ECLI:CZ:NSS:2007:8.AFS.98.2006
sp. zn. 8 Afs 98/2006 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce V. P.,
zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, proti
žalovanému Celnímu ředitelství Praha, se sídlem Praha 1, Washingtonova 11, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2006,
čj. 10 Ca 237/2005 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 6. 2005, čj. 8499-05-021 Kl, zamítl odvolání
žalobce proti výzvě k peněžitému plnění v náhradní lhůtě vydané Celním úřadem Praha
D 1 dne 18. 5. 2005, čj. 554-04/05-1768/021, jíž byl žalobce dle §73 odst. 1 zákona ČNR
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále je „daňový
řád“), vyzván k úhradě dlužné částky 2000 Kč v náhradní lhůtě. Toto peněžité plnění bylo
žalobci uloženo jako sankce a náklady řízení rozhodnutím o přestupku ze dne 8. 3. 2005,
čj. 554-02/05-1768/021.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze.
Městský soud žalobu usnesením ze dne 26. 1. 2006, čj. 10 Ca 237/2005 - 33, odmítl s tím,
že výzva dle §73 odst. 1 daňového řádu není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.,
tudíž jde o návrh nepřípustný [§68 písm. e) s. ř. s., §70 písm. a) s. ř. s.].
Žalobce podal proti tomuto usnesení kasační stížnost, v níž dle jejího obsahu
namítá důvod obsažený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí
o odmítnutí návrhu. Nesouhlasí s posouzením právní otázky charakteru výzvy dle §73
odst. 1 daňového řádu městským soudem. Má za to, že v materiálním i formálním smyslu
se jedná o rozhodnutí. Jednak je správní akt jako rozhodnutí označen a jednak
ve výrokové části obsahuje výslovné uložení povinnosti, která předtím nebyla žádným
správním aktem uložena. Správní akt dále obsahuje odůvodnění a poučení o odvolání,
čímž naplňuje formální stránku správního rozhodnutí. Navíc jde o jediný akt, který byl
žalobci doručen, a žalobce využil možnosti uvedené v poučení a podal odvolání, po jeho
odmítnutí i žalobu. Postup městského soudu vede k odepření spravedlnosti, neboť
účastník řízení nemá jinou možnost, jak proti jedinému jemu doručenému rozhodnutí
brojit. Dodává, že pouhá upomínka by samozřejmě nepodléhala přezkumu ve správním
soudnictví, avšak v tomto případě správní akt zakládá ve své výrokové části práva
a povinnosti. Navíc žádné předchozí rozhodnutí nebylo účastníkovi řízení doručeno.
Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozhodnutí o přestupku ze dne
8. 3. 2005 bylo řádně doručeno. Stěžovatel byl v tomto řízení zastoupen advokátkou,
která ihned udělila substituční plnou moc Mgr. Jaroslavu Markovi. Předmětné rozhodnutí
o přestupku bylo doručováno poštou na adresu právního zástupce. Zásilka byla uložena
na poště dne 11. 3. 2005 a zástupce žalobce byl o uložení informován výzvou pošty
ze dne 11. 3. 2005 a opakovanou výzvou ze dne 21. 3. 2005, avšak rozhodnutí si v úložní
lhůtě nevyzvedl, proto byla v souladu s §24 odst. 2 zákona č. 71/1967, o správním řízení,
ve znění pozdějších předpisů, uplatněna fikce doručení. Dnem doručení rozhodnutí
je 14. 3. 2005. Vzhledem k tomu, že žalobce nevyužil svého práva podat odvolání, nabylo
rozhodnutí právní moci dne 30. 3. 2005. Výzva k peněžitému plnění v náhradní lhůtě
je správním aktem vydaným v rámci vymáhání daňového nedoplatku včetně nedoplatku
na pokutách. Jde o procesní správní akt, kterým správní orgán upravuje další postup
po vydání hmotně právního správního aktu, a nelze jej považovat za rozhodnutí
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Z těchto důvodů navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel se domáhá přezkoumání výzvy k uhrazení daňového nedoplatku
v náhradní lhůtě ve správním soudnictví.
V souladu s konstantní judikaturou
1
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že výzva vydaná podle §73 odst. 1 daňového řádu má jen povahu procesního úkonu
adresovaného daňovému dlužníku s přesně stanovenou daňovou povinností; tato výzva
proto nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví. V rozsudku ze dne 29. 1. 2004,
čj. 2 Afs 28/2003 - 48, Nejvyšší správní soud vyslovil názor, že při zasílání takové výzvy
se vychází z toho, že její adresát je již v pozici daňového dlužníka s přesně stanovenou
daňovou povinností. Doručením této výzvy se adresátova práva nijak nemění, tím méně
lze tvrdit, že by byla zakládána. Tato výzva je ve své podstatě pouze prvým úkonem
daňové exekuce. Předmětné ustanovení sice dává daňovému dlužníkovi možnost podat
1
Rozsudek ze dne 29. 1. 2004, č.j. 2 Afs 28/2003-48, obdobně i nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2006, sp.
zn. I. ÚS 78/05.
odvolání, avšak takové odvolání již nemůže měnit samotný rozsah daňového nedoplatku,
ale například pouze upozornit na nesoulad mezi nezávisle existujícím daňovým
nedoplatkem a výší částky, k jejímuž zaplacení je daňový dlužník vyzýván.
Na tomto závěru nemůže nic měnit ani stěžovatelem zpochybňované doručení
správního rozhodnutí, jímž mu byla povinnost uložena. Právní vady exekučního titulu
může namítat v rámci námitek proti exekučnímu příkazu (§73 odst. 8 daňového řádu).
V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu – viz rozsudek rozšířeného senátu
ze dne 26. 10. 2005, čj. 2 Afs 81/2004 - 54) – je rozhodnutí o námitkách proti
exekučnímu příkazu rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., neboť prováděním
daňové exekuce dochází vždy přinejmenším k zásahu do vlastnického práva
garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na čl. 36 odst. 2 Listiny
nemůže být toto rozhodnutí ze soudního přezkumu vyloučeno.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že není dán kasační stížností uplatněný důvod pro zrušení napadeného usnesení, a proto
kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl, a to bez
nařízení jednání (§109 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60
odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu