ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.64.2006:90
sp. zn. 7 Afs 64/2006 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce
v právní věci stěžovatele H., spol. s r. o., zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc.,
advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, za účasti Finančního ředitelství v Praze, se
sídlem v Praze 2, Žitná 12, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 15. 12. 2005, č. j. 6 Ca 244/2004 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2005, č. j. 6 Ca 244/2004 – 50, zamítl
žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze (dále jen „finanční
ředitelství“) ze dne 31. 12. 2003, č. j. 11782/03 - 130, jímž bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Brandýse
nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 18. 12. 2002, č. j. 55215/02/057921/1555, kterým byla
stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období
srpen 1998 ve výši 752 849 Kč. V odůvodnění napadeného rozsudku městský soud uvedl,
že dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal uplatnění nároku na odpočet DPH, který
by odpovídal zákonným podmínkám ustanovení §19 zákona č. 588/1992 Sb., ve znění
účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o DPH“). Je tomu tak proto, že nedoložil přijetí
předmětného plnění v rozsahu uvedeném na zaúčtovaných daňových dokladech. Městský
soud neakceptoval stěžovatelem namítaná porušení zákona č. 337/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Podle jeho názoru
rozhodnutím finančního ředitelství nebyla porušena práva stěžovatele a řízení předcházející
vydání tohoto rozhodnutí tudíž nevykazovalo takové vady, které by měly za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
V kasační stížnosti podané proti tomuto rozsudku v zákonné lhůtě z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., stěžovatel vyjádřil nesouhlas
se závěry městského soudu. Především namítal, že finanční ředitelství při hodnocení důkazů
nevzalo v úvahu vzájemný poměr ustanovení §19 odst. 2 zákona o DPH, které
je ustanovením speciálním, a ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků.
Jestliže předložil formálně bezvadné daňové doklady (faktury) od společnosti C. B., s. r. o.,
ohledně vymáhání pohledávek, splnil tak svou povinnost podle ustanovení §31 odst. 9
zákona o správě daní a poplatků, a v tomto směru unesl i důkazní břemeno. Proto není
správný závěr městského soudu, že neunesl důkazní břemeno, zvláště když tento soud
dovozuje jeho pasivitu ohledně předložení pozitivních a přímých důkazů. Stěžovatel dále
namítal, že není povinen zjišťovat, jakým způsobem pro něj jiná společnost vymáhá
pohledávky, a není ani schopen objektivně zjistit, z jakých pohnutek jeho dlužníci plní své
dluhy. Pokud proto po něm správce daně požadoval prokázání skutečností, na kterých se
nepodílel, a o nichž zákonitě nemusel mít informace, postupoval v rozporu s nálezy
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/95 a sp. zn. IV. ÚS 402/99 a také s rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 3. 2005, sp. zn. 5 Afs 131/2004. Stěžovatel rovněž namítal,
že městský soud neakceptoval jeho výhrady směřující proti hodnocení výpovědi jednatelky
společnosti C. B., s. r. o., M. N. (nyní R.). Podle stěžovatele skutečnost, že jednatelka
společnosti nic neví o činnosti společnosti, podepisovala prázdné papíry a nechala všechny
věci zařizovat někoho jiného, nevylučuje, že tato společnost pohledávky stěžovatele skutečně
vymáhala. Stěžovatel se nemůže spokojit ani se způsobem, jakým soud vyložil ustanovení §
32 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků. Podle stěžovatele nelze v daném případě paušální
odkaz na zprávu o daňové kontrole považovat za adekvátní reakci na žádost daňového
subjektu. Tímto postupem správce daně porušil ustanovení §2 odst. 2 citovaného zákona.
Stěžovatel rovněž namítal, že městský soud hodnotil výpověď svědka K. v rozporu s jejím
obsahem. Argumentaci zprávou České správy sociálního zabezpečení pak považuje stěžovatel
v daném případě za zcela irelevantní. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas i s hodnocením výpovědí
svědků V., K., H. a L. jak správními orgány, tak i městským soudem. Stěžovatel také
poukázal na nesprávný výklad ustanovení §8 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků
městským soudem, neboť podle jeho názoru mělo finanční ředitelství k vynucení povinnosti
svědčit Ing. T. použít sankčních mechanismů. Tímto postupem pak bylo stěžovateli
znemožněno unést důkazní břemeno. Posléze stěžovatel poukázal i na skutečnost, že nárok na
daňový odpočet vznikne tehdy, je-li řádným daňovým dokladem prokázáno vydání tohoto
dokladu plátcem daně. Jestliže však správce daně poté zpochybňuje i správnost účetnictví a
posuzuje úkon jako simulovaný, je povinen uvést rozhodné skutečnosti pro užití této své
domněnky. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázalo na to, že stěžovatel byl
v průběhu daňového řízení vyzván k prokázání jen toho, co sám uvedl v daňovém přiznání.
To platí i o nároku na odpočet DPH. K námitce ohledně hodnocení výpovědi svědkyně N.
(jednatelky společnosti C. B., s. r. o.) citovalo finanční ředitelství část jejího prohlášení do
protokolu o ústním jednání a upozornilo na skutečnost, že měla–li společnost C. B., s. r. o.
pouze jednu jednatelku, nemohl úkony související s obchodním vedením vykonávat nikdo
jiný a pokud byly smlouvy a pokladní doklady podepsány a faktury vystaveny a plné moci
uděleny bez vědomí a vůle jednatelky, nemohl k nim správce daně přihlížet, neboť to nebyly
právní úkony společnosti C. B., s. r. o. Pokud jde o namítaný paušální odkaz na zprávu o
daňové kontrole, stěžovatel byl v průběhu daňového řízení seznámen s důkazními prostředky,
na jejichž základě dospěl správce daně k závěrům uvedeným v této zprávě. Podle finančního
ředitelství výpověď svědka K. nepotvrzuje uskutečnění zdanitelného plnění (vymáhání
pohledávek pro stěžovatele). Stěžovatele znal tento svědek pouze z účetních dokladů.
Výpovědi svědků V., H., L. a K. prokazují toliko jednání s Ing. T. a stěžovatelem, případně
převzetí finanční hotovosti mezi uvedenými, nikoliv však to, čeho se jednání týkala, jakož i
kterých subjektů a konkrétních obchodních případů. Také výpověď Ing. T. nemohla prokázat
konkrétní rozsah a výši zprostředkovaných služeb a vymožených pohledávek a nemohla
nahradit chybějící důkazní prostředky ze strany stěžovatele. Finanční ředitelství se proto
zcela ztotožnilo s rozsudkem městského soudu a navrhlo zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti na prvním místě namítal porušení ustanovení §31
odst. 9 zákona o správě daní a poplatků jak správními orgány, tak i městským soudem
a zdůraznil, že unesl své důkazní břemeno, tj. že prokázal, že veškeré jím deklarované
zdanitelné plnění bylo uskutečněno.
Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné především poukázat na to, že daňový
subjekt nemá nárok na odpočet DPH u jakéhokoliv deklarovaného přijatého zdanitelného
plnění, ale pouze v případě jsou-li splněny podmínky stanovené v ustanovení §19 odst. 1 a 2
zákona o DPH. Existence účetních dokladů, tj. příjmových dokladů či faktur, i když formálně
bezvadných, proto sama o sobě ještě neprokazuje, že se operace, která je jejich předmětem,
skutečně uskutečnila.
V dané věci stěžovatel uplatnil nárok na odpočet DPH na základě faktur ze dne
10. 9. 1998 č. 1058 (VS 6055) a č. 1059 (VS 6052), za přijatá zdanitelná plnění od společnosti
C. B., s. r. o., jimiž bylo „vymáhání pohledávek, zajišťování jejich inkasa a minimalizaci
pohledávek po lhůtě splatnosti“. Jelikož správce daně měl pochybnosti o faktickém
uskutečnění tohoto deklarovaného zdanitelného plnění, byl stěžovatel v průběhu daňového
řízení vyzván k prokázání, že došlo k naplnění předmětu smlouvy se společností (výzvy
č. j. 39551/99/057930/2036 ze dne 3. 9. 1999 a č. j. 42288/01/057930/4186 ze dne
23. 8. 2001). Jako důkaz předložil stěžovatel mimo jiné předmětné faktury a smlouvu
o obstarání záležitosti ze dne 20. 1. 1998 uzavřenou mezi stěžovatelem a společností C. B.,
s. r. o., (dále také „dodavatel“). K prokázání existence vztahu s dodavatelem navrhl stěžovatel
rovněž výslech několika svědků. Svědek Ing. T., který podle vyjádření stěžovatele jednal za
dodavatele, však svým podáním ze dne 24. 5. 2002 odmítl vypovídat s poukazem na zákonem
mu uloženou povinnost mlčenlivosti vyplývající z jeho vztahu daňového poradce ke
stěžovateli. Jak vyplývá z obsahu správního spisu, správce daně provedl rozsáhlé dokazování,
které shrnul ve zprávě o daňové kontrole, a zejména v doplnění k této zprávě. V těchto
dokumentech správce daně provedl vyhodnocení důkazních prostředků, na jehož základě
dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno. Výslechem svědků nebylo
jednoznačně prokázáno, zda dodavatel prováděl deklarovanou činnost či nikoli. Tato
skutečnost nebyla stěžovatelem prokázána ani jinými důkazními prostředky (např. smlouvou
o obstarání záležitosti ze dne 20. 1. 1998). Stěžovatel tak v průběhu daňového řízení
nepředložil jediný důkaz, kterým by jednoznačně prokázal faktické uskutečnění uvedených
deklarovaných přijatých zdanitelných plnění. Tvrzení stěžovatele v kasační stížnosti,
že po něm správce daně požadoval prokázat skutečnosti, které prokázat nemohl, není podle
názoru Nejvyššího správního soudu opodstatněné, neboť měl prokázat uskutečnění
zdanitelného plnění uvedeného v daňovém přiznání. Podle ustanovení §31 odst. 9 zákona
o správě daní a poplatků je totiž povinností daňového subjektu prokázat všechny skutečnosti,
které je povinen uvádět v daňovém přiznání. V dané věci však na základě provedených
důkazů nebylo možno učinit jednoznačný závěr o tom, že stěžovatelem deklarovaná
zdanitelných plnění byla fakticky uskutečněna. K prokázání skutečnosti tvrzené v daňovém
řízení nestačí, jestliže důkazní prostředky ji pouze nevylučují. Postup správce daně v dané
věci je zcela v souladu s judikáty Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, na které
ve své kasační stížnosti stěžovatel odkazuje. Nejvyšší správní soud proto považuje tento stížní
bod za nedůvodný a závěr městského soudu o neunesení důkazního břemene stěžovatelem,
který vycházel z nepředložení pozitivních a přímých důkazů, za zcela opodstatněný.
Stěžovatel dále namítal, že městský soud neakceptoval jeho výhrady směřující proti
hodnocení výpovědi jednatelky společnosti C. B., s. r. o., M. N. (nyní R.) a zejména
poukazoval na to, že skutečnost, že jednatelka společnosti o její činnosti nic nevěděla,
podepisovala prázdné papíry a nechávala vše zařizovat někoho jiného, ještě nevylučuje, že
dodavatel pohledávky stěžovatele skutečně vymáhal. Z protokolu o výpovědi svědkyně N. ze
dne 19. 11. 2001, č. j. 53176/01/057930/4186 vyplývá, že tato svědkyně byla v době od
21. 10. 1997 do 15. 2. 1999 jednatelkou dodavatele. Svědkyně vypověděla, že s jednateli ani
s jinými zástupci stěžovatele se nikdy osobně nesetkala, neví, které další osoby zastupovaly
dodavatele a o stěžovateli se poprvé dozvěděla z předvolání finančního úřadu. Pouze
podepisovala prázdné papíry, nezná Ing. T. a neudělila mu plnou moc k zastupování
dodavatele. Svědkyně nic nevěděla ani o vymáhání pohledávek pro stěžovatele. V souvislosti
s tímto stížním bodem Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že je věcí každého daňového
subjektu, s kým bude uzavírat obchodní vztahy, ale jeho povinností současně je snášet
případné nepříznivé důsledky této volby spočívající např. v nemožnosti prokázat existenci
takovýchto vztahů, a to i z důvodu absence spolupráce obchodního partnera. Tento princip
je vlastní daňovému řízení, protože jen za jeho existence je možno dostát základnímu cíli
správy daní, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy (§2 odst. 2
zákona o správě daní a poplatků). Za situace, kdy jednatelka společnosti jako statutární orgán
nic neví o činnosti této společnosti, je hodnocení její výpovědi městským soudem logické a
správné. Městský soud také nezpochybnil tvrzení stěžovatele o spolupráci s dodavatelem „bez
dalšího“ pouze na základě tohoto důkazu, jak se nedůvodně domnívá stěžovatel, ale tuto
výpověď hodnotil v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, zejména s výpověďmi
dalších svědků. Tvrzení stěžovatele ohledně probíhajícího trestního řízení, poukaz na protokol
o ústním jednání, které proběhlo až po vydání napadeného rozsudku, a spekulace o nápadné
shodě výpovědí svědkyň N. a Š. jsou pak pro posouzení dané věci irelevantní. Městský soud
při hodnocení výpovědi svědkyně N. nepochybil a námitka stěžovatele je tak nedůvodná.
Stěžovatel rovněž namítal porušení ustanovení §2 odst. 2 zákona o správě daní
a poplatků spočívající v tom, že mu správce daně k jeho žádosti o sdělení důvodu rozdílu
mezi stanoveným daňovým základem a daní, jež byla přiznána v daňovém přiznání,
odpověděl pouhým odkazem na zprávu o daňové kontrole a na její doplnění. V dané věci
správce daně na žádost stěžovatele podle ustanovení §32 odst. 9 zákona o správě daní
a poplatků odpověděl tak, že odkázal na zprávu o daňové kontrole a na její doplnění s tím,
že tam je odůvodněn rozdíl mezi daní původně vyměřenou a daní dodatečně vyměřenou.
Z ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2005,
č. j. 2 Afs 46/2004 – 39) vyplývá, že v případě, pokud je dán rozpor mezi daňovým přiznáním
či dalšími podáními na straně jedné a rozhodnutím správce daně, v němž chybí odůvodnění,
na straně druhé, a důvod rozdílu byl již daňovému subjektu v řízení sdělen například formou
zprávy o provedené daňové kontrole, postačí ve sdělení na žádost podle citovaného
ustanovení daní a poplatků na tuto zprávu odkázat. Nejvyšší správní soud považuje v této
souvislosti za vhodné podotknout, že účelem institutu zakotveného v ustanovení §32 odst. 9
zákona o správě daní a poplatků je poskytnutí informace daňovému subjektu tak, aby na nově
stanovený základ daně a daň byl schopen reagovat ve svém odvolání. I z tohoto důvodu
dochází uplatněním tohoto institutu ke stavění běhu odvolací lhůty. V daném případě byl
tento účel zcela naplněn, a stěžovatel proto nebyl postupem správce daně nijak zkrácen
na svých právech. Správce daně jen využil své zákonné možnosti a požadovanou informaci
sdělil stěžovateli formou odkazu na zprávu o daňové kontrole, jejíž obsah byl stěžovateli
prokazatelně znám. Pokud tedy městský soud pro tuto namítanou vadu rozhodnutí finančního
ředitelství nezrušil, posoudil věc v souladu se zákonem.
Stěžovatel také namítal, že soud hodnotil výpověď svědka K. v rozporu s jejím
obsahem. Z protokolu o výpovědi svědka K. ze dne 8. 10. 2001, č. j. 47208/01/057930/4186,
vyplývá, že tento svědek nebyl zaměstnancem dodavatele, ale pouze občas zastupoval paní Ž.,
která zpracovávala účetnictví dodavatele. Svědek obecně uvedl, že v roce 1996 se podle něj
skutečně vymáhalo a že neví, zda už v této době byly fiktivní faktury. Dále uvedl, že
v průběhu prvního pololetí roku 1998 byli ze společnosti C. B., s. r. o., propuštěni poslední
zaměstnanci a že tato společnost prováděla vymáhání pohledávek „až do doby, než ukončil
činnost poslední zaměstnanec“. Na dotaz, zda je mu něco známo o stěžovateli sdělil, že tuto
společnost zná pouze z účetních dokladů. Stěžovatel v souvislosti s touto výpovědí uvádí, že
pokud měl dodavatel v roce 1998 zaměstnance a ještě v tomto roce tedy docházelo
k vymáhání pohledávek, lze důvodně předpokládat, že byly vymáhány i pohledávky
stěžovatele. Toto tvrzení má podle názoru Nejvyššího správního soudu spekulativní charakter,
na což ostatně upozornil již městský soud. Zpráva České správy sociálního zabezpečení pak
byla pouze podpůrným argumentem pro zcela odůvodněný závěr městského soudu ohledně
vymáhání pohledávek stěžovatele. Za této situace je hodnocení výpovědi svědka K. městským
soudem logické a správné, neboť jeho výpověď neprokazuje uskutečnění fakturované služby
v oblasti správy a vymáhání pohledávek vůči stěžovateli. Naopak jeho tvrzení o tzv. daňové
optimalizaci a existenci řetězce firem, které sloužily k odčerpávání tržeb od dodavatele, toto
zpochybňují.
Stěžovatel namítal také nesprávné hodnocení výpovědí svědků V., K., H. a L.. Podle
názoru Nejvyššího správního soudu byla důkazní hodnota těchto výpovědí správními orgány i
městským soudem posouzena správně. Předně žádný z vyslechnutých svědků s patřičnou
mírou jistoty nevypověděl, že by Ing. T. v rámci své činnosti pro dodavatele vymáhal
pohledávky jménem stěžovatele. Svědecké výpovědi prokazují pouze existenci určitých
obchodních styků mezi Ing. T. a L. Š., při kterých docházelo k předávání výpisů jednotlivých
firem – odběratelů stěžovatele, jakož i předávání finančních částek, faktur a pokladních
dokladů mezi těmito osobami, případně předávání výkresové dokumentace a disket (viz.
výpověď svědka V. ze dne 25. 9. 2002, č .j. 44876/02/057930/4186). Tyto skutečnosti však
v žádném případě neprokazují spornou otázku, tj. zda dodavatel vymáhal pro stěžovatele
pohledávky, resp. fakticky uskutečnil deklarovaná zdanitelná plnění. Pro takový závěr jsou
uvedené svědecké výpovědi příliš obecné, a proto také tento stížní bod není důvodný.
Stěžovatel v kasační stížnosti vyjádřil také nesouhlas s postupem správce daně
v případě výslechu Ing. T.. Nejvyšší správní soud k tomu podotýká, že v případě, kdy existuje
spor mezi daňovým poradcem a jeho klientem (v dané věci mezi Ing. T. a stěžovatelem) o
existenci smlouvy o poskytování daňového poradenství, je jediným orgánem, který může tuto
otázku vyřešit, soud v civilním řízení. Správce daně dostál všem svým povinnostem daným
mu zákonem, neboť je zřejmé, že v okamžiku, kdy zjistil, že je mezi Ing. T. a stěžovatelem
spor ohledně dané otázky, předvolal ještě jednou Ing. T. a požádal o vysvětlení. Ten však
setrval na svém stanovisku, že je vázán mlčenlivostí. V dané věci se tedy jednalo podle
ustanovení §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků o předběžnou otázku, o které si
správce daně učinil úsudek sám tak, že akcentoval absolutní zákaz výpovědi daný mu ust. §8
odst. 3 zákona o správě daní a poplatků ve spojení s ustanovením §6 odst. 8 zákona č.
523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění
pozdějších předpisů. Jestliže tedy stěžovatel byl jiného názoru, jak věc posoudit, měl možnost
se obrátit na soud, aby rozhodl, zda mezi ním a Ing. T. existovala smlouva o poskytování
daňového poradenství. V případě, že by soud rozhodl opačně než správce daně, byl by to
důvod pro obnovu řízení podle ustanovení §54 odst. 1 písm. c) zákona o správě daní a
poplatků. Z tohoto důvodu neobstojí ani tato námitka.
Stěžovatel v kasační stížnosti ještě vznesl námitku týkající se nesprávné aplikace
ustanovení §19 odst. 2 zákona o DPH ve spojení s ustanovením §31 odst. 9 zákona o správě
daní a poplatků a vyjádřil nesouhlas se stanoviskem správce daně týkajícím se aplikace
ustanovení §2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Jelikož tyto námitky nebyly uplatněny
v žalobě, Nejvyšší správní soud k nim s ohledem na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.,
nepřihlížel, neboť se jedná o důvody, které neuplatnil v řízení před městským soudem, ač tak
učinit mohl. Tento závěr Nejvyššího správního soudu platí i ohledně námitek, které
jsou obsahem podání stěžovatele ze dne 24. 11. 2006 nazvaným „Doplnění kasační stížnosti“.
Je tomu tak proto, že pro konstrukci stížních námitek je vždy nutno dodržet rámec uvedený
v ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., nebo v ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní
soud proto nepřihlédl ani k námitce týkající se běhu prekluzivní lhůty, sdělování totožnosti
svědků či povahy výzev podle §43 zákona o správě daní a poplatků.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s., zamítl bez jednání postupem podle
§109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud
žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl
a finančnímu ředitelství žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. února 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu