ECLI:CZ:NSS:2007:8.AFS.122.2006
sp. zn. 8 Afs 122/2006-73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala
Mazance a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a Mgr. Jana Passera v právní věci
žalobce: Č., a. s., proti žalovanému: Celní ředitelství Praha, Washingtonova 11, Praha 1, v
řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2005, čj. 11320/04-21-52, o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2006,
čj. 9 Ca 108/2005-36,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2006, čj. 9 Ca 108/2005-36,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 23. 2. 2005, čj. 11320/04-21-52, žalovaný k odvolání žalobce
změnil rozhodnutí Celního úřadu Praha 2 ze dne 15. 6. 2004, čj. 7714/04-1764-21/52,
tak, že upustil od povinnosti žalobce uhradit exekuční náklady a podle §260l zákona
č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní zákon“), žalobci
jakožto ručiteli uložil povinnost uhradit celní dluh za dlužníka, společnost Ch., a. s., ve
výši 176 918 Kč, stanovený dle JCD ze dne 5. 8. 1998, č. 11703268019029. Ručení
žalobce v systému globální záruky za jmenovaného dlužníka bylo založeno záruční
listinou ze dne 8. 3. 1996, č. H61N04116, na nejvyšší částku 37 mil. Kč.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného dne 1. 4. 2005 žalobou u Městského soudu
v Praze, přičemž namítal, že rozhodnutí celního úřadu bylo vydáno po splnění
ručitelského závazku žalobce a že požadavek na zaplacení cla je nad rámec záruky
poskytnuté žalobcem. Mezi stranami bylo nesporné, že žalobce již uhradil za uvedeného
dlužníka v celkovém součtu částku ve výši 37 mil. Kč, sporná byla právní otázka výkladu
institutu globální celní záruky dle §256 celního zákona, ve znění v době přijetí předmětné
globální záruky. Zatímco žalobce měl za to, že v případě globálního zajištění celního
dluhu ručitel ručí za vzniklé celní dluhy souhrnně pouze do celkové výše částky uvedené
v záruce, žalovaný vycházel v žalobou napadeném rozhodnutí z toho, že globální záruka
představuje zajištění každého jednotlivého celního dluhu dlužníka až do výše částky
uvedené v záruce.
Městský soud v Praze uznal žalobu důvodnou a rozsudkem ze dne 10. 2. 2006,
čj. 9 Ca 108/2005-36, žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení, přičemž rozsudek odůvodnil následujícím způsobem:
Městský soud poukázal na §256 celního zákona, v rozhodném znění, podle něhož
celní orgány povolí globální zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout
z jedné nebo několika operací. Gramatickým výkladem cit. ustanovení městský soud
dovodil, že globálním zajištěním jsou zajištěny všechny celní dluhy téhož dlužníka, které
vzniknou po dobu trvání globálního zajištění a které se sčítají. Jde tedy o zajištění
celkového, souhrnného celního dluhu vzniklého z jedné či více operací, k nimž je záruka
přijata. Městský soud vzal v úvahu i skutečnost, že se jedná o veřejnoprávní normu, která
nepřipouští rozšiřující výklad. Z ustanovení §257 odst. 1 celního zákona v rozhodném
znění podle názoru městského soudu vyplývá, že povinností celních orgánů je určit výši
konkrétního zajištění i v případě, že přesná výše celního dluhu není známa, musí být však
celními orgány odhadnuta. Přijetím celní záruky dává celní orgán z vrchnostenské pozice
najevo, že akceptuje osobu ručitele a výši částky, na níž se záruka vztahuje a k níž směřuje
při vzniku ručitelského závazku ručitelova vůle. Je tedy povinností celního orgánu dbát,
aby celní dluh byl dostatečně zajištěn, celní orgán tudíž musí posoudit, zda výše
poskytovaného zajištění je odpovídající výši celního dluhu (dluhů).
V daném případě je podle městského soudu ručitelský závazek žalobce jasně
limitován částkou 37 mil. Kč, neboť na tuto částku byla vystavena záruční listina, nelze
tedy dospět k jinému závěru, než že ručitelský závazek činí nejvýše 37 mil. Kč. Výklad
žalovaného, že se nejvyšší možná výše ručení vztahuje ke každému jednotlivému celnímu
dluhu, by znamenal, že celková výše poskytovaného ručení by nebyla určitá, závazek takto
sjednaný by byl pro svou neurčitost absolutně neplatný a byl by v rozporu s institutem
ručení vůbec. Bylo právem a povinností celních orgánů v daném případě posoudit, zda
je částka 37 mil. Kč adekvátním zajištěním. Požadoval-li však žalobce z titulu ručení
úhradu další částky nad tento limit, nemá žalobce povinnost takovou částku zaplatit.
Městský soud poukázal rovněž na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2001,
sp. zn. Pl. ÚS 54/2000, v němž Ústavní soud podle názoru městského soudu přijal takový
výklad pojmu globální záruka, jemuž žalobou napadené rozhodnutí odporuje a s nímž
je naopak hodnocení městského soudu v souladu.
Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek Městského soudu v Praze včasnou kasační
stížností opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy tvrdil
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
Stěžovatel setrval na stanovisku, podle něhož se nejvyšší možná částka globální
záruky vztahuje ke každému jednotlivému celnímu dluhu, přičemž tento celní dluh může
podle §256 celního zákona v konkrétním případě vzniknout z jedné nebo více celních
operací. Například při propuštění zboží do režimu volného oběhu vzniká celní dluh z této
jedné operace, o více celních operací se naopak jedná např. tehdy, když deklarant navrhne
zboží nejdříve do režimu uskladnění v celním skladu a následně do režimu volného
oběhu. V obou variantách však dojde ke vzniku celního dluhu pouze jednou. Rovněž
městským soudem akcentovaná otázka jednoznačného určení ručitelského závazku
se podle názoru stěžovatele vztahuje ke konkrétnímu celnímu dluhu spojenému
s konkrétní dovozní operací či operacemi. V jednotlivých dovozních případech tedy
samozřejmě nelze po ručiteli žádat vyšší částku, než je uvedena v záruční listině, naopak
situaci, kdy celkový součet takto vzniklých celních dluhů přesáhne částku uvedenou na
záruční listině, zákon explicitně neřeší. Poslední věta §257 odst. 1 celního zákona,
v rozhodném znění, se podle názoru stěžovatele týkala pouze případů, jako je propuštění
zboží do režimu dočasného osvobození od cla, kdy celní dluh pravidelně měsíčně roste
o stanovenou procentní míru. Ustanovení §257 odst. 1 písm. b) celního zákona používalo
pojem „celní dluh“ i „celní dluhy“ z toho důvodu, že se týkalo jak individuálního zajištění
celního dluhu, tak zajištění paušálního a globálního, u nichž po dobu trvání záruky
zpravidla dochází k zajištění řady celních dluhů.
Stěžovatel je tedy toho názoru, že zákonná ustanovení jednotlivě i ve vzájemných
souvislostech svědčí o záměru zákonodárce vztáhnout institut globálního zajištění vždy
k individuálně určenému celnímu dluhu, přičemž ručitel se záruční listinou zavazuje
k zajištění každého jednotlivého celního dluhu částkou, v záruční listině uvedenou. Závěr
městského soudu by podle stěžovatele nebyl v praxi uskutečnitelný, neboť globální záruka
může být použita pro různé operace dlužníka i na více celních úřadech současně, celní
orgány by tedy v případě uplatňování souhrnného limitu výše ručení nemohly ověřit, zda
vznikající celní dluh je ještě krytý ručením, či nikoliv. Zajištění globální zárukou by tak
ztratilo svůj smysl.
Stěžovatel rovněž nesouhlasil s názorem městského soudu, že by byl ručitelský
závazek vztahující se ke každému jednotlivému dluhu absolutně neplatný, neboť se jedná
o závazek pro tyto jednotlivé případy dostatečně určitý. Stěžovatel poukázal na to,
že obdobnou námitku určitosti a předvídatelnosti ručitelského závazku žalobce uplatnil
rovněž u Evropského soudu pro lidská práva, přičemž tato stížnost byla uvedeným
soudem posouzena jako nepřijatelná. Evropský soud mimo jiné konstatoval, že bylo
na stěžovatelích v této věci, tedy na finančních ústavech, aby se informovali o praxi
celních orgánů a zhodnotili riziko, které pro ně představovalo přijetí ručení. Stěžovatel
tedy měl za to, že nelze zpochybňovat předvídatelnost závazku ručení podle záruční
listiny, jejíž vzor byl uveden v příloze č. 25 vyhlášky č. 92/1993 Sb. Žalobce
je profesionální institucí, která se zabývá mj. poskytováním ručení. Žalobce se mohl
o stanovisku celních orgánů k tomuto institutu kdykoli informovat. Stěžovatel
na podporu svého stanoviska odkázal rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 9. 2005, čj. 5 Afs 206/2004-71.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Kasační stížnost je důvodná.
O důvodech kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil, vázán rozsahem
a důvody kasační stížnosti,
takto:
Je třeba říci, že v základní sporné otázce rozhodovaly jednotlivé správní soudy
v minulosti v obdobných případech nejednotně, přičemž přezkoumávaný rozsudek
v tomto ohledu odpovídá tehdejší judikatuře Městského soudu v Praze. Jednoznačné
stanovisko v uvedené věci však zaujalo již plénum Ústavního soudu v městským soudem
citovaném usnesení ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 54/2000, na nějž následná
judikatura Ústavního soudu dále odkazovala. Již z toho, že v uvedené věci Ústavní soud
po posouzení shodné otázky ústavní stížnost ručitele z globální záruky odmítl jako zjevně
neopodstatněnou, je nutno dospět k závěru, že toto rozhodnutí nemůže sloužit
na podporu stanoviska Městského soudu v Praze. Ústavní soud naopak jednoznačně
konstatoval, že výklad zákona, podle kterého postupují celní orgány při aplikaci globálního zajištění
celního dluhu při každém jednotlivém dovozu, má oporu jak v samotném zákonu, jehož postulátem je mj.
zabránit celním únikům, ale i ve slovním textu zákona (singulár „celní dluh“, nikoli plurál „celní
dluhy“ nebo souhrn blíže nespecifikovaných celních dluhů), ale vyplývá i z praxe vlastního celního řízení.
Když Ústavní soud hovořil o tom, že nad původně stanovenou výši globální záruky
ručitel neodpovídá, měl tím na mysli právě situaci, kdy konkrétní jednotlivý celní dluh
vzniklý na základě jedné či více celních operací z konkrétního dovozu zboží přesáhne výši
globální záruky.
Na judikaturu Ústavního soudu posléze navázal Nejvyšší správní soud, a to mj.
ve stěžovatelem uváděném rozsudku ze dne 23. 9. 2005, čj. 5 Afs 206/2004-71, jenž byl
publikován pod č. 917/2006 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud rovněž dospěl k závěru,
že globální zárukou se zajišťuje každý celní dluh v době trvání záruky až do výše částky
v záruce uvedené. Pro tento závěr svědčí dle publikovaného rozsudku dikce ustanovení
§256 celního zákona, stejně jako ustanovení §260 odst. 1 celního zákona, v nichž zákon
užíval singuláru „celní dluh“, z čehož je zřejmé, že ručením se bez ohledu na formu
zajištění vždy zajišťuje konkrétní celní dluh. Takový výklad podporuje rovněž vzor
záruční listiny dle přílohy č. 25 vyhlášky č. 92/1993 Sb., z něhož vyplývá, že se ručitel
zavazuje společně a nerozdílně s dlužníkem uhradit celní dluh, nikoli celní dluhy. Ručitel
tedy v případě nečinnosti dlužníka odpovídá v konkrétním případě za nezaplacený celní
dluh až do výše částky uvedené v záruční listině. Zákonnému pojmu „celní dluh z jedné
nebo několika operací“ je třeba rozumět tak, že dovážené zboží může být postupně
propouštěno do více celních režimů. Z ustanovení celního zákona vyplývá, že celní dluh
při dovozu zboží podléhajícímu clu (včetně daní a poplatků při dovozu) vznikne vždy při
každém dovozu zboží. Proto v případě globálního zajištění celního dluhu jde o zajištění
každého celního dluhu až do výše částky uvedené v záruce. Pokud by se nejednalo
o zajištění každého celního dluhu, postrádalo by globální zajištění smysl. Globálnost
záruky je třeba chápat tak, že jde o zajištění každého celního dluhu v době trvání záruky
do výše částky uvedené v záruce. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále
konstatoval, že celní zákon neupravuje sčítání celních dluhů pro potřeby ručení formou
globální záruky, ani neřeší případy, kdy součet celních dluhů přesáhne částku uvedenou
v záruční listině, neboť vzhledem k povaze tohoto zajišťovacího institutu nepřichází
sčítání celních dluhů v úvahu.
Uvedené stanovisko, které Nejvyšší správní soud uplatňuje jednotným způsobem
i ve svých dalších rozhodnutích, je v celém rozsahu použitelné i v předmětné věci
a Nejvyšší správní soud na něj tudíž odkazuje. Pokud městský soud poukazuje na
povinnost celního orgánu požadovat dostatečné zajištění celního dluhu formou globální
záruky, je třeba uvést, že taková povinnost je relevantní rovněž v případě ručení za každý
jednotlivý dluh, neboť ručitel se v každém případě zavazuje plnit za každý tento dluh
pouze do výše uvedené v záruční listině. Nelze rovněž souhlasit s názorem, že by byl
právní úkon, jímž se ručitel zavazuje k přijetí ručitelského závazku formou globální
záruky, pro svou neurčitost neplatný. V každém jednotlivém případě, kdy má být ručení
z globální záruky uplatněno, lze zcela přesně určit, v jaké výši má ručitel namísto dlužníka
plnit. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem v tom ohledu, že je na žalobci, který
se k ručení formou globální záruky zavázal dobrovolně v rámci předmětu svého
podnikání, aby posoudil příslušnou míru rizika s tímto druhem podnikatelské činnosti
spojeného. Toto stanovisko podporuje rovněž rozhodnutí Evropského soudu pro lidská
práva, na nějž upozorňoval stěžovatel.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s §110
odst. 1 s. ř. s. rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm
bude Městský soud v Praze vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze
v novém řízení (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodl ve věci samé, nerozhodoval
již o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. srpna 2007
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu