ECLI:CZ:NSS:2007:8.AFS.119.2006
sp. zn. 8 Afs 119/2006 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera, v právní věci žalobce R., spol.
s r. o., zastoupeného JUDr. Janem Vydrou, advokátem se sídlem Černošice, Mokropeská
688, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, Praha 1, Štěpánská
28, v řízení o kasačních stížnostech žalobce proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze
dne 28. 1. 2005, čj. 5 Ca 217/2003 – 29, ze dne 1. 12. 2004, čj. 5 Ca 203/2003 – 30, ze
dne 1. 12. 2004, čj. 5 Ca 210/2003 – 30, ze dne 28. 1. 2005, čj. 5 Ca 230/2003 – 30, ze
dne 29. 11. 2004, čj. 5 Ca 188/2003 – 30, ze dne 1. 12. 2004, 5 Ca 205/2003 – 30, ze dne
1. 12. 2004, čj. 5 Ca 201/2003 – 30, ze dne 1. 12. 2004, čj. 5 Ca 211/2003 – 30, ze dne
28. 1. 2005, čj. 5 Ca 239/2003 – 30, ze dne 1. 12. 2004, čj. 5 Ca 200/2003 – 30 a ze dne
1. 12. 2004, čj. 5 Ca 192/2003 – 30,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítají.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasačních
stížnostech.
Odůvodnění:
Žalobu podanou u Městského soudu v Praze se žalobce (dále též „stěžovatel“)
mimo jiné domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2003,
čj. FŘ - 4411/14/03, FŘ – 4397/14/03, FŘ – 4404/14/03, FŘ – 4424/14/03,
FŘ - 4382/14/03, FŘ - 4399/14/03, FŘ – 4395/14/03, FŘ – 4405/14/03,
FŘ - 4433/14/03, FŘ - 4394/14/03 a FŘ – 4386/14/03.
V žalobě stěžovatel především uvedl, že zbudoval a zkolaudoval bytový dům
v Praze. Prohlášením vlastníka vymezil ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., kterým
se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům
a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (též „ zákon o vlastnictví bytů“)
v uvedeném domě bytové a nebytové jednotky, které pak následně prodal jejich nynějším
vlastníkům jako nabyvatelům, a to smlouvami o převodech vlastnictví k bytovým,
respektive nebytovým jednotkám a smlouvami o převodech spoluvlastnictví nebytové
jednotky. Stalo se tak v období roku 1999. Správce daně mu poté nesprávně vyměřil daň
z převodu pozemků. Podle §20 zákona č. 72/1994 Sb. totiž spoluvlastnický podíl
na společných částech domu i pozemku za splnění stanovených podmínek na nabyvatele
jednotky přecházel.
Městský soud v Praze po vyloučení věcí jednotlivých správních rozhodnutí
k samostatnému řízení, shora uvedenými rozsudky žalobu stěžovatele zamítl.
V odůvodnění rozsudků uvedl zejména, že smlouvami o převodech jednotek byly
v jednotlivých případech převedeny i spoluvlastnické podíly na pozemcích ve smlouvách
uvedených. Převod spoluvlastnického podílu na pozemcích nebyl bezúplatný, jednalo
se o převod úplatný, protože cena spoluvlastnického podílu na pozemcích byla podle
oceňovacích předpisů pro účely ocenění připočtena k ceně bytu nebo nebytového
prostoru. Ze skutečnosti, že pro účely ocenění byla k ceně bytu nebo nebytového
prostoru připočtena i cena spoluvlastnického podílu pozemku, nelze dovozovat,
že pozemek přestal být samostatnou nemovitostí (§119 odst. 2 občanského zákoníku),
samostatným předmětem vlastnických vztahů, a že převod spoluvlastnického podílu
pozemku vůbec dani z převodu nemovitostí nepodléhal nebo že byl od této daně
osvobozen. Jako nedůvodnou soud označil i námitku, že žalovaný odmítl aplikovat
na daný případ §8 odst. 3 a odst. 4 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku
a o změně některých zákonů (též „zákon o oceňování majetku“). Při stanovení předmětu
daně je nutno vycházet z daňového zákona, neboť ten stanoví jak předmět daně,
tak i případy osvobození od daně. Zákon o oceňování majetku upravuje pouze způsoby
oceňování věcí, práv a jiných majetkových hodnot a služeb, mimo jiné i pro účely
stanovené daňovými předpisy; sám však daňovým předpisem není, nestanoví
co je předmětem konkrétní daně, ani co je od daně osvobozeno. Je proto nutno
odmítnout právní výklad žalobce, že zákon o oceňování majetku mění daňový zákon
a odlišně stanoví, co je předmětem daně a co je od daně osvobozeno.
Stěžovatel napadl výše uvedené rozsudky kasačními stížnostmi, opírajícími
se o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb. a domáhal
se jejich zrušení. Má za to, že rozsudky spočívají na nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení a proto jsou nezákonné. Není správný soudem provedený
výklad §20 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu
nemovitostí, týkající se osvobození od daně z převodu nemovitostí, v návaznosti na znění
§8 odst. 3 a odst. 4 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých
zákonů a znění §20 a §21 zákona č. 72/1994 Sb. Soud nesprávně při posouzení
osvobození od daně z převodu nemovitostí upřednostnil užití zákona ČNR
č. 357/1992 Sb. a uzavřel, že §20 tohoto zákona umožňuje, za splnění zde uvedených
podmínek, osvobodit pouze převod stavby (či zde jednotek bytových i nebytových);
pozemku, který se pod nimi nachází se již, dle názoru soudu, osvobození netýká.
Soud také nesprávně nepřihlédl při posouzení předmětu daně k §20 a §21 zákona
o vlastnictví bytů, v nichž bylo uvedeno, že s převodem nebo přechodem vlastnictví
k jednotce přechází i spoluvlastnický podíl pozemku. Z ustanovení §8 odst. 4 věta
poslední zákona č. 151/1997 Sb. pro potřeby daní vyplývá, že zákonný přechod
vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu pozemku byl v rozhodné době
přechodem bezúplatným.
Podle názoru stěžovatele, jestliže §8 zákona o oceňování majetku stanoví,
že cena spoluvlastnického podílu pozemku se započte do ceny stavby (potažmo do ceny
bytové nebo nebytové jednotky), platí tento příkaz pro všechny účely zákonů, uvedených
v §1 odst. 1 a v části čtvrté až deváté tohoto zákona. Je proto nemožné,
aby nebyl aplikován s poukazem, že neupravuje předmět jednotlivých daní. Pokud
jde o základ daně, je tento zákon předpisem, který deroguje ustanovení daňových zákonů.
Tomu odpovídá i odkaz na tento zákon, uvedený v §10 písm. a) zákona ČNR
č. 357/1992 Sb., zde je uvedeno, že základem daně z převodu nemovitostí je cena zjištěná
podle zákona o oceňování majetku. Podle §8 odst. 4 zákona o oceňování majetku
má být cena spoluvlastnického podílu pozemku pro potřeby daně z převodu nemovitostí
zahrnuta do ceny stavby. Je zde tedy uložena povinnost převodce zvýšit o cenu
spoluvlastnického podílu pozemku cenu stavby a tedy zvýšit o tuto cenu zdaňovací
základ, pokud jde o převod bytových a nebytových jednotek. Zákon takto vylučuje,
aby se v případech, kdy jde o převod spoluvlastnictví podílu pozemku na nabyvatele
bytové či nebytové jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., cena tohoto podílu pozemku
stala samostatným základem pro vyměření daně z převodu nemovitostí. Neboli, jestliže
zákon uvádí, že pokud jde o přechod spoluvlastnictví pozemku podle §20 a §21 zákona
č. 72/1994 Sb., nemůže být zjištěná cena spoluvlastnického podílu pozemku samostatným
základem pro stanovení daně z převodu nemovitostí a neumožňuje tedy legálně takový
základ daně určit. Je-li tedy podle §20 odst. 7 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., převod
stavby za zde stanovených podmínek osvobozen od daně z převodu nemovitostí, musí
se nutně toto osvobození vztahovat i na tu část základu daně z převodu nemovitostí, která
je tvořena započtenou cenou spoluvlastnického podílu pozemku.
Ve smlouvách o převodu vlastnictví jednotek bylo uvedeno, že předmětná
jednotka se převádí spolu s příslušným spoluvlastnickým podílem společných částí domu
a příslušným spoluvlastnickým podílem pozemků, titulem pro přechod vlastnického práva
k těmto spoluvlastnickým podílům byla dikce §20 zákona č. 72/1994 Sb., podle něhož
v dané době přecházelo spoluvlastnictví společných částí domu a pozemků spolu
s převodem či přechodem vlastnického práva k jednotce. Soud dospěl k nesprávnému
závěru, že se jednalo o úplatný převod podílů pozemků, neboť tyto byly ve smlouvách
pouze zmíněny. Smlouvy však neobsahují žádné ujednání o ceně tohoto
spoluvlastnického podílu. V závěru poukázal na porušení řady ústavních práv žalobce
a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené rozsudky Městského soudu v Praze zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel v kasačních stížnostech proti výše uvedeným rozsudkům dále namítá,
že městský soud se nevypořádal s existencí zákonné normy obsažené v §8 odst. 4 zákona
č. 151/1997 Sb. z hlediska jejího obsahu. Tuto námitku stěžovatele lze dle obsahu
podřadit pod kasační důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
dle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě jiné vadě řízení před
soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Žalovaný ve vyjádření ke kasačním stížnostem důvodnost kasačních námitek
popřel, odkázal na setrvání na svém právním názoru uvedeném v odůvodnění žalobou
napadených rozhodnutí, jakož i na své vyjádření podané k žalobě městskému soudu.
Zopakoval, že §20 odst. 7 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., ve znění tehdy účinném,
upravoval pouze podmínky osvobození prvního úplatného převodu vlastnictví ke stavbě.
Pozemek je však samostatnou nemovitostí, stavba není součástí pozemku. Ustanovení
§20 zákona o vlastnictví bytů je nutno chápat tak, že dochází-li k převodu bytu nebo
nebytového prostoru, je tímto převodem podmíněn i převod pozemku (obdobně jako
u §21 téhož zákona). Zákon tak ukládá vlastníkovi pozemku, aby při převodu stavby
(bytu či nebytového prostoru) převedl na nabyvatele i spoluvlastnický podíl pozemku,
nestanoví však v žádném případě, že se tak musí stát bezúplatně, eventuelně, že by byl
tento převod pozemku osvobozen od daně. Správce daně proto přiznal v souladu
s §20 odst. 7 zákona ČNR č. 357/1992 Sb. osvobození od daně z převodu nemovitostí
převodům bytů, nebytových prostorů a k nim náležejícím společným částem a vyměřil
daň z převodu nemovitostí za úplatný převod vlastnictví k poměrné části pozemku.
Z §8 odst. 4 zákona o oceňování majetku je zřejmé, že cena příslušenství stavby, které
stavebně není její součástí (studna, vedlejší stavby atd.), se pro účely ocenění bytu nebo
nebytového prostoru započte do ceny stavby. Jsou-li vlastnické vztahy ke stavbě
a pozemku shodné, cena pozemku se rovněž započte do ceny stavby. Způsob ocenění
bytu a nebytového prostoru je vymezen §13 vyhlášky č. 279/1997 Sb., a to tak, že cena
příslušenství stavby, které není stavebně její součástí, se pro účely ocenění bytu
či nebytového prostoru vypočte podle příslušných ustanovení vyhlášky a k ceně bytu
či nebytového prostoru se připočte poměrně podle velikosti spoluvlastnického podílu
na společných prostorách domu. Stejně se postupuje u pozemku, jsou-li vlastnické vztahy
ke stavbě a pozemku shodné. Z tohoto ustanovení není možné dovozovat, že součet
všech těchto hodnot je nedílnou částkou, která je zjištěnou cenou bytu jako takového,
ale pouze skutečnost, že zjištěná cena bytu a nebytového prostoru se skládá z ceny bytu
a nebytového prostoru, z ceny poměrného podílu na příslušenství stavby a pokud jsou
shodná vlastnická práva ke stavbě a pozemku, pak i z ceny příslušného podílu
na pozemku. Ze všech důvodů zde uvedených, považuje žalovaný kasační stížnosti
za bezdůvodné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasačních stížností v mezích jejich
rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnosti nejsou důvodné.
Ani v této právní věci není důvod odchýlit se od stanoviska vyjádřeného
již v rozsudku zdejšího soudu ze dne 1. 2. 2006, čj. 1 Afs 24/2005 – 70 a publikovaného
pod č. 888/2006 Sb. NSS. V něm bylo především vysloveno, že pokud se staly
předmětem prvního úplatného převodu jak byty, či nebytové prostory, tak
i spoluvlastnictví společných částí domu či vedlejších staveb, pak všechny tyto převody
podléhaly osvobození od daně z převodu nemovitostí (§20 odst. 7 zákona ČNR
č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí). Převod
spoluvlastnického podílu k pozemku podle §21 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.,
o vlastnictví bytů, však od daně z převodu nemovitostí není osvobozen.
Protože se jedná o rozsudek ve věci stejných účastníků řízení jako v této věci,
navíc se zcela shodnou právní problematikou a v podstatě i se stejným skutkovým
základem, je možné na tento rozsudek, který již byl dříve účastníkům řízení doručen,
v plném rozsahu odkázat (stejně tak i rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 2. 2007,
čj. 5 Afs 185/2006 – 79).
Z těchto důvodů byly kasační stížnosti zamítnuty.
Stěžovatel nebyl v řízení o kasačních stížnostech úspěšný a proto mu právo
na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovaný pak právo na náhradu nákladů řízení
neuplatnil, a jak vyplývá z obsahu spisu, nad rámec jeho běžné úřední činnosti mu náklady
spojené s tímto řízením nevznikly (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.)
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu