ECLI:CZ:NSS:2007:7.AZS.65.2007
sp. zn. 7 Azs 65/2007 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce,
JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci stěžovatele E. I.,
zastoupeného JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, za
účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 8. 2007, č. j. 32 Az 10/2007 -
22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 8. 2007, č. j. 32 Az 10/2007 - 22
zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační
politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 14. 12. 2006, č. j. OAM-1303/VL-10-K04-2006,
jímž stěžovateli nebyla uděl ena mezinárodní ochrana podle ustanovení §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“).
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že v řízení nebyl prokázán žádný
z důvodů pro udělení azylu stěžovateli podle ustanovení §12 písm. a) a b) zákona o azylu.
Stěžovatel se sice mohl dostat do konfliktu s příslušníky své rodiny kvůli odmítání islámské
víry a své vizáži a mohl být i nucen opustit svůj domov a žít na ulici, kde též mohl být
i několikrát napaden neznámými osobami kurdské národnosti, ale na tyto případy
se mezinárodní ochrana nevztahuje. Azyl je institutem zcela výjimečným, jehož smyslem
je sice poskytnou žadateli ochranu, nejde však o ochranu před jakýmikoliv negativními jevy
v zemi původu. Ve správním řízení, ani v řízení před soudem nebyla zjištěna žádná
skutečnost, která by vedla k závěru, že stěžovatel byl pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu. Stěžovatel, který nebyl
členem žádné politické strany a nebyl pronásledován státními orgány, netvrdil žádnou
skutečnost, kterou by bylo možno podřadit pod zákonné podmínky pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu (pronásledování za uplatňování politických práv a svobod
nebo odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů). Krajský soud
vyjádřil souhlas s názorem ministerstva i v tom, že v řízení nebyly zjištěny důvody
pro udělení azylu stěžovateli ani podle ustanovení §13 a §14 zákona o azylu a vyhodnotil,
že opodstatněně dovodilo neexistenci zákonných podmínek pro udělení doplňkové ochrany
podle ustanovení §14a a §14b zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. V kasační stížnosti
stěžovatel namítal, že si ministerstvo neopatřilo veškeré důkazy potřebné k úplnému zjištění
skutkového stavu věci a že napadené rozhodnutí nevychází z podkladů shromážděných
před jeho vydáním. Rozsudek krajského soudu pak tyto námitky nevyvrátil. Ministerstvo také
nedostatečným způsobem zjistilo rozsah poměrů, jenž vládnou v oblasti dodržování lidských
práv v Turecku. Pokud vycházelo pouze ze zdrojů Ministerstva zahraničních věcí USA,
informací Zastupitelského úřadu v Ankaře a odboru azylové a migrační politiky Ministerstva
vnitra, šlo o informace jednostranné, které mohly být motivovány i tím, že se Český stát
ve své zahraniční politice musí řídit politickými a hospodářskými zájmy. Ministerstvo zcela
opomnělo využít studií a informací osvědčených institucí, jako např. Amnesty International,
Evropského parlamentu, apod., které mohly poskytnout nestranné informace o situaci v zemi
původu. Krajský soud se pak vůbec nevypořádal se skutečností, že stěžovatel několikrát
kontaktoval policii pro porušování svých práv, ale bezvýsledně. Tuto skutečnost nelze
vykládat jinak, než jako pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině. Policie
je státním orgánem, a její jednání je proto přičitatelné státu. Turecko má sice oddělené
náboženství od státu, ale převážná většina obyvatelstva vyznává islám. Z této většinové
náboženské orientace potom vznikaly jeho problémy. Proto stěžovatel navrhl, aby napadený
rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázalo na obsah správního spisu,
zejména na vlastní podání a výpověď stěžovatele, a na obsah vydaného správního rozhodnutí.
Stěžovatel nově brojí proti zprávám ke zjištění situace v zemi původu, aniž by mu cokoliv
bránilo uplatnit tuto námitku již v předchozím řízení. Navíc zprávy Ministerstva zahraničních
věcí USA jsou svým obsahem i rozsahem komplexní a vysoce objektivně vypovídající
o skutečnostech významných pro azylové řízení. Stěžovatel měl ostatně možnost navrhnout
doplnění těchto zpráv v rámci prováděného pohovoru, ale tuto možnost výslovně odmítl.
Ministerstvo navrhlo, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl
pro její nepřijatelnost, resp. zamítl pro její nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatni l
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud vychází při svém rozhodování z toho, že poskytnutí azylu
je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat
s jinými legálními formami pobytu cizinců na území republiky tak, jak jsou upraveny
např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za ú čelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není, a nikdy nebyl, univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 12/04). Důvody
pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu
porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána. Institut azylu je proto aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž
bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Pokud stěžovatel namítal, že si ministerstvo neopatřilo veškeré důkazy potřebné
k úplnému zjištění skutkového stavu věci a že napadené správní rozhodnutí nevychází
z podkladů shromážděných před jeho vydáním, jsou tyto námitky formulovány zcela obecné
a není z nich patrno, v jakém směru a jakých konkrétních pochybení se mělo ministerstvo
dopustit při zjišťování skutkového stavu věci. Nejvyšší správní soud již z těchto důvodů
nemůže přezkoumávat opodstatněnost uvedených námitek, protože tomu brání jejich
obecnost. Takto formulované výhrady jsou v rozporu i s ustálenou judikaturou Nejvyššího
správního soudu, která byla zaujata v souvislosti s konkretizací stížních námitek.
Např. v usnesení ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, www.nssoud.cz vyslovil názor,
že „není důvodem kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., cituje-li stěžovatel
toliko zákonný text tohoto ustanovení nebo jeho část, aniž by jej v konkrétní věci
specifikoval, a nekonkretizuje-li vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se soud
podle stěžovatele dopustil“. Obdobně se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, uveřejněném pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, kde uvedl, že „pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí
pouze námitky obecného charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady
pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení
konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý
střeží svá práva“; proto nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní
orgán či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sama
neuvádí skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí“.
Nejvyšší správní soud nemohl přihlédnout k námitce stěžovatele, že správní orgán
nedostatečným způsobem zjistil rozsah poměrů, jenž vládnou v oblasti dodržování lidských
práv v Turecku (vycházel pouze ze zdrojů Ministerstva zahraničních věcí USA, informací
Zastupitelského úřadu v Ankaře a odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra),
které poskytovaly jen jednostranné informace a zcela opomněl využít studií a informací
osvědčených institucí jako např. Amnesty International, Evropského parlamentu, apod.,
jenž mohly poskytnout nestranné informace o situaci v zemi původu.
Podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nepřihlíží
ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí.
Podstatou této zásady je to, že stěžovatel nemůže svá tvrzení a důkazy uplatňovat po celou
dobu řízení, ale musí to učinit do určitého okamžiku, zákonem přesně stanoveného.
K pozdějším tvrzením a skutečnostem pak již kasační soud nemůže přihlížet. V této věci
tato námitka v žalobě stěžovatelem nebyla vznesena, krajský soud se jí proto v souladu
s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. nezabýval a poprvé byla uplatněna až v kasační stížnosti
proti rozsudku krajského soudu. Jelikož tato námitka obsahuje skutkové okolnosti a novoty,
které stěžovatel poprvé uplatnil až po vydání rozsudku krajského soudu, Nejvyšší správní
soud k ní nemohl přihlížet s poukazem na ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. Ostatně stejně
stanovisko zaujal Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, uveřejněném pod č. 419/2004 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, v němž vyslovil, že „Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu,
aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné pr ávní důvody, než které uplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky
jsou nepřípustné. Ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. naproti tomu brání tomu, aby se poté,
co bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, uplatňovaly skutkové novoty.
K takto uplatněným novým skutečnostem kasační soud při svém rozhodování nepřihlíží“.
Nejvyšší správní soud nad rámec uvedeného jenom připomíná, že namítané informace
Ministerstva zahraničních věcí USA, Zastupitelského úřadu v Ankaře a odboru azylové
a migrační politiky Ministerstva vnitra jsou ve vztahu k Turecké republice standardně
využívány správním orgánem pro svou komplexnost a objektivnost a ostatně ani stěžovatel
jim nic konkrétního nevytýká.
Nejvyšší správní soud nepovažuje za opodstatněnou ani námitku, v níž stěžovatel
tvrdí, že v zemi původu byl pronásledován z náboženských důvodů ve smyslu ustanovení §12
písm. b) zákona o azylu a že se krajský soud nevypořádal s jeho tvrzením o nečinnosti policie,
která ho jako státní orgán neochránila.
Podle ustanovení §2 odst. 7 zákona o azylu za pronásledování se pro účely
tohoto zákona považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický
nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními
orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území
ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě
osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob
podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních
organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Podle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení
o udělení azylu zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního
občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
V této věci především nejde o pronásledování stěžovatele ve smyslu zákona o azylu,
tedy o neoprávněný postih ze strany státní autority nebo těch osob, které takovou autoritu
zosobňují. Tvrzené obavy z vyhrožování ze strany soukromých osob, třeba i odůvodněné,
by se mohly stát důvodem pro udělení azylu pouze tehdy, pokud by státní orgány země
původu takové ohrožení podporovaly, organizovaly, záměrně trpěly, apod. Případná nižší
efektivita takové ochrany v konkrétních podmínkách v dané zemi však ještě nečiní z takového
ohrožení pronásledování, a tedy ani azylový důvod (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 2. 2004, č. j. 7 Azs 38/2003 - 37, www.nssoud.cz., podle něhož
„za pronásledování ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., je nutno považovat pouze takové ohrožení života či svobody, které je trpěné,
podporované či prováděné státní mocí“). O pronásledování dokonce nejde ani tam,
kde možnosti státních orgánů nejsou dostatečné a jejich opatření nemají trvalý a stoprocentní
efekt (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 1996, č. j. 6 A 571/94 - 25,
www.nssoud.cz.). Jelikož stěžovatel i podle svého tvrzení nebyl pronásledován státní
autoritou, ale soukromými osobami, nelze hovořit o tom, že by byl v zemi původu
pronásledován ve smyslu ustanovení §2 odst. 7 zákona o azylu. Z tohoto důvodu
proto krajský soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že u stěžovatele nebyly dány zákonné
důvody pro udělení azylu podle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu.
K tomu poznamenává Nejvyšší správní soud i to, že podle judikatury tohoto soudu
„vyhrožování ze strany soukromých osob nelze považovat za pronásledování ve smyslu
zákona o azylu, jestliže ze zpráv, které byly podkladem pro rozhodnutí správního orgánu
vyplývá, že politický systém v zemi původu dává občanům možnost domáhat se ochrany
svých práv u státních orgánů a tyto skutečnosti nebyly v řízení vyvráceny. Obavy žadatele
o azyl spočívající v tom, že organizované skupiny, resp. jejich členové, používají nelegálních
metod, že proti němu použijí násilí v míře ohrožující jak jeho zdraví, tak jeho život,
nelze podřadit pod žádnou skutečnost uvedenou v zákoně o azylu, která by odůvodňovala
udělení azylu“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 4 Azs 38/2003 - 36). Shodně judikoval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, v němž uvedl, že „skutečnost, že žadatel má v zemi
původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, tím spíše v situaci, kdy politický
systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv
u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny“.
Stěžovatelem tvrzené náboženské neshody s rodinou pro odmítání muslimské víry,
což vedlo k tomu, že musel opustit domov, rovněž nelze podřadit pod pronásledování
z náboženských důvodů. Je tomu tak proto, že šlo o neshody, které nedosahovaly významné
intenzity a navíc ho při nich „neperzekuovaly“ orgány státní moci, ale soukromé osoby.
Ostatně Nejvyšší správní soud již vyslovil v rozsudku ze dne 5. 5. 2004,
č. j. 2 Azs 15/2004 - 72, www.nssoud.cz že „Neshody stěžovatele s příbuznými
z náboženských důvodů, o kterých státní úřady vůbec nevěděly, nelze považova t
za pronásledování ve smyslu §2 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu“. Obdobně
pak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 - 58,
uveřejněném pod č. 1347/2007 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dovodil,
že „Verbální útoky rodičů vůči žadatelce o azyl, jejichž důvodem byla známost a plánovaný
sňatek žadatelky s partnerem jiného náboženského vyznání, nelze pokládat za pronásledování
ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Za pronásledování či odůvodněný strach
z něho by v daných souvislostech mohla být pokládána jen taková situace, kdy by ze strany
orgánů státní moci docházelo k perzekuci osob pro jejich náboženskou orientaci,
popř. k systematickému odmítání poskytovat jednotlivcům ochranu před šikanou vyvolanou
netolerancí k jejich náboženskému vyznání“. Obdobně je tomu i pokud jde o tvrzení
stěžovatele, že měl být na ulici napadán pro svou vizáž (měl vousy a nosil náušnice)
neznámými osobami kurdské národnosti. Ani v tomto případě nešlo o pronásledování
ve smyslu zákona o azylu, protože šlo o útoky soukromých osob a nikoliv o perzekuční kroky
státní moci.
Stěžovatel v kasační stížnosti také namítal, že se krajský soud nevypořádal
s jeho tvrzením o nečinnosti policie, která ho jako státní orgán neochránila. Nejvyšší správní
soud nemohl k této námitce kasační stížnosti přihlédnout, a to s poukazem na ustanovení
§109 odst. 4 s. ř. s., jelikož tato námitka byla vznesena až v kasační stížnosti a obsahuje
skutkové okolnosti a novoty, které stěžovatel poprvé uplatnil až po vydání tohoto rozsudku.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své úvahy, které vyslovil výše
k problematice ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. Stěžovatel rovněž v žalobě nevznesl námitku
o nečinnosti policie při oznámení protiprávní činnosti neznámých osob kurdského původu,
a krajský soud se jí proto v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. nezabýval.
Nejvyšší správní soud má ve shodě s krajským soudem za to, že stěžovatel neuvedl
žádnou konkrétní skutečnost, na jejímž základě by bylo možno dojít k závěru, že byl v zemi
původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod (§12 písm. a) zákona
o azylu) nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů
(§12 písm. b) zákona o azylu).
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů říze ní před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků
náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a ministerstvu žádné
náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu