ECLI:CZ:NSS:2007:8.AFS.137.2006:93
sp. zn. 8 Afs 137/2006 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: K . S.,
s. r. o., zastoupeného Ing. Mgr. Petrou Vaňkovou Fifkovou, advokátkou se sídlem
Karlovo náměstí 17, Praha 2, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Českých
Budějovicích, Mánesova 3a, České Budějovice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 23. 1. 2006, čj. 4577/120/2005, o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 2006, čj. 10 Ca
61/2006 - 61,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 2006,
čj. 10 Ca 61/2006 - 61, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 23. 1. 2006, čj. 4577/120/2005, žalovaný zamítl odvolání
žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Trhových Svinech
ze dne 17. 3. 2005, čj. 8248/05/078970-DV, jímž správce daně dodatečně vyměřil žalobci
daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2002 ve výši 1 966 950 Kč.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného dne 22. 3. 2006 žalobou u Krajského
soudu v Českých Budějovicích, přičemž nesouhlasil se závěrem žalovaného, že částka
32 610 519 Kč, kterou žalobce zaplatil společnosti C., a. s. není smluvní pokutou
ve smyslu ust. §544 a násl. občanského zákoníku a není tedy daňově uznatelným
nákladem dle ust. §24 odst. 2 písm. zi) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, (dále
jen „zákon o daních z příjmů“).
Žalobce v žalobě uváděl, že uzavřel dne 13. 8. 1999 smlouvu o nájmu podniku
se společností C., a. s. Smlouva byla sjednána na dobu tří let, tedy do 31. 8. 2002. Smlouva
byla doplněna dodatkem č. 2 ze dne 29. 12. 2000, podle něhož se žalobce zavázal uhradit
pronajímateli smluvní pokutu v případě, že dojde k ukončení nájemního vztahu jinak než
uplynutím dohodnuté doby nájmu nebo výpovědí danou 12 měsíců před uplynutím
dohodnuté doby nájmu. Výše pokuty měla být stanovena podle prav idel stanovených ve
smlouvě pro výpočet nájemného, a to za dobu od předčasného ukončení nájemního
vztahu do doby, kdy mělo dojít k ukončení nájemního vztahu podle smlouvy. Dne
8. 8. 2001 uzavřely smluvní strany dohodu o ukončení nájemního vztahu k 1. 9. 2001
s tím, že žalobce jakožto dosavadní nájemce uhradí nájemné v plné výši za období
od 1. 9. 2001 do 31. 8. 2002. Vzhledem k tomu, že v tomto období již žalobce neměl
předmětné nemovitosti užívat, je podle názoru žalobce nezbytné vykládat toto ustanovení
jako povinnost žalobce uhradit pronajímateli smluvní pokutu. Žalobci se ovšem
nepodařilo předmětné nemovitosti vyklidit do 31. 8. 2001, čímž došlo k porušení dohody
o ukončení smlouvy ze dne 8. 8. 2001. Následně dne 14. 9. 2001 uzavřely obě smluvní
strany dle tvrzení žalobce třetí dodatek ke smlouvě, jímž mělo dojít k restituci původního
stavu, nájemní vztah tedy měl v souladu se smlouvou pokračovat. Žalobce přesto neměl
na dalším trvání nájmu zájem a podařilo se mu pronajaté nemovitosti do konce roku 2001
vyklidit, proto nájemní smlouvu písemně vypověděl dne 21. 12. 2001 s účinností ke dni
31. 12. 2001. Tím vznikla žalobci v souladu s dodatkem č. 2 k nájemní smlouvě povinnost
uhradit pronajímateli smluvní pokutu ve výši nájmu za období od 1. 1. 2002
do 31. 8. 2002. Vzhledem k tomu, že nájemné za období od 1. 9. 2001 do 31. 8. 2002
žalobce v souladu se smlouvou již uhradil předem k 1. 9. 2001, vystavil pronajímatel
dobropis faktury na poměrnou část nájemného za období od 1. 1. 2002 do 31. 8. 2002
a současně vystavil žalobci fakturu na smluvní pokutu ve výši 32 610 519 Kč.
Žalobce měl za to, že uhrazením této smluvní pokuty naplnil požadavky ust. §24
odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, neboť tak výrazně snížil náklady, které
by jinak musel vynaložit na provoz, správu a údržbu pronajatých nemovitostí a movitého
majetku. Žalovaný bez relevantního zdůvodnění neuznal uvedené smluvní povinnosti
žalobce.
Krajský soud v Českých Budějovicích uznal žalobu v uvedených žalobních bodech
důvodnou a rozsudkem ze dne 26. 7. 2006, čj. 10 Ca 61/2006 - 61, žalobou napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, přičemž rozsudek odůvodnil
následujícím způsobem:
Krajský soud konstatoval, že z ust. §24 odst. 1 zákona od daních z příjmů vyplý vá
obecná charakteristika výdajů (nákladů), které jsou daňově uznatelné, musí se jednat
o výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, přičemž tato
souvislost musí být jednoznačně prokázána. Ustanovení §24 odst. 2 téhož zákona pak
výslovně stanoví, že výdaji (náklady) podle odstavce 1 jsou také v tomto ustanovení
vyjmenované výdaje, mezi nimi jsou pod písmenem zi) uvedeny rovněž zaplacené smluvní
pokuty. Z toho vyplývá závěr, že u výdajů podle druhého odstavce se již nezkoumá
splnění obecné charakteristiky uvedené v odstavci prvním.
Krajský soud se neztotožnil se závěrem správce daně i žalovaného, že žalobce
svůj úmysl ukončit smlouvu o nájmu deklaroval v dohodě ze dne 8. 8. 2001 a teprve
po té již zcela nadbytečně dne 21. 12. 2001, že tedy k ukončení nájmu došlo již na základě
dohody z 8. 8. 2001 a že tudíž žalobce závazek vůči pronajímateli neporušil a jeho plnění
nelze považovat za smluvní pokutu. Krajský soud měl za to, že podle dohody ze dne
8. 8. 2001 mělo dojít k ukončení nájmu za splnění dalších podmínek, přičemž žalobce
ujednání této dohody nedodržel. Dne 14. 9. 2001 pak uzavřel s pronajímatelem dodatek
ke smlouvě, na jehož základě došlo k obnovení nájemního vztahu. Žalobce nájemní
smlouvu vypověděl až k 31. 12. 2001, přičemž mu vznikla povinnost uhradit sjednanou
smluvní pokutu. Žalobci byla tato smluvní pokuta fakturou ze dne 21. 1. 2002 vyúčtována
a žalobce ji uhradil. Krajský soud tedy uzavřel, že sporná částka představovala smluvní
pokutu ve smyslu ust. §24 odst. 2 p ísm. zi) zákona o daních z příjmů, přičemž požadavek
správce daně a žalovaného na prokázání souvislosti tohoto daňového nákladu
se zdanitelnými příjmy krajský soud považoval za nezákonný.
Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační stížností
opírající se o důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy tvrdil nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatel setrval na stanovisku, že žalobce neporušil závazek smluvní pokutou
zajištěný a nevznikla mu tudíž povinnost platit smluvní pokutu. Poskytl-li tedy žalobce
plnění, které smluvní pokutou nazývá, ale ve skutečnosti jí toto plnění není, pak takový
náklad nelze podřadit pod ustanovení §24 odst. 2 písm. zi) a může být daňově uznatelný
pouze na základě ust. §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, tedy za podmínky, že se musí
jednat o náklad vynaložený na dosažení, zajištění nebo udržení zdanitelných příjmů.
Tuto souvislost žalobce podle stěžovatele neprokázal.
Stěžovatel poukázal na to, že předmětná smlouva o nájmu podniku ze dne
13. 8. 1999 byla sjednána na dobu určitou, tedy od 1. 9. 1999 do 31. 8. 2002 s tím,
že nájemní vztah se prodlužuje vždy o další rok, pokud není vypovězen nejméně
12 měsíců před uplynutím. Pokud některá ze smluvních st ran nechtěla, aby nájem trval
i po 31. 8. 2002, musela podat výpověď nejpozději k 31. 8. 2001, pro jiný případ ukončení
nájemního vztahu byla dodatkem č. 2 sjednána smluvní pokuta. Stěžovatel považuje
v tomto ohledu za rozhodující dohodu o ukončení smlouvy ze dne 8. 8. 2001. Ujednání
této dohody, že žalobce uhradí pronajímateli nájemné v plné výši, nelze podle stěžovatele
považovat za smluvní pokutu. Naplněním stanovených podmínek měly být vzájemné
závazky smluvních stran plně v ypořádány, neměla tedy připadat v úvahu ani smluvní
pokuta. Tvrzení žalobce, že tato dohoda nikdy nevstoupila v platnost, neboť nebyl
schopen k 1. 9. 2001 prodat zásoby v pronajatém areálu a tudíž ho nebylo možné předat
pronajímateli, vyhodnotil stěžovatel jako účelové. Podle názoru stěžovatele žalobce tato
svá tvrzení v daňovém řízení neprokázal, navíc k prodeji zásob mělo dle této dohody dojít
právě mezi žalobcem a pronajímatelem. Výpověď ze dne 21. 12. 2001 byla tedy již podle
názoru stěžovatele nadbytečná a na jejím základě žalobci nevznikla povinnost zaplatit
smluvní pokutu. Pokud jde o dodatek č. 3 datovaný dnem 14. 9. 2001, na jehož základě
mělo dojít k obnovení nájemního vztahu, stěžovatel upozornil na to, že tento dodatek
žalobce poprvé zmínil až v žalobě, žalobce nikdy předtím tímto dodatkem
neargumentoval a v daňovém řízení jej nepředložil a lze mít tudíž pochybnosti
o věrohodnosti tohoto dokladu.
Stěžovatel neposuzoval platnost uzavřených smluv, ale pouze okolnost,
zda se v daném případě jedná o daňový náklad. Stěžovatel souhlasil s názorem krajského
soudu, podle něhož daňový náklad vymezený v ust. §24 odst. 2 zákona o daních z příjmů
již nelze posuzovat z hlediska obecných podmínek ust. §24 odst. 1 téhož zákona.
To ovšem neznamená, že by správ ce daně nebyl oprávněn zkoumat podstatu a důvodnost
smluvní pokuty, ale pouze její zaplacení. Takový výklad by byl v rozporu s právním
názorem Ústavního soudu, podle něhož finanční orgány musí mít právo neuznat výdaje
uplatňované daňovým subjektem, které s jeho podnikatelskou činností nesouvisí, nebo
jsou nepřiměřené (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2001, sp.zn. II. ÚS 67/2000,
na které odkazuje Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 31. 5. 2006,
čj. 5 Afs 70/2005 - 102, www.nssoud.cz). V daném případě žalobce podle hodnocení
stěžovatele neprokázal, že poskytnuté plnění je smluvní pokutou dle ust. §24 odst . 2
písm. zi) zákona o daních z příjmů, ani neprokázal, že by se sice nejednalo o náklad
uvedený v ust. §24 odst. 2 zákona o daních z příjmů, že by však tento náklad splňoval
obecné podmínky ust. §24 odst. 1 citovaného zákona.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí, přičemž
zopakoval stěžejní argumenty uplatněné již v žalobě, podle nichž dohoda o ukončení
nájemní smlouvy ze dne 8. 8. 2001 nikdy nevstoupila v platnost, což bylo dále potvrzeno
uzavřením dodatku ze dne 14. 9. 2001. Navíc i ze samotné dohody o ukončení nájemní
smlouvy vyplývala podle žalobce povinnost uhradit smluvní pokutu za ukončení nájmu
před uplynutím sjednané doby v souladu s dodatkem č. 2 ze dne 29. 12. 2000. Vzhledem
k tomu, že nájemní vztah neskončil k 31. 8. 2001, uhradil žalobce na základě faktury
ze dne 27. 8. 2001 nájemné na kalendářní rok dopředu, tedy na období od 1. 9. 2001
do 31. 8. 2002. Vzhledem k následné výpovědi ze strany žalobce ke dni 31. 12. 2001
vznikla pronajímateli povinnost uhrazenou poměrnou část nájemného za období
od 1. 1. 2002 do 31. 8. 2002 vrátit, protože jinak by se tato část nájemného stala
bezdůvodným obohacením pronajímatele jakožto plnění z právního důvodu, který
odpadl. Zároveň ovšem vznikl pronajímateli nárok na úhradu smluvní pokuty ve výši
odpovídající nájemnému za stejné období, tedy od 1. 1. 2002 do 31. 8. 2002. Jakožto
účetní řešení vzniklé situace byl vystaven zmiňovaný dobropis a zároveň faktura
na smluvní pokutu. Zaplacená smluvní pokuta je tedy podle žalobce daňově uznatelný
výdaj dle ust. §24 odst . 2 písm. zi) zákona o daních z příjmů, zároveň žalobce ukončením
ekonomicky nevýhodného vztahu vynaložil náklady na zajištění, dosažení a udržení svých
příjmů. Postupoval tedy v rovněž souladu s ust. §24 odst. 1 zákona od daních z příjmů.
Kasační stížnost je důvodná.
O důvodech kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil
takto:
Stěžovateli je třeba v prvé řadě přisvědčit v tom ohledu, že základní spornou
otázkou v dané věci není vzájemný vztah ustanovení §24 odst. 1 a §24 odst. 2 zákona
o daních z příjmů, ale především otázka, zda žalobcem poskytnuté plnění je možné
považovat za smluvní pokutu či jinou smluvní sankci ve smyslu ust. §24 odst. 2 písm. zi)
zákona od daních z příjmů. Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem, že finanční orgány
musí být oprávněny tuto otázku posoudit, neboť určité plnění nemůže být daňově
uznatelným nákladem na zaplacení smluvní pokuty jenom proto, že je takto daňovým
subjektem označeno, ale jedině proto, že tomuto soukromoprávnímu institutu skutečně
odpovídá. Dle ustanovení §544 odst. 1 občanského zákoníku, které se uplatní
i na smluvní pokutu v obchodních závazkových vztazích, se smluvní pokuta sjednává
pro případ porušení smluvní povinnosti. Obdobně i v případě nákladů na jiné sankce,
které jsou podle citovaného ustanovení zákona o daních z příjmů rovněž daňově
uznatelné, se musí jednat o sankci, která je následkem porušení právní povinnosti
vyplývající ze závazkových vztahů. O smluvní pokutu či jinou sankci ze závazkových
vztahů se tedy nemůže jednat v případě, pokud daňový subjekt svůj soukromoprávní
závazek neporušil a nevznikla mu tudíž povinnost platit sankci. Správce daně a stěžovatel
tedy v daném případě oprávněně zkoumali, zda žalobce porušil povinnosti vyplývající
ze smlouvy o nájmu podniku a zda mu právě v souvislosti s tímto případným jednáním
vznikla povinnost k úhradě smluvní pokuty.
Předmětná smlouva o nájmu podniku byla uzavřena dne 13. 8. 1999 jako smlouva
inominátní, neboť český právní řád v té době takový smluvní typ neupravoval.
Právní úprava smlouvy o nájmu podniku byla vložena do obchodního zákoníku
zákonem č. 370/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001 a od toho okamžiku se vztahovala
i na smlouvou uzavřenou žalobcem (srov. přechodné ustanovení k této novele – čl. VIII
bod č. 11 zákona č. 370/2000 Sb.). Článek II uvedené smlouvy ve znění dodatku č. 2
ze dne 29. 12. 2000 lze v každém případě i přes jeho rozpornou dikci interpretovat tak,
že smlouvu bylo možné řádně vypovědět pouze 12 měsíců před uplynutím sjednané doby
nájmu, tedy nejpozději do 31. 8. 2001. Výpověď či jiné ukončení nájemního vztahu
po tomto datu pak bylo tímto smluvním ujednáním považováno z a porušení smlouvy,
neboť za něj byla sjednána smluvní pokuta. Plnění, které žalobce poskytl pronajímateli,
tedy mohlo být považováno za smluvní pokutu dle ust. §24 odst. 2 písm. zi) zákona
o daních z příjmů pouze tehdy, pokud povinnost k tomuto plnění vznikla právě z toho
důvodu, že žalobce překročil časové omezení pro výpověď předmětné smlouvy.
V tomto ohledu ovšem správce daně i stěžovatel důvodně poukazovali na to,
že žalobce uzavřel s pronajímatelem dohodu o ukončení předmětné smlouvy dne
8. 8. 2001, žalobce tedy jasně projevil svou vůli předmětnou smlouvu uko nčit
před rozhodným datem 31. 8. 2001. Z tohoto hlediska není podstatné, že se tak stalo
v rámci dvoustranného právního úkonu, jímž byla zmíněná dohoda, a nikoli výpovědí
v úzkém slova smyslu. Je třeba vzít v úvahu, že takové ujednání o ukončení smluvního
závazkového vztahu, které má v daném případě znaky privativní novace (§570
občanského zákoníku), vzniká jako všechny smlouvy na základě dvou jednostranných
právních úkonů smluvních stran – návrhu takové dohody a jeho přijetí. Žalobce tedy
v každém případě splnil podmínky, které vyplývaly ze smlouvy o nájmu podniku pro její
předčasné ukončení. Ani plnění, které se žalobce zavázal na základě zmiňované dohody
o ukončení nájmu poskytnout, tedy nemůž e být považováno za smluvní pokutu, neboť
žalobce žádnou povinnost, pro níž byla smluvní pokuta sjednána, neporušil.
Žalobce tvrdí, že dohoda o ukončení smlouvy o nájmu podniku nikdy nevstoupila
v platnost, neboť nebyly naplněny její podmínky. Tomuto tvrzení ovšem dikce této
dohody, jež je součástí správního spisu, neodpovídá. Dohoda s ice hovoří o ukončení
smlouvy k 1. 9. 2001 za dále uvedených podmínek, z textu dohody je však zřejmé,
že se v tomto případě nejedná o odkládací podmínky, tedy že by na splněn í těchto
podmínek do 31. 8. 2001 záviselo, zda nastanou následky uvedené dohody a zda tudíž
k 1. 9. 2001 dojde k ukončení nájemního vztahu. Takto dohoda form ulována není,
„podmínkami“ se v dohodě rozumí práva a povinnosti obou smluvních stran související
se skončením nájmu. Pokud tedy žalobce některé povinnosti vyplývající z této dohody
nesplnil, mohl po něm dosavadní pronajímatel nadále požadovat, aby tak učinil
a aby mu případně nahradil škodu, která takovým prodlením na straně žalobce vznikla,
nelze však akceptovat závěr, že by z tohoto důvodu dohoda nenabyla účinnosti
a že by k ukončení nájemního vztahu nedošlo.
Krajský soud přijal za své tvrzení žalobce, že původní nájemní vztah byl v každém
případě obnoven dodatkem č. 3 ze dne 14. 9. 2001 ke smlouvě o nájmu podniku.
Stěžovatel však důvodně poukazuje na to, že tento důkaz nebyl žalobcem v daňovém
řízení předložen, ani se o něm žalobce nezmiňoval, předmě tný dodatek žalobce
přiložil až k žalobě. V takovém případě ovšem nelze k takovému důkazu přihlížet,
neboť daňový subjekt nese v daňovém řízení důkazní břemeno ve smyslu ust. §31 odst. 9
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „daňový řád“) k prokázání všech skutečností, které uvedl v daňovém přiznání. Pokud
tedy daňový subjekt příslušný důkaz v daňovém řízení nepředloží ani neoznačí,
ač tak učinit měl a mohl a finanční orgány tedy rozhodují na základě důkazní situace,
která takový důkaz nezahrnuje, není možné, aby byl takový důkaz následně brán v potaz
v řízení před správním soudem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 4. 2005, čj. 5 Afs 147/2004 - 89, publikovaný pod č. 618/2005 Sb. NSS
nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2004, čj. 3 Afs 2/2003 - 58,
www.nssoud.cz). I kdyby však bylo prokázáno, že uvedený dodatek k původní nájemní
smlouvě byl skutečně uzavřen, nemohlo by jím dojít „k obnovení nájemního vztahu
v upraveném rozsahu“, jak uvádí krajský soud, neboť jednou zaniklý závazkový vztah
nemůže být následnou dohodou smluvních stran obnoven či změněn, může být nanejvýš
založen závazkový vztah nový. Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje rovněž
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 331/2006, publikované
v databázi ASPI, v němž Nejvyšší soud dospěl k obdobnému závěru o nemožnosti
následné změny již zaniklého závazkového vztahu.
Není pravdou, že by stěžovatel vycházel z nesprávného závěru, podle něhož byla
předmětná částka, deklarovaná jako smluvní pokuta, poskytnuta za období od 1. 9. 2002
až 31. 8. 2003, jak uváděl žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti. Stěžovatel v žalobou
napadeném rozhodnutí i v kasační stížnosti pouze polemizoval s tvrzením žalobce,
že nájemní smlouva k 1. 9. 2001 nezanikla a že tudíž došlo k prodloužení doby trvání
nájemního vztahu o další rok, tedy do 31. 8. 2003, jak předpokládala původní nájemní
smlouva pro případ, že by nebyla vypovězena do 31. 8. 2001. Na trvání nájemního vztahu
po 1. 9. 2001 nelze usuzovat ani z toho, že byla žalobci vystavena faktura na nájemné
za období od 1. 9. 2001 do 31. 8. 2002, neboť právě k úhradě tohoto nájemného
se žalobce zavázal v dohodě o skončení nájmu.
Je tedy třeba vycházet z toho, že předmětný nájemní vztah zanikl na základě
dohody o jeho ukončení ke dni 1. 9. 2001 a následná výpověď žalobce v prosinci 2001
již byla nadbytečným úkonem. Takovým úkonem tedy nemohlo dojít k porušení původní
nájemní smlouvy ve znění dodatku č. 2 a žalobci tudíž nevznikla povinnost k úhradě
smluvní pokuty. Žalobce tedy v daňovém řízení neprokázal, že by plnění, které poskytl
pronajímateli, bylo smluvní pokutou či jinou sankcí ze závazkových vztahů ve smyslu
ust. §24 odst. 2 písm. zi) zákona o daních z příjmů. Zároveň žalobce neprokázal,
že by toto plnění bylo daňově uznatelným nákladem dle obe cného ustanovení §24 odst. 1
zákona o daních z příjmů, že by ho tedy vynaložil na dosažení, zajištění a udržení svých
zdanitelných příjmů. Žalobce totiž nebyl povinen předmětné plnění ve výši 32 610 519 Kč
v souvislosti s ukončením nájmu poskytovat, pokud tak přesto učinil, nelze takové
rozhodnutí v soukromoprávní sféře daňového subjektu zpochybňovat, přímá souvislost
s dosažením, zajištěním či udržením jeho příjmů však v tomto případě dána nebyla.
Krajský soud tedy pochybil, pokud v přezkoumávaném rozsudku vycházel z toho,
že žalobce prokázal zaplacení smluvní pokuty dle ust. §24 odst. 2 písm. zi) zákona
o daních z příjmů.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu
s ust. §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V něm bude Krajský soud v Českých Budějovicích vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Českých
Budějovicích v novém řízení (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodl ve věci samé, nerozhodoval
již o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, který Nejvyšší
správní soud obdržel dne 3. 8. 2007.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu