ECLI:CZ:NSS:2007:7.AZS.20.2007:67
sp. zn. 7 Azs 20/2007 - 67
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce,
JUDr. Milady Tomkové a Mgr. Jana Passera v právní věci stěžovatelky N. O., zastoupené
Mgr. Janou Hrdličkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Liborova 405/14, za účasti
Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2006, č. j. 60 Az 98/2005 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Zástupkyni stěžovatelky advokátce Mgr. Janě Hrdličkové se u r č u je na odměně
za zastupování částka 2400 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 9. 2006, č. j. 60 Az 98/2005 - 20, zamítl
žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“)
ze dne 8. 8. 2005, č. j. OAM-1376/VL-07-12-2005, kterým byla zamítnuta žádost
stěžovatelky o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. k)
zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden zákonem č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové
úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným
opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu
veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je vhodné připomenout,
že stěžovateli byla soudní procesní ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním
jeho věci na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může
vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této
kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především
procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod.
Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů
stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné
podmínky procesní přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah
vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní
soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž
uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě
přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených obecných úvah v projednávané
věci konstatuje, že stěžovatelka opírá kasační stížnost o důvody, které posuzuje podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Stěžovatelka v kasační stížnosti především namítala, že ministerstvo nezjistilo
dostatečně a úplně skutkový stav věci a v důsledku toho pochybilo i v právním posouzení celé
záležitosti. Má za to, že ministerstvo, a stejně tak i krajský soud, nesprávně hodnotily zjištěné
skutečnosti a nekorektním způsobem posuzovaly její reálnou situaci. Ministerstvo zejména
rozhodlo v této věci neobvykle rychle. Již za tři dny po vypršení platnosti turistického víza
jí bylo uděleno správní vyhoštění a za 9 dnů po podání žádosti o udělení azylu byla její žádost
zamítnuta. Ministerstvo vzalo v úvahu jen holou časovou posloupnost jednotlivých úkonů
(správní vyhoštění a žádost o udělení azylu), aniž se zabývalo životní situací mladé ženy,
která utíká ze živoření a bídy v zemi původu za hodnotnějším životem. Již z dikce ustanovení
§14 zákona o azylu přitom vyplývá, že u ní byly dány důvody pro udělení humanitárního
azylu. Případ zvláštního zřetele hodný je možno spatřovat v jejím mládí a odpovědnosti
rozhodnutí, které učinila. Do České republiky následovala svého životního partnera, který
zde pracuje jako stavební dělník, s nímž v této zemi chce uzavřít sňatek a založit rodinu.
Nevyhovění kasační stížnosti by bylo navíc příliš tvrdé, protože ustanovení §16 odst. 1
písm. k) zákona o azylu bylo později zrušeno.
Judikatura Nejvyššího správního soudu dává dostatečnou odpověď na uvedené
námitky stěžovatelky, která přichází s výhradami, o nichž se Nejvyšší správní soud
již vyslovil dříve ve svých rozsudcích.
Námitka stěžovatelky o neúplném zjištění skutkového stavu věci je zcela obecná
a není z ní patrno, v jakém směru a jakých konkrétních pochybení se mělo ministerstvo
při zjišťování skutkového stavu věci dopustit. Takto formulovaná výhrada je v rozporu
s ustálenou judikaturou, která byla zaujata v souvislosti s konkretizací stížních námitek.
Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74,
www.nssoud.cz, vyslovil názor, že „není důvodem kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1
s. ř. s., cituje-li stěžovatel toliko zákonný text tohoto ustanovení nebo jeho část, aniž by jej v
konkrétní věci specifikoval, a nekonkretizuje-li vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž
se soud podle stěžovatele dopustil“. Obdobně se vyslovil v rozsudku ze dne 13. 4. 2004,
č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, uveřejněném pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, kde uvedl, že „pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky
obecného charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí
žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních
skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží
svá práva“; proto nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán
či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí
skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí“.
Nejvyšší správní soud rovněž poukazuje na to, že v judikatuře již byl vyjádřen názor
k zákonným podmínkám zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle
ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu.
Krajský soud při rozhodování vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 - 36, www.nssoud.cz., podle něhož „byla-li žádost
o azyl podána až poté, co bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žadatele, a tato žádost byla
zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů, nemohou před soudem obstát námitky nesprávného posouzení
skutkového stavu věci vztahující se k důvodům udělení azylu“. Jestliže stěžovatelka vstoupila
na území České republiky dne 11. 7. 2005 na turistické vízum opravňující jí k pobytu
na tomto území po dobu 12 dnů (do 23. 7. 2005), poté na území České republiky pobývala
zcela vědomě nelegálně a o udělení azylu požádala až 30. 7. 2005, tedy poté, co jí bylo
rozhodnutím ze dne 26. 7. 2005 uloženo správní vyhoštění na dobu 1 roku s lhůtou
k vycestování z České republiky do 31. 7. 2005, je již z toho zřejmé, že o udělení azylu
požádala s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Doba pobytu stěžovatelky na území České
republiky, během níž měla možnost se svobodně a volně pohybovat, byla přitom dostatečně
dlouhá k tomu, aby mohla požádat o udělení azylu dříve, měla-li skutečný zájem o udělení
azylu, než jí bylo uloženo správní vyhoštění. Skutečnosti, které stěžovatelka uvedla v žádosti
o udělení azylu (v zemi původu byla bez zaměstnání a bez finančních prostředků), jí byly
známy již dříve a v podání této žádosti jí nebránily žádné objektivní okolnosti.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90,
www.nssoud.cz, řešil vzájemný vztah výroku podle ustanovení §16 a §14 zákona o azylu,
v němž uvedl, že „správní orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatele zamítl jako zjevně
nedůvodnou podle §16 zákona o azylu, přičemž současně posuzoval důvody pro udělení
azylu podle §13 (sloučení rodiny) a §14 (humanitární azyl) a výrokem se o nich vyjadřoval.
Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně
uvedených v §16 odst. 1 zákona, pak správní orgán bez dalšího - ale jen ve lhůtě podle
odstavce 2 téhož ustanovení - zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci,
aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona.
Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaného v ustanoveních §13 a
§14 zákona je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle §16 zákona zjišťován není, dostává
se výrok správního orgánu o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle §16 zákona
do logického rozporu s výrokem o neudělení azylu podle §13 a §14 zákona“. Z výše
uvedeného vyplývá, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné
podle ustanovení §16 zákona o azylu vylučuje současné posouzení této žádosti podle
§14 citovaného zákona.
Nejvyšší správní soud musí, nad rámec toho, co bylo uvedeno, poukázat i na velmi
bohatou judikaturu soudů k podmínkám udělení humanitárního azylu podle ustanovení
§14 zákona o azylu.
Již Ústavní soud se ve svých rozhodnutích vyjádřil k problematice humanitárního
azylu, např. v usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02, v němž uvedl,
že „Na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu), není právní nárok a správní uvážení ohledně posouzení případu hodného
zvláštního zřetele se z přezkumné činnosti Ústavního soudu vymyká“.
Nejvyšší správní soud pak v celé řadě judikátů uvedl další aspekty posuzování
zákonných podmínek pro udělení humanitárního azylu a možností přezkumné činnosti
správních soudů. Opakovaně judikoval (srov. např. rozsudek ze dne 26. 7. 2006,
sp. zn. 7 Azs 81/2006, www.nssoud.cz., že „Nejvyšší správní soud vychází při svém
rozhodování z toho, že poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců
na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců
na území České republiky, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky. Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem
poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu
z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl)
univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce
nebo celé skupiny obyvatel (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je proto aplikovatelný v omezeném
rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování“. Nejvyšší správní soud proto v rozsudku
ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, www.nssoud.cz, rovněž uvedl, že „Azyl
z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není
na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou uvážení správního orgánu.
V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení,
zákon vytváří kriteria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru
a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou
předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho
rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.
Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo
přímo opačné závěry (prejud. III. ÚS 101/95)“. Rovněž v rozsudku ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, www.nssoud.cz, zdůraznil, že „Smysl institutu humanitárního azylu
podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán
měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel
předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo
přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen
na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody
udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob
přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti
této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné
moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu“. Posléze nelze
nezmínit ani rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004,
č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, uveřejněný pod č. 375/2004 Sbírky soudních rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, podle něhož „Ustanovení §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním
pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené
slovy „lze udělit humanitární azyl“ představuje správní uvážení“.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost stěžovatelky nepřijatelnou
a z tohoto důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li
návrh odmítnut.
Stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti zastoupena soudem ustanovenou
advokátkou Mgr. Janou Hrdličkovou, která podle obsahu spisu dne 16. 2. 2007 vypracovala
doplnění a konkretizaci důvodů kasační stížnosti. Za tohoto stavu činí odměna advokátky
částku 2400 Kč (jeden úkon právní služby za 2100 Kč podle §7 a §9 odst. 3 písm. f)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k ustanovení
§11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky, kterým je podání ve věci samé; 1x náhrada hotových
výdajů 300 Kč podle §13 odst. 3 citované vyhlášky). Jiné úkony právní služby nebyly
doloženy.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. května 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu