnění podmínek pro udělení
azylu uvedených v §12 zákona o azylu přihlédnout k obsahu podkladů mapujících oblast
dodržování lidských práv a svobod v zemi původu žadatele. Řízení o udělení azylu je řízením
o žádosti. Zdůvodnění žádosti je zcela v rukou a věcí žadatele, pouze na něm je, který důvod,
o němž je přesvědčen, že je právě oním důvodem, pro který mu má být azyl udělen,
správnímu orgánu uvede.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima
facie v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného
v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu