ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.85.2007
sp. zn. 6 Azs 85/2007 - 71
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Ludmily
Valentové a Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobce:
N. T. P.,zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Václavské nám. 21,
Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2005, č. j. OAM - 1970/VL - 10 - 05 - 2005, v
řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
22. 6. 2006, č. j. 64 Az 146/2005 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného,
jímž mu nebyl udělen azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“), a současně bylo rozhodnuto o tom,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Jako důvody kasační stížnosti v reakci na výzvu Krajského soudu v Ostravě ze dne
21. 2. 2007, č. j. 64 Az 146/2005 - 43, stěžovatel uvádí výslovně důvody podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Nutno uvést, že jako důvod žádosti o azyl uvedl stěžovatel v azylovém řízení obavy o vlastní
život po návratu do vlasti - Vietnamu, kde mu byla nabídnuta práce ve firmě, o níž zjistil,
že obchoduje s drogami. To odmítl, věc oznámil policii, ale protože mu bylo vyhrožováno
smrtí ze strany distributorů drog, raději ze země původu odcestoval. V České republice se cítí
v bezpečí, do vlasti se z uvedených důvodů vrátit nemůže. Tyto okolnosti byly v řízeních dále
rozvedeny a specifikovány s tím, že stěžovatel je přesvědčen, že splňuje zákonné podmínky
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu vzhledem k jeho osobní situaci s odkazem
na články 195 - 219, týkající se problematiky prokazování faktů, „Příručky k postupům
a kritériím pro určení právního postavení uprchlíků“ vydané Vysokým komisařem
v lednu 1992 v Ženevě. Stejně jako v žalobě namítl porušení některých citovaných ustanovení
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, („správní řád“) - konkrétně pak ust. §3 odst. 4,
neboť podle mínění stěžovatele správní orgán je povinen v případě pochybností o tvrzených
skutečnostech žadatele o azyl obstarat si takové informace, které umožní objektivně
rozhodnout, zda tyto skutečnosti mohou či nemohou zakládat důvodné obavy
z pronásledování a perzekuce. Žalovanému i soudu vytýká, že při jejich rozhodování nebylo
dostatečně přihlédnuto k informacím ohledně situace ve Vietnamu, konkrétně pak ke zprávě
Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv ve Vietnamu za rok 2003 a 2004,
z nichž pro stěžovatele vyplývá, že jeho obavy z pronásledování ve státě, jehož občanství má,
jsou důvodné. Stěžovatel se cítí být rozhodnutím žalovaného správního orgánu zkrácen
na svých právech v důsledku porušení nejenom již v žalobě citovaného ust. §12 zákona
o azylu, ale rovněž i porušením ust. §14a a §16 zákona o azylu. V kasační stížnosti
pak stěžovatel opakovaně odkázal na důvody, kvůli kterým požádal o azyl v České republice
s tím, že si na těchto důvodech i nadále trvá a současně požádal o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 s. ř. s.), byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje
přípustný důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost je
tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud dále zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v té části, kde stěžovatel argumentuje kasačními důvody
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., lze uvést následující: vadu řízení před správním orgánem
lze shledávat, pokud skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném
rozhodnutí, nemá oporu ve spisech nebo je se spisy v rozporu, popřípadě byly
při jejím zjišťování porušeny procesní předpisy. Skutková podstata, z níž správní orgán
vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál,
jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede
k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá
oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím
orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Takové vady řízení
však nebyly zjištěny. Nejvyšší správní soud dále konstatuje vzhledem k výše uvedenému,
že postup krajského soudu tak nebyl v rozporu se zákonem a nedošlo k naplnění důvodů
kasační stížnosti uvedených v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Obava z jednání ze strany soukromých osob není bez dalšího důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi
původu stěžovatele dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů,
a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny. V tomto směru soud odkazuje
např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Azs 22/2004. K námitce týkající
se informací o situaci ve Vietnamu Nejvyšší správní soud uvádí s odkazem na právní názor
vyslovený v rozsudku ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 Azs 20/2003 - 34, že skutková zjištění
učiněná v řízení o azylu mají oporu ve správním spisu, pokud i zprávy o situaci v zemi
původu žadatele o azyl, které sloužily jako podklad pro rozhodnutí, byly v úplnosti učiněny
součástí správního spisu. K odkazu na „Příručku k postupům a kritériím pro určování
právního postavení uprchlíků“ nutno pouze podotknout, že se nejedná o zákonný dokument,
jímž jedině jsou soudy vázány, nýbrž o nezávazný dokument doporučující povahy. V tomto
směru soud odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Azs 124/2005.
K namítanému porušení ustanovení §14a azylového zákona pak Nejvyšší správní
soud toliko uvádí, že důvody udělení doplňkové ochrany se správní orgán v azylovém řízení
nezabýval, neboť toto ustanovení zákona v době jeho rozhodování nebylo účinné,
a proto nemohlo být ani předmětem soudního přezkumu. Stejně tak namítané porušení §16
téhož zákona je irelevantní, neboť v dané věci bylo rozhodováno meritorně,
nikoliv ve zkráceném řízení.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že posouzení dané právní otázky krajským soudem
se naprosto nevymklo z obvyklé a ustálené rozhodovací praxe, když tatáž otázka již byla
totožně posouzena a rozhodnuta opakovaně dříve. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem
odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán
a následně i soud vycházel a jakými právními úvahami se při rozhodování řídil.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného
v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji. O odkladném účinku Nejvyšší správní soud nerozhodoval - je stanoven přímo
ze zákona ( §32 odst. 5 zákona o azylu ).
Výrok o nákladech řízení má odůvodnění v ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. (za použití
§120 s. ř. s.), podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li
žaloba (v tomto případě kasační stížnost) odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu