ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.234.2006
sp. zn. 7 Afs 234/2006 - 59
Spis 7 Afs 234/2006 byl spojen se spisem 7 Afs 164/2006 a pod touto spisovou značkou bylo rozhodnuto takto:
sp. zn. 7 Afs 164/2006 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatelky R. s. s r. o., zastoupené JUDr. Janem Vydrou, advokátem se sídlem
v Černošicích, Mokropeská 688, za účasti Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu,
se sídlem v Praze 1, Štěpánská 28, v řízení o kasačních stížnostech proti rozsudkům
Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2004, č. j. 5 Ca 169/2003 – 30,
č. j. 5 Ca 186/2003 - 30, č. j. 5 Ca 179/2003 – 30, ze dne 1. 12. 2004, č. j. 5 Ca 208/2003 – 30,
č. j. 5 Ca 196/2003 - 30 a ze dne 28. 1. 2005, č. j. 5 Ca 221/2003 – 30,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2004, č. j. 5 Ca 169/2003 - 30,
č. j. 5 Ca 186/2003 - 30, č. j. 5 Ca 179/2003 - 30, ze dne 1. 12. 2004, č. j. 5 Ca 208/2003 - 30,
č. j. 5 Ca 196/2003 - 30 a ze dne 28. 1. 2005, č. j. 5 Ca 221/2003 - 30 byly zamítnuty žaloby
stěžovatelky proti rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále
jen „finanční ředitelství“) ze dne 11. 6. 2003, č. j. FŘ-4363/14/03, č. j. FŘ-4380/14/03,
č. j. FŘ-4373/14/03, č. j. FŘ-4402/14/03, č. j. FŘ-4390/14/03 a č. j. FŘ -4415/14/03, kterými
byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti platebním výměrům Finančního úřadu pro Prahu 6
ze dne 24. 10. 2002, č. j. 233834/02/006962, č. j. 233821/02/006962, č. j. 233369/02/006962,
č. j. 234601/02/006962, ze dne 23. 10. 2002, č. j. 233270/02/006962 a ze dne 22. 10. 2002,
č. j. 230839/02/006962 o stanovení daně z převodu nemovitostí z titulu převodu
spoluvlastnického podílu na pozemcích v souvislosti s převodem bytů, resp. nebytových
prostor, které byly od daně osvobozeny podle ustanovení §20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb.,
o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném pro rok 1999
(dále jen „zákon o dani z převodu nemovitostí“). Městský soud v odůvodnění napadených
rozsudků uvedl, že byť cena spoluvlastnického podílu na převáděných pozemcích byla
pro účely ocenění připočtena k ceně bytu nebo nebytového prostoru, tato skutečnost ještě
neznamená, že spoluvlastnické podíly na pozemcích byly převedeny bezúplatně. Dovodil,
že podle ustanovení §20 odst. 7 zákona o dani z převodu nemovitostí se osvobození od daně
z převodu nemovitostí (dále jen „daně“), při splnění dalších podmínek, vztahuje pouze
na první úplatný převod nebo přechod vlastnictví ke stavbě, nikoliv však na převod nebo
přechod vlastnictví k pozemku. Městský soud proto dospěl ke shodnému právnímu závěru
s finančním ředitelstvím, že převod spoluvlastnického podílu na pozemku nebyl osvobozen
od daně. Pokud tedy správní orgány stěžovatelce vyměřily daň z převáděných
spoluvlastnických podílů na pozemku, postupovaly v souladu se zákonem o dani z převodu
nemovitostí.
Proti těmto rozsudkům městského soudu podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační
stížnosti z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti
stěžovatelka vytkla městskému soudu nesprávný výklad ustanovení §20 zákona o dani
z převodu nemovitostí v návaznosti na ustanovení §8 odst. 3, 4 zákona č. 151/1997 Sb.,
ve znění účinném pro rok 1999 (dále jen „zákon o oceňování majetku“) a ustanovení §20 a
§21 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění účinném pro rok 1999 (dále jen „zákon o vlastnictví
bytů“). Městský soud při posouzení zákonných podmínek osvobození od daně především
nesprávně dovodil, že ustanovení §20 zákona o dani z převodu nemovitostí umožňuje,
za splnění zde uvedených podmínek, osvobodit pouze převod stavby (či zde jednotek
bytových i nebytových) a nikoli pozemku, který se pod nimi nachází. Městský soud rovněž
v rozporu se zákonem nepřihlédl při posouzení předmětu daně k ustanovení §20 a §21
zákona o vlastnictví bytů, z nichž je patrno, že s převodem nebo přechodem vlastnictví
k jednotce přechází i spoluvlastnický podíl pozemku. V ustanovení §8 odst. 4 poslední věty
zákona o oceňování majetku je však jednoznačně uvedeno, že cena spoluvlastnického podílu
pozemku má být pro potřeby daně zahrnuta do ceny stavby a potažmo podle ustanovení
§8 odst. 3 citovaného zákona do ceny bytové a nebytové jednotky. Cena za pozemek
tak zvyšuje cenu stavby, a tedy i zdaňovací základ. Zákon vylučuje, aby se v případech,
kdy jde o přechod vlastnictví spoluvlastnického podílu pozemku přecházejícího na nabyvatele
bytové nebo nebytové jednotky podle zákona o vlastnictví bytů, cena spoluvlastnického
podílu na pozemku stala samostatným základem daně. Z ustanovení §8 odst. 4 zákona
o oceňování majetku proto v návaznosti na ustanovení §20 a §21 zákona o vlastnictví bytů
vyplývá, že zákonný přechod spoluvlastnického podílu k pozemku byl bezúplatným
přechodem vlastnického práva. Tento spoluvlastnický podíl nebylo možno samostatně ocenit,
neboť cena spoluvlastnického podílu pozemku měla být zahrnuta do ceny stavby. Proto
byl přechod spoluvlastnického podílu k pozemku pro potřebu daní samostatně neocenitelný,
a tedy bezúplatný. Městský soud se proto nevypořádal s existencí zákonné normy obsažené
v ustanovení §8 odst. 4 zákona o oceňování majetku z hlediska jejího obsahu. Nesprávný
je i závěr městského soudu, že v případech převodu spoluvlastnického podílu k pozemku
se jednalo „nepochybně“ o úplatný převod vlastnického práva v důsledku právního úkonu –
kupní smlouvy. Ve smlouvách o převodu vlastnictví jednotek bylo sice pro větší
instruktivnost uvedeno, že předmětná jednotka se převádí spolu s příslušným
spoluvlastnickým podílem společných částí domu a příslušným spoluvlastnickým podílem
pozemků, avšak titulem pro přechod vlastnického práva k těmto spoluvlastnickým podílům
byla dikce ustanovení §20 zákona o vlastnictví bytů, podle něhož v dané době přecházelo
spoluvlastnictví společných částí domu a pozemků spolu s převodem či přechodem
vlastnického práva k jednotce. Městský soud proto dospěl k nesprávnému závěru,
že se jednalo o úplatný převod podílů pozemků, neboť tyto pozemky byly ve smlouvách
pouze zmíněny, avšak smlouvy neobsahují žádné ujednání o ceně tohoto spoluvlastnického
podílu. Stěžovatelka v závěru kasační stížnosti poukázala i na porušení řady svých ústavních
práv a navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené rozsudky městského soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasačním stížnostem popřelo důvodnost stížních
námitek a setrvalo na svém právním názoru obsaženém v odůvodnění napadených správních
rozhodnutí a ve svém vyjádření k podané žalobě. Zdůraznilo, že ustanovení §20 odst. 7
zákona o dani z převodu nemovitostí upravovalo pouze podmínky osvobození prvního
úplatného převodu vlastnictví ke stavbě. Pozemek je však samostatnou nemovitostí a stavba
není součástí pozemku. Ustanovení §20 zákona o vlastnictví bytů je nutno chápat
tak, že dochází-li k převodu bytu nebo nebytového prostoru, je tímto převodem podmíněn
i převod pozemku. Obdobně jako u §21 citovaného zákona. Zákon tak ukládá vlastníkovi
pozemku, aby při převodu stavby, bytu či nebytového prostoru převedl na nabyvatele
i spoluvlastnický podíl k pozemku. Nestanoví však v žádném případě, že se tak musí stát
bezúplatně, eventuelně, že by byl tento převod pozemku osvobozen od daně. Správce daně
proto přiznal v souladu s ustanovením §20 odst. 7 zákona o dani z převodu nemovitostí
osvobození od daně převodům bytů, nebytových prostorů a k nim náležejícím společným
částem a vyměřil daň za úplatný převod vlastnictví k poměrné části pozemku. Z ustanovení
§8 odst. 4 zákona o oceňování majetku je zřejmé, že cena příslušenství stavby, které stavebně
není její součástí (studna, vedlejší stavby atd.), se pro účely ocenění bytu nebo nebytového
prostoru započte do ceny stavby. Jsou-li vlastnické vztahy ke stavbě a pozemku shodné, cena
pozemku se rovněž započte do ceny stavby. Způsob ocenění bytu a nebytového prostoru
je vymezen ustanovením §13 vyhlášky č. 279/1997 Sb., a to tak, že cena příslušenství stavby,
které není stavebně její součástí, se pro účely ocenění bytu či nebytového prostoru vypočte
podle příslušných ustanovení vyhlášky a k ceně bytu či nebytového prostoru se připočte
poměrně podle velikosti spoluvlastnického podílu na společných prostorách domu. Stejně
se postupuje u pozemku, jsou-li vlastnické vztahy ke stavbě a pozemku shodné. Z tohoto
ustanovení však není možné dovozovat, že součet všech těchto hodnot je nedílnou částkou,
která je zjištěnou cenou bytu jako takového, ale pouze skutečnost, že zjištěná cena bytu
a nebytového prostoru se skládá z ceny bytu a nebytového prostoru, z ceny poměrného podílu
na příslušenství stavby a pokud jsou shodná vlastnická práva ke stavbě a pozemku,
pak i z ceny příslušného podílu k pozemku. Ze všech těchto důvodů považuje finanční
ředitelství kasační stížnosti za nedůvodné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasačních stížností napadené rozsudky
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podaných kasačních stížnostech a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nedůvodné je především tvrzení stěžovatelky, že se městský soud nevypořádal
s existencí zákonné normy obsažené v ustanovení §8 odst. 4 zákona o oceňování majetku.
Městský soud v odůvodnění svých rozsudků uvedl, že „Oceňovací předpis, kterým je zákon
č. 151/1997 Sb., upravuje způsoby oceňování věcí, práv a jiných majetkových hodnot a služeb
mimo jiné i pro účely stanovené daňovými předpisy, sám však není daňovým předpisem,
nestanoví co je předmětem daně a co je od daně osvobozeno. Právní výklad žalobce, který
ve svém důsledku znamená, že cenový předpis mění daňový zákon a odlišně stanoví,
co je předmětem daně a co je od daně osvobozeno, je nesprávný.“ Nejvyšší správní soud
s ohledem na obsah předložených spisů proto konstatuje, že se městský soud v napadených
rozsudcích zcela dostatečným způsobem vypořádal s uváděnou námitkou stěžovatelky. Proto
nejsou napadené rozsudky městského soudu, jak stěžovatelka implicitně namítala,
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Dále stěžovatelka v kasační stížnosti explicitně namítala nesprávné právní posouzení
věci městským soudem. K tomu Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné se vyjádřit
k dopadu významu tohoto stížnostního důvodu. Nesprávné posouzení právní otázky může
spočívat buď v tom, že soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní
předpis, než měl správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným
ustanovením toho kterého právního předpisu nebo v tom, že soudem byl sice aplikován
správný právní předpis, avšak tento byl nesprávně vyložen. O nesprávné posouzení právní
otázky může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně
zjištěného skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění
rozhodnutí je nesprávně prezentován.
Nejvyšší správní soud z obsahu kasačních stížností dovodil, že je především namítán
nesprávný výklad ustanovení §20 odst. 7 zákona o dani z převodu nemovitostí, v návaznosti
na ustanovení §8 odst. 3, 4 zákona o oceňování majetku a ustanovení §20 a §21 zákona
o vlastnictví bytů.
Nejvyšší správní soud nejprve připomíná, že se již zabýval výkladem ustanovení
§20 odst. 7 zákona o dani z převodu nemovitostí, např. v rozsudku ze dne 1. 2. 2006,
č. j. 1 Afs 24/2005 - 70 a ze dne 23. 2. 2007, č. j. 5 Afs 185/2006 - 79. S ohledem na rozsah
a obsah stížních námitek neshledává Nejvyšší správní soud důvod pro to, aby se odchýlil
od již dříve podaného výkladu uvedeného ustanovení zákona o dani z převodu nemovitostí.
Zákon o dani z převodu nemovitostí v oddílu třetím vymezuje, kdo je poplatníkem této
daně, co je jejím předmětem a co tvoří základ daně. Podle ustanovení §9 odst. 1 písm. a)
citovaného zákona je předmětem daně z převodu nemovitostí úplatný převod nebo přechod
vlastnictví k nemovitostem včetně vypořádání podílového spoluvlastnictví. Pod pojmem
„nemovitost“ je pak třeba ve smyslu legislativní zkratky obsažené v ustanovení §3 odst. 1
písm.a) citovaného zákona rozumět věci nemovité, byty a nebytové prostory. Zákon o dani
z převodu nemovitostí však nedefinuje nemovité věci, které je tak nutno chápat ve smyslu
ustanovení §119 odst. 2 o. z. jako pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem,
přičemž podle ustanovení §120 odst. 2 o. z. stavba není součástí pozemku. Základem daně
je cena zjištěná podle zvláštního předpisu platná v den nabytí nemovitosti (§10 písm. a)
zákona o dani z převodu nemovitosti). Z dikce ustanovení §20 odst. 7 zákona o dani
z převodu nemovitosti pak vyplývá, že od daně je osvobozen první úplatný převod nebo
přechod vlastnictví ke stavbě, která je novostavbou, na níž bylo vydáno pravomocné
kolaudační rozhodnutí, nebo je dokončenou novostavbou nebo rozestavěnou novostavbou
a stavba nebyla dosud užívána, jestliže převodce (prodávající) je buď fyzickou osobou
zapsanou v obchodním rejstříku nebo právnickou osobou a převod stavby je prováděn
v souvislosti s jejich podnikatelskou činností, anebo obec.
Zákon o oceňování majetku upravuje způsoby oceňování věcí, práv a jiných
majetkových hodnot (dále jen „majetek“) a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy.
Podle ustanovení §8 odst. 3 citovaného zákona se cena bytu a cena nebytového prostoru zjistí
jako podíl z ceny stavby. Velikost tohoto podílu se rovná poměru podlahové plochy bytu nebo
nebytového prostoru k součtu podlahových ploch všech bytů a nebytových prostorů ve stavbě,
do něhož se nezapočítávají plochy společného příslušenství stavby. Přitom se přihlíží
k vybavení a stavu bytu nebo nebytového prostoru. Podle odst. 4 citovaného ustanovení
se cena příslušenství stavby, které není stavebně její součástí, jako jsou zejména venkovní
úpravy, studny a vedlejší stavby sloužící výhradně společnému užívání, pro účely ocenění
bytu nebo nebytového prostoru započte do ceny stavby. Jsou-li vlastnické vztahy ke stavbě
a pozemku shodné, cena pozemku se rovněž započte do ceny stavby.
Zákon o vlastnictví k bytům, jak již vyplývá z jeho samotného názvu, reguluje
zejména společenské vztahy související se vznikem, změnou a zánikem vlastnického, resp.
spoluvlastnického práva k budově, bytu, nebytovému prostoru v této budově a jejich
společným částem (§1). Podle ustanovení §3 odst. 2 citovaného zákona se právní vztahy
k jednotkám řídí, pokud tento zákon nestanoví jinak, ustanoveními o. z. a dalších právních
předpisů, které se týkají nemovitostí. Podle ustanovení §20 citovaného zákona v rozhodné
době platilo, že s převodem nebo přechodem vlastnictví k jednotce přechází spoluvlastnictví
společných částí domu a pozemku nebo jiná práva k němu, popř. další práva a povinnosti
spojené s vlastnictvím jednotky a se spoluvlastnictvím společných částí domu. Podle
ustanovení §21 odst. 1 citovaného zákona jsou s vlastnictvím jednotky spojena práva
k pozemku (stavební parcele). Je-li vlastník budovy i vlastníkem pozemku, převede
na vlastníka jednotky s převodem jednotky i spoluvlastnický podíl na pozemku, odpovídající
velikosti spoluvlastnického podílu na společných částech domu (§8 odst. 2).
Městský soud v napadených rozsudcích vyložil ustanovení §20 odst. 7 zákona o dani
z převodu nemovitostí, vycházeje přitom ze znění platného ke dni právních účinků vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí tak, že osvobození od daně, při splnění dalších
zákonných podmínek, se vztahuje pouze na první úplatný převod nebo přechod vlastnictví
ke stavbě, nikoli však již na přechod vlastnictví k pozemku. Nejvyšší správní soud považuje
takový výklad citovaného ustanovení za výklad, který je v souladu se zákonem. Osvobození
od daně se totiž vztahuje, mimo jiné podmínky, pouze na případy, kdy je předmětem převodu
či přechodu vlastnictví stavba, která je novostavbou, na níž bylo vydáno pravomocné
kolaudační rozhodnutí, nebo je dokončenou novostavbou nebo rozestavěnou novostavbou
a stavba nebyla dosud užívána. Takovou stavbou však nebyly, resp. ani pojmově nemohly
být, stěžovatelkou převedené pozemky p. č. 2022/1 (zastavěná plocha o výměře 2590 m
2
)
a p. č. 2022/4 (ostatní plocha o výměře 110 m
2
) v k. ú. 03 B., protože podle ustanovení §9
odst. 1 písm. a) zákona o dani z převodu nemovitostí je předmětem daně z převodu
nemovitostí úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem. Nemovitostí
je ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 písm. a) citovaného zákona třeba rozumět, mimo byty
a nebytové prostory, věci nemovité. Věcí nemovitou podle ustanovení §119 odst. 2 o. z. jsou
pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Z uvedených ustanovení proto
jednoznačně vyplývá, že předmětem daně podle ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zákona o dani
z převodu nemovitostí byl úplatný převod nebo přechod pozemků, staveb spojených se zemí
pevným základem, bytů a nebytových prostor. Převod spoluvlastnických podílů k pozemkům
p. č. 2022/1 a p. č. 2022/4 s ohledem na dikci ustanovení §9 odst. 1 zákona o dani z převodu
nemovitostí dani podléhal. Současně se však na převod uvedených pozemků nevztahovalo
osvobození od daně podle ustanovení §20 odst. 7 citovaného zákona, protože převedené
spoluvlastnické podíly k pozemkům totiž nelze, i přes obsáhlou argumentaci stěžovatelky,
zahrnout pod pojem „stavby“, která je novostavbou, na níž bylo vydáno pravomocné
kolaudační rozhodnutí, nebo je dokončenou novostavbou nebo rozestavěnou novostavbou
a stavba nebyla dosud užívána. Právě naopak, ze zákonodárcem použité terminologie
v zákoně o dani z převodu nemovitostí lze jednoznačně dovodit, že ustanovení §20 odst. 7
citovaného zákona je nutno vztahovat výhradně, jak to i za současného splnění zbylých
podmínek správně učinily správní orgány, k převodům nebo přechodům vlastnického, resp.
spoluvlastnického, práva ke stavbám spojeným se zemí pevným základem, k bytům nebo
nebytovým prostorům.
Neopodstatněná, a z pohledu podaného výkladu i nadbytečná, je argumentace
stěžovatelky, že v případech převodu spoluvlastnického podílu k pozemkům se jednalo
„nepochybně“ o neúplatný převod vlastnického práva v důsledku právního úkonu – kupní
smlouvy. Ze smluv o převodu vlastnictví bytové, resp. nebytové, jednotky vyplývá,
že předmětnými smlouvami došlo k úplatnému převodu. Podle čl. VIII. (event. VI., VII.)
předmětných smluv byly totiž stěžovatelkou na kupující převedeny bytové (nebytové)
jednotky, příslušenství, vybavení a ideální spoluvlastnické podíly k pozemkům a společným
částem domu. Závěr, že by se i v případech převodů spoluvlastnických podílů jednalo
o bezúplatný přechod spoluvlastnického podílu k pozemkům nelze dovodit ani s poukazem
na stěžovatelkou citované ustanovení §8 odst. 3, 4 zákona o oceňování majetku. Tento zákon
upravoval způsoby oceňování věcí, práv a jiných majetkových hodnot a služeb pro účely
stanovené zvláštními předpisy. Ustanovení §8 upravuje způsob ocenění bytů, nebytových
prostor a stanoví, že jsou-li vlastnické vztahy ke stavbě a pozemku shodné, cena pozemku
se rovněž započte do ceny stavby. Z dikce tohoto ustanovení však nelze jakkoliv dovodit,
že by k smluvnímu převodu (přechodu) spoluvlastnických podílů k pozemkům došlo
bezúplatně. Nadbytečnost této argumentace pak vyplývá již z podaného výkladu,
že osvobození od daně je vázáno na kumulativní splnění podmínek uvedených v ustanovení
§20 odst. 7 zákona o dani z převodu nemovitostí, z něhož vyplývá, že toto osvobození
dopadá na jiný předmět daně. Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožnil se závěrem
městského soudu, že z hlediska předmětu daně je nerozhodné, zda vlastník budovy,
který je i vlastníkem pozemku, převedl na vlastníka jednotky s převodem jednotky
i spoluvlastnický podíl na pozemku či zda s převodem vlastnictví k jednotce přešlo
spoluvlastnictví k pozemku prodávajícího na nabyvatele ze zákona. Je tomu tak proto,
že předmětem daně z převodu nemovitostí je jak úplatný převod, tak i úplatný přechod
vlastnictví k nemovitosti.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodným ani tvrzení stěžovatelky, že v předchozím
řízení došlo ze strany správních orgánů a městského soudu k zásahu do jejích ústavních práv.
Z předložených spisů je zřejmé, že správní orgány se způsobem stanoveným zákonem věcí
meritorně zabývaly a na vznesené námitky stěžovatelky reagovaly. Městský soud vydal
rozsudek, v němž uvedl, na základě jakých skutečností shledal postup správce daně
při vyměření daně zákonným. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům
zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a rozsudek je tak třeba považovat
za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze
nic vytknout. Skutečnost, že správní orgány a městský soud opřely svá rozhodnutí o právní
názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod
k tvrzení o porušení jejích ústavních práv. Odlišný právní názor nepředstavuje sám o sobě
porušení práva na soudní ochranu, stejně jako rozsah práva na spravedlivý proces nelze
vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu vyplývající
z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je třeba chápat tak, že v
souladu s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníku
zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl
vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny
a není tak prostor ani pro závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý
výsledek (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. II. ÚS 644/02 a ze dne
17. 6. 2002, sp. zn. IV. ÚS 64/02).
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnosti
stěžovatelky nejsou důvodné, a proto je zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). O kasačních stížnostech
rozhodl bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla
a finančnímu ředitelství žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. května 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu