ECLI:CZ:NSS:2007:8.AFS.2.2006
sp. zn. 8 Afs 2/2006-72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera, v právní věci žalobkyně P. Š.,
zastoupené Lazarosem Dimitriadisem, advokátem ve Vsetíně, Horní město 12, proti
žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, Brno, nám. Svobody 4, v řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2004, čj. 4097/03/FŘ/130, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2005, čj.
29 Ca 109/2004-42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 9. 2. 2004, čj. 4097/03/FŘ/130, odvolání
žalobkyně proti rozhodnutí Finančního úřadu (správce daně) ze dne 3. 3. 2003, čj.
20320/03/403911/7097, kterým byla žalobkyni vyměřena daň z přidané hodnoty za
zdaňovací období třetího čtvrtletí roku 2002 ve výši nadměrného odpočtu 5014 Kč.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně.
Návrh odůvodnila tím, že závěr žalovaného, podle kterého je její evidence nevěrohodná a
nezobrazuje skutečný stav jejího podnikání, není důvodný a neodpovídá skutečnosti.
Namítla, že její postup přiznání k dani z přidané hodnoty odpovídal účetním dokladům a
proto měla nárok na vydání nadměrného odpočtu ve výši 529 064 Kč. Žalobkyně rovněž
namítla, že finanční orgány měly k dispozici všechny požadované doklady. Správce daně
pak porušil §50 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), neboť neidentifikoval a nekonstatoval
včasnost, přípustnost a oprávněnost podání žalobkyně v řízení o odvolání. Tuto
skutečnost považuje za závažnou proto, že finanční orgány I. a II. stupně nepochopily
správně její žádost, ve které je žádala o potvrzení nadměrného odpočtu ve smyslu §46
odst. 5 daňového řádu, a tím i o zastavení vytýkacího řízení.
Krajský soud žalobu zamítl s tím, že ačkoli žalobkyně v žalobě vznesla námitku
znamenající ve svém obsahu jiný skutkový závěr, než jaký v dané věci učinil žalovaný, své
tvrzení nijak neodůvodnila a neprokázala. Žalovaný naopak jednoznačně odůvodnil své
závěry, které jsou založeny na hodnocení celého důkazního řízení. Krajský soud shledal
námitky žalobkyně abstraktními, s výjimkou tvrzení, že finanční orgány měly k dispozici
všechny požadované podklady. Krajský soud tak mohl pouze obecně konstatovat, že
hodnocení důkazů a skutkový závěr z nich učiněný nev ybočují ze zákonných mezí
vymezených §2 odst. 3 daňového řádu, dle něhož hodnotí správce daně důkazy podle své
úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti. Další žalobní
námitku, spočívající v tvrzeném porušení §50 daňového řádu, krajský soud rovněž
neshledal důvodnou a konstatoval, že obsahem §50 daňového řádu není povinnost
správce daně nakládat s podaným odvoláním způsobem dovozovaným stěžovatelkou (tj.
řádně je identifikovat, konstatovat jeho včasnost, oprávněnost podáv ající osoby) a proto k
namítanému porušení nemohlo vůbec dojít.
Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti rozsudku krajského soudu kasační stížností,
kterou opřela o kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a písm. b) s. ř. s. Z obsahu
doplnění kasační stížnosti ze dne 12. 10. 2005 vyplývá, že kasační stížnost opírá také o
důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatelka uvádí, že nemůže souhlasit s
krajským soudem, jehož rozsudek je povrchní, neobjektivní a v podstatě přebral v plném
rozsahu stanovisko žalovaného, námitky stěžovatelky nezdůvodnil a jeho zdůvodnění je
kusé, což podle názoru stěžovatelky způsobuje nepřezkoumatelnost.
Žalovaný měl podle stěžovatelky k dispozici všechny podklady a své stanovisko
dovodil ze závěru, že se jednalo o soukr omé aktivity stěžovatelky, která tak nemá nárok
na odpočet DPH.
Stěžovatelka rovněž namítla, že žalovaný nezpochybnil relevantní obchodní případy.
V prvním obchodním případě stěžovatelka obdržela částku, kterou řádným způsobem
uvedla ve své účetní evidenci a zaplatila z ní daň z příjmu. K druhému obchodnímu
případu stěžovatelka uvedla, že jí příjemce zboží dodnes dluží celou částku, kterou mu
fakturovala, a přesto ji žalovaný vyzval, aby i z této částky zaplatila daň z příjmu jako
podnikatelský subjekt, nikoliv jako soukromá osoba ze svých soukromých aktivit.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s názorem krajského soudu
vysloveným v napadeném rozsudku a odkázal také na své vyjádření k žalobě.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti uvážil, vázán jejím rozsahem i důvody
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.),
takto:
Nejprve se zabýval námitkou související s placením daně z příjmů stěžovatelkou z
uvedených obchodních případů. Uzavřel, že tato námitka není přípustná, neboť ji
stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodování je přezkoumáváno, ač
tak učinit mohla (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Dále stěžovatelka brojila proti tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku,
resp. proti jeho stručnému a kusému odůvodnění. Nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], je pojmem, jehož výkladem se Nejvyšší
správní soud již zabýval. V rozsudku ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130 (publ. pod
č. 244/2004 Sb. NSS), konstatoval, že za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost ve
smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají
základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak
bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by
se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k
výroku jednoznačné. Ve vztahu k přílišné stručnosti rozsudku jako důvodu jeho
nepřezkoumatelnosti je možné odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44 (publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS), podle nějž není -li z
odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za
důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména
tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se
vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí
také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá. K nepřezkoumatelnosti rozsudku
způsobené nezohledněním všech žalobních námitek se pak Nejvyšší správní soud vyjádřil
v rozsudku ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73 (publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS) s
tím, že opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
přezkoumat jednu ze žalobních námitek, je jeho rozhodnutí, jímž žalobu zamítl,
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
V posuzované věci Nejvyšší správní soud shora popsané vady rozsudku krajského
soudu neshledal.
Nejvyšší správní soud dále posuzoval uplatněný důvod kasační stížnosti dle §103
odst. 1 písm. a) a písm. b) s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka přesně
nespecifikovala, v čem má být shledána nesprávnost právního posouzení právní otázky
krajským soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] nebo vady řízení ve smyslu §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., přezkoumal Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí v souladu s §109
odst. 2 a odst. 3 s. ř. s. Z výroku napadeného rozsudku je zřejmé, že jím došlo k zamítnutí
žaloby proti rozhodnutí žalovaného, a je tedy zřetelné, že napadený rozsudek není
nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Rovněž nelze shledat nedostatek důvodů pro
rozhodnutí, neboť krajský soud při hodnocení nároku stěžovatelky na odpočet daně
podle §19 odst. 1 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“ ) své rozhodnutí zdůvodnil. Podle §19
odst.1 zákona o DPH má plátce daně nárok na odpočet daně, pokud jím přijatá zdanitelná
plnění uskutečněná jiným plátcem nebo zboží z dovozu, použije při podnikání nebo při
činnosti vykazující všechny znaky podnikání, kromě toho, že jsou prováděna
podnikatelem. Z provedeného důkazního řízení v rámci vytýkacího řízení vyplynulo, že
tvrzené nároky žalobkyně na odpočet DPH žalobkyně neprokázala: samotné formální
předložení daňových dokladů bez splnění dalších podmínek vymezených v §19 zákona o
DPH nelze považovat za dostačující. Stěžovatelka byla vyzvána, aby své tvrzené obchodní
transakce vývozu zboží do Senegalu doložila. Stěžovatelka nabídla opatření znaleckého
posudku týkajícího se vyváženého zboží, prokázání přijetí finanční částky za prodané
zboží a případné provedení výměnové transakce z cizí měny do české měny. K tomuto
však nakonec nedošlo a stěžovatelka následně uvedla, že zboží již nemá, ale dokládá
technickou dokumentaci k montáži zboží ve francouzském jazyce, kterou vytvořila
popisem fotokopie schématu mechanického ovládání ke zboží, původně přilepeného na
obalu zboží, a dále doložila faxovou objednávku. Převzetí hotovosti v měně EUR a
doklady k účtu zřízenému v zahraničí stěžovatelka rovněž nedoložila a dokumenty
odmítla předložit s tím, že se jedná o její soukromé účty.
Nejvyšší správní soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález ve věci
sp. zn. IV. ÚS 402/99 ze dne 15. 5. 2001, dostupný na www.judikatura.cz) poukazuje na
konstrukci důkazního řízení jako stádia daňového řízení. Vzhledem k povaze daňového
řízení je nezbytné, aby byla, kromě povinnosti tvrzení, formulována i důkazní povinnost a
její rozsah. Proto §31 odst. 9 daňového řádu určuje, že daňový subjekt prokazuje všechny
skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž
průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. V této souvislosti lze
rovněž poukázat na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 38/95 ze dne
24. 4. 1996 (publikován pod č. 130/1996 Sb., dostupný na www.judikatura.cz), podle nějž
citované ustanovení daňového řádu nedává správci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt
k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co t vrdí tento subjekt sám. tuto
paremii žalovaný respektoval, protože stěžovatelka tvrdila, že došlo k uskutečnění
zdanitelného plnění a byla vyzvána, aby tedy toto tvrzení dokázala. Je třeba podotknout,
že důkaz daňovým dokladem (ve smyslu §19 odst. 2 zák. zákona o DPH), je pouze
formálním důkazem dovršujícím hmotně právní aspekty skutečného provedení
zdanitelného plnění. Daňový doklad nemusí být sám o sobě relevantním důkazem a jeho
předložení může vést k formulaci požadavku směřujícího k dokázání hmotně právního
úkonu.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud uzavřel, že stěžovatelka neunesla v
daňovém řízení své důkazní břemeno a neprokázala, že transakci doloženou pouze
formálně správnými daňovými doklady skutečně realizovala. Rozsudek krajského soudu
proto netrpí vytýkanými vadami. Proto soud kasační stížnost podle §110 s. ř. s. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., za použití
ustanovení §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch a nemá proto právo n a
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, žalovanému podle obsahu spisu náklady v
řízení o kasační stížnosti nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. července 2007
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu