ECLI:CZ:NSS:2007:7.AZS.28.2007
sp. zn. 7 Azs 28/2007 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce,
JUDr. Milady Tomkové a Mgr. Jana Passera v právní věci stěžovatele nezletilého U. B.,
zastoupen JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá 5, za účasti
Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 2007, č. j. 14 Az 9/2005 - 24,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 2007,
č. j. 14 Az 9/2005 - 24, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 1. 2007, č. j. 14 Az 9/2005 - 24
zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne
31. 12. 2004, č. j. OAM-147/CU-06-09-2004, kterým nebyl stěžovateli udělen azyl podle
ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
(dále jen „zákon o azylu“) a současně rozhodnuto tak, že se na tohoto cizince nevztahuje
překážka vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu. Krajský soud v odůvodnění
rozsudku uvedl, že u zákonné zástupkyně nezletilého stěžovatele nebyly ve správním řízení
dány podmínky pro konání pohovoru za přítomnosti tlumočníka. Matka nezletilého
stěžovatele opakovaně uvedla, že rozumí českému jazyku a žádala, aby řízení bylo vedeno
v tomto jazyce. Ve věci samé pak krajský soud dospěl k závěru, že u nezletilého stěžovatele,
vzhledem k jeho věku, nebyly ani objektivně dány důvody pro udělení azylu podle ustanovení
§12 zákona o azylu. Ostatně jeho matka, které nebyl azyl udělen, podala žádost o udělení
azylu nezletilému stěžovateli prakticky jen z důvodu sloučení rodiny. Krajský soud posléze
dovodil ve shodě s ministerstvem, že u nezletilého stěžovatele nebyly splněny ani zákonné
podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu
a vyslovení překážky vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona.
Proti tomuto rozsudku podal nezletilý stěžovatel prostřednictvím své zákonné
zástupkyně v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. V kasační stížnosti stěžovatel především namítal, že ministerstvo zjistilo
nesprávně skutkový stav ohledně problémů s překážkou vycestování. Zpráva Ministerstva
zahraničních věcí USA hovoří o pronásledování lidí v Bělorusku a obava z pronásledování
po návratu do země původu je znásobena tím, že v roce 2005 byl novelizován trestní zákoník
a zavedena skutková podstata trestného činu diskreditace republiky, která je i Radou Evropy
označena za zneužitelnou. Krajský soud při svém rozhodování nedostál povinnostem, které
pro něho vyplývají ze zákona. Celou věcí se zabýval jen zběžně a z odůvodnění jeho rozsudku
rozhodně nevyplývá, na základě jakých úvah dospěl ke stejnému závěru jako ministerstvo.
Pokud měl krajský soud za to, že žalobní námitka nebyla specifikována, měla být zákonná
zástupkyně vyzvána k jejímu doplnění.V doplnění kasační stížnosti nezletilý stěžovatel
odkázal na uvedené výhrady a namítal, že krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, navzdory
tomu, že jeho zákonná zástupkyně měla zájem se jednání zúčastnit. Krajský soud rozhodl
bez přítomnosti účastníků řízení proto, že se zákonná zástupkyně nevyjádřila ohledně konání
ústního jednání ve lhůtě k tomu soudem určené. Krajský soud měl pak za to, že s avizovaným
postupem vyslovila souhlas. Tak tomu ale nebylo. Zákonná zástupkyně český jazyk neznala
a o výzvě krajského soudu nic nevěděla. Z těchto důvodů se domnívá, že krajský soud
nepostupoval v souladu se zásadami spravedlivého procesu. Ministerstvo se vůbec nezabývalo
ani připomínkou, že matka nezletilého stěžovatele byla v zemi původu obviněna z urážky
prezidenta a otec je pro politické názory vězněn. Znovu musí připomenout i to,
že ministerstvo neumožnilo jeho zákonné zástupkyni jednat ve správním řízení v mateřštině.
Proto navrhl, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázalo na správní spis, zejména
na vlastní podání a výpovědi, které učinila za nezletilého stěžovatele zákonná zástupkyně
během správního řízení a na vydané správní rozhodnutí. Popřelo oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak správní řízení jsou v souladu
s právními předpisy. K námitkám do postupu soudu se nevyjádřilo s tím, že nemá dostatek
podkladů. S ohledem na shora uvedené se zdrželo návrhu na rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom shledal vadu uvedenou v odstavci 3,
k níž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stížní námitkou, že bylo porušeno právo
nezletilého stěžovatele, resp. jeho zákonné zástupkyně vyjádřit se ke způsobu projednání věci
bez jednání (§51 s. ř. s.).
Pravidlem při soudním rozhodování je vždy nařízení ústního jednání, aby byla
zachována zásada ústnosti a veřejnosti soudního jednání (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky). Výjimkou z této zásady
je možnost soudu projednat věc bez nařízení jednání. Tato výjimka však musí být vykládána
s ohledem na zájmy účastníka řízení restriktivně, neboť je to účastník řízení, o jehož právech
se rozhoduje, a tento účastník také s řízením disponuje.
Podle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. krajský soud sice může se souhlasem účastníků
řízení rozhodnout o věci samé bez nařízení jednání (toto ustanovení tedy dává soudu
možnost - nikoliv však povinnost – rozhodnout bez nařízení jednání za splnění podmínky
souhlasu účastníků řízení s takovým postupem), nelze ale takto postupovat, pokud
zde nastoupí skutečnost, z níž je patrno porušení čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod.
Podle ustanovení §36 odst. 1 s. ř. s. má soud povinnost zachovávat rovné postavení
účastníků, zejména poučením o jejich procesních právech a povinnostech. Explicitní
vyjádření principu rovného postavení účastníků řízení, kde zpravidla stojí proti sobě fyzická
nebo právnická osoba a správní orgán, je ve správním soudnictví zvlášť důležité.
Předpokladem k uplatnění zákonného práva účastníka řízení jednat ve svém
mateřském jazyce, resp. práva na tlumočníka (čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod), stejně tak i práva vyjádřit se ke způsobu projednání věci bez jednání (§51 s. ř. s.),
je takové poučení, ze kterého je srozumitelný jeho obsah. Při své poučovací povinnosti
má soud vycházet z okolností případu a volit takové prostředky a způsob, aby účastník nebyl
na svých ústavně zaručených právech krácen. Obdržel-li proto účastník řízení výzvu soudu,
v níž mu byly sděleny skutečnosti rozhodné k uplatnění jeho práv v řízení před soudem
bez dalšího v jazyce, kterému nerozuměl, tudíž mu nebyl znám její obsah, znamená to,
že soud nedostál své povinnosti uvedené v ustanovení §36 s. ř. s. vůči účastníkovi
a nepostupoval ani v souladu s čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2003, č. j. 5 Azs 5/2003 - 33, který byl uveřejněn
pod č. 59/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Lze proto dovodit závěr,
že cizinec v řízení o udělení azylu musí být o právu vyjádřit se k možnosti rozhodnout o věci
samé bez jednání (§51 s. ř. s.) poučen v jazyce, jemuž rozumí.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že jeho zákonná zástupkyně, jejíž
prostřednictvím v řízení jedná, měla zájem se zúčastnit ústního jednání u soudu, i když
se k výzvě soud nevyjádřila, neboť český jazyk neznala a o výzvě krajského soudu nic
nevěděla.
Zásadní pro posouzení celé věci je proto zjištění, zda zákonná zástupkyně nezletilého
stěžovatele rozumí českému jazyku, který není jejím mateřským jazykem, natolik, aby byla
schopna adekvátně reagovat na výzvu podle ustanovení §51 s. ř. s. Jinak by nebylo možno
vést fair proces, pokud by některý z účastníků řízení nerozuměl v důsledku toho, že neovládá
jednací jazyk. Obsah soudního spisu nesvědčí o tom, že zákonné zástupkyni nezletilého
stěžovatele bylo plně umožněno realizovat ústavně chráněná práva a zásady ústnosti
a veřejnosti soudního jednání (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 2
Ústavy České republiky). Stěžejní je přitom tvrzení zákonné zástupkyně nezletilého
stěžovatele již v žalobě, v níž mimo jiné namítá, že český jazyk aktivně vůbec neovládá
a v důsledku toho je velmi nepravděpodobné, aby byl zjištěn skutečný stav ve správním
řízení. Současně dodává, že již v roce 2003 s ní byl pohovor veden v ruském jazyce (spis
Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 14 Az 206/2004) a od té doby u ní nedošlo
k žádnému pokroku ohledně znalostí českého jazyka. V tomto směru není významné,
že žaloba je napsána v českém jazyce, protože je obecně známo, že takové služby poskytují
žadatelům o azyl různá občanská sdružení. Význam tohoto tvrzení nezlehčují ani skutečnosti
patrné ze správního spisu, z něhož není vůbec jasné, do jaké míry zákonná zástupkyně
stěžovatele český jazyk ovládá. Je pravdou, že zákonná zástupkyně stěžovatele dne
25. 4. 2004 žádala, aby řízení bylo vedeno v českém jazyce a že v protokolu o pohovoru
ze dne 25. 10. 2004 je konstatováno, že pohovor bude proveden v českém jazyce. Na druhé
straně tatáž zákonná zástupkyně v žádosti o udělení azylu ze dne 25. 10. 2004 uvádí, že nezná
žádný cizí jazyk, v němž je schopna se dorozumět, tedy ani český jazyk, a dne 3. 1. 2005
prohlašuje, aby řízení o azylu bylo s ní vedeno v jazyce ruském, v němž také byla seznámena
s obsahem napadeného správního rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud má za to, že zásadní je proto tvrzení zákonné zástupkyně
nezletilého stěžovatele v žalobě, že český jazyk aktivně vůbec neovládá a že tedy již v žalobě
vyšla najevo potřeba přeložit výzvu za účelem realizace ústavně chráněných práv ústnosti
a veřejnosti soudního jednání uvedené zákonné zástupkyni do mateřského jazyka nebo
do ruského jazyka, v nichž je schopna jednat. V tomto směru nebyl nutný návrh zákonné
zástupkyně nezletilého stěžovatele, protože uvedená potřeba vyplývala přímo ze žaloby,
v níž byl de facto obsažen i návrh v uvedeném směru. Pokud tedy krajský soud za této situace
zaslal výzvu podle ustanovení §51 s. ř. s. zákonné zástupkyni nezletilého stěžovatele
v českém jazyce, která ji sice převzala dne 27. 4. 2005, obdržela tak výzvu soudu, v níž byly
sděleny skutečnosti rozhodné k uplatnění práv v řízení před soudem bez dalšího v jazyce,
kterému zřejmě dobře nerozuměla. Zákonná zástupkyně nezletilého stěžovatele v důsledku
porušení pravidel fair procesu nerozuměla dění před krajským soudem v důsledku toho,
že dobře neovládala jednací jazyk. Proto ani nebyla schopna adekvátně reagovat na výzvu
podle ustanovení §51 s. ř. s., neboť jí nebyl znám její obsah. Za uvedené situace proto nebylo
na místě bez dalšího (přeložení výzvy podle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s.) vydat rozsudek
bez jednání ve smyslu tohoto ustanovení. Řízení před krajským soudem tak bylo zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Krajský soud
tak z uvedených důvodů plně nedostál své povinnosti uvedené v ustanovení §36 s. ř. s. vůči
účastníkovi a nepostupoval ani v souladu s čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení bude na krajském soudu, aby se věcí znovu zabýval, vycházel přitom
ze závěrů odůvodnění tohoto rozsudku (odstranil procesní vadu, která vedla k vydání
rozsudku bez jednání) a z právního názoru v něm vysloveným, kterým je vázán
podle ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se nezabýval ostatními stížními body, protože tyto výhrady mají
základ ve vyřešení zásadního problému, zda bylo porušeno právo nezletilého stěžovatele,
resp. jeho zákonné zástupkyně, vyjádřit se ke způsobu projednání věci bez jednání (§51
s. ř. s.). Nejvyšší správní soud se v tomto stadiu řízení proto nemůže vyjadřovat k okolnostem,
jenž mohou v ústním jednání doznat podstatných změn, kde může zákonná zástupkyně
stěžovatele uvést skutečnosti, které mohou mít vliv i na rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti bez jednání, protože mu takový
postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. června 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu