ECLI:CZ:NSS:2007:7.AZS.60.2007:1
sp. zn. 7 Azs 60/2007 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce,
JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci stěžovatele V. P.,
zastoupeného JUDr. Radanou Pekárkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Hlinky 142a, za
účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2007, č. j. 56 Az 296/2006 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky JUDr. Radany Pekárkové se u r č u je částkou 5712 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 5. 2007, č. j. 56 Az 296/2006 – 43, zamítl
žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“)
ze dne 19. 9. 2006, č. j. OAM-478/LE-PA04-PA04-2006, kterým nebyla stěžovateli udělena
mezinárodní ochrana podle §§12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že pokud
jde o žalobní body vytýkající ministerstvu porušení §3 a §50 odst. 2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb. (dále jen „správní řád“), nemohl stěžovateli přisvědčit. V azylovém řízení řádné zjištění
skutkového stavu věci spočívá především v tom, že žadateli o udělení mezinárodní ochrany
je dána možnost podat úplnou a pravdivou výpověď o důvodech, které jej vedly k opuštění
vlasti. Stěžovateli byl poskytnut dostatečný prostor, aby uvedl vše, co považuje za důležité
pro rozhodování o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Otázky, na které odpovídal v rámci
pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky, mu byly
kladeny takovým způsobem, aby byly objasněny všechny azylově relevantní skutečnosti.
Ministerstvo ve věci provedlo dostatečné dokazování, jehož rozsah byl určen skutečnostmi
tvrzenými stěžovatelem. Ve vztahu k těmto skutečnostem zajistilo ministerstvo informace
o zemi původu stěžovatele. V postupu ministerstva neshledal krajský soud žádné pochybení.
Ministerstvo své rozhodnutí dostatečně srozumitelně a přesvědčivě odůvodnilo, zabývalo
se všemi rozhodnými skutečnostmi, z odůvodnění je patrno jakými právními úvahami
se při rozhodování řídilo. Vzhledem k tomu krajský soud shledal nedůvodnou rovněž námitku
porušení §68 odst. 3 správního řádu. Ministerstvo nepochybilo, když mezinárodní ochranu
ve formě azylu podle §12 zákona o azylu stěžovateli neudělilo, neboť skutkové okolnosti
tvrzené stěžovatelem nebylo možno podřadit pod důvody taxativně stanovené v §12
citovaného zákona. Ministerstvo se tvrzeními stěžovatele podrobně zabývalo, jeho závěry
uvedené v odůvodnění rozhodnutí jsou logické. Stěžovatel nikterak nekonkretizoval, jaké
byly jeho politické názory, o co měla usilovat strana, jejímž členem byl. Krajský soud
se ztotožnil s názorem ministerstva, že skutečnosti tvrzené stěžovatelem o jeho politické
angažovanosti se jeví jako nevěrohodné. To však v daném případě nebylo podstatnou
skutečností. Rozhodující bylo, že tyto události spadají do doby dávno minulé a stěžovatel
ani v době existence Sovětského svazu, ani po jeho rozpadu v Ruské federaci, nebyl státními
orgány ani nikým jiným pronásledován ve smyslu zákona o azylu, ani se nevyskytla taková
situace, na základě které by se stěžovatel mohl pronásledování důvodně obávat. V době
existence Ruské federace nevyvíjel žádnou politickou činnost, ze své vlasti odešel v roce
1998, tedy 7 let po rozpadu Sovětského svazu, aniž by během této doby měl nějaké potíže
z důvodu vyjadřování politických názorů v éře Sovětského svazu. Domněnku stěžovatele,
že autonehoda, při které byl v roce 1996 zraněn, nemusela být náhodná, pokládal krajský soud
za zcela nereálnou, protože na podporu této domněnky stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti.
Stěžovatel napadl rozhodnutí ministerstva rovněž v rozsahu neudělení azylu podle §13 a 14
zákona o azylu, v žalobě však neuvedl, v čem spatřuje v tomto směru pochybení správního
orgánu. Krajský soud se ztotožnil s názorem ministerstva, že v řízení nevyšly najevo žádné
skutečnosti, na základě kterých by v případě stěžovatele mohlo být zvažováno udělení azylu
za účelem sloučení rodiny nebo azylu humanitárního. Možností udělit stěžovateli doplňkovou
ochranu se ministerstvo zabývalo velmi podrobně, skutečnosti tvrzené stěžovatelem
konfrontovalo s informacemi o zemi původu, které si obstaralo. Jednalo se o aktuální
informace ohledně situace v Rusku obsažené v databázi ČTK a informace Ministerstva
zahraničních věcí ze dne 23. 8. 2006, č. j. 126359/2006-LP. Krajský soud se plně ztotožnil
se závěrem ministerstva, že nelze konstatovat, že by byl stěžovatel v případě návratu ohrožen
vážnou újmou ve smyslu §14a zákona o azylu. Stěžovatel opustil svou vlast zcela legálně
za situace, kdy neměl žádné potíže. Nevyslovil ani žádnou konkrétní obavu, z které by bylo
možno dovodit, že je ve své vlasti vážnou újmou ohrožen. Ani z informací o zemi původu
nevyplynuly žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývalo ohrožení vážnou újmou ve smyslu
zákona o azylu. Navrátivším se žadatelům o udělení mezinárodní ochrany nehrozí žádný
postih státních orgánů. Pokud se týkalo občanství stěžovatele, krajský soud se ztotožnil
s ministerstvem, které posuzovalo žádost stěžovatele jako občana Ruské federace.
Za rozhodující soud pokládal doklad obsažený ve správním spise, a to sdělení velvyslanectví
Ruské federace, které ověřilo totožnost stěžovatele označeného jako občana Ruské federace.
Z výpovědí stěžovatele vyplývá nechuť být občanem Ruské federace, nebylo však zjištěno,
že by učinil platný právní úkon, kterým by se tohoto občanství vzdal. Žádost o udělení
mezinárodní ochrany pokládal krajský soud za zcela účelovou, stěžovatel ji podal po zajištění
policií za účelem rozhodnutí o vyhoštění, kterému se chtěl vyhnout. Bylo na stěžovateli,
aby zlegalizoval svůj pobyt v České republice v souladu se zákonem č. 326/1999 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, zvláště když na území České republiky pobývá již
od roku 1998.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítal, že ministerstvo, a následně
ani krajský soud, nezohlednilo, že uváděl svoji obavu z návratu do Ruska v souvislosti
se změnou prezidenta, ke které došlo poté, co z Ruska odešel, a výroků prezidenta Putina
na adresu ruských občanů v zahraničí. Ministerstvo si tyto údajné hrozby žádným způsobem
neověřilo, tj. ani je nepotvrdilo, ani nevyvrátilo. Stejnou vadu lze spatřovat i v případě
stěžovatelem uváděné obavy ze „stejných funkcionářů“, kteří zůstali na svých místech z doby,
kdy se politicky angažoval. Ministerstvo neposoudilo obavy stěžovatele ve správných
logických souvislostech. Stěžovatel uváděl, že veřejně kritizoval poměry státu v 80. letech.
Ministerstvo dovodilo, že do svého odchodu v roce 1998 stěžovatel žádné problémy neměl.
Poměry v Rusku se však teoreticky mohly změnit se změnou prezidenta a z tohoto důvodu
mohou být obavy stěžovatele opodstatněné, pokud by nynější poměry připomínaly poměry,
které stěžovatel tehdy kritizoval, a pokud by svoboda projevu byla nyní jakkoli omezena,
resp. sankcionována. Tímto se ministerstvo vůbec nezabývalo a ani krajský soud k námitce
stěžovatele k tomuto nepřihlédl a nesprávně právně věc posoudil. Další vadu stěžovatel
spatřoval v tom, že ministerstvo vycházelo při svém rozhodnutí z informace Ministerstva
zahraničních věcí ze dne 23. 8. 2006, č. j. 126359/2006-LP, a to konkrétně při závěru,
že navrátivším se žadatelům o udělení mezinárodní ochrany nehrozí v Rusku postih státních
orgánů. Tento závěr však neodpovídá obsahu spisu, neboť v předmětné informaci je v bodě 9.
(který se této otázky týká) uvedeno, že (ministerstvu) není znám žádný případ zacházení
s občanem, o němž se ruské úřady dozvěděly, že požádal v zahraničí o azyl, a že se
nedomnívají, že by za tento skutek byl např. administrativně postihován, protože
(ministerstvu) není znám předpis, který by postih umožňoval. To, že taková skutečnost není
ministerstvu známa, neprokazuje, že takové nebezpečí nehrozí, neboť nelze očekávat,
že by existoval oficiální předpis na takové postupy. Největší problém stěžovatel spatřoval
v posouzení otázky jeho občanství. Ministerstvu i krajskému soudu sloužilo jako jediný
podklad pro řešení této otázky „sdělení velvyslanectví Ruská federace, které ověřilo totožnost
žalobce, označeného jako občana Ruské federace“ s tím, že nebylo zjištěno, že by stěžovatel
učinil platný právní úkon, kterým by se tohoto občanství vzdal. K tomu stěžovatel namítal,
že takový závěr rozhodně neodpovídá obsahu správního spisu. Ve spisu je založeno pouze
potvrzení ze dne 20. 7. 2006, a to v ruském jazyce, ze kterého vyplývá, že je odsouhlasena
totožnost osoby, nikoli její státní občanství. Žádným dalším způsobem ministerstvo státní
občanství stěžovatele neověřovalo, přičemž stěžovatel sám uváděl, že v Rusku došlo
ke změně právních předpisů, kdy si každý musel sám požádat, resp. se přihlásit k ruskému
občanství. Pokud by tomu tak skutečně bylo, tak by stěžovatel nemusel činit úkon, kterým
by se občanství vzdal, protože by ho pozbyl ze zákona a naopak měl učinit úkon k jeho
nabytí. To však ministerstvo na základě údajů uváděných stěžovatelem nezjišťovalo
a ani krajský soud s touto námitkou stěžovatele nesouhlasil. To lze podle stěžovatele
považovat za takovou vadu řízení, která má za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Pokud by totiž ruské zákony předpokládaly aktivní přístup k nabytí občanství, tj. podání
žádosti, pak je možné, že stěžovatel skutečně není občanem Ruska, a pak by ministerstvo
mělo posoudit, zda v případě návratu do Ruska nehrozí stěžovateli, jako osobě bez státního
občanství, některá ze situací uváděných zákonem o azylu. V tomto směru tedy ministerstvo,
jestliže použilo pouze „potvrzení“ ze dne 20. 7. 2006, postupovalo při zjišťování skutkové
podstaty tak, že mohla být ovlivněna zákonnost, a pro tuto vytýkanou vadu měl krajský soud
rozhodnutí ministerstva zrušit. Přijatelnost kasační stížnosti spatřoval stěžovatel zejména
v postupu krajského soudu, který nezohlednil jeho námitky týkající se postupu ministerstva,
a v důsledku kterých došlo k odepření práva stěžovatele na soudní ochranu a na spravedlivý
proces, k porušení zákonnosti při přezkumu vydání správního rozhodnutí, kdy se v daném
případě jedná ze strany soudu o procesní porušení takové intenzity, že přesahuje vlastní zájem
stěžovatele. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost, neboť jak jeho
rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ve všech částech výroku, tak i rozsudek soudu, byly
vydány v souladu s právními předpisy. Pro řízení o kasační stížnosti odkázalo na správní spis,
zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení,
a na vydané rozhodnutí. K námitkám uvedeným v kasační stížnosti ministerstvo poukázalo
na to, že stěžovatel o udělení mezinárodní ochrany zažádal až po několikaletém nelegálním
pobytu na území České republiky. Tato skutečnost podle jeho názoru svědčí jednoznačně
o účelovosti jeho jednání a pouhé snaze zlegalizovat si prostřednictvím tohoto institutu svůj
pobyt na území České republiky. Takovou pohnutku však nelze podřadit zákonným důvodům
pro udělení mezinárodní ochrany, neboť právní úprava pobytu cizinců na území České
republiky je obsažena v zákoně č. 326/1999 Sb. Podle Zákona o občanství Ruské federace,
který nabyl platnosti 6. února 1992, podle článku 13/l - Uznání občanství Ruské federace:
„Všichni občané bývalého SSSR s trvalým bydlištěm na území Ruské federace ke dni, kdy
tento zákon vstoupil v platnost, jsou považováni za občany Ruské federace, pokud do jednoho
roku od tohoto data neprojeví svoji neochotu být nadále občanem Ruské federace.“ Dané
ustanovení zákona se vztahuje na i stěžovatele, který by proto nemusel činit žádná aktivní
prohlášení k nabytí občanství Ruské federace, jak je tvrzeno v kasační stížnosti. Stěžovatel
je tak vzhledem k výše uvedenému podle názoru ministerstva i nadále občanem Ruské
federace, aniž by musel k nabytí občanství učinit nějaký úkon. Ministerstvo uvedlo,
že se přiklání k rozhodnutí soudu a neshledává žádná pochybení v jeho rozhodnutí, neboť
stěžovatel podle jeho názoru nesplňuje podmínky stanovené §12 a §13 zákona o azylu,
ani nebyly shledány zvláštního zřetele hodně důvody podle 14 zákona o azylu. Stěžovatel
nesplňuje ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a a §14b zákona
o azylu. Z výše uvedených důvodů ministerstvo navrhlo zamítnutí kasační stížnosti pro její
nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel namítal, že ministerstvo nezohlednilo, že uváděl svoji obavu z návratu
do Ruska v souvislosti se změnou prezidenta, ke které došlo poté, co z Ruska odešel, a jeho
výroků na adresu ruských občanů v zahraničí, a že dále nezohlednilo jeho obavy ze „stejných
funkcionářů“, kteří zůstali na svých místech z doby, kdy se politicky angažoval. Tyto námitky
jsou podle Nejvyššího správního soudu nepřípustné, protože z porovnání obsahu žaloby
a kasační stížnosti vyplývá, že tyto námitky stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož
rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Pokud stěžovatel dále namítal, že výše uvedené obavy nezohlednil při svém
rozhodování ani krajský soud, pak je tato námitka nedůvodná. Protože pro řízení ve správním
soudnictví platí přísná dispoziční zásada, může soud ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s.
správní rozhodnutí přezkoumat pouze v mezích žalobních bodů, tedy pouze z hlediska důvodů
a tvrzení žalobce, v čem napadené správní rozhodnutí odporuje zákonu. Tímto rozsahem
tvrzených nezákonností napadeného rozhodnutí je soud vázán a nemůže je přezkoumávat
nad rámec stanovený žalobou. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel v podané žalobě
nenamítal, že ministerstvo nezohlednilo, že uváděl svoji obavu z návratu do Ruska
v souvislosti se změnou prezidenta a jeho výroků na adresu ruských občanů v zahraničí,
a že dále nezohlednilo jeho obavy ze „stejných funkcionářů“, kteří zůstali na svých místech
z doby, kdy se politicky angažoval, nemohl krajský soud v souladu s uvedenou dispoziční
zásadou k tomuto přihlížet.
Námitka stěžovatele, že závěr ministerstva, že navrátivším se žadatelům o udělení
mezinárodní ochrany nehrozí v Rusku postih státních orgánů, neodpovídá obsahu spisu,
je rovněž nedůvodná. Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž
ministerstvo v napadeném rozhodnutí vycházelo, neměla oporu ve spisech nebo s nimi byla
v rozporu. Naopak je toho názoru, že ministerstvo vycházelo z toho, co sdělil sám stěžovatel.
Nebylo rovněž zjištěno, že by při zjišťování skutkové podstaty byl ministerstvem porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem a že by tato skutečnost mohla ovlivnit
zákonnost rozhodnutí. Ministerstvo v průběhu správního řízení umožnilo stěžovateli,
aby sdělil všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu za významné, a to jak v žádosti
o udělení azylu, tak následně při pohovoru. Ze správního spisu není patrno, a stěžovatel
to ani netvrdí, že by byl jakýmkoliv způsobem v průběhu řízení o udělení azylu omezován
při sdělení důvodů, pro které požádal o azyl. Skutkový stav tak byl zjištěn v souladu
se správním řádem a důkazy, které si ministerstvo opatřilo, tj. tvrzení stěžovatele a listinné
důkazy, jsou pro posouzení daného případu dostačující. V této souvislosti je nutno poukázat
na to, že stěžovatel v průběhu správního i soudního řízení na podporu svých tvrzení žádné
důkazy nepředložil a ani nenavrhl provést. Pokud v kasační stížnosti nyní uvádí, že by mu
mohlo jako neúspěšnému žadateli o udělení mezinárodní ochrany hrozit při návratu do vlasti
nebezpečí, pak se jedná o ničím nepodloženou domněnku.
Námitka stěžovatele týkající se posouzení otázky jeho státního občanství je podle
Nejvyššího správního soudu rovněž nepřípustná. Porovnáním obsahu žaloby a kasační
stížnosti soud zjistil, že tuto námitku stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož
rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.). Přitom je třeba
zdůraznit, že nepřípustnost kasačních důvodů neuplatněných v řízení před soudem je nutno
vztáhnout k důvodům uplatněným v žalobě, resp. ve lhůtě uvedené v §72 odst. 1 s. ř. s. Proto
případné uvedení těchto důvodů v řízení o žalobě před krajským soudem po uplynutí lhůty
uvedené v citovaném ustanovení, jak tomu bylo v tomto případě, je nerozhodné. Jde o projev
zásady koncentrace v řízení před správními soudy, který je v obecném smyslu důsledkem
jednoho z principů demokratického právního státu, ať si každý chrání svá práva.
Nejvyšší správní soud proto z důvodů výše uvedených kasační stížnost podle
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena zástupcem
advokátka a podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokátky včetně
hotových výdajů stát. Podle §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, náleží advokátce odměna za dva úkony právní služby 4200 Kč (§11 odst. 1 písm. d)
a f) ve spojení s odst. 3 citované vyhlášky) a podle §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada
hotových výdajů v částce 600 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 912 Kč (§37 odst. 1 a §47
odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.), celkem tedy 5712 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu