ECLI:CZ:NSS:2007:7.AS.13.2006
sp. zn. 7 As 13/2006 - 105
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatelky Masarykova univerzita, se sídlem v Brně, Žerotínovo náměstí 9, za účasti
JUDr. D. D., v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 14. 12. 2005, č. j. 30 Ca 24/2004 – 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2005, č. j. 30 Ca 24/2004 – 70,
bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatelky ze dne 10. 11. 2003, č. j. 4296/03, jímž byl D. D. (dále
jen „účastník“) podle ustanovení §58 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o vysokých školách“) a čl. 4 odst. 1 písm. a) Přílohy č. 6 ke Statutu
MU – Poplatky za studium, stanoven poplatek za prodlouženou dobu studia ve výši 1700 Kč
měsíčně pro akademický rok 2003/2004. Pro podzimní semestr akademického roku
2003/2004 činí tato částka 10 200 Kč. Povinnost zaplatit uvedenou částku měl účastník splnit
do 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí o vyměření poplatku. Krajský soud dospěl k závěru,
že rozhodnutí se dotýká hmotných práv D. D. a jedná se tedy o rozhodnutí ve smyslu
ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. Předmětné rozhodnutí stěžovatelka vydala podle ustanovení
§58 odst. 3 zákona o vysokých školách a v této oblasti jí bylo svěřeno rozhodování v oblasti
veřejné správy tak, jak předpokládá ustanovení §4 odst. 1 s. ř. s. Z rozhodnutí stěžovatelky
však není seznatelné, k jakým konkrétním právně relevantním skutkovým zjištěním dospěla,
z jakých konkrétních podkladů vycházela a z jakých právně relevantních důvodů posoudila
zjištěný skutkový stav, spočívající v dosavadním studiu účastníka jako naplnění zákonných
podmínek pro stanovení poplatku a jeho výše za překročení standardní doby. Vzhledem
k věcné nepřezkoumatelnosti rozhodnutí se krajský soud již nezabýval hmotněprávními
námitkami. Námitku týkající se procesních práv účastníka v otázce možnosti vyjádřit
se k věci neshledal krajský soud důvodnou, neboť ze zákona o vysokých školách ani z jiných
právních norem nevyplývá žádná povinnost stěžovatele dát tomu, komu je stanovován
poplatek za studium, možnost před vydáním rozhodnutí vyjádřit se k podkladům. Vzhledem
k neformálnosti a skutkové nenáročnosti stanovování poplatku za studium je dostačující
z hlediska ochrany práv studenta, pokud si svá práva sám průběžně střeží, neboť má podle
čl. 6 Přílohy č. 6 ke Statutu MU právo účinně působit k tomu, aby vstupní data pro stanovení
poplatku za studium odpovídala skutečnosti.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti namítala,
že povinnost studenta hradit poplatek spojený se studiem podle ustanovení §63 odst. 3
písm. a) zákona o vysokých školách nastává ze zákona při naplnění skutkové podstaty
vymezené v ustanovení §58 odst. 3 citovaného zákona. Naplnění skutkové podstaty rozhodné
pro stanovení poplatku spojeného se studiem podle citovaného ustanovení se zjišťuje
z matriky studentů, tedy veřejnoprávní evidence vedené vysokou školou podle §88 zákona
o vysokých školách. Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že všechny údaje evidované
v matrice studentů, jež mohou být rozhodné pro stanovení poplatku spojeného se studiem,
mají svůj původ ve vlastním chování studenta nebo jeho následcích, o nichž je úředně
rozhodnuto podle zákona o vysokých školách a studijního a zkušebního řádu vysoké školy
a jež jsou v matrice studentů zaznamenány poté, co je o nich student zákonem předepsaným
způsobem uvědoměn a má právo uplatnit vůči nim opravný prostředek podle §64 odst. 4
zákona o vysokých školách. Výše poplatku je pak stanovena obecně pro studenty, jimž vzniká
povinnost hradit poplatek spojený se studiem. Podle právní úpravy účinné v době provedení
úkonu stěžovatelky vůči účastníkovi se nekonalo žádné řízení, v němž by se o stanovení
poplatku rozhodovalo, a to pokud jde o povinnost poplatek uhradit i o jeho výši. Daný úkon
byl tedy toliko uplatněním ze zákona vzniklého majetkového nároku veřejné vysoké školy
vůči studentovi, jemuž podle ustanovení §63 odst. 3 písm. a) zákona o vysokých školách
při naplnění skutkové podstaty vymezené v ustanovení §58 odst. 3 tohoto zákona vznikla
povinnost hradit poplatek spojený se studiem. Úkon uplatnění tohoto nároku není ovšem
sám exekučně vykonatelný, a není tedy autoritativním stanovením povinnosti studenta hradit
poplatek. Teprve novela zákona o vysokých školách provedená zákonem č. 552/2005 Sb.
s účinností od 1. 1. 2006 stanovila, že o vyměření poplatku spojeného se studiem
podle ustanovení §58 odst. 3 se vydává rozhodnutí v režimu ustanovení §68 odst. 3 zákona
o vysokých školách. I kdyby tedy platila úvaha krajského soudu, že vyměření poplatku
spojeného se studiem je správním aktem svého druhu, pak by se na něj v době jeho vydání
vztahovalo nejvýše ustanovení §68 odst. 2 zákona o vysokých školách, jehož obsah
nevyžaduje, aby rozhodnutí bylo odůvodněno. Pokud tedy krajský soud zrušil rozhodnutí
pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku odůvodnění, uplatnil požadavek nemající
oporu v zákoně o vysokých školách ve znění účinném v době, kdy stěžovatelka učinila úkon
vůči účastníkovi. Stěžovatelka odkázala i na rozhodovací praxi Městského soudu v Praze,
např. usnesení ze dne 25. 7. 2003, č. j. 10 Ca 73/2003 - 28, který ve věcech p oplatků
spojených se studiem vychází z téhož právního názoru. Proto navrhla, aby byl napadený
rozsudek zrušen a věc vrácena krajskému soud k dalšímu řízení. Následně požádala o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, neboť je za současné situace povinna pokračovat v řízení
a nečinnost ve věci by bylo možné považovat za porušení zákona.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval stížní námitkou zpochybňující
přezkoumatelnost rozhodnutí o stanovení poplatku za studium soudy ve správním soudnictví.
Podle ustanovení §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. rozhodují soudy ve správním soudnictví
o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné,
orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou
nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech v oblasti
veřejné správy (dále jen „správní orgán“).
Podle ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s., kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž
se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti (dále jen „rozhodnutí“),
může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti,
nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
O rozhodnutí v oblasti veřejné správy jde tam, kde je pro druhou stranu právního
vztahu autoritativně, mocensky („vrchnostensky“) určováno, co je právem a co povinností,
přičemž účastníci takového vztahu nemají rovné postavení.
Podle ustanovení §2 odst. 2 zákona o vysokých školách je vysoká škola právnickou
osobou. Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. e) citovaného zákona do samostatné působnosti
veřejné školy patří rozhodování o právech a povinnostech studentů. Podle §58 odst. 3
citovaného zákona studuje-li student déle, než je standardní doba studia zvětšená o jeden
rok v bakalářském nebo magisterském studijním programu, stanoví mu veřejná vysoká škola
poplatek za studium, který činí za každý další započatý měsíc studia nejméně jednu čtvrtinu
základu; do doby studia se započte též doba předchozího studia v bakalářských
a magisterských studijních programech, které nebylo řádně ukončeno podle §45 odst. 3 nebo
§46 odst. 3.
Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 30. 3. 2006,
č. j. 2 As 50/2004 - 64, publikovaném pod č. 907/2006 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu závěr, že „stanovení poplatku studentovi dle §58 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, za studium delší, než je standardní doba zvětšená o jeden
rok, s vymezením výše tohoto poplatku, vzniku povinnosti hradit tento poplatek a termínu
splatnosti, je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., které je přezkoumatelné soudem
ve správním soudnictví.“ Tento závěr je také plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu
(srov. rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/04,
uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu svazek č. 37, nález č. 90, str. 241,
rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 14/96, uveřejněného
ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 6, nález č. 114, str. 323), podle
níž „naplnění ústavního postulátu, dle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech,
v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod), představuje garanci proti zneužití státní moci a plyne z něj nutnost zákonného
podkladu pro její uskutečňování (v posuzované věci ať už v podobě správního řádu či jinou
samostatnou normou). Vyloučení použití obecných předpisů o správním řízení při neexistenci
jiných zakládá současně i rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny, který upravuje právo každého
na stanovený postup při domáhání se svých práv.“
S ohledem na výše citované závěry, kdy podle Nejvyššího správního soudu
i Ústavního soudu je rozhodnutí stanovující poplatek za prodlouženou délku studia
přezkoumatelné soudy ve správním soudnictví, nemůže obstát stížní námitka týkající
se nemožnosti přezkoumat toto rozhodnutí soudem a odkaz na rozhodovací praxi Městského
soudu v Praze je zcela bezpředmětný.
Pokud jde o nepřezkoumatelnost rozhodnutí stěžovatelky, i v tomto ohledu se Nejvyšší
správní soud ztotožnil s názorem krajského soudu. Odůvodnění rozhodnutí stěžovatelky totiž
neobsahuje skutečnosti, na jejichž základě by mohl krajský soud přezkoumat uplatněné
žalobní námitky. Z rozhodnutí pouze vyplývá, že účastníkovi byl vyměřen poplatek
za prodlouženou dobu studia, neboť studoval déle, než je standardní délka studia prodloužená
o jeden rok. Z rozhodnutí však není vůbec zřejmé, na základě jakých skutečností k tomuto
závěru stěžovatelka dospěla, o jakou dobu byla překročena maximální doba studia,
na základě jakých podkladů a skutečností k tomuto zjištění stěžovatelka dospěla apod. Není
tak možné přezkoumat žalobní námitku týkající se nesprávného součtu doby studia. Nejvyšší
správní soud se ztotožnil s názorem krajského soudu, že požadavky na řádné odůvodnění
rozhodnutí byly dány i předtím než byla tato povinnost výslovně zákonem č. 552/2005 Sb.
stanovena. Pokud totiž rozhodnutí podléhá soudnímu přezkumu, musí mít soud možnost
přezkoumat, k jakým právně relevantním skutkovým zjištěním stěžovatelka dospěla,
z jakých konkrétních podkladů vycházela a z jakých právně relevantních důvodů posoudila
zjištěný skutkový stav spočívající v dosavadním studiu účastníka jako naplnění zákonných
podmínek pro stanovení poplatku a jeho výše za překročení standardní doby. Rozhodnutí
postrádající takové odůvodnění je pak třeba považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů. Krajský soud v dané věci proto právem shledal nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl bez jednání, protože mu takový
postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla
a účastníkovi žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu