ECLI:CZ:NSS:2007:7.AZS.146.2006
sp. zn. 7 Azs 146/2006 - 80
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci stěžovatele T. H., zastoupeného JUDr. Michaelou
Pretschovou, advokátkou se sídlem ve Varnsdorfu, Pražská 2951, za účasti Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o
kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4.
2006, č. j. 14 Az 312/2004 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele JUDr. Michaele Pretschové, advokátce se sídlem
ve Varnsdorfu, Pražská 2951, se nepřiznává odměna za zastupování.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného
rozsudku, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán“), ze dne 5. 4. 2004,
č. j. OAM-1053/VL-18-P11-2003, jímž mu podle ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), nebyl udělen azyl a zároveň bylo
vysloveno, že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ust. §91 citovaného
zákona.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů
do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č.j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik
zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad
právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele
v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů
a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost
věcně projednat.
V dané věci stěžovatel v kasační stížnosti namítá nezákonnost rozhodnutí správního
orgánu způsobenou tím, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav
věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil ust. §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
a v důsledku toho i nesprávně posoudil žádost o azyl a dále, že důkazy, které si správní orgán
opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, a tím došlo opětovně k porušení ust. §32 odst. 1 a §34
správního řádu, a proto nemohl správní orgán správně usuzovat na skutkové a právní otázky,
které pro své rozhodnutí potřeboval zodpovědět. V neposlední řadě rozhodnutí nevyplývá
ze zjištěných podkladů, t. j. není logická vazba mezi rozhodnutím a podklady pro ně.
Protože stěžovatel nikterak svá výše uvedená tvrzení blíže nekonkretizoval, Nejvyšší správní
soud se těmito jeho námitkami věcně nezabýval, neboť se nejedná o stížní body. Ty totiž,
jak již Nejvyšší správní soud několikráte zdůraznil (např. v rozsudku ze dne 23. 10. 2003,
č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, publikovaném pod č. 113/2004 Sb. NSS), musí být tvořeny uvedením,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje stěžovatel napadené výroky rozhodnutí
soudu či správního orgánu za nezákonné nebo nicotné. Samotná citace textu právní normy
proto tomuto požadavku nemůže vyhovět. Stěžovatel dále namítá, že je v zemi původu
ohrožen na životě a zdůrazňuje, že není možné se v zemi původu obrátit na policii,
protože stát takové poměry trpí a podporuje. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě
jde i o důvody humanitární, na základě kterých by bylo možno k udělení azylu použít
ust. §14 zákona o azylu. Stěžovatel se odvolává na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a svobod (dále jen „Úmluva“) a poukazuje v této souvislosti na rozsudky Evropského soudu
pro lidská práva ve věci Cruz Varas z roku 1991, A-201, §69-70, a ve věci Vilvarajah z roku
1991, A-215, §3, neboť vyhoštění žadatele o azyl smluvním státem může způsobit problémy
ve vztahu k citovanému čl. 3 a založit tak v této věci odpovědnost smluvního státu z titulu
Úmluvy, pokud existují vážné a prokazatelné důvody k obavám, že dotčená osoba bude
v zemi určení vystavena reálnému riziku být mučena nebo podrobena nelidskému
a ponižujícímu zacházení. Stěžovatel se dále dovolává názoru vyjádřeného v Příručce
k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíka, vydané
Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky v lednu 1992 v Ženevě, kde je v čl. 53
stanoveno: „Může se stát, že žadatel byl podroben různým opatřením, která sama o sobě
ještě nepředstavují pronásledování, ale jsou v některých případech spojena s dalšími
zápornými faktory. V těchto situacích mohou různé se uplatňující aspekty ve svém součtu
vyvolat určitý efekt, který může logicky opravňovat k tvrzení o opodstatněnosti
pronásledování na kumulativním základě.“ S námitkou stěžovatele týkající se odůvodněného
strachu z pronásledování ve smyslu ust. §12 zákona o azylu se Nejvyšší správní soud
neztotožňuje a považuje v této věci za nezbytné uvést, že k dané problematice se již dříve
vyslovil ve své judikatuře (např. rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48,
www.nssoud.cz), z níž vyplývá, že skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy
před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu
podle ust. §12 zákona o azylu, tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu
žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů
a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny. Ani s námitkou týkající
se neudělení azylu z humanitárního důvodu podle ust. §14 zákona o azylu Nejvyšší správní
soud nesouhlasí a ve vztahu k této námitce poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne
11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02, z něhož vyplývá, že na udělení azylu z humanitárního
důvodu podle ust. §14 zákona o azylu není právní nárok. Námitkou stěžovatele,
že byl porušen čl. 3 Úmluvy, stejně tak tvrzením týkajícím se čl. 53 Příručky k postupům
a kritériím pro určování právního postavení uprchlíka, se Nejvyšší správní soud s ohledem
na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. pro jejich novost nezabýval.
Ve své kasační stížnosti stěžovatel požádal o nařízení veřejného soudního
projednání věci v jeho přítomnosti. Této žádosti Nejvyšší správní soud nevyhověl,
neboť k tomu ve smyslu ust. §109 odst. 1 s. ř. s. neshledal důvod.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost nepřijatelnou,
a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Stěžovatel podal návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek dle ust. §107
s. ř. s. O tomto návrhu Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť kasační stížnost ve věcech
mezinárodní ochrany je vybavena odkladným účinkem ex lege (ust. §32 odst. 5
zákona o azylu).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (dle ust. §35 odst. 8
s. ř. s., ve spojení s ust. §120 s. ř. s.). V dané věci však Nejvyšší správní soud zástupkyni
stěžovatele odměnu za zastupování nepřiznal, neboť ustanovená zástupkyně neuvedla,
jaké úkony v tomto řízení vykonala, a ani z obsahu soudního spisu nevyplývá,
že by tato nějaký úkon právní služby, za který by jí dle ust. §11 vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náležela odměna, vykonala.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu