ECLI:CZ:NSS:2007:8.AFS.65.2006
sp. zn. 8 Afs 65/2006-59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce P., spol. s r. o.,
zastoupený JUDr. Monikou Bakešovou, advokátkou v Roudnici nad Labem, Arnoštova
97, 413 01 Roudnice nad Labem, proti žalovanému Celnímu ředitelství Praha,
Washingtonova 11, 113 54 Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2003, čj.
2319/03-21/PV111, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 8. 6. 2005, čj. 7 Ca 187/2003-34
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti platebnímu
výměru Celního úřadu Mělník ze dne 19. 11. 2002, zn. 4579/02-01, č. 111/2002, kterým
byl žalobci vyměřen celní dluh ve výši 156 104 Kč (z toho clo ve výši 0 Kč, daň z přidané
hodnoty ve výši 156 104 Kč). Žalovaný se ztotožnil s odůvodněním celního úřadu, totiž
že žalobce jako hlavní povinný dle §140 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění
účinném v době vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „celní zákon“), nesplnil svou
povinnost zajistit, aby zboží propuštěné celním úřadem odeslání (Celní úřad Mělník) do
režimu tranzitu bylo ve stanovené lhůtě (do 10. 9. 2000) dopraveno celnímu úřadu určení
(Celní úřad Žamberk) v nezměněném stavu, s neporušenou celní závěrou a s připojenými
doklady.
V žalobě, kterou žalobce podal proti tomuto rozhodnutí k Městskému soudu v Praze,
namítal, že žalovaný stejně jako celní úřad v řízení v prvním stupni neprovedl všechny
navrhované a předložené důkazy, a proto dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění.
Nadto žalovaný chybně vyložil §241 odst. 1 písm. a) ve spojení s §241a písm. b) celního
zákona. Z navrhovaných důkazů, zejména z protokolu o trestním oznámení, dle názoru
žalobce jednoznačně plyne, že žalobce sice zavinil nesplnění povinnosti vyplývající z §140
odst. 2 celního zákona, avšak toliko svou nedbalostí (neboť uzavřel přepravní smlouvu s
osobou, kterou do té doby neznal, a která, jak později vyšlo najevo, se vůči žalobci
dopustila podvodu), nikoli úmyslným jednáním. Bylo tudíž namístě aplikovat §241a písm.
b) celního zákona a uzavřít, že předpoklady pro vznik celního dluhu podle §241 odst. 1
písm. a) celního zákona nebyly naplněny a celní dluh tedy nevznikl.
Městský soud žalobu zamítl s odůvodněním, že pro odpovědnost žalobce za celní
dluh není významná skutečnost (a není proto ani otázkou dokazování), zda zboží nebylo
celnímu úřadu určení včas dodáno proto, že dopravu uskutečňovala osoba odlišná od
žalobce (která při uzavření přepravní smlouvy jednala v úmyslu podvodně získat zboží od
žalobce a přepravu do sjednaného místa vůbec neuskutečnit). Odpovědnost žalobce je
objektivní, míru jeho zavinění tedy netřeba zkoumat a pro rozhodnutí v dané věci bylo
zcela dostačující zjištění, že žalobce je hlavním povinným. Na závěr městský soud dodal,
že nedbalost podle §241a písm. b) celního zákona, jíž se žalobce dovolával, je významná
pouze v případě, že se jí účastník řízení dopustí vůči celnímu úřadu, nikoli vůči třetí osobě
(zde vůči osobě, která se při jednání o přepravní smlouvě vydávala za jinou osobu –
skutečného dopravce – a podvodně tak od žalobce získala předmětné zboží). Žalovaný
správně shledal, že na straně žalobce neexistují skutečnosti, které by bylo možné hodnotit
jako nedbalost ve smyslu citovaného ustanovení celního zákona.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu včasnou kasační
stížností, opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. o nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatel, na rozdíl od městského soudu, má zato, že nedbalost ve smyslu §241a
písm. b) celního zákona se posuzuje vždy ve vztahu k nesplněné povinnosti, nikoli ve
vztahu k určité osobě (celnímu úřadu či třetí osobě). I při takovémto výkladu institutu
nedbalosti měl však městský soud dospět k závěru, že se stěžovatel dopustil nedbalosti
vůči celnímu úřadu, neboť právě vůči celnímu úřadu určení nesplnil povinnost dodat
zboží. Stěžovatel připouští, že celní zákon stanoví princip objektivní odpovědnosti, avšak
pouze za správní delikty; z toho důvodu stěžovatel bez dalšího uhradil pokutu, ale
nesouhlasí s tím, aby za totéž porušení povinnosti byl „trestán“ dvakrát, tj. formou pokuty
a formou vyměření celního dluhu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl rozsudek
městského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že na odpovědnost stěžovatele za
nedodržení povinnosti dodat zboží celnímu úřadu určení nemůže mít vliv okolnost, že
byla uzavřena přepravní smlouva se subjektem, který se přitom dopustil trestného činu.
Kromě toho upozornil, že okolnosti vylučující vznik celního dluhu podle §240 celního
zákona, jak vyplývají z §241a celního zákona, lze aplikovat pouze v případech, že tyto
okolnosti nemají zásadní vliv na správné provedení celního režimu. Neztotožnil se ani s
námitkou dvojího potrestání, neboť řízení o porušení celních předpisů (v němž byla
stěžovateli uložena pokuta) a řízení daňové (jehož výsledkem je vyměření celního dluhu)
jsou řízení na sobě zcela nezávislá. Kasační stížnost proto navrhl zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k
závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Namítá-li stěžovatel nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, je třeba uvést, že nesprávným posouzením může být
zejména omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci půjde
typicky tehdy, pokud soud použil jiný právní předpis, anebo užil správný právní předpis,
ale nesprávně jej vyložil. Podle stěžovatele městský soud nesprávně posoudil otázku
vzniku celního dluhu, když konstatoval objektivní odpovědnost stěžovatele za porušení
povinnosti stanovené v §140 odst. 2 celního zákona; městský soud měl rovněž pochybit v
posouzení dvojí sankce stěžovatele za týž skutek.
Ze spisů vyplynulo, že stěžovateli bylo rozhodnutím Celního úřadu Mělník
propuštěno zboží do režimu tranzitu, se lhůtou dodání do 10. 9. 2000 Celnímu úřadu
Žamberk. Přepravu zboží měl provést dopravce M. D. prostřednictvím řidiče J. Z..
Stěžovatel uvedl, že sice dříve s tímto dopravcem nespolupracoval, ale vzhledem k tomu,
že mu řidič předložil všechny potřebné doklady, o jejichž pravosti nebylo důvod
pochybovat a také z dostupných údajů na internetu jmenované osoby podnikaly v oboru
doprava, bylo zboží naloženo na nákladní automobil a řidiči byly předány veškeré doklady
vztahující se ke zboží. Dne 8. 9. 2000 sdělil stěžovateli příjemce zboží (I. B., spol. s r. o.),
že mu dosud nebylo zboží doručeno. Ještě tentýž den podal stěžovatel trestní oznámení u
Policie České republiky, která následným šetřením zjistila, že osoby, s nimiž stěžovatel ve
skutečnosti jednal, se pouze za jmenované osoby vydávaly, předložené doklady zfalšovaly
a zboží od stěžovatele vylákaly s podvodným úmyslem.
Stěžovatel nezpochybnil, že zboží propuštěné do režimu tranzitu nebylo dopraveno
celnímu úřadu určení, ani to, že jako hlavní povinný porušil povinnost stanovenou v §140
odst. 2 celního zákona. Dožadoval se však použití §241a písm. b) celního zákona s tím,
že se porušení uvedené povinnosti dopustil z nedbalosti a v důsledku toho celní dluh
podle §241 odst. 1 písm. a) celního zákona nevznikl. Taková úvaha není správná.
Celní zákon byl za dobu své existence několikrát měněn. Pro posuzovaný případ je
nutno vycházet z právní úpravy účinné v době vzniku celního dluhu, tj. ve znění účinném
do 31. 12. 2001, resp. do účinnosti novely provedené zákonem č. 1/2002 Sb. Pro
projednávanou věc je totiž určující vznik hmotněprávní povinnosti stěžovatele zaplatit
celní dluh a nikoli okamžik jeho vyměření (platební výměr ze dne 19. 11. 2002, vydaný po
nabytí účinnosti zákona č. 1/2002 Sb.), jak se stěžovatel nesprávně domnívá.
Dle ustanovení §140 odst. 2 celního zákona je hlavní povinný odpovědný za splnění
povinností vyplývajících z režimu tranzitu; zejména je povinen zajistit, aby zboží bylo za
podmínek stanovených celním úřadem odeslání dopraveno ve stanovené lhůtě celnímu
úřadu určení v nezměněném stavu, s neporušenou celní závěrou a s připojenými doklady.
Podle §240 celního zákona vzniká celní dluh při dovozu zboží podléhajícího
dovoznímu clu jeho nezákonným odnětím celnímu dohledu (odst. 1). Celní dluh vzniká v
okamžiku, kdy je zboží odňato celnímu dohledu (odst. 2).
Celním dohledem se podle §2 písm. j) celního zákona rozumí souhrn úkonů a
opatření, kterými se zajišťuje dodržování zákonů a dalších obecně závazných právních
předpisů, jejichž provádění přísluší celním orgánům.
Ustanovení §241 odst. 1 písm. a) celního zákona upravuje vznik celního dluhu v
jiných případech, než jsou uvedeny v ustanovení §240; nemají-li nedostatky zásadní vliv
na správné provádění příslušného režimu, celní dluh při dovozu zboží podléhajícího clu
vzniká nesplněním některé povinnosti vyplývající z dočasného uskladnění zboží, které
podléhá dovoznímu clu, nebo z režimu, do něhož bylo toto zboží propuštěno. Dle
odstavce druhého celní dluh vzniká buď v okamžiku, kdy povinnost, jejímž nesplněním
celní dluh vzniká, přestává být plněna nebo v okamžiku, kdy je zboží propuštěno do
příslušného režimu, zjistí-li se dodatečně, že podmínky stanovené pro propuštění do
tohoto režimu nebo pro úplné nebo částečné osvobození od dovozního cla v důsledku
konečného použití zboží nebyly ve skutečnosti splněny.
Zákonem č. 1/2002 Sb. byl s účinností od 1. 7. 2002 do celního zákona vložen
§241a, který stanovil výčet skutečností, jež se nepovažují za nedostatky, které mají
zásadní vliv na příslušný celní režim podle §241 celního zákona, a které způsobují vznik
celního dluhu (§241 odst. 1 celního zákona). Mimo jiné sem byla pod písmenem b)
zařazena i nedbalost příslušné osoby.
Na úvod je třeba poznamenat, že obdobnými námitkami, které vznáší stěžovatel, se v
nedávné době zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 7. 2007, čj. 2 Afs
52/2006-98.
V otázce aplikace §241a písm. b) celního zákona na případy, kdy ke vzniku celního
dluhu došlo před nabytím účinnosti zákona č. 1/2002 Sb., předložil příslušný tříčlenný
senát dle §17 odst. 1 s. ř. s. tuto věc rozšířenému senátu.
Rozšířený senát ale vyšel z toho, že řešení uvedené právní otázky nebylo v
posuzovaném případě třeba. Jeho závěr lze použitelný i pro věc právě rozsuzovanou a je
nutno jej respektovat: rozšířený senát vyslovil právní názor, že nepředložil-li hlavní
povinný zboží propuštěné do režimu tranzitu celnímu úřadu určení ve lhůtě stanovené
celním úřadem odeslání, je tím naplněna hypotéza ustanovení §240 celního zákona. Užití
§241 pak už nemá místa (arg. „v jiných případech, než jsou uvedeny v §240“), a proto
není možné aplikovat §241a, který na §241 navazuje (a to bez ohledu na dobu vzniku
celního dluhu).
Připomenout lze, že podle §240 odst. 2 celní dluh vznikl okamžikem odnětí zboží
celnímu dohledu. Podle §251 tohoto zákona není-li tímto zákonem stanoveno jinak,
vyměřuje se dovozní clo podle předpisů platných v okamžiku, kdy celní dluh vznikl.
Pro úplnost odkazuje kasační soud na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 1996, sp.
zn. II ÚS 95/96, v němž Ústavní soud shodně přistoupil k posouzení právní kvalifikace
vzniku celního dluhu za situace, kdy zboží nebylo dodáno celnímu úřadu určení v
důsledku jeho tvrzeného odcizení.
Námitka stěžovatele, že žalovaný pominul liberační důvod uvedený v §241a písm. b)
celního zákona, podle něhož se za nedostatek, který má zásadní vliv na dočasné
uskladnění nebo příslušný celní režim podle §241, nepovažuje nedbalost příslušné osoby,
je tedy nedůvodná. O užití §241a lze jak uvedeno uvažovat jen, není-li místo pro užití
§240 (a kdy se tedy musí užít §241). Z výše popsaných důvodů však správní orgány i
městský soud měly věc posuzovat nikoli podle §241, ale podle §240, tedy tak, že
nepředložením zboží celnímu orgánu určení došlo k odnětí zboží celnímu dohledu.
Nedůvodný je i další stížní bod, v němž stěžovatel namítal dvojí postih za totéž
porušení povinnosti. O dvojí postih tu nejde. Postihem za porušení povinnosti stanovené
v §140 odst. 2 celního zákona je pouze uložení pokuty za spáchaný celní delikt (§298
odst. 1 celního zákona). Jen uložená pokuta byla tedy sankcí. Řízení o celním deliktu je
vedeno mimo vlastní celní řízení. Naproti tomu clo je fiskální záležitostí, povinnou
platbou stanovenou celním zákonem, která je vybírána ve prospěch státní pokladny v
přímé souvislosti s přechodem zboží přes státní hranice od osob, které zboží dovážejí,
respektive vyvážejí, nebo od osob, pro které je zboží dováženo neb vyváženo. Nemá tedy
povahu postihu, sankce. Clo a sankce za delikt jsou proto dvě různé věci.
Nejvyšší správní soud se pak ovšem musel také vyrovnat s procesní otázkou, zda není
důvodem pro zrušení rozsudku městského soudu (a následně i rozhodnutí žalovaného) to,
že ve výroku platebního výměru je odkaz na důvody vzniku celního dluhu ve vztahu k
§241 celního zákona namísto správného §240.
Pro takový postup ale není důvod. Kasační námitka proti právní kvalifikaci posouzení
vzniku celního dluhu podle §241 na místo §240 nesměřovala a neobsahovala ji ostatně
ani žaloba, jejímž rozsahem a důvody je městský soud vázán. Nelze mu proto vytýkat, že
tuto otázku nad rámec žalobních námitek nezkoumal, a nemůže tak z obdobných důvodů
učinit ani Nejvyšší správní soud nad rámec kasačních námitek. Nepřesná právní
kvalifikace správních orgánů nezpůsobila nicotnost rozhodnutí, k níž by soud musel
přihlédnout i bez námitek. Nesprávné užití zákona musí však stěžovatel v kasační
stížnosti namítat a rozsah a důvody kasační stížnosti (stejně i žaloby) jsou v jeho plné
dispozici. Proto kasační soud není oprávněn z důvodu chybné právní kvalifikace rozsudek
městského soudu bez dalšího ex officio rušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Ačkoliv se, jak popsáno shora, Nejvyšší správní soud neztotožňuje s některými
právními úvahami v odůvodnění rozsudku městského soudu, dospěl k závěru, že
stížnostní námitky stěžovatele nejsou důvodné; proto kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nenáleží mu proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contr. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by
jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 ve
spojení s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť z obsahu spisu
vyplývá, že mu náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. září 2007
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu