ECLI:CZ:NSS:2007:7.AZS.33.2007
sp. zn. 7 Azs 33/2007 - 57
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce,
JUDr. Milady Tomkové a Mgr. Jana Passera v právní věci stěžovatelky O. R., zastoupené
Mgr. Marií Broučkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Mrkvičkova 1355, za účasti
Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, č. j. 47 Az 50/2006 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Zástupkyni stěžovatelky advokátce Mgr. Marii Broučkové se u r č u je na odměně
za zastupování částka 4800 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2006, č. j. 47 Az 50/2006 - 22, zamítl
žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 11. 8. 2006,
č. j. OAM-897/LE-BE04-BE01-2006, kterým byla stěžovatelce jako zjevně nedůvodná
zamítnuta žádost o udělení azylu podle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatelka se kasační stížností podanou v zákonné lhůtě domáhala zrušení
předmětného rozsudku a vrácení krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden zákonem č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové
úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným
opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu
veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je vhodné připomenout,
že stěžovatelce byla soudní procesní ochrana již jednou poskytnuta individuálním
projednáním její věci na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatelky, který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatelky je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může
vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatelky.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo,
věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod.
Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů
stěžovatelkou uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné
podmínky procesní přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah
vlastních zájmů stěžovatelky, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatelka
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní
soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatelky je však rovněž
uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě
přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených obecných úvah v projednávané
věci konstatuje, že stěžovatelka opírá kasační stížnost o důvody uvedené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že ministerstvo nezjistilo dostatečně a úplně
skutkový stav věci a v důsledku toho pochybilo i v právním posouzení celé záležitosti.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že námitka o neúplném zjištění skutkového stavu
věci je zcela obecná a není z ní patrno, v jakém směru a jakých konkrétních pochybení
se mělo ministerstvo dopustit při zjišťování skutkového stavu věci. Takto formulovaná
výhrada je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, který např.
v usnesení ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, www. nssoud. cz zaujal názor,
že „není důvodem kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., cituje-li stěžovatelka toliko
zákonný text tohoto ustanovení nebo jeho část, aniž by ji v konkrétní věci specifikovala, a
nekonkretizuje-li vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se soud podle stěžovatelky
dopustil“. Obdobně se vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3
Azs 18/2004 - 37, uveřejněném pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, kde uvedl, že „pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného
charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v
odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností
nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“; proto
nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud v
předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí skutečnosti
či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí“.
Stěžovatelka v kasační stížnosti dále namítala, že správní orgán i krajský soud
nesprávně posoudily právní otázku, zda je možné na její případ vztáhnout ustanovení §16
odst. 2 zákona o azylu. Je tomu tak proto, že v zemi původu byla opakovaně ohrožována
na zdraví a životě bývalým manželem, který vůči ní využíval své fyzické převahy a policejní
orgány domovského státu tomto ohrožování nezabránily. Z uvedených důvodů správní orgán
a krajský soud měly posuzovat celou věc podle ustanovení §12 zákona o azylu.
Krajský soud při rozhodování o žalobě stěžovatelky vzal v úvahu judikaturu
Nejvyššího správního soudu ohledně pronásledování podle zákona o azylu. Např. podle
rozsudku ze dne 19. 2. 2004, č. j. 7 Azs 38/2003 - 37 www. nssoud. cz. „za pronásledování
ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., je nutno
považovat pouze takové ohrožení života či svobody, které je trpěné, podporované
či prováděné státní mocí…“. Jelikož stěžovatelka nebyla pronásledována státní autoritou,
ale bývalým manželem, nelze hovořit o tom, že by byla v zemi původu pronásledována
ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud rovněž poukazuje na to, že se konstantní judikatura již vyslovila
k zákonným podmínkám zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle
ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu.
Krajský soud při rozhodování vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 - 36 www. nssoud. cz., podle něhož „byla-li žádost o azyl
podána až poté, co bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žadatele, a tato žádost byla
zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů, nemohou před soudem obstát námitky nesprávného posouzení
skutkového stavu věci vztahující se k důvodům udělení azylu“. Jestliže stěžovatelka vstoupila
na území České republiky dne 29. 4. 2003 s platným cestovním dokladem a turistickým vízem
opravňujícím ji k pobytu na tomto území do 21. 5. 2003 a poté na území České republiky
pobývala zcela vědomě nelegálně a o udělení azylu požádala až 10. 8. 2006, tedy poté,
co jí bylo rozhodnutím ze dne 29. 7. 2006 uloženo správní vyhoštění na dobu 3 roků
a se lhůtou k vycestování z území České republiky do 15 dnů ode dne ukončení zajištění,
je již z toho zřejmé, že o udělení azylu požádala s cílem vyhnout se vyhoštění. Doba pobytu
stěžovatelky na území České republiky, během níž měla možnost se svobodně a volně
pohybovat, byla přitom dostatečně dlouhá k tomu, aby mohla požádat o udělení azylu dříve
(měla-li skutečný zájem o udělení azylu), než jí bylo uloženo správní vyhoštění. Skutečnosti,
které stěžovatelka uvedla v žádosti o udělení azylu (v zemi původu jí manžel vzal dům,
potřebuje vydělat nějaké peníze, aby mohla podporovat rodinu) jí byly známy po celou dobu
a v podání této žádosti jí nebránily žádné objektivní okolnosti.
Stěžovatelka v kasační stížnosti rovněž vytkla ministerstvu i krajskému soudu,
že se měly zabývat i možností udělení azylu podle §14 zákona o azylu, neboť musí zajišťovat
finanční prostředky na léčení členů své rodiny.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90
www.nssoud.cz řešil vzájemný vztah výroku podle ustanovení §16 a §14 zákona o azylu,
v němž uvedl, že „správní orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatelky zamítl jako zjevně
nedůvodnou podle §16 zákona o azylu, přičemž současně posuzoval důvody pro udělení
azylu podle §13 (sloučení rodiny) a §14 (humanitární azyl) a výrokem se o nich vyjadřoval.
Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně
uvedených v §16 odst. 1 zákona, pak správní orgán bez dalšího - ale jen ve lhůtě podle
odstavce 2 téhož ustanovení - zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci,
aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona.
Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v ustanoveních §13
a §14 zákona je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle §16 zákona zjišťován není, dostává
se výrok správního orgánu o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle §16 zákona
do logického rozporu s výrokem o neudělení azylu podle §13 a §14 zákona“. Z výše
uvedeného vyplývá, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné
podle §16 zákona o azylu vylučuje současné posouzení této žádosti podle §14 téhož zákona.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost stěžovatelky nepřijatelnou
a z tohoto důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, věty první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li
návrh odmítnut.
Stěžovatelce byla v řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena zástupcem advokátka
Mgr. Marie Broučková, která podle obsahu spisu dne 14. 3. 2007 nahlížela do spisu a dne
20. 3. 2007 vypracovala doplnění a konkretizaci důvodů kasační stížnosti. Za tohoto stavu
činí odměna advokátky částku 4800 Kč (jeden úkon právní služby za 2100 Kč podle §7 a §9
odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k §11
odst. 1 písm. d) citované vyhlášky, kterým je podání ve věci samé a jeden úkon právní služby
za 2100 Kč podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) citované vyhlášky s přihlédnutím k §11 odst. 1
písm. f) citované vyhlášky za použití §11 odst. 3 citované vyhlášky, kterým je prostudování
spisu; 2x náhrada hotových výdajů po 300 Kč podle §13 odst. 3 citované vyhlášky).
Jiné úkony právní služby nebyly doloženy.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. června 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu