ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.86.2007:74
sp. zn. 6 Azs 86/2007 - 74
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Ludmily
Valentové a Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobců: a) L. S., b) nezl.
M. E., zastoupen zákonnou zástupkyní ad a), oba zastoupeni JUDr. Libuší Peterkovou,
advokátkou, se sídlem Palackého nám. 19, Rosice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2005, č. j.
OAM - 1308/VL - 10 - 05 - 2005, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2007, č. j. 65 Az 331/2005 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni, JUDr. Libuši Peterkové, se př i zná vá odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 2856 Kč, která je splatná do 60 dnů
od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu .
Odůvodnění:
Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) brojí včasnou kasační stížností proti shora
označenému rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí
žalovaného, jímž stěžovatelům nebyl udělen azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění účinném ke dni rozhodování žalovaného (dále jen „zákon o azylu“).
Kasační stížnost podali účastníci řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelé v ní uplatňují přípustný důvod ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., neboť tvrdí, že krajský soud v napadeném
rozsudku nesprávně posoudil právní otázku azylové relevance stěžovateli uváděných důvodů
z hlediska ustanovení §12 zákona o azylu (v této souvislosti namítají, že stěžovatel sub b/ byl
pronásledován jako osoba, která není etnickým Ukrajincem, neboť má za otce Dagestánce;
namítá, že měl pro svou národnost problémy se spolužáky ve škole i v širším sociálním okolí).
Vedle toho namítá, že závěr správního orgánu o neudělení azylu z humanitárních důvodů
podle §14 zákon je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Co do namítaných důvodů
je tedy kasační stížnost přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. Pokud by tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah
vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje
typický neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií
a s přihlédnutím k tomu, že stěžovatelé sami žádné důvody, proč by jejich kasační stížnost
měla být přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s., neuvádí, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že stěžovatelé argumentují kasačními důvody zakotvenými v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. a namítají, že rozsudek krajského soudu je nezákonný pro nesprávné
posouzení výše nastíněné otázky výkladu ustanovení §12 zákon o azylu. K této argumentaci
stěžovatelů může Nejvyšší správní soud pouze podotknout, že otázkou azylové relevance
udávaného pronásledování soukromými osobami se zabýval obšírně již ve své předchozí
judikatuře a je možné odkázat i na judikaturu jiných soudů, s níž se ztotožňuje. Za všechny
je třeba zejména jmenovat rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003,
č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 - 36, ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 6 Azs 45/2003 - 49, či ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, (www.nssoud.cz),
které konstatovaly, že skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy
před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona o azylu. Zejména je možné odkázat na rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 7. 5. 1996, č. j. 6 A 571/94 - 25, s nímž se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje a neshledává důvody, proč jeho závěry měnit, který konstatoval, že je známým
jevem v každé zemi, že příslušníci určité rasy, národnosti, náboženského vyznání, sociální
skupiny nebo politického přesvědčení se mohou stát u svých spoluobčanů právě
pro tyto vlastnosti terčem ústrků, slovních i fyzických útoků, diskriminačních postupů
při přístupu ke vzdělání, k výkonu určitých povolání, ba dokonce i přístupu na určitá místa
nebo užívání veřejného majetku. Zdrojem takového nepřátelského jednání mohou být
nejrůznější negativní lidské vlastnosti, samo o sobě to však není ještě pronásledování
ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících (dnes §2 odst. 5 zákona
o azylu) ani v případě masového výskytu těchto jevů za předpokladu, že nejde o jevy státní
mocí buď přímo vyvolané, podporované, státními orgány vědomě trpěné či státní mocí
záměrně nedostatečně potlačované.
Vedle kasačního důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. stěžovatelé
argumentují i důvodem ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (viz výše). K těmto námitkám
Nejvyšší správní soud pouze odkazuje na své závěry, které již ve věci dokazování
před správním orgánem v řízení o udělení azyl mnohokrát zopakoval, že správní orgán
v řízení o udělení azylu není povinen sám, aniž účastník řízení něco tvrdí, vyhledávat
v jeho případě možné znaky pronásledování z azylově relevantních důvodů (za všechny
je možné odkázat zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 22/2003 - 41).
Pokud jde o problematiku rozhodování správního orgánu o udělení azylu
z humanitárních důvodů, Nejvyšší správní soud se jí zabýval již ve své předchozí judikatuře,
která dává dostatečnou odpověď na námitky stěžovatelů. Za všechny je možné na tomto místě
poukázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 47/2003 - 48 ze dne
22. 1. 2004 (www.nssoud.cz), či rozsudek č. j. 6 Azs 5/2006 - 46 ze dne 29. 6. 2006
(www.nssoud.cz), co se týče otázky míry přezkumu správního uvážení lze jmenovat
např. rozsudek č. j. 6 Azs 13/2006 - 38 ze dne 20. 7. 2006.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima
facie v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného
v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelů. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
jestliže byl návrh odmítnut.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2007, č. j. 65 Az 331/2005 - 39,
byla stěžovatelům ustanovena zástupkyní pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Libuše
Peterková. Té Nejvyšší správní soud přiznal za jeden úkony právní služby podle ustanovení
§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších
předpisů, částku 2400 Kč včetně režijního paušálu podle §13 téže vyhlášky. Tuto odměnu
zvýšil podle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. o částku daně z přidané hodnoty, kterou je
ustanovený zástupce povinen odvést, tedy o částku 456 Kč. Celkem tedy Nejvyšší správní
soud přiznal na odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů částku 2856 Kč.
Pro vyplacení částky stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu