ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.131.2006
sp. zn. 7 Afs 131/2006 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatele Finančního úřadu v Berouně, se sídlem v Berouně, Tyršova 1634, za účasti
JUDr. B. K., správce konkursní podstaty úpadce Z. d. Ú. v Ch. – v likvidaci, v řízení o
kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2006, č. j. 44 Ca
26/2006 – 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2006, č. j. 44 Ca 26/2006 - 14 zrušil
pro vady řízení jednak rozhodnutí Finančního úřadu v Berouně ze dne 16. 1. 2006,
č. j. 2611/06/026911/3481, kterým tento správce daně převedl přeplatek na dani z přidané
hodnoty vykázaný ke dni 16. 1. 2006 ve výši 6074 Kč na úhradu nedoplatku na dani
z převodu nemovitostí (dále jen „DPH“) evidovaného u téhož správce daně v celkové výši
3 250 067 Kč, přičemž dnem úhrady měl být den 28. 12. 2005, a jednak rozhodnutí
Finančního úřadu v Berouně ze dne 26. 1. 2006, č. j. 7683/06/026911/3481, jímž byla
zamítnuta reklamace správce konkursní podstaty JUDr. B. K., úpadce Z. d. Ú. v Ch. - v
likvidaci úpadce (dále jen „účastník“) proti prvostupňovému rozhodnutí o převedení přeplatku
na DPH. Krajský soud dovodil, že obě rozhodnutí stěžovatele jsou nepřezkoumatelná pro
nedostatek důvodů. Správce daně v rozhodnutí ze dne 16. 1. 2006 neuvedl, proč vykazuje
přeplatek na DPH ke dni 16. 1. 2006, neuvedl rovněž důvod a dobu vzniku nedoplatku na dani
z převodu nemovitostí a navíc ani neodůvodnil jeho výši. Krajský soud z těchto důvodů proto
nemohl přezkoumat, zda částky uvedené v citovaném rozhodnutí vůbec odpovídají
skutečnosti. Ze stejných důvodů nemohl přezkoumat ani správnost dne úhrady přeplatkem na
dani. Rozhodnutí ze dne 26. 1. 2006 bylo rovněž nepřezkoumatelné, protože se uvedenými
skutečnostmi také nezabývalo.
Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku krajského soudu v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. z důvodu
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. V kasační stížnosti namítal, že krajský soud nesprávně vyložil ustanovení §105 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“). Poukázal přitom na
nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02, v němž je uvedeno, že pokud
by mělo být přijato výhodnější postavení finančního úřadu jako správce daně
při uspokojování pohledávek, které vyjadřují veřejný zájem, muselo by být zákonodárcem
formulováno explicitně. Tak je tomu právě u ustanovení §105 zákona o DPH. Nelze proto
dovozovat, že by jako správce daně, který postupoval v intencích uvedeného ustanovení,
porušil Listinu základních práv a svobod. Pokud by totiž rozhodl odlišně, než jak učinil
v rozhodnutích zrušených krajským soudem, byla by jeho rozhodnutí v rozporu se zákonem,
resp. byla by protiprávní. Proto navrhl, aby byl zrušen rozsudek krajského soudu a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Účastník ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal především na to, že žádný právní
předpis nestanoví pro správce daně v konkursním řízení výhodnější postavení oproti ostatním
věřitelům. Z tohoto důvodu má za to, že stěžovatel nerespektuje ve svých rozhodnutích nejen
zákon o konkursu a vyrovnání, jako speciální předpis vůči zákonům upravující daňovou
problematiku, ale ani nálezy Ústavního soudu a rozsudky Nejvyššího správního soudu. Navrhl
proto, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v souladu s ustanovením §109 odst. 2, 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů
uplatněných v kasační stížnosti a jelikož neshledal vady uvedené v odst. 3 tohoto ustanovení,
k nimž by musel přihlížet z úřední povinnosti, dospěl k závěru, že podaná kasační stížnost
není důvodná.
Nesprávné posouzení právní otázky, jak je namítáno v kasační stížnosti, může spočívat
buď v tom, že soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis,
než měl správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným
ustanovením toho kterého právního předpisu nebo v tom, že soudem byl sice aplikován
správný právní předpis, avšak tento byl nesprávně vyložen. O nesprávné posouzení právní
otázky může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně
zjištěného skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění
rozhodnutí je nesprávně prezentován.
Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že rozhodnutí stěžovatele jsou
nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů (§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.). Tuto vadu řízení
spatřoval v tom, že správce daně v rozhodnutí ze dne 16. 1. 2006 neuvedl, proč vykazuje
přeplatek na DPH k tomuto datu, neuvedl ani důvod a dobu vzniku nedoplatku na dani
z převodu nemovitostí a navíc neodůvodnil jeho výši. Ze stejných důvodů pak nemohl
přezkoumat ani správnost dne úhrady přeplatkem na dani. Rozhodnutí ze dne 26. 1. 2006
je rovněž nepřezkoumatelné, protože se uvedenými skutečnostmi též nezabývalo a vychází
z toho, že částka nedoplatku a den úhrady jsou správné, aniž by v něm bylo uvedeno,
jak k těmto údajům správní orgán dospěl.
Z uvedeného vyplývá, že krajský soud svůj závěr v napadeném rozsudku řádně
odůvodnil a že rozhodnutí stěžovatele nebyla zrušena pro nezákonnost, nýbrž pro vadu řízení
spočívající v nepřezkoumatelnosti těchto rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Namítá-li tudíž
stěžovatel v kasační stížnosti nezákonnost rozsudku krajského soudu spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem, uplatněný stížní důvod, tento důvod
na napadený rozsudek vůbec nedopadá. Je tomu tak proto, že tento rozsudek nebyl založen
na chybném výkladu ustanovení §105 zákona o DPH, jak lze dovodit z tvrzení stěžovatele,
ale na vadě řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek
důvodů. Uplatněný stížní důvod se proto zcela míjí s důvody, na nichž je založen napadený
rozsudek krajského soudu. Nesouhlasil-li stěžovatel se závěrem krajského soudu, že správní
rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, měl obsahově a právně argumentovat skutečnostmi,
z nichž by bylo možno dovodit, že tato rozhodnutí jsou přezkoumatelná. Nic takového ovšem
stěžovatel v kasační stížnosti nenamítal. Z celé kasační stížnosti proto není zřejmé,
v čem stěžovatel spatřuje nesprávnost napadeného rozsudku krajského soudu ve vztahu
k důvodům, pro něž zrušil tento soud správní rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto
za situace, kdy stěžovatel namítal pouze nesprávný výklad ustanovení §105 zákona o DPH,
posoudil kasační stížnost jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů kasační stížnost stěžovatele zamítl (§110
odst. 1 s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl bez jednání, protože mu takový postup umožňuje
ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků
náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu ředitelství
žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. března 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu