ECLI:CZ:NSS:2007:7.AS.67.2005:43
sp. zn. 7 As 67/2005 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa
Baxy a soudců JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Marie Součkové,
JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Marie Turkové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: S., spol. s r. o., zastoupen Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4,
Zelený pruh 97, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem
v Olomouci, Jeremenkova 40a, zastoupen JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem
v Olomouci, Riegrova 12, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 10. 8. 2005 č. j. 30 Ca 117/2005 - 17,
takto:
Věc se vrací k dalšímu projednání a rozhodnutí devátému senátu.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností rozsudek Krajského soudu
v Brně, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Okresního úřadu Prostějov ze dne 20. 5. 2002
č. j. RR 168/2002 Ti, jakož i rozhodnutí Městského úřadu v Prostějově ze dne 25. 3. 2002
č. j. SÚ 598/02-Tom, a věc byla vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení. Uvedenými
správními rozhodnutími byla zamítnuta žádost žalobce o zřízení věcného břemene k pozemku
parc. č. 623 v k. ú. V., vlastníka J. N., bytem V.-K. č. p. 100, a to pro vedení tranzitní
telekomunikační trasy v úseku Vyškov-Olomouc. Stěžovatel odůvodnil zamítnutí žádosti
žalobce tím, že stavební úřad nemůže rozhodovat o zřízení věcného břemene dle §91 odst. 3
zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, v tom případě, když je již vedení
telekomunikační sítě položeno, nýbrž pouze před zahájením pokládacích prací.
Krajský soud v Brně se v napadeném rozsudku řídil dosavadní judikaturou Nejvyššího
správního soudu, podle které (rozsudek ze dne 24. 3. 2005 č. j. 5 As 11/2003 - 67,
publikovaný pod č. 630/2005 Sb. NSS) pro pravomoc stavebního úřadu zřídit věcné břemeno
není rozhodný časový okamžik, kdy byl návrh na zřízení věcného břemena podán. Názor
Nejvyššího správního soudu byl vyjádřen v následující právní větě: „Příslušný stavební úřad
nemůže zamítnout návrh na zřízení věcného břemene podle §91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, jen s poukazem na skutečnost, že žádost je podána až po provedené
pokládce telekomunikační sítě“.
Usnesením ze dne 27. 7. 2006 č. j. 7 As 67/2005 - 13 předložil sedmý senát
Nejvyššího správního soudu (podle rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu je k projednání
této věci od 1.1.2007 příslušný devátý senát tohoto soudu) podle ustanovení §17 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) věc rozšířenému senátu,
protože při předběžné poradě dospěl k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru
judikovaného Nejvyšším správním soudem ve výše uvedeném rozsudku ze dne 24. 3. 2005
č. j. 5 As 11/2003 - 67. Jde o právní otázku výkladu §91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb.,
o telekomunikacích, jenž stanoví, že pro zajištění výkonu oprávnění podle §90 odst. 1
písm. a) uzavře držitel telekomunikační licence s vlastníkem dotčené nemovitosti
před zahájením stavby písemnou dohodu o zřízení věcného břemene k dotčené nemovitosti
za jednorázovou úhradu. Nedojde-li k dohodě, rozhodne o zřízení věcného břemene
a výši jednorázové úhrady obecný stavební úřad na návrh držitele telekomunikační licence.
V usnesení, kterým sedmý senát Nejvyššího správního soudu věc předložil
rozšířenému senátu, uvedl, že se hodlá od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího správního
soudu odchýlit. Zřízení věcného břemene k nemovitosti rozhodnutím stavebního úřadu
proti vůli vlastníka je de facto vyvlastněním. Vlastnické právo je přitom chráněno Listinou
základních práv a svobod a čl. 11 odst. 4 Listiny stanoví striktně podmínky pro vyvlastnění:
je možné pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Zákonným podkladem
pro zřízení věcného břemene je v posuzovaném případě §91 odst. 3 telekomunikačního
zákona. Jazykovým výkladem tohoto ustanovení lze dojít k závěru, že časovou podmínku
danou první větou („uzavře držitel telekomunikační licence ... před zahájením stavby
písemnou dohodu“.) je nutno vztáhnout i na větu druhou („nedojde-li k dohodě, rozhodne
o zřízení věcného břemene ... obecný stavební úřad“). Pouze takový výklad poskytuje
vlastníkovi nemovitosti dostatečnou ochranu.
Dle předkládajícího senátu by výklad užitý v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 5 As 11/2003 fakticky znamenal legitimování takového postupu držitele
telekomunikační licence, který by při nemožnosti uzavřít dohodu o věcném břemenu
byl oprávněn zahájit na cizím pozemku stavbu a teprve následně žádat stavební úřad
o vyvlastnění. Takovýto postup je dle předkládajícího senátu v rozporu s ústavně zaručenou
ochranou vlastnického práva. Rovněž by to znamenalo aprobování nemravného chování
držitele telekomunikační licence. I držitel telekomunikační licence je soukromoprávním
subjektem stejně jako vlastník dotčené nemovitosti, a proto se mezi nimi musí uplatnit zásada
rovnosti. Výklad zastávaný Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí sp. zn. 5 As 11/2003
naproti tomu zakládá neoprávněné zvýhodnění držitelů telekomunikační licence oproti jiným
srovnatelným subjektům, které pro získání stavebního povolení musí dokládat vlastnické
či jiné právo k nemovitosti. Vlastník dotčeného pozemku se může dozvědět o plánované
stavbě až v tom okamžiku, kdy se s ním držitel telekomunikační licence pokusí uzavřít
dohodu dle §91 odst. 3 telekomunikačního zákona. Právní úpravou obsaženou
v telekomunikačním zákoně je postavení vlastníka dotčené nemovitosti již značně oslabeno
a akceptování dosavadního právního názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného
v rozhodnutí sp. zn. 5 As 11/2003 by umožnilo naprostou libovůli držitele telekomunikační
licence.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se tak musel vypořádat s právní otázkou,
zda stavební úřad je oprávněn (respektive byl oprávněn podle předpisů účinných v rozhodné
době, kdy vydal zrušená rozhodnutí) zamítnout návrh na zřízení věcného břemene
pouze z toho důvodu, že byl podán držitelem telekomunikační licence poté, co podzemní
vedení telekomunikační sítě již bylo zřízeno.
Rozšířený senát vzal při svém rozhodování v úvahu i vývoj právní úpravy zřizování
telekomunikačních zařízení na nemovitostech soukromých vlastníků. Již zákon
č. 33/1922 Sb., o užití dopravních cest a nemovitostí pro telegrafy, předpokládal v souvislosti
se zřizováním a udržováním telegrafů státní telegrafní správou zásahy do práv vlastníků
budov a pozemků, a proto upravoval právo vstupu na cizí nemovitosti (§5), stanovil
povinnost vlastníků oklestit stromoví (§7) a řešil i otázky dočasného či trvalého omezení
vlastnického práva v důsledku staveb nových vedení, překládky stávajících, jejich
pravidelné údržby, oprav apod. Zde byly k dispozici instituty služebností na čas
nebo pro vždy a vyvlastnění (§9 a 10). Podrobnosti pak stanovilo ještě nařízení
č. 21/1923 Sb., přičemž pro úpravu byla charakteristická úcta k vlastnictví vyjádřená
ustanoveními omezujícími zásahy na míru nezbytnou, stanovením úplaty za dočasné či trvalé
omezení práv, povinnostmi k náhradě škody. Právní úprava však respektovala na straně druhé
i potřebu prosazení veřejného zájmu na zajištění těchto činností státem vybudováním
telegrafní sítě pro obecné blaho (např. ustanovení §3 citovaného nařízení o zjednání
si přístupu orgánů telegrafní správy na cizí nemovitosti i za asistence bezpečnostních orgánů).
Historicky navazující zákony č. 72/1950 Sb. a č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích,
zcela odrážely dobu svého vzniku a účinnosti a panující režim, který zcela opustil
výše popsanou rovnováhu mezi respektem k soukromému vlastnictví na straně jedné
a veřejným zájmem na straně druhé. I když zůstaly zachovány tradiční instituty vstupu,
vjezdu, odstraňování stromoví apod. v souvislosti ve stavbou a provozováním
telekomunikačních zařízení, které omezovaly vlastníky nemovitostí, byla úprava vychýlena
ve prospěch tehdejší státní Ústřední správy spojů a práva vlastníků dosti omezena
(srov. zejména účel později citovaného zákona vyjádřený v jeho preambuli, a dále §9 a 10,
§12 až 17). Teprve změna společenských poměrů po roce 1989 odstranila disproporci
v úpravě jednotlivých druhů a forem vlastnictví a vlastníkům dotčených nemovitostí
zde poskytla náležitou ochranu jejich práv, včetně možnosti domoci se jí před soudem
(srov. k tomu novelu zákona č. 110/1964 Sb., provedenou zákonem č. 150/1992 Sb.).
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu je si vědom toho, že principy minulých právních
úprav jsou pro řešení předmětného sporu použitelné pouze omezeně, a to zejména proto,
že zatímco v minulosti byly telekomunikační služby zajišťovány přímo státem (Státní
telegrafní správou respektive Ústřední správou spojů), telekomunikační zákon vychází
z toho, že tyto služby jsou zajišťovány soukromoprávními subjekty – držiteli telekomunikační
licence. Pro všechny uvedené právní úpravy je však charakteristické zohlednění veřejného
zájmu na zajištění telekomunikačních služeb.
Zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích (dále též „zákon o telekomunikacích“)
upravoval podmínky pro zřizování a provozování telekomunikačních zařízení
a telekomunikačních sítí. Podle §90 odst. 1 zákona je držitel licence ke zřizování
a provozování veřejné telekomunikační sítě ve veřejném zájmu oprávněn (mimo jiné):
a) zřizovat a provozovat na cizích pozemcích nadzemní a podzemní vedení telekomunikační
sítě, včetně jejich opěrných a vytyčovacích bodů, telefonní budky pro veřejné telefonní
automaty, přetínat tyto pozemky vodiči a umísťovat v nich vedení telekomunikační sítě, …
b) v nezbytném rozsahu vstupovat nebo vjíždět na cizí nemovitosti v souvislosti s činností
uvedenou v písmenu a) a při přípravě projektové dokumentace, opravách a údržbě
telekomunikačních vedení a zařízení umístěných na cizích nemovitostech v souvislosti
s činnostmi uvedenými v písmenu a).
Podle §91 odst. 1 zákona o telekomunikacích je držitel telekomunikační licence
povinen oznámit vlastníkovi nemovitost vstup na jeho nemovitost a dále zákon upravuje
povinnosti související se vstupem na cizí nemovitosti ve smyslu minimalizace zásahů .
Spory o rozsah oprávnění stanovených v §90 odst. 1 zákona o telekomunikacích
rozhodne obecný stavební úřad (§91 odst. 1 poslední věta cit. zákona).
Pro zajištění výkonu oprávnění podle §90 odst. 1 písm. a) zákona o telekomunikacích
(tedy zřízení vedení veřejné telekomunikační sítě) uzavře držitel licence s vlastníkem dotčené
nemovitosti před zahájením stavby písemnou dohodu o zřízení věcného břemene
za jednorázovou úhradu. Nedojde-li k dohodě, rozhodne o zřízení věcného břemene a výši
jednorázové náhrady obecný stavební úřad na návrh držitele telekomunikační licence.
Z uvedených ustanovení zákona o telekomunikacích vyplývá záměr zákonodárce
usnadnit rozvoj veřejných telekomunikačních sítí tím, že jejich výstavba bude podrobena
méně formální povolovací proceduře než stavební aktivity jiné. Z tohoto důvodu rovněž
zákonodárce svěřil stavebním úřadům pravomoc, aby, pro případ nemožnosti zřídit věcné
břemeno smlouvou rozhodly při splnění předepsaných zákonných podmínek o omezení
vlastnického práva k pozemku zřízením věcného břemene spočívajícího v povinnosti strpět
vedení veřejné telekomunikační sítě ve prospěch držitele telekomunikační licence.
Stejný záměr, tedy usnadnit rozvoj veřejných telekomunikačních sítí, sledoval
zákonodárce i v ustanovení §56 písm. b) stavebního zákona (č. 50/1976 Sb.), podle kterého
se u nadzemních a podzemních vedení telekomunikační sítě včetně opěrných a vytyčovacích
bodů a u telefonních budek nevyžadovalo stavební povolení ani ohlášení. Položit vedení
veřejné telekomunikační sítě tedy bylo možné již na základě územního rozhodnutí vydaného
dle §32 odst. 1 písm. a) stavebního zákona. Účastníkem takového řízení byl dle §34 odst. 1
stavebního zákona i vlastník pozemku. Podle §38 stavebního zákona, jestliže nemá
navrhovatel k pozemku vlastnické nebo jiné právo, lze bez souhlasu vlastníka územní
rozhodnutí o umístění stavby nebo rozhodnutí o využití území vydat jen tehdy,
jestliže je možno pro navrhovaný účel pozemek vyvlastnit, nebo má-li se navrhovatel stát
vlastníkem pozemku podle zvláštního předpisu. Předpokladem vydání územního rozhodnutí
opravňujícího držitele telekomunikační licence k položení vedení veřejné telekomunikační
sítě tedy je buď souhlas vlastníka (typicky vyjádřený formou projevu vůle směřujícího
ke zřízení věcného břemene ve prospěch držitele telekomunikační licence) nebo možnost
zřízení věcného břemene rozhodnutím stavebního úřadu. Již dnem nabytí právní moci
územního rozhodnutí o umístění vedení veřejné telekomunikační sítě dochází ze zákona
k omezení vlastníka pozemku tím, že vzniká ochranné pásmo podzemního telekomunikačního
vedení (§92 odst. 2 zákona o telekomunikacích) se všemi povinnostmi s tím spojenými
(zejména §92 odst. 4 zákona).
V případě absence souhlasu vlastníka s položením vedení veřejné telekomunikační sítě
tedy musí stavební úřad již v řízení o vydání územního rozhodnutí předběžně posoudit,
zda jsou dány zákonem předepsané předpoklady pro zřízení věcného břemene ve prospěch
držitele telekomunikační licence ve smyslu §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích.
O této otázce si tedy správní orgán v rámci řízení o vydání územního rozhodnutí musí učinit
úsudek jako o předběžné otázce ve smyslu §40 odst. 1 část věty za středníkem správního řádu
(č. 71/1967 Sb.). V tomto územním řízení má vlastník pozemku rovněž možnost hájit
svá práva například i tvrzením, že nejsou dány podmínky pro zřízení věcného břemene
rozhodnutím stavebního úřadu pro absenci veřejného zájmu. Vlastník pozemku
může proti územnímu rozhodnutí povolujícímu držiteli telekomunikační licence položit
vedení veřejné telekomunikační sítě na jeho pozemku bez jeho souhlasu rovněž podat správní
žalobu a navrhnout přiznání odkladného účinku takové žalobě (§73 odst. 2 s. ř. s.).
Ani z gramatického výkladu §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích nevyplývá,
že by po položení vedení veřejné telekomunikační sítě nebylo možné rozhodnout o zřízení
věcného břemene. Naopak, gramatickým výkladem tohoto ustanovení je třeba dojít k závěru,
že předpokladem pro následné rozhodnutí stavebního úřadu o zřízení věcného břemene
je nemožnost uzavřít před pokládkou vedení smlouvu o zřízení věcného břemene s vlastníkem
pozemku. Je tedy vyloučeno, aby držitel telekomunikační licence položil vedení
bez toho, aby jednal s vlastníkem pozemku (nebo o to alespoň usiloval způsobem,
který lze po něm spravedlivě požadovat) a spoléhal na to, že položené vedení bude následně
legalizováno rozhodnutím stavebního úřadu o zřízení věcného břemene. V takovém případě
nedbalého přístupu ze strany držitele licence by stavební úřad musel návrh na zřízení věcného
břemene zamítnout.
Obecný stavební úřad je podle zákona o telekomunikacích nadán pravomocí řešit
(rozhodovat) spory mezi držitelem licence a vlastníky nemovitostí o rozsah oprávnění držitele
licence (§90 odst. 1 zákona o telekomunikacích): zřizovat a provozovat na cizích pozemcích
vedení telekomunikační sítě, vstupovat nebo vjíždět na cizí nemovitosti v souvislosti
se zřizováním a provozem vedení telekomunikačních sítí, v nezbytném rozsahu kácet
a oklesťovat dřeviny apod. Dále je rovněž nadán pravomocí zřídit věcné břemeno
pro zajištění výkonu oprávnění založených držiteli licence ex lege v §90 odst. 1 písm. a)
zákona o telekomunikacích (zřízení a provoz telekomunikační sítě). Pravomoc stavebního
úřadu rozhodovat spory o rozsah oprávnění držitele licence je zjevně dána již od započetí
zřízování vedení telekomunikačních sítí. Vázat pravomoc zřídit věcné břemeno k výkonu
oprávnění zřídit a provozovat veřejnou telekomunikační síť jen na dobu do zahájení stavby
se za těchto okolností nezdá racionální, když je zcela nepochybné, že zřízením stavby vztahy
mezi držitelem telekomunikační licence a vlastníkem nemovitostí, na níž se stavba nachází,
vůbec nekončí. Jinak řečeno, i dohoda či rozhodnutí o rozsahu omezení vlastnických práv
vlastníka nemovitosti může v průběhu času doznávat změny, ať už z důvodů na straně
provozovatele telekomunikačního zařízení (např. výměna technicky nevyhovujícího zařízení
za nové s jiným dopadem na užívání nemovitosti) či na straně vlastníka (zamýšlená změna
v užívání nemovitosti či dokonce v osobě vlastníka).
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu tedy musí konstatovat, že nejsou
důvodné obavy sedmého senátu vyjádřené v předkládacím usnesení, že dosavadní
rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu umožňuje držiteli telekomunikační licence
naprostou libovůli a zakládá asymetické postavení vlastníka pozemku. Vlastník pozemku
může svá práva v řízení účinně uplatnit a ve správním řízení má rovné postavení
s navrhovatelem – držitelem telekomunikační licence (§4 odst. 2 správního řádu).
Z předestřeného teleologického a systematického výkladu zákona o telekomunikacích
a stavebního zákona, jakož i z gramatického výkladu předmětného ustanovení nijak
nevyplývá omezení pravomoci stavebního úřadu rozhodnout o zřízení věcného břemene
dle §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích pouze na dobu před položením vedení veřejné
telekomunikační sítě.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se dále zabýval ústavněprávními
souvislostmi posuzovaného případu, nastolenými předkládacím usnesením sedmého senátu,
a zkoumal, zda dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu a její výklad §91
odst. 3 zákona o telekomunikacích je konformní s ústavně zaručenými základními právy
a svobodami. Ústavní soud ve své judikatuře připouští možnost omezení vlastnického práva:
„Ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny zaručuje každému právo vlastnit majetek a přiznává
vlastnickému právu všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. Listina však nestanoví,
že by vlastnické právo bylo absolutně neomezené. Ustanovení čl. 11 odst. 3 omezení
vlastnického práva zjevně připouští. Zákonodárce může vlastnické právo zákonem omezit
z důvodů ochrany práv druhých a ochrany obecných zájmů, zejména lidského zdraví, přírody
a životního prostředí. S ohledem na povinnost šetřit podstatu a smysl vlastnického práva
(čl. 4 odst. 4 Listiny) přitom nesmí být vlastnické právo takto omezeno ve větší než přiměřené
míře. Tato interpretace je v souladu též s ochranou vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového
protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle tohoto ustanovení
Evropský soud pro lidská práva stručně řečeno posuzuje, zda omezení užívání majetku
(vlastnického práva) sleduje legitimní cíl, zda je v souladu s vnitrostátním právem
a zda je přiměřené ve vztahu ke sledovanému legitimnímu cíli.“ (nález Ústavního soudu
ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. II. ÚS 482/02 publikovaný pod č. 52/2004 Sb. ÚS). V nálezu
ze dne 6. 3. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 11/01 (publikovaném pod č. 25/2002 Sb. ÚS) dále Ústavní
soud uvedl, že „Ústavní soud respektuje konkretizaci sociální závaznosti vlastnictví ve smyslu
čl. 11 odst. 3 Listiny a čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod, dle něhož právo na ochranu majetku nebrání právu států přijímat
zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným
zájmem.“
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v souladu s požadavky Ústavního soudu
vyplývajícími z čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Dodatkového
protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních práv, jakož i z čl. 6 odst. 2
téže Úmluvy pečlivě zkoumal, zda omezení vlastnického práva vyplývající z §91 odst. 3
zákona o telekomunikacích ve výkladu dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího správního
soudu je přípustné. Obecně lze konstatovat, že omezení vlastnického práva v tomto případě
slouží legitimnímu cíli, a to obecnému zájmu na rozvoji veřejných telekomunikačních sítí,
jejichž provozování přináší užitek široké veřejnosti a je mj. podmínkou hospodářského
rozvoje státu v podmínkách globalizované ekonomiky, v níž volný pohyb informací hraje
stále důležitější roli. Možnost zřízení věcného břemene k pozemku ve prospěch držitele
telekomunikační licence slouží je nepochybně vhodným prostředkem k sledování tohoto
legitimního cíle.
Je i prostředkem nezbytným, neboť pokud by pokládání vedení veřejných
telekomunikačních sítí bylo vázáno výlučně na souhlas vlastníka, nebylo by v mnoha
případech veřejnou telekomunikační síť vůbec možné zřídit a provozovat nebo by její zřízení
trvalo neúměrně dlouho a bylo by spojeno s nepřiměřeně vysokými náklady. I možnost
zřízení věcného břemene rozhodnutím stavebního úřadu až po položení vedení se jeví
jako nezbytná, neboť v opačném případě by nebylo možno upravit poměry mezi držitelem
telekomunikační licence, který bez příslušného oprávnění (ať již z jakéhokoli důvodu) vedení
položil, a vlastníkem pozemku. Nebylo by možné ani rozhodnout o náhradě, kterou je třeba
za omezení vlastnického práva vyplatit vlastníkovi. V případě nutnosti odstranit již položené
vedení by mohl být zcela zmařen případný veřejný zájem na provozování veřejné
telekomunikační sítě. Rovněž toto omezení vlastnického práva nezasahuje do práv vlastníka
pozemku více než je nezbytně nutné. Vlastníkovi jsou zachovány v rámci řízení o územním
rozhodnutí i v rámci řízení o zřízení věcného břemene procesní garance potřebné
pro spravedlivé uplatnění jeho práv a v rámci soudního přezkumu těchto rozhodnutí i právo
na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy na ochranu
lidských práv a základních svobod. V řízení o zřízení věcného břemene (stejně jako předtím
v územním řízení o umístění stavby) správní úřad musí zkoumat, zda je dán veřejný zájem
na položení a provozování vedení veřejné telekomunikační sítě (§90 odst. 1 zákona
o telekomunikacích) a není-li možné dosáhnout cíle vyvlastnění jinak, tedy zda nemohlo
být před položením vedení zřízeno věcné břemeno smluvně (§91 odst. 3 zákona
o telekomunikacích). V případě, že některá z těchto podmínek splněna nebyla, nemůže
stavební úřad rozhodnout o zřízení věcného břemene. Pokud stavební úřad žádosti vyhoví
a věcné břemeno zřídí, rozhodne současně o náhradě za omezení vlastnického práva,
kterou musí držitel telekomunikační licence vyplatit vlastníkovi pozemku. Zřízení věcného
břemene je nepochybně menším zásahem do vlastníkových práv než např. úplné vyvlastnění
dotčeného pozemku či jeho části. Takový zásah šetří také podstatu vlastnického práva
a vlastníka omezuje jen relativně nepatrným způsobem.
Rozšířený senát tedy došel k závěru, že interpretace §91 odst. 3 zákona
o telekomunikacích odpovídající dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu,
která neomezuje pravomoc stavebního úřadu zřídit věcné břemeno jen na žádosti podané
před položením vedení veřejné telekomunikační sítě, odpovídá standardním výkladovým
metodám jednoduchého práva a nadto je i konformní s ústavně zaručenými základními právy
a svobodami. S ohledem na shora uvedené rozšířený senát neshledává důvody odchýlit
se od dosavadní judikatorní praxe Nejvyššího správního soudu.
Vzhledem k tomu, že vyřešením sporné otázky je vyčerpána pravomoc rozšířeného
senátu, rozhodnout o věci samé při vyčerpání veškerých dalších námitek vznesených
stěžovatelem přísluší senátu příslušnému ve věci rozhodnout podle rozvrhu práce.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. března 2007
JUDr. Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu