ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.133.2006
sp. zn. 7 Afs 133/2006 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci stěžovatele J. J.,
bytem Praha 8, Černého 427/6, zastoupeného Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem se sídlem
Praha 5, Vrázova 7, za účasti Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem
Praha 1, Štěpánská 28, v řízení o kasační stížnosti podané proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 31. 1. 2006, č. j. 10 Ca 319/2005 - 17,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, č. j. 10 Ca 319/2005 - 17,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením městského soudu bylo zastaveno řízení o žalobě
proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 13. 6. 2005,
č. j. FŘ - 2647/13/05 (dále jen „správní orgán“), jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele
proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období
září 2004 ve výši 56 810 Kč vydanému Finančním úřadem pro Prahu 8 (dále též „správce
daně“) dne 22. 12. 2004, č. j. 268757/04/008914/6288. Městský soud zastavil řízení podle
§9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o soudních poplatcích“), za použití §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), s odůvodněním,
že stěžovatel i přes výzvu nezaplatil soudní poplatek, a to ani v kolcích ani na účet soudu.
Ve včas podané kasační stížnosti (označené jako odvolání do usnesení o zastavení
řízení) namítal stěžovatel stížní důvod uvedený v ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatel
je toho názoru, že pokud podal jednu správní žalobu, byť směřovala proti více rozhodnutím
žalovaného, má být zpoplatněna pouze jedním soudním poplatkem a nikoli počtem soudních
poplatků odpovídajících počtu napadených rozhodnutí správního orgánu a to zejména proto,
že napadány jsou platební rozkazy správce daně, které se vztahují k dani z přidané hodnoty
za jeden kalendářní rok (2004) při měsíčním zdaňovacím období a opírají se o jednu daňovou
kontrolu. Postupem soudu je tak stěžovatel nucen hradit mnoho soudních poplatků z jedné
věci. Stěžovatel rovněž upozornil na to, že daňové subjekty zdaňující daň z přidané hodnoty
čtvrtletně jsou takovým postupem soudu zvýhodněni, neboť náklady na hájení jejich práv
vyjdou třikrát levněji, byť by se kontrola opět týkala celého roku 2004. Stěžovatel
proto navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Dle ust. §2 odst. 2 písm. a) zákona o soudních poplatcích je ve věcech
správního soudnictví poplatníkem poplatku za řízení ten, kdo podal žalobu nebo jiný návrh,
kterým se zahajuje řízení.
Dle ust. §4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích jde-li o poplatek za řízení,
vzniká poplatková povinnost podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení.
Dle ust. §7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je poplatek splatný vznikem
poplatkové povinnosti. Vzniká-li poplatková povinnost způsobem uvedeným
v §4 odst. 1 písm. e) až h), je poplatek splatný do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým
byla povinnost poplatek zaplatit stanovena nebo jímž byl schválen smír, nestanoví-li
rozhodnutí o schválení smíru splatnost delší.
Dle ust. §9 odst. 1 citovaného zákona nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním
návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve
poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud
řízení zastaví.
Zásadní stížní námitkou stěžovatele je jeho nesouhlas s rozhodnutím městského soudu
o zastavení řízení pro jeho tvrzenou nezákonnost. Proto Nejvyšší správní soud zhodnotil
obsah spisu Městského soudu v Praze, z něhož vyplývá, že stěžovatel podal dne 19. 9. 2005
u tohoto soudu žalobu proti 9 rozhodnutím správního orgánu. Městský soud usnesením ze dne
17. 10. 2005, 10 Ca 257/2005 – 11, vyloučil podle §39 odst. 2 s. ř. s. tato jednotlivá
rozhodnutí správního orgánu k samostatnému projednání. Podáním žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu vznikla stěžovateli poplatková povinnost podle §4 odst. 1 písm. a) zákona
o soudních poplatcích, když stěžovatel byl poplatníkem podle §2 odst. 2 téhož zákona
a soudní poplatek byl splatný podle §7 odst. 1 téhož zákona vznikem poplatkové povinnosti.
Výše poplatku byla dána položkou číslo 14a bod 2. písm. a) sazebníku soudních poplatků
dle znění platného v době podání žaloby, který je přílohou zákona o soudních poplatcích.
Protože stěžovatel tuto poplatkovou povinnost nesplnil, soud jej k zaplacení poplatku vyzval
usnesením ze dne 3. 1. 2006, č. j. 10 Ca 319/2005 – 10, toto usnesení bylo stěžovateli
doručeno dne 26. 1. 2006 náhradním doručením, když zásilka obsahující usnesení ze dne
3. 1. 2006 byla uložena dne 16. 1. 2006 v provozovně poskytovatele poštovních služeb
a stěžovatelem nevyzvednuta. V usnesení byl stěžovatel zároveň poučen o tom, že nebude-li
soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude řízení před soudem zastaveno.
Protože stěžovatel i přes výzvu soudu tento soudní poplatek nezaplatil, městský soud řízení
usnesením ze dne 31. 1. 2006, č. j. 10 Ca 319/2005 – 17, zastavil.
Nejvyšší správní soud při posouzení vznesené námitky stěžovatele, týkající se postupu
soudu při vybírání soudních poplatků v případě, kdy stěžovatel jako žalobce brojí jednou
žalobou proti více rozhodnutím správního orgánu, vychází z ústavně konformního výkladu,
který učinil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03. Ústavní
soud je toho názoru, že „interpretace zákona č. 549/1991 Sb., podle níž je účastník řízení
povinen platit soudní poplatek za každé správní rozhodnutí, která jsou skutkově a právně
zcela identická, týkají se týchž účastníků a jsou vydána týž den, stejným správním orgánem,
je nejen disproporční, ale také protiústavní. Listina základních práv a svobod stanoví v čl. 36
odst. 2 zásadu, podle níž, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu
veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí.“
Vzhledem k tomu, že okolnosti předvídané v nálezu Ústavního soudu nastaly
i v tomto případě, postup Městského soudu v Praze, který vyzval stěžovatele jako žalobce
k zaplacení soudního poplatku v jím vyloučených věcech k samostatnému projednání,
měl charakter podstatného omezení stěžovatele v přístupu k soudu, a proto nebyl zákonný.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je důvodná. Proto dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. napadené usnesení městského soudu
pro nezákonnost zrušil a věc mu současně vrátil k dalšímu řízení, v němž je městský soud
podle odst. 3 téhož ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. O věci
přitom rozhodl bez jednání postupem dle §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu